Křídla.
Mám křídla.
Černé peří se v tlumeném světle Desových královských komnat perleťově leskne. Tu je černé, pak náhle zelené nebo modré.
Křídla.
Stojím před jedním z Desových pozlacených zrcadel a pohled do něj mě současně fascinuje i děsí. Špičky složených křídel mi vykukují nad hlavou a jejich spodní hrana se mi otírá o holá lýtka.
Nejde ale jen o ně. Z obzvlášť nepříjemného střetu s Karnonem, šíleným králem fauny, jsem si odnesla taky šupinatá předloktí a drápy namísto nehtů.
A to jsou jen ty viditelné změny. O mnohem zásadnějším a drastičtějším zvratu, kterým prošla moje duše, nevypovídá navenek vůbec nic, snad jen raněný výraz v očích.
Skoro deset let jsem se snažila překonat pocit, že jsem oběť. A myslím, že se mi to docela dařilo. Jenže pak jsem se ocitla v Jinosvětě. V Karnonově vězení. Ze vzpomínky na něj mi stále naskakuje husí kůže.
Během jediného týdne jsem přišla o všechny pečlivě vybudované vrstvy brnění, co jsem do té doby nosila, a popravdě nevím, co si s tím počít.
Vlastně tomu ani čelit nechci.
Ve srovnání s pánem zvířat jsem ale dopadla ještě dobře, to uznávám. Des toho šílence proměnil doslova v prach. Zůstala po něm jediná krvavá šmouha na podlaze trůnního sálu.
S družkou nočního krále si očividně nikdo jen tak zahrávat nesmí.
Družka.
Další z věcí, co jsem získala teprve nedávno – spřízněná duše. Jsem družkou Desmonda Flynna, Handlíře, jednoho z nejhledanějších zločinců na zemi a jedné z nejmocnějších víl v Jinosvětě.
Jenže i náš vztah je komplikovanější, než by se zdálo.
Naše pouto ve mně pořád vyvolává spoustu otázek, například, jak je možné, že jsem se o existenci svojí spřízněné duše dozvěděla teprve před pár týdny. Ostatní nadpřirozené bytosti si uvědomí, že jsou někomu souzeny, už v pubertě, když se probudí jejich magie.
Tak proč jsem si to neuvědomila já?
Nemluvě o tom, že většina takhle spřízněných bytostí vnímá pouto s druhem jako něco téměř hmatatelného.
Bezděčně zvednu ruku ke svému srdci.
Já nic takového necítím.
Spoléhám se jen na Desovo slovo. To Des tvrdí, že jsme si souzeni. Navíc taky cítím zvláštní bolest v morku kostí, která touží jen po něm.
Spustím ruku k boku.
V odrazu zrcadla za sebou vidím třpytivé hvězdy blikající za klenutými okny Desových královských komnat. Závěsné lampy jsou zhasnuté a nezáří ani louče na zdech.
Uvízla jsem v království noci.
Pochybuju, že bych mezi nadpřirozenými bytostmi našla někoho, kdo by si na mém místě stěžoval. Jsem družkou krále a žiju v paláci. Jenže mě trápí spíš to, že jsem bývala obyčejná holka, která se teď – s obřími křídly na zádech – nemůže už jen tak vrátit na zem.
Něco takového by doma asi vyvolalo pěkný poprask.
A tak trčím tady, daleko od přátel – no dobře, kámošku mám jen jednu, ale na druhou stranu Temper vydá mocí a vyřídilkou minimálně za dvě – na místě, kde je mi moje jediná moc, tedy svádět lidi hlasem, víceméně k ničemu. Na víly siréní okouzlení nezabírá, protože moje a jejich magie se evidentně příliš liší.
Ale aby bylo jasno, opačně to neplatí. Oni na mě svoji moc používat můžou – a taky to dělají, jak krásně dokládá korálkový náramek na mojí ruce.
Sklouznu očima zpátky ke svým křídlům, k těm podivným, nelidským křídlům.
