Annika Mortensenová se vytratila, ještě než stačil Heri Kalsø zaplatit kávu, a nyní se venku opírala o hlídkový vůz a kouřila. Mezi jednotlivými šluky popíjela čaj a okatě Herimu nastavovala záda. Evidentně o jeho společnost nestála.
Heri Kalsø ji sledoval přes výlohu benzínky a rozhodl se zůstat uvnitř. Bylo krátce po sedmé ráno. Za půl hodiny vyrazí zpět do Tórshavnu – samozřejmě v tichosti – a jejich směna bude díkybohu u konce. Strávit téměř osm hodin v mrazáku není žádná legrace.
Začal si ledabyle prohlížet pohlednice na stojanu u dveří, protože nic lepšího na práci neměl. Přejížděl očima po všudypřítomných papuchalcích, ovcích a křiklavě zbarvených domcích na pozadí hornaté krajiny a říkal si, že by jednu pohlednici mohl koupit a něco na ni Annice napsat. Vnímala by to jako romantické a kajícné gesto? Ve svém současném rozpoložení nejspíš ne. A beztak nevěděl, co by jí měl psát. Heri popravdě stále nechápal, proč kolem toho Annika nadělala tolik povyku. Byla to přece jen jedna fotka. Annice to na ní slušelo a Heri ji neukázal všem na stanici, jen Arnemu. Ačkoli takhle s odstupem se i to zdálo jako špatný nápad. Nicméně týden by jí na vychladnutí stačit mohl, ne?
Anniku Mortensenovou venku netrápil ani silný, vlhký vítr, ani to, že se Heri cítí ukřivděně. Dobře mu tak. Sice by si vystačila i s tím, že Heriho na chodbách stanice okázale ignorovala, ale společná noční směna z neděle na pondělí byla ještě lepší, protože mu díky tomu mohla jasně sdělit, co si o něm myslí. Dá tomu ještě pár dní a pak se možná – možná – nechá udobřit.
„Vůz šest, slyšíte mě?“
Z vysílačky se ozval Tinin hlas. Annika odpověděla dřív, než stačil Heri zareagovat. „Ano, Tino, jsme tu.“
„Mohli byste zajet do Tjørnuvíku – k odpočívadlu u radiového vysílače na mysu? Jacob Nybo se nám ozval na tísňovou linku a nahlásil opuštěné auto, ve kterém je prý muž v bezvědomí. Sanitka už je na cestě, ale jede z Leirvíku, takže jste blíž.“
„Došlo tam ke zločinu?“
„Zatím nepotvrzeno.“
Annika vyfoukla poslední obláček kouře a pak típla cigaretu.
„Dobře, zkusíme se tam dostat co nejdřív,“ slíbila Tině a zahodila kelímek do koše. „Vyrážíme.“
Heri právě vyšel ze dveří benzínky. „Mám řídit?“ zavolal na Anniku cestou k autu. „Nechceš si odpočinout?“
Annika beze slova zavrtěla hlavou.
Heri si frustrovaně povzdechl. „For helviti, Anniko…“
Ale to už Annika Mortensenová vklouzla za volant a diskuse byla u konce.
Za necelých deset minut dorazili k odpočívadlu na východním výběžku zálivu u Tjørnuvíku. Nacházeli se docela vysoko, útes čněl do výšky dobrých čtyřiceti metrů nad mořem a zrezivělá toyota zaparkovaná na štěrku se zlehka pohupovala v nárazech větru.
Annika zastavila za toyotou. Zdálo se jí, že je auto prázdné, ale jakmile s Herim vystoupili, zahlédli asi o dvacet metrů dál muže, který na ně volal od otevřených dvířek tmavomodrého BMW řady 5 zaparkovaného o kus dál ve svahu, pod úrovní silnice.
Mužova slova se ztrácela ve větru, ale jeho gesta byla dostatečně výstižná. Annika s Herim zamířili za ním.
Jako první Annika uviděla roztříštěné okýnko u řidiče. Sklo bylo vysypané na štěrku, ale nezdálo se, že by tu došlo ke srážce nebo nehodě. Vzápětí uviděla i bělovlasého muže zhrouceného na volantu. Nejevil známky života.
„Harra Nybo? Jsme strážníci Mortensenová a Kalsø. Tohle je oběť?“
„Ja,“ přikývl Nybo důrazně. „Nevím, co s ním je. Nemůžu ho probudit.“
Nybo byl čerstvý šedesátník v montérkách a vlněné čapce a teď, když mohl celou záležitost přenechat policii, si viditelně oddechl a ustoupil od auta.
„Podívám se na něj,“ nabídl se Heri, který s sebou přinesl z jejich vozu lékárničku. Annika nic nenamítala, uhnula mu z cesty a připojila se k Jacobu Nybovi.
