Podfuk

Kate O’Hareová nejraději chodila oblékaná v modré bundě se žlutým nápisem FBI na zádech, kterou nosila přehozenou přes obyčejné černé triko a neprůstřelnou vestu. Tenhle model se hodil ke všemu, obzvláště když ho doplnila o džíny a glock. Ve svých třiatřiceti letech se zvláštní agentka O’Hareová nerada cítila nechráněná a neozbrojená – obzvláště v pracovní době. Sice si tím zavírala dveře pro možnou práci v utajení, ale nijak zvlášť ji to netrápilo. Dávala přednost klasickému stylu policejní práce, bez rukaviček a tichého našlapování okolo, a právě to také zrovna dělala onoho zimního odpoledne v Las Vegas, když si to rázovala ve svém oblíbeném outfitu s tuctem stejně oděných agentů za zády do Zdravotního střediska sv. Kosmy.

Zatímco se ostatní agenti rozprchli všemi směry, aby zajistili možné únikové cesty, ona si s elegancí řízené střely prorazila cestu skrz ochranku v recepci a zamířila rovnou do prvního patra, kde se nacházela kancelář Rufuse Stotta, ředitele nemocnice. Prohnala se kolem Stottovy šokované asistentky, aniž by se obtěžovala jí jakkoli vysvětlovat své jednání. Svým vpádem vyděsila Stotta tak, že se málem převrátil na pochromované ergonomické židli vzhůru nohama. Byl to malý, obtloustlý chlapík – připomínal jí tuřín, na který znuděný čaroděj poklepal kouzelnou hůlkou a proměnil ho v pětapadesátiletého byrokrata. Měl falešné opálení, brýle s želvími obroučkami a na sobě zmačkané béžové kalhoty. Dlaň si tiskl k srdci a lapal po dechu.

„Nestřílejte,“ vypravil ze sebe nakonec.

„Nehodlám střílet,“ pokusila se ho uklidnit Kate. „Vždyť nemám ani vytaženou zbraň. Chcete vodu, nebo tak něco? Jste v pohodě?“

„Ne, nejsem v pohodě,“ odsekl Stott. „Vyděsila jste mě k smrti. Co jste zač? O co vám jde?“

„Jsem zvláštní agentka Kate O’Hareová, FBI.“ Plácla mu na stůl listem papíru. „Mám povolení prohledat vaše správní křídlo.“

„Nemáme správní křídlo,“ opáčil Stott.

Kate se k němu naklonila a zpražila ho modrým pohledem. „Dneska přiletělo z různých částí země šest nechutně bohatých a zoufalých pacientů. Na McCarranově letišti je vyzvedly limuzíny, které je přivezly sem. Při příjezdu k soukromému křídlu budovy všichni převedli milion dolarů na zahraniční účet téhle nemocnice, a tím si okamžitě zajistili přesun na první příčky seznamu čekatelů na dárce orgánů.“

„To nemyslíte vážně,“ řekl Stott. „Žádné zahraniční účty nemáme, a rozhodně si nemůžeme dovolit pronajímat limuzíny. Vždyť skoro krachujeme.“

„A právě proto tajně provádíte transplantace s využitím orgánů získaných na černém trhu, které neuvádíte v účetních knihách. Víme, že dotyční pacienti jsou právě teď připravováni na operaci. Uzavřu to tady a prohledám každý pokoj, pokud budu muset.“

„Poslužte si,“ vyzval ji Stott a podal jí zpět povolení k prohlídce. „Neprovádíme žádné transplantace a nemáme správní křídlo. Nemáme ani obchod se suvenýry.“

Stott se už netvářil vyděšeně, a zdálo se, že dokonce nelže. To není dobré, pomyslela si Kate. Správně by se měl teď koupat ve vlastním potu a dožadovat se právníka.

Před osmnácti hodinami seděla Kate za svým stolem v L.A. a prověřovala střípky informací od rozvědky o společnících hledaného zločince, když náhodou narazila na zvěsti o jisté nemocnici v Las Vegas, která má finanční potíže a nabízí načerno transplantace orgánů nejvyšší nabídce. Rozhodla se tu stopu prověřit a zjistila, že dotyční pacienti jsou již na cestě do Vegas, proto všechno ostatní odsunula stranou a zorganizovala tuhle improvizovanou akci.