„Je ti snad jasné, že civěním se jich nezbavíš,“ ozve se za mnou Desmondův sametový hlas.
Nadskočím leknutím.
Opírá se o zeď v koutě, napůl skrytý ve tmě, s tím obvyklým neuctivým výrazem ve tváři. Obličej mu lemují téměř bílé blond vlasy, a i když se teď cítím nepříjemně odhalená a zranitelná, nejradši bych do těch hebkých pramenů zapletla prsty a přitáhla si ho blíž.
Má na sobě jen kalhoty, takže se můžu dosyta vynadívat na jeho svalnatou hruď a potetovanou paži. Cítím, jak se mi zrychluje tep. Chvíli se jen tak měříme pohledy. Des ke mně nevykročí, ačkoli bych přísahala, že by rád. Vidím to v jeho stříbrných očích.
„Nechtěla jsem tě vzbudit,“ pípnu.
„Mně to nevadí,“ odpoví a v očích se mu šibalsky zableskne. Pořád se nehýbá.
„Jak dlouho už tam stojíš?“ zajímá mě.
Překříží si paže na prsou a skryje tak přede mnou vypracovaný hrudník. „Mě napadá lepší otázka: jak dlouho stojíš ty tam?“
Odpovídat na otázku otázkou. Typické.
Otočím se zpátky k zrcadlu. „Nemůžu spát.“
Čistá pravda. Nejde o postel a už vůbec není na vině muž, který ji zahřívá. Jde o to, že kdykoli se převalím na bok nebo na záda, zalehnu si křídlo a probudím se.
A taky mi vadí ta drobnost, že tady nikdy nevychází slunce. Království noci je permanentně zahalené tmou, protože cestuje spolu s nocí přes oblohu. Do Desovy ložnice slunce nikdy nenakoukne, a já tudíž nikdy nevím, jestli už mám vstávat nebo ne.
Des se zničehonic rozplyne a o zlomek vteřiny se objeví přímo za mnou.
Přejede rty po mém uchu. „Dlouhé, probdělé večery se dají trávit lépe,“ zašeptá a pohladí mě po paži.
V tu ránu se ve mně probudí siréna a z kůže mi začne vycházet slabá záře.
Des sklouzne rty k mému krku a i z toho letmého doteku se mi zadrhne dech.
Jenže pak se zahlédnu v zrcadle, znovu si všimnu křídel a záře z pokožky rázem vyprchá.
Des vycítí, že můj zájem ochladl, a ustoupí. Vadí mi to. Cítím tu propast mezi námi. Nechci, aby mi dával prostor, chci, aby mě objal ještě pevněji, políbil náruživěji a přiměl mě zahodit nejistotu.
„Ta křídla…“ Chci mu to vysvětlit, ale zarazím se.
Des mě obejde a stoupne si přede mě, abych na sebe neviděla. „Co s nimi?“ zeptá se.
Zvednu bradu. „Překážela by.“
Des povytáhne obočí. „Při čem?“
Jako by nechápal, kolem čeho tady přešlapujeme.
„Při hraní šachů,“ odseknu jízlivě. „Při… důvěrnostech.“
Des si mě dlouho jen prohlíží a pak se koutky jeho rtů pomalu zvlní do úsměvu. Je to úsměv plný poťouchlosti a šibalství.
Přistoupí blíž, až se téměř dotýkáme nosy. „Ujišťuju tě, andílku, že tvoje křídla překážet nebudou.“ Sklouzne pohledem k mým rtům. „Ale možná spíš než slova potřebuješ malou ukázku?“
Po jeho návrhu se mi znovu rozzáří kůže. Siréna by si dala říct. Očividně moje mindráky nesdílí.
Ohlédnu se přes rameno na křídla a znovu znejistím. „Copak tebe neodpuzují?“
Nejradši bych ta slova vzala hned zpět a nacpala si je do krku, jenže to už nejde.