„Můžete mi popsat, jak jste ho našel?“ zeptala se. „Kdy přesně?“
„Asi před dvaceti minutama, dýl to nebude,“ zamyslel se Nybo.
„Projížděl jsem kolem a přišlo mi zvláštní, že by tu někdo parkoval, a tak jsem zastavil. Říkal jsem si, že možná píchnul nebo má poruchu, a pak jsem ho uviděl. Myslel jsem, že spí, ale když jsem zabušil na okýnko, nereagoval. Vzal jsem za kliku, ale byl zamčený.“
„A tak jste rozbil okýnko?“
Nybo neochotně přikývl. „Nevěděl jsem, co dělat, a bál jsem se, že je mrtvej nebo tak.“
Neznámému muži Heri podle povislých tváří a bílého strniště odhadoval něco přes sedmdesát. Na krku mu nahmatal slabý pulz a všiml si, že se mužova ramena pod semišovým sakem s každým pomalým mělkým nádechem mírně nadzvedávají. Na levém spánku měl neznámý bouli a šrám, ale nevypadalo to vážně.
Heri vzal muže za rameno a zatřásl s ním, tentokrát o něco silněji, ale pořád opatrně, pro případ, že by měl skryté zranění. „Haló? Slyšíte mě? Jsem policista.“
Nic.
To už k němu došla Annika. Zkontrolovala okolí auta a pak se předklonila, aby mohla nahlédnout dovnitř.
„Má nějaká zranění?“ zeptala se Heriho a zběžně zalétla pohledem k mužově hrudi, než její pozornost zaujala naleštěná ořechová pažba brokovnice. Zbraň byla opřená o sedadlo spolujezdce a hlavně mířily k zemi.
„Kromě té boule na hlavě se zdá být v pohodě,“ opověděl Heri.
„Proč?“
Annika Mortensenová se vrátila ke dvířkám řidiče. „Protože tu je krev,“ řekla.
„Určitě?“
Annika Heriho zpražila pohledem a pak sáhla po vysílačce.
„Centrálo, tady vůz šest. Můžete nám k Tjørnuvíku poslat někoho z kriminálky?“
* * *
Za Haldarsvíkem začínala silnice stoupat a před detektivem Hjaltim Hentzem se rozevřel výhled na rozbouřené vody průlivu Sundini. Vítr byl tady nahoře prudší a trhal mraky, z nichž na vzdálenou krajinu v okolí vesnice Eiði dopadaly paprsky slunečního svitu a tam, kde se dotkly mořské hladiny, získávala voda tmavě tyrkysový odstín.
Hentze nebyl uhlazený typ, alespoň ne na pohled. Měl na sobě bundu a pod ní tlustý tradiční svetr, džíny a pevné boty. Krátce zastřižené vlasy mu na temeni už trochu řídly a volant svíraly hrubé dlaně s krátkými prsty. Vyzařovala z něj apatie a flegmatická povaha, takže působil jako někdo, kdo by se cítil nejlépe na lodi nebo na poli. Rozhodně nevypadal jako muž, který si potrpí na titěrnou policejní práci.
Hentze byl však u policie už jedenadvacet let a v mnoha ohledech mu skutečnost, že na to nevypadá, poskytovala výhodu. Lidé s policisty nemluvili rádi, ale když už nebylo zbytí, dávali přednost rozhovoru s někým, jako byl Hentze. Nepřipadal jim odlišný a měli pocit, že porozumí jejich problémům a bude s nimi jednat s klidem a otevřeností, což Hjalti Hentze – vesměs – i dělal.
Spatřil před sebou radiový vysílač a přibrzdil. Vzápětí pod koly volva zakřupal štěrk a Hentze zastavil za hlídkovým vozem, v němž zahlédl Anniku Mortensenovou. Annika se ohlédla a zamávala Hentzemu na pozdrav. Potom něco nahlásila do vysílačky.
Hentze otevřel proti větru dvířka a vystoupil. Vítr se s nepříjemným kvílením proháněl lanovím a spárami vysílače, otřásal solárními panely a pleskal Hentzeho bundou.
Annika Mortensenová se k Hentzemu připojila a další poryv větru jí shrnul plavé vlasy z tváře. Navzdory naducané policejní bundě a masivnímu opasku se pohybovala s lehkostí, a dokonce jakousi ladností.
„Čau, Hjalti,“ zahulákala na Hentzeho přes svist větru.
„Nazdar,“ odpověděl Hentze. „Jak to, že jsi tu sama?“
Annika se zašklebila. „Řekla jsem Herimu, aby jel sanitkou s obětí. Nechtěla jsem tu s ním trčet a dívat se na ten jeho kyselý ksicht.“
Hentze se uchechtl. „Pořád jste na nože?“
„Jo. Protože je to pořád debil,“ odpověděla Annika rozhodně a vytáhla si zbloudilý pramínek vlasů z úst.
„Nezměníš ho.“
„Kdo říká, