Perfektní podezřelá

Zeď ohraničující perimetr byla brnkačka. Zhruba metr osmdesát, ale žádné trny nebo ostnatý drát. Ostnatý drát je moje Nemesis. Dobře vědí, proč ho používají ve válečných zónách.

S necelými sto šedesáti centimetry jsem se nemohla jen tak vytáhnout nahoru, a tak jsem se vyšplhala na strom, po větvi sklánějící se nad parkovištěm jsem se přesunula nad zeď, sklouzla na ni a po jejím vršku lehce přeběhla až na místo, kde jsem se mohla spustit na zem mimo dohled průmyslových kamer, které budovu v pravidelných intervalech obklopovaly.

Na protější straně parkoviště jsem našla požární dveře, jež mi popsal Gabe – vypadaly slibně. Dvě obyčejná, napůl prosklená křídla s horizontální tyčí místo kliky na vnitřní straně. S uspokojením jsem zaznamenala, že nejsou zrovna ideálně usazená, mezi podlahou a spodní hranou zela mezera, kterou by se prakticky dala prostrčit ruka. Zabralo mi sotva třicet vteřin vsunout pod ně dlouhý kovový hák a zachytit jím tyč. Zatáhla jsem dolů, dveře se otevřely a já zatajila dech. Čekala jsem, jestli se nerozezní alarm – požární dveře bývaly v tomhle ohledu riskantní –, ale nic se neozvalo.

Světla uvnitř se rozsvítila automaticky – velké zářivé čtverce na dlaždicemi obloženém stropě, který se táhl daleko do tmy jako šachovnice. Vzdálenější konec chodby dosud tonul v temnotě, senzory tam vzadu ještě nestihly můj pohyb zachytit. Část, kde jsem se nacházela, však byla jasná jako den. Musela jsem se na chvíli zastavit, aby si moje oči na tu záři zvykly.

Světla jsou tak trochu dvousečná zbraň. Jednak jsou nepřehlédnutelným varovným znamením pro kohokoli, kdo sleduje bezpečnostní kamery. Nic nepřiměje ochranku zvednout oči od mobilu lépe, než když se monitor před nimi rozsvítí jak stromeček o Vánocích. Můžete je ale využít ve svůj prospěch – věřte mi, že vaše přítomnost působí úplně jinak, když se sebejistě procházíte po plně osvětlené chodbě, než když vás načapou, jak se plížíte temnou budovou s baterkou v ruce. To už byste na sobě rovnou mohli mít pruhované triko a na zádech batoh s nápisem Loupež.

Právě teď bylo 22:20 a já na sobě měla své „kancelářské“ oblečení – černé kalhoty, které vypadaly jako součást kostýmku, ale ve skutečnosti byly pružnější a prodyšnější než běžný oděv do práce, a k tomu tmavě modrou halenku a černé sako, úplně obyčejný kousek z Gapu. Na nohy jsem si obula černé conversky a přes rameno mi visel přehozený šedý batoh Fjällräven.

Jediné, co k celému outfitu nesedělo, byly moje vlasy. Tenhle měsíc jsem si je nechala obarvit na zářivě rudou barvu, která působila v dusné atmosféře pojišťovací společnosti Arden Alliance jako pěst na oko. Gabe navrhoval, abych si vzala paruku, ale paruky představují riziko, a navíc jsem se vžívala do role. Jen – rozhodla jsem se, že se moje imaginární kancelářské alter ego bude jmenovat Jen – pracovala v zákaznickém centru, ale z paměti jí ještě nevymizely vzpomínky na rok volna, který si dopřála po promoci, stejně jako nepřestávala věřit, že je vlastně celkem cool. Sice se trochu moc upnula k vidině povýšení, pořád ještě jste však mohli zahlédnout poslední záblesky osobnosti, které dosud nepadly za oběť nudné otročině od devíti do pěti. Byly to ty vlasy a pak možná tekuté oční linky. A taky tetování na lopatce, které hlásalo bodej ostrým koncem.

Oční linky byly skutečné – bez hebkého nánosu Nyx Epic Ink jsem se cítila jako nahá. Titul z univerzity byl falešný. Stejně jako tetování. Hra o trůny mě neoslovila natolik, abych si nechala jakoukoli hlášku z ní vytetovat, ačkoli připouštím, že kdybych o tom uvažovala, Arya byla jednoznačně nejlepší postava.

Jen pracovala dlouho do noci, ztrácela pojem o čase a na víkendy spěchala domů. Proto ty pohodlné boty. Lodičky s vysokými podpatky po práci schovávala do batohu – ačkoli tady jsem narážela na slabé místo své role. Jen by docela určitě nosila nepohodlné boty v batohu, ten můj byl ale napěchovaný nejrůznějšími udělátky určenými k otevírání zamčených dveří a počítačovým vybavením obsahujícím značně pochybný software, který Gabe nejspíš stáhl někde na dark webu.

Tiše jsem kráčela chodbou, gumové podrážky bot měkce našlapovaly na koberec, a snažila jsem se vypadat, jako že sem patřím. Po obou stranách jsem měla dveře do prázdných kanceláří, ve kterých jen sem tam zářily diody počítačů, které jejich uživatelé před odchodem zapomněli správně vypnout.

Kopírka ve výklenku hypnoticky blikala. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se po chodbě. Za mnou byla jasně osvětlená, ale za rohem přede mnou zůstávala temná, pohybová čidla dosud nezachytila mou přítomnost. Tím líp – rozsvícení světel by mohlo upozornit ochranku. Ale fungovalo by to i opačně. Nejspíš nehrozilo, že by mě sekuriťáci překvapili zezadu – chodba tam končila a ústila na parkoviště. Kdyby ale přicházeli zepředu, zablikání zářivek by mě varovalo dostatečně brzo na to, abych se stihla vrátit nebo skrýt v některé z kanceláří. Gabe by mi nejspíš řekl, abych pokračovala v hledání serverovny, ale ta šance byla příliš dobrá, než abych ji nevyužila.

Za kopírkou jsem našla, jak jsem doufala, změť kabelů a dva porty LAN pro přidání dalších zařízení k hlavní firemní síti. K jednomu byla připojená kopírka. Druhý zůstal prázdný. S bušícím srdcem jsem znovu zkontrolovala chodbu a potom vytáhla z batohu jeden z miniaturních počítačů Raspberry Pi.

Pi bylo menší než třeba paperback, snadno jsem ho proto zasunula za kopírku do hnízda z opuštěných papírů, které vypadly ze zadní části podavače. Zapojila jsem ho do zásuvky a síťový kabel zastrčila do prázdného portu. O pár vteřin později mi v bluetooth sluchátku zapraskalo a do ucha mi promluvil hluboký hlas mého manžela, zvláštně intimní v tichu liduprázdné budovy.

„Ahoj, zlato… vidím, že tvůj Pi je online. Jak to jde?“

„Dobře,“ odpověděla jsem jen o trošku hlasitěji než šeptem. „Jen se snažím zorientovat.“ Posunula jsem zapomenutou potištěnou stránku přes minipočítač, abych ho skryla před pozornými pohledy, nahodila si batoh na rameno a vydala se chodbou dál, dokud jsem nezahnula za roh. „Jak se vede tobě?“

„Ach, znáš to,“ pronesl Gabe suše. „Trocha Dark Souls na playstationu nikdy neuškodí. Stejně moc nezmůžu, dokud mě nedostaneš do serverovny.“

Zasmála jsem se, i když jsem věděla, že žertuje jen napůl. Ta část s Dark Souls nejspíš nebyla pravda – naprosto bezpečně jsem věděla, že nehraje. Naopak: nejspíš se právě teď hrbil u počítače a s úzkostí sledoval můj postup na technickém výkresu, který jsme získali od plánovacího oddělení –, ale o té serverovně nekecal. Tohle byla nejtěžší součást Gabeovy práce. Teď mu nezbývalo nic než bezmocně sedět, čekat a poslouchat, protože by mi stejně nemohl pomoct, kdyby se něco pokazilo.

„Kde jsi teď?“ zeptal se.

„V chodbě, která vede od jihu na západ od požárních dveří, které jsi našel. Tenhle barák je – ach, kruci!“

Zarazila jsem se.

„Co je?“ V Gabeově hlase zazněla ostražitost, ale ne panika. Ach, kruci bych nejspíš nepoužila, kdybych narazila na ostrahu. To by došlo na silnější výrazy.

„Přímo přede mnou jsou bezpečnostní dveře. Bylo v plánech něco takového?“

„Ne,“ řekl Gabe vážně. „Museli to změnit.“ Slyšela jsem, jak se jeho prsty rozeběhly po klávesnici. „Vydrž, snažím se přes tvůj Pi probojovat do bezpečnostních systémů. Co vidíš okolo?“

„Je tu PIR.“ Vzhlédla jsem k blikajícímu infračervenému oválnému senzoru umístěnému nade dveřmi. Zastavila jsem se těsně mimo jeho dosah.