Jestli něco nesnáším víc než být oběť, pak je to ventilování mindráků. Obvykle je schovávám pod svým emocionálním brněním – tak hluboko, že na ně často sama zapomenu –, ale střet s Karnonem tuhle zbroj rozbil na kusy a teď mi leží u nohou a čeká, až najdu čas a chuť ji znovu vyspravit. A já jsem zatím nesmírně odhalená a zranitelná.
Des povytáhne obočí. Za zády se mu roztáhnou jeho vlastní křídla, kterých jsem si do té chvíle ani nevšimla. Stříbřitá kožnatá křídla se rozprostírají do šířky a zakrývají přede mnou většinu místnosti.
„Uvědomuješ si, že většina víl křídla má?“
To já dobře vím. Jenže já je nikdy neměla.
Zvednu ruku. V tlumeném světle se jako šperky zatřpytí zlatavé šupiny, které mi pokrývají celé předloktí. Na konci každého prstu se lesknou černé drápy. V tuhle chvíli nejsou dlouhé a ostré (protože jsem si je pečlivě opilovala), ale jakmile se siréna trochu nakrkne, vyrostou do délky zakřivených pařátů.
„A co tohle?“ prohodím. „To má většina víl taky?“
Vezme mě za ruku. „Na tom nezáleží. Jsi moje.“ Políbí mě do dlaně a všechny mindráky mi náhle připadají nepodstatné a malicherné.
Des moji ruku nepustí. Znovu se zadívám na šupiny.
„Zbavím se jich někdy?“ zašeptám.
Desův stisk zesílí. „A opravdu si to přeješ?“
Tenhle tón bych už měla znát. Měla bych zachytit skryté varování v jeho hlase, tu nebezpečnou provokaci. Jenže mně to unikne, protože se topím v sebelítosti.
Zvednu k němu oči. „Ano.“
Vím, že jsem na pěst. Dostala jsem od života pořádnou facku. To je toho. Měla bych se oklepat a jít dál. A já se namísto toho sama fackuju dál.
Des sevře mezi prsty jeden ze stovek korálků na mém předloktí. Každý z nich je magická směnka, kterou mu musím splatit za laskavost, co jsem si kdysi vyžádala. Cítím, jak se mi zrychluje tep.
Des se mi zadívá do očí. „Pravdu, nebo fant?“
* * *
Desmond si s šibalským třpytem v očích pohrává s korálkem na mém náramku a čeká na odpověď.
Pravdu, nebo fant?
Proměnil můj splátkový kalendář v tuhle pošetilou hru. Pro mě to ale není ta prostoduchá zábava, které se věnují desetileté dívky na přespávačkách, spíš se to podobá ruské ruletě s nabitou pistolí.
Upřeně hledím do Handlířových stříbrných očí, tak známých a současně cizích.
Nejsem dost rychlá.
Des mi lehce stiskne zápěstí. „Fant,“ odpoví za mě.
Jedna moje část, ta, která si užívá sex a násilí, se přímo třese na to, co Des nabízí. Víc si ale říkám, že bych měla být bez sebe strachy. Ve zdejších končinách Dese koneckonců nazývají králem chaosu. A to, že jsem jeho družka, mi žádné ohleduplnější zacházení nezaručuje. Pořád je to ten poťouchlý parchant, jakého jsem poznala před osmi lety.
Des se zlověstně usměje. Vteřinu nato na podlahu vedle mě dopadne hromádka koženého oblečení. Tupě na něj hledím a nechápu, jaký úkol mi to právě zadal.
Ale už tuším, že mě právě vzal pěkně na hůl.
Vlastně jsem si tím jistá.
„Oblíkni se,“ přikáže mi a pustí moji ruku. „Začneme s výcvikem.“
* * *
Jak těžké je bojovat s vílím králem bez siréní magie?
Zatraceně těžké.
Ten zmetek mě přinutil s ním cvičit. Zní to jako dost široký pojem – nejspíš proto, že přesně takhle to Des zamýšlel.
Netuším, co dělám, proč to dělám ani jak dlouho to ještě dělat budu. Vím jen, že mi Des před několika hodinami dal koženou zbroj a meč a od té chvíle mě do té zbroje systematicky seká a vyráží mi meč z ruky.