„Podívejte se na tohle,“ vyzvala Stotta a ukázala mu fotku na iPhonu.

Byl to záběr muže zhruba jejího věku, který měl na sobě volné triko s límečkem, vybledlé lety nošení. Hnědé vlasy mu vlály ve větru a chlapecký úšklebek na tváři se odrážel i v jeho hnědých očích.

„Znáte tohoto muže?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ odpověděl Stott. „To je Cliff Clavin, inženýr, který má na starosti projekt odstranění azbestu ze zdí v naší staré budově.“

Kate cítila, jak jí ztěžkl žaludek, a rozhodně to nezpůsobil sendvič s vejcem a párkem, který měla k snídani. Právě v Kateině břiše, plochém a vytrénovaném, navzdory jejím příšerným stravovacím návykům, sídlil její instinkt, který s ní nejradši komunikoval prostřednictvím vyrážek, bolestí, nevolností a celkové nepohody.

„Cliff Clavin je postava z televizního seriálu Na zdraví,“ řekla.

„Přesně tak. Náhoda, co?“

„V jaké staré budově?“

Obrátil se k oknu a ukázal k pětipatrovému domu na druhé straně parkoviště. „V tamté.“

Jednalo se o architektonický artefakt šedesátých let se zdobnými prvky v podobě obkladů z lávových kamenů, tónovaných skel a vstupu lemovaného sloupy z bílého pískovce.

„Původně jsme sídlili tam, ale tak před rokem jsme se přestěhovali,“ vysvětloval Stott. „Tuhle novou budovu jsme postavili proto, abychom mohli navýšit počet lůžek, protože jsme mylně předpokládali, že…“

Kate ho neslyšela, protože už vybíhala ze dveří. Sotva uviděla tu druhou budovu, došlo jí, jak přesně se ona i těch šest bohatých pacientů nechali napálit. Muž na fotce v jejím iPhonu nebyl žádný Cliff Clavin, a rozhodně to nebyl inženýr. Jmenoval se Nicolas Fox, a právě jemu byla na stopě, když náhodou zakopla o tenhle podfuk s transplantacemi orgánů.

Fox byl celosvětově hledaný podvodník a zloděj, známý pro nestydatou drzost svých riskantních akcí a hlavně pro to, jakou radost měl z jejich organizování. Nezáleželo na tom, jak moc riskoval, vždycky se znovu vrátil a ještě navýšil sázky.

Pro Kate se jeho dopadení stalo kariérním posláním. Před dvěma lety ho už skoro měla, když odhalila jeho plán vybílit luxusní střešní byt jednoho chicagského investičního žraloka, zatímco se tento tak­ zvaný „Král nepřátelských převzetí“ právě ženil v obývacím pokoji.

Takové drzé kousky byly pro Nicka Foxe typické. Nechal se najmout jako plánovač svateb a přivedl s sebou celou skupinku zlodějů, vydávající se za číšníky a dodavatele jídla. Jakmile Kate vtrhla dovnitř se zásahovým týmem, celý zločinecký ansámbl se rozprchl jako švábi, když se rozsvítí světlo, a Nick seskočil ze střechy s padákem.

Nechala uzavřít ulice, rozestavět na silnice zátarasy a prohledat okolní budovy, všechno to navíc ze vzduchu monitorovaly vrtulníky, ale Nick se přesto vypařil. Když se nad ránem konečně dovlekla do hotelového pokoje, čekal tam na ni pugét růží a lahev šampaňského. Od Nicka. A samozřejmě na její účet. Zatímco ona řídila policejní hon v ulicích, on si užíval pohodlí jejího pokoje, sledoval placené kanály, objednával si hotelovou službu a vyplundroval zásoby tobleronek v minibaru. A při odchodu ještě nezapomněl ukrást ručníky.

Ten parchant už se na můj účet pobavil až dosyta, pomyslela si Kate, když probíhala nemocniční recepcí, kolem dvou překvapených agentů, ven z budovy a přes parkoviště.