„Fajn. V tom případě počkej, mohl by spustit alarm.“

„No jasně,“ zabručela jsem. Tohle jsem samozřejmě věděla. Dveře samotné mi vrásky nedělaly – mezi námi, s Gabem jsme se dokázali dostat prakticky přes jakékoli podobné zábrany. Senzor PIR ale obvykle znamenal detektor pohybu a jeho aktivace po pracovní době by docela určitě vzbudila pozornost ochranky. Ale ty první požární dveře žádný alarm neměly, což bychom mohli brát jako dobré znamení. Pomalu jsem vykročila blíž.

„Jack?“ ozval se mi v uchu Gabe. Klikání klávesnice ustalo. „Jack, zlato, mluv se mnou, co děláš? Nechceme další Zanatech.“

Zanatech. Brr. Krátce a stručně: psi. Nemám vůbec nic proti domácím mazlíčkům, ale hlídací psy nesnáším. Ty potvory dokážou napáchat celkem nepříjemné škody. A umí běhat. Rychle.

Ignorovala jsem Gabea, zhluboka se nadechla a udělala další krok.

Senzor mě zaregistroval a rozsvítil se. Zavřela jsem oči a připravila se na ječení alarmu, dusot běžících nohou… jenže se stalo něco docela jiného. Dveře se měkce zhouply a otevřely se přede mnou dokořán.

„Jack?“ Hlas mého manžela nabral na naléhavosti, když zaslechl můj hluboký výdech. „Co se stalo?“

„Všechno v pohodě. Ty dveře se otevřely. Nemyslím, že by se tím něco spustilo.“

Doslova jsem slyšela, jak Gabe na druhém konci linky zaťal čelisti ve snaze spolknout ostrou reakci, která se mu drala na jazyk, ale věděla jsem přesně, co by mi rád sdělil. Chtěl, abych počkala, než se přes Pi pokusí získat přístup do bezpečnostních systémů, aby mohl zjistit, jestli dveře nejsou napojené na alarm. Jenže to mohlo trvat hodiny a v téhle branži i nedělat nic znamenalo riziko samo o sobě. Někdy jste se prostě museli spolehnout na instinkt a jednat podle něj.

Kromě toho tady nešlo o jen tak nějaký náhodný popud a Gabe to věděl. Byl to instinkt, ale vybroušený k dokonalosti léty přesně takových akcí.

„Jen doufáš, že to nic nespustilo,“ řekl nakonec a já se ušklíbla. Mohla jsem si velkorysost dovolit. Kdyby se ozvalo pištění alarmu, nebo hůř – štěkání, do kterého by na mě Gabe vyčítavě ječel Já jsem ti to říkal!, smích by mě rychle přešel.

Jednou z Gabeových mnoha dobrých vlastností bylo, že se neurazil, když prohrál. „Kde jsi teď?“ zeptal se, z čehož jsem poznala, že přesunul pozornost k další výzvě. „V hale s výtahy?“

„Ano.“ Rozhlédla jsem se. V hale stála vysoká juka a futuristická kovová židle. „Vedou odsud tři chodby a…“ Podívala jsem se na ciferník nad dveřmi výtahu. „No páni, čtrnáct pater. Víme, kde tu serverovnu mají?“

„Vydrž,“ řekl Gabe. Znovu jsem zaslechla klikání. „Vypadá to, že IT oddělení by mělo být v pátém patře, tak začni tam. V jakém poschodí jsi teď? V přízemí?“

„Nejsem si jistá.“ Hledala jsem, podle čeho bych se zorientovala. „Parkoviště zabírá dvě podlaží.“

Na stěně naproti výtahům visela cedule se seznamem pater. Očividně jsem byla v prvním. A o čtyři řádky výš bylo nápomocně uvedeno 5 – IT a HR. Tolik ke Gabeovu počítačovému kouzelnictví.

Rychle jsem ceduli vyfotila a poslala obrázek Gabeovi spolu s jedovatým no nekecej, Sherlocku. Ve sluchátku se ozval jeho hluboký smích, když si fotku o pár vteřin později otevřel.

„Hm, co k tomu říct – to je tak, když se po nás počítačových géniích chce, abychom řešili běžné problémy, které by lidé měli být schopní vyřešit sami.“

„Polib mi, Medwayi,“ pravila jsem mile a on se znovu rozesmál, tentokrát hlubším dvojsmyslným smíchem, ze kterého se mi v břiše rozlilo teplo.