Nad královským nádvořím a naším cvičištěm v jednom se sklánějí stromy a v jejich korunách blikají světlušky. Poletují i kolem zurčící fontány a zdobí živé ploty po obvodu dvora. Na obloze se třpytí hvězdy, zářivější a jasnější než kdekoli na zemi.
„Zvedni loket,“ připomíná mi Desmond už po milionté a já se znovu vrátím do přítomnosti. Tohle je jen jeden z mnoha jeho povelů…
„Úder vychází z ramene. Paže je jen nástroj.“
„Drž střed těla. Nic tě nesmí vyvést z rovnováhy, snad jen smrtící úder.“
„Našlapuj zlehka, Callie. Co postrádáš na síle, musíš nahradit hbitostí.“
„Křídla jsou tvoje přednost, ne překážka. Nenechej se jimi zpomalit.“
Des na mě doráží znovu a znovu, a kdybych už tak neměla vítr z jeho bojové zdatnosti, rozhodně bych měla nahnáno z toho dravého výrazu v jeho očích. Tenhle pohled mám ráda jen v ložnici, jinak je dost děsivý.
Chabě vykryju jeho úder a vrávorám dozadu. Handlíř mě následuje s úšklebkem na rtech – jako by si to celé užíval.
Výcvik stojí pěkně za hovno.
Fakt.
„Můžeš… můžeš mi zopakovat, proč to vlastně děláme?“ sípám.
„Ty víš proč.“ Zakrouží zápěstím a ladně švihne mečem.
A já před ním stojím zlomená v pase a lapám po dechu jako pes. „To… není odpověď.“
„V Jinosvětě se nemůžeš spolehnout na svou jedinou zbraň – okouzlení,“ vysvětlí a vykročí ke mně. „A moje družka nesmí být bezbranná.“
Konečně mám odpověď, a krucinál, je to zatraceně dobrá odpověď. Já taky nechci být bezbranná. Jen kdyby výcvik tak nebolel – jak moje tělo, tak i ego.
„Jak… dlouho… bude tenhle… úkol… trvat?“ funím a couvám od něj co nejdál. Připadá mi, že šermujeme už celé dny.
„Tvrdila jsi, že se chceš stát něčí noční můrou,“ připomene mi. „Tvůj výcvik skončí, až se tak budeš cítit.“
Nauč mě, jak se stát něčí noční můrou. Vzpomínám si na slova, která jsem vyslovila jen před pár dny. To jsem ještě netušila, že mě dovedou sem.
… a pak mi dojde zbytek toho, co řekl.
„Tak moment.“ Přestanu couvat. „To mi chceš říct, že i když to pro dnešek odpískáme, tak ten úkol nesplním?“
Des zaútočí a ožene se po mně mečem. Jako by mě vzal přes ruku kovadlinou. Snad už po sté mi můj vlastní meč vyklouzne z dlaně.
Znovu mě převálcoval.
Vteřinu nato se mi u krku vznáší hrot Desova ostří. Měříme se přes něj pohledy.
„Ne, andílku,“ odpoví. „Dnešek je jen první z mnoha dní v rámci stejného úkolu.“
K čertu se vším.
„Nesnáším cvičení.“ Při mluvení se omylem otřu kůží o Desův meč.
„Kdyby to byla zábava, cvičili by všichni,“ pokrčí Des rameny.
Povytáhnu obočí. „Celibát taky není zábava, ale možná by zrovna tobě prospěl,“ odseknu mrzutě.
Desovi se zalesknou oči nadšením. Jen tahle bláznivá víla by mohla podobnou výhrůžku považovat za vzrušující vyhlídku. „Má to snad být…“
Kdosi si za mnou odkašle. „Jdu nevhod?“
Prudce sebou škubnu a jen díky Desově pohotovosti si v tu chvíli nepodříznu krk o jeho meč. Spustí ruku k boku a neochotně ode mě odtrhne zrak.
Otočím se a ve stínech mezi stromy zahlédnu obrys mužské postavy.