Než dorazila ke staré budově, crčel z ní pot a srdce jí bušilo tak divoce, že ho téměř slyšela. Vytáhla zbraň a pomalu se plížila ke vchodu do recepce. Spatřila červený koberec a ceduli napůl skrytou ve stínu výklenku vstupního portálu. Na ceduli stálo:

Vítejte ve Zdravotnickém středisku svatého Kosmy. Prosíme, omluvte okolní nepořádek, právě probíhá přestavba, jejímž účelem je zajistit vám více soukromí, pohodlí a špičkové péče.

Rozrazila dveře a okamžitě zaujala střelecký postoj. Nebyl tam však nikdo, na koho by mohla mířit. Kate se ocitla v elegantně působící recepci, vybavené nábytkem s koženými potahy, travertinovou dlažbou a na pohled drahými květinami. Na zdi za prázdným recepčním stolem visely fotografie zachycující lékařský personál. Prohlédla si fotky a okamžitě poznala dvě tváře – první z nich patřila Nicku Foxovi, který se stetoskopem kolem krku vyzařoval lékařské sebevědomí a sílu. Druhý obličej byl její, včetně přihlouplého, opileckého úsměvu. Nick ho ukradl, vystřihl a vyretušoval z několik let staré fotky pořízené na rozlučkové párty Kateiny sestry Megan, která ji měla zveřejněnou na facebookovém profilu. Pod Nickovou fotkou bylo zlatým písmem napsáno „Dr. Wil­ liam Scholl“ a pod její se třpytilo jméno „Dr. Eunice Huffnagleová“.

Dobře, takže kde se teď tenhle zářný „operační tým“ schovával? A co těch šest zazobaných pacientů, kteří si přijeli opravdu zdaleka pro nové orgány?

Kate zamířila k dvojitým dveřím vedle recepčního stolu. Zatlačila do nich a ocitla se ve foyer, zbraň stále připravenou. Opět ale zjistila, že tam nikdo není. Přímo před ní se nacházely troje další dvojité dveře. Nad jedněmi visela cedulka s nápisem „Operační sál 1“, nad druhými „Pooperační péče“ a nad třetími „Předoperační příprava“. Po její levé ruce byl výtah a po pravé schodiště.

Zkusmo zatlačila do dveří operačního sálu a našla tam kompletní chirurgické vybavení, jako vystřižené z obchodu společnosti Apple. Veškeré vybavení bylo bílé a elegantní a zářilo jako výstavní modely aut v obchodě.

Zavřela dveře a nahlédla do místnosti sloužící k pooperační péči. Stálo v ní standardní nemocniční lůžko, stojan s kapačkami a běžná monitorovací zařízení, tím však veškerá podobnost s obvyklým nemocničním pokojem končila. Místnost byla vybavená luxusním francouzským nábytkem, zdobené police přetékaly knihami v kožené vazbě, a nechyběla ani plochá televize a barový pult s výběrem různých druhů drahého alkoholu.

Je chytrý, pomyslela si. Společnost specializující se na odstraňování azbestu byla pro Nickův podfuk dokonalou zástěrkou. Umožňovala mu v klidu a soukromí vytvořit celou tuhle scénu, protože zaměstnanci nemocnice se od staré budovy údajně plné azbestu raději drželi dál.

Konečně dospěla i k předoperační přípravě. Dveře ústily do dlouhého oddělení, plného opuštěných sesteren a několika dalších částí krytých zataženými závěsy. Vstoupila dovnitř a opatrně nakoukla za první závěs. Na pojízdném lůžku zde ležel muž středního věku v bezvědomí. Na sobě měl andělíčka a byl napojený na stojan s kapačkou. Zkontrolovala mu puls. Silný a pravidelný.

Pokračovala oddělením a po cestě roztahovala další závěsy. Postupně našla všech šest mužů, kteří sem byli dříve převezeni limuzínami z letiště. Všichni byli v hlubokém limbu, a jak předpokládala, už byli také o milion dolarů chudší.

Okna se rozechvěla a Kate nad hlavou zaslechla tap-tap-tap, nezaměnitelný zvuk roztáčející se vrtule helikoptéry. Nick Fox je na střeše, napadlo ji. Zase!