„To by šlo, a napadá mě ještě pár dalších věcí, které bych s tebou mohl dělat. Jestli se dostaneš domů tak za hodinu nebo dvě. Což možná stihneš, když hneš zadkem.“

Cítila jsem, jak se mi koutky úst kroutí v úsměvu, ale přinutila jsem se, aby můj hlas zněl přísně: „Nedostanu se domů vůbec, pokud mi nepomůžeš najít serverovnu, takže se soustřeď. A vynech z toho laskavě můj zadek.“ Podívala jsem se na panel vedle výtahů. Byla to taková ta hi-tech vymoženost, kde jste si museli odpípnout kartu, abyste mohli zvolit patro. „Výtah má čtečku karet, tudíž předpokládám, že do vyšších pater bude zabezpečený vstup.“

„No, s tím si nejspíš neporadím, dokud mi nezajistíš přístup k serverům, takže nastal čas na trochu kardia, lásko.“

Dramaticky jsem si povzdechla a rozhlédla se po požárním únikovém východu – čili schodech. Směr mi ukázaly cedulkou označené dveře v rohu haly, ale než jsem se k nim vydala, upustila jsem na koberec před výtahem zavirovaný USB disk. Gabe mi těchhle věciček nacpal před odchodem z domu asi půl tuctu. Všechny ty nevinně vyhlížející flashky obsahovaly jeho vlastnoručně vyrobený záškodnický prográmek.

S trochou štěstí v pondělí ráno flashku někdo sebere a strčí ji do počítače ve snaze najít jejího majitele. Zatímco se dotyčný chudák bude zabývat bezcennými wordovskými dokumenty, které na disku objeví, nahraje se mu na pevný disk jeden malý zákeřný trojský kůň, kontaktuje mateřský počítač, s nímž je propojený, a po dobu připojení k internetu mu umožní číst a přepisovat soubory.

Po příchodu do pátého patra jsem na podlahu pohodila další flashku a dotkla se sluchátka v uchu.

„Nacházíte se v malé hale,“ zadeklamovala jsem robotickým hlasem. „Chodby vedou na sever, východ a západ. Na jih od vás je výtah. V dálce vidíte vysokou, bíle zářící věž. Ach ne, počkej, to je vlastně z Colossal Cave Adventure.“

„Nech tam flashku,“ řekl Gabe a já se zasmála.

„Za A, to jsou tři slova. A za B, už jsem to udělala. Jak bys určitě věděl, kdybys dokázal hacknout kamery. Takže kterou chodbou?“

Rozhlížela jsem se po třech stejně bezvýrazných chodbách a naslouchala klikání Gabeovy myši, zatímco se můj manžel snažil vyznat v plánech.

„Přišla jsi protipožárními dveřmi a výtah C máš za zády, je to tak?“ zeptal se.

„Ano. Nebo aspoň předpokládám, že je to výtah C. Nalevo jsou dveře označené jako Human Resources, pokud to pomůže.“

„Jo, rozhodně. Myslím, že bys měla jít chodbou přímo naproti tobě.“

Zvedla jsem palec, uvědomila si, že Gabe mě pořád ještě nemůže vidět, a vyrazila přes lobby ke skleněným dveřím na opačné straně. Tentokrát se přede mnou neotevřely automaticky.

„Fajn, takže jsme u dalších bezpečnostních dveří – a já stojím na špatné straně. Je tu čtečka karet. Co dál, inspektore Šikulo?“

„Dá se někde zadat kód?“

„Ano, je tu dotykový panel. S numerickou klávesnicí.“

„No vida. Dej mi vteřinku. Nevím, jestli to už dokážu přemostit, ale možná bych zvládnul vydolovat ze systému kód přes tvůj Pi.“

Přikývla jsem, zůstala stát s rukama zkříženýma na hrudi a naslouchala frenetickému klikání, když se Gabeovy prsty rozletěly po klávesnici, prokládanému občasnými mumlanými nadávkami. Cítila jsem, že se znovu začínám usmívat. Na kratičký okamžik jsem si přála, abych byla s ním, doma v našem obýváku, abych ho mohla zezadu obejmout kolem mohutného hrudníku a vtisknout mu polibek na teplý krk a do kratičce zastřižených černých vlasů. Milovala jsem Gabea, zbožňovala jsem na něm úplně všechno, ale tohle byly okamžiky, kdy jsem ho milovala úplně nejvíc – když se až po uši pohroužil do práce a nechal se jí pohltit. Nešlo jen o sexy pohled na někoho, kdo dělá něco, v čem je vážně, ale vážně dobrý. Byl v tom i pořádný kus kamarádství, spojenectví, v němž jsme on a já stáli proti celému světu.

A popravdě někdy taky proti sobě navzájem.