Handlíř si vedle mě zasune meč do pochvy. „Tvé načasování je jako obvykle dokonalé, Malachiáši.“
Víla vystoupí ze stínů.
Ze všeho nejdřív si všimnu jeho působivé postavy. Je skoro stejně vysoký jako Des a stejně jako on je samý sval.
Jako vážně, čím tady ty chlapy krmí? Měla jsem za to, že jsou víly spíš étericky křehké.
Potom mě na něm zaujme páska přes levé oko. To se na zemi tak často nevidí. Zpod okrajů klapky vykukuje jizva, která mu přetíná obočí a tvář. Tmavě hnědé vlasy ještě víc podtrhují snědý odstín pleti.
„Zdálo se mi, že bych rušil, alespoň dokud dáma nezmínila celibát.“ Malachiáš se zasměje a Desovi zacukají koutky. „Mocného krále tak konečně někdo srazil na kolena.“
Malachiáš sklouzne pohledem z Dese na mě a téměř nepostřehnutelně klopýtne.
„Už se nedivím, žes ji schovával,“ prohodí a zastaví se před námi.
Zatěkám mezi nimi očima. Nevím, jestli se mám urazit, nebo ne, a najednou si znovu až bolestně uvědomím svoje křídla. A propocená kožená zbroj mi na sebevědomí nepřidává.
„Neschovával mě,“ namítnu.
Mindráky nemindráky, už jsem to v životě dotáhla dost daleko na to, abych se nechala ponižovat.
Malachiáš na mě ale neciví jako na hříčku přírody, spíš se zdá, že ho fascinuju jako krásná olejomalba. Možná jsem se opět nechala svými mindráky trochu unést. Chlap s jedním okem se nejspíš nebude ostatním hned při prvním setkání posmívat kvůli jejich vzhledu.
Třeba to myslel jako kompliment. Šokující.
„Callie, tohle je Malachiáš,“ představí mi ho Handlíř. „Pán snů a můj nejstarší přítel.“
Přítel? Udiveně se k Desovi otočím. Tváří se ostražitě. Proč mi nikdy předtím nedošlo, že má Des určitě přátele? Každý je přece má. Jen jsem o těch jeho nikdy neslyšela.
Zdaleka ne poprvé se mě zmocní pocit, že je muž po mém boku jen přelud. Vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že ho vidím zcela zřetelně, ale čím blíž k němu jsem, tím víc o tom pochybuju.
„Malachiáši,“ pokračuje Des s pohledem upřeným na mě, jako by věděl, co se mi právě honí hlavou, „tohle je Callypso, moje družka.“
Připadá mi, že by mě Malachiáš nejradši objal, ale namísto toho mě vezme za ruku. „Na tohle setkání čekám celá staletí,“ prohlásí, hluboce se pokloní a přitiskne čelo k hřbetu mé dlaně.
Jeho slova proniknou i zmateným vírem v mojí hlavě.
Napřímí se a já nechápavě nakrčím čelo. „Staletí?“
Malachiáš zalétne očima k Handlíři. „Tys jí neřekl…“
„Malachiáši,“ utne ho Desmond, „co máš tak naléhavého, žes kvůli tomu musel přerušit náš trénink?“
„Co mi neřekl?“ zeptám se.
Malachiáš se na Dese pobaveně zakření. „Tohle bude ještě hodně zábavné.“ A pak začne znovu couvat. „Musíš se ihned dostavit do trůnního sálu.“
Král noci přikývne a obrátí pozornost ke mně.
„Za pět minut jsme tam,“ odpoví a zadívá se mi do očí. „Ať připraví místo i pro Callypso. Připojí se k nám.“
Připojit se k Desovi? V jeho trůnním sále? Před ostatními vílami?
Ani za nic.
Nesouhlasně zašermuju rukama. „Tak to moment…“
Už podruhé ten den cítím, jak se nade mnou stahuje mračno jeho magie, a vím, že mi z náramku právě zmizel další korálek.
„Je načase přestat se schovávat.“