Vyběhla z předoperačního přípravného oddělení a zamířila na schodiště. Brala schody po dvou a čtyři patra až na střechu zdolala nejrychleji, jak jen dokázala, což byl na ženu, jejímiž obvyklými společníky při večeři byli Plukovník Sanders, Dlouhý John Silver, Ronald McDonald a Five Guys1, obdivuhodný výkon.

Kate vrazila na střechu s prstem na spoušti, připravená střílet. Před sebou uviděla na helipadu stát modrou helikoptéru patřící společnosti Las Vegas Aerial Tours. Boční dveře byly otevřené a několik „doktorů“ a „sester“ už sedělo uvnitř.

Nick Fox ne. Ten uvolněně postával s rukama v kapsách na půli cesty mezi ní a helikoptérou. Vlasy mu tančily ve větru, který vytvářela točící se vrtule, a bílý doktorský hábit kolem něj povlával jako plášť superhrdiny.

Kate si ve dvanácti letech vytvořila obrázek ideálního muže, kterého se doteď držela. Muž jejích snů měl jemné hnědé vlasy, inteligentní hnědé oči a chlapecký úsměv. Měřil metr osmdesát a měl sportovní, štíhlou postavu. Byl chytrý a sexy a přidrzlý. Ano, už dávno si uvědomila ironii, skrývající se v tom, že Nick Fox je živoucím ztělesněním muže jejích snů.

„Doktor Scholl?“ křikla na něj Kate přes hukot helikoptéry. „To jako vážně?“

„V lékařských kruzích to je velmi uznávané jméno,“ zahulákal na ni Nick. „Jsem rád, že jste si dneska zvolila vhodnou obuv.“

Nick věděl, že Kate v černých teniskách Nike nosí gelové vložky značky Dr. Scholl. Byla to jedna z mnoha věcí, které o ní za posledních několik let zjistil. A musel přiznat, že většina z toho, co odhalil, ho fascinovala. A pár věcí ho vyloženě děsilo – především to, že k ní cítil fyzickou přitažlivost, kterou si nedokázal nijak vysvětlit.

Hnědé vlasy měla stažené do culíku a její bezchybná pleť se mírně leskla vrstvičkou potu, způsobenou sprintem přes parkoviště a po schodech. Sexy, ale měl nepříjemné tušení, že fantazie, již v něm její zpocený obličej vyvolává, je lepší než realita. Ta ženská žila jen prací, nejspíš nosila neprůstřelnou vestu i do postele. Tečka. Přesto ho bavilo ji provokovat. Líbily se mu její velké, modré oči, rozkošný, drobný nosík, štíhlé tělo i její odhodlání proměnit tento svět v místo, které bude více ctít zákony. V kontrastu s tím byl pro něj jeho zápal pro zločin ještě zajímavější.

„Zatýkám vás,“ zakřičela.

„Jak jste na to přišla?“

„Protože vás mám na mušce a jsem velmi dobrý střelec.“ Vykročila směrem k němu.

On udělal krok zpět. „O tom nepochybuji, ale přesto mě nestřelíte.“

„Upřímně? Samotnou mě překvapuje, že jsem to ještě neudělala.“ Přiblížila se o další krok.

„Pořád na mě máte pifku kvůli těm tobleronkám?“ Opět ukročil dozadu.

„Ještě krok a sejmu vás.“

„To nemůžete,“ prohlásil.

„Dokážu ustřelit orlovi koule ze sta metrů.“

„Orlové nemají koule.“

„Možná mi metafory moc nejdou, ale střelba rozhodně ano.“

„Nemůžete mě zastřelit, protože nejsem ozbrojený a nepředstavuji žádnou hrozbu.“

„Můžu sestřelit tu helikoptéru.“

„A riskovat, že by se zřítila na nemocnici plnou dětí? To si nemyslím.“

„Ta nemocnice není plná dětí.“

„O to přece nejde.“ Pohlédl na parkoviště, přes které se k nim řítila horda agentů FBI, a pak se obrátil zpět k ní. Jeho chvilkové nepozornosti využila k tomu, aby se přiblížila o další dva kroky. „Rád jsem vás zase viděl, Kate.“

„Pro vás jsem zvláštní agentka O’Hareová,“ odsekla. „A nemusíte se loučit, nikam nejdete.“

Usmál se a rozběhl se k helikoptéře.

„Kruci!“ Vmžiku zasunula zbraň zpět do pouzdra a vyrazila za ním.

Navzdory sprintu přes čtyři patra na střechu byla stále rychlejší než on, což jí působilo nesmírnou radost. S každým krokem se vzdálenost mezi nimi zmenšovala a Kate si byla poměrně jistá, že ho dokáže chytit dřív, než se dostane k vrtulníku.

Pilot a zbytek posádky očividně sdílel její optimismus, protože se helikoptéra náhle vznesla do vzduchu a jak střechu, tak tvůrce celého tohohle plánu zjevně mínila ponechat jeho osudu. Nick zrychlil, jako by snad měl před sebou dalších sto metrů, a ne jen sotva pár kroků.

Kate si s rostoucí hrůzou uvědomila, co se chystá udělat. Hodlal skočit. Tentokrát ale bez padáku.

„Stát!“ vykřikla a jediným dlouhým skokem se po něm vrhla, ve snaze srazit ho k zemi a odvrátit tak tuhle sebevražednou chybu. Pozdě. Chybělo jen pár centimetrů a dostala by ho. Dopadla tvrdě na beton, zatímco Nick se odrazil od kraje střechy a skočil směrem k vznášející se helikoptéře. Sledovala jeho let a srdce jí vynechalo pár úderů. Pak se znovu rozběhlo, když se úspěšně zachytil o přistávací ližinu. Jednou rukou se pevně držel a druhou jí poslal vzdušný polibek, načež helikoptéra nabrala rychlost a směr ke Stripu.

Jen pár vteřin nato už Kate zuřivě štěkala rozkazy do vysílačky. Chtěla, aby Nickovu helikoptéru sledoval ve vzduchu policejní vrtulník a ze země hlídková auta, přestože věděla, že to bude jen ztráta času.

Nad Stripem se v tuto chvíli vznášelo půl tuctu identických vyhlídkových vrtulníků společnosti Las Vegas Aerial Tours. Muž v lékařském plášti sice visel pouze na jednom z nich, ale než se jí podařilo všechny týmy zmobilizovat, Nickova helikoptéra stihla zmizet. Při tom všem vzrušení si nestačila ani zaznamenat její číslo, tudíž neměla nic, čím by letovým dispečerům umožnila ji sledovat. Navíc na tom stejně nezáleželo, protože nebyla součástí letového parku společnosti. Byla jen natřená v jejich barvách, aby se mezi nimi lépe ztratila.

Kate se proto vydala z nemocnice rovnou zpět do svého pokoje v hotelu Circus Circus, nejlevnějším ubytovacím zařízení na Stripu. Tiše se plížila ke dveřím, zbraň připravenou v ruce. Opatrně vsunula kartu do zámku a pomalu otevřela, v naději, že bude Nick natolik arogantní, aby si troufnul dvakrát na stejný kousek, což by se mu konečně stalo osudným.

Tolik štěstí ale neměla. Pokoj zel prázdnotou a páchl jako bazén čerstvě vykropený chlórem. S hlubokým povzdechem si sedla na kraj postele. Tohle nebyl její nejlepší den. Věděla, že přednášce na téma „jak to, jste ho nechala znovu pláchnout, měla jste si radši najít nějaký důvod, proč ho střelit“ se nevyhne. A přitom takových důvodů měla ve skutečnosti spoustu, nejnovějším z nich byla například její upravená fotka se jménem „Dr. Eunice Huffnagleová“, kterou naštěstí stihla strhnout ze zdi, než si jí některý z kolegů všiml.

Kate pochmurně sledovala svůj odraz v zrcadle a začala si rozepínat neprůstřelnou vestu. Nejdřív tomu nemohla uvěřit, musela se podívat přes rameno, aby se o tom přesvědčila na vlastní oči… Ano, na polštáři jí ležela tabulka čokolády Toblerone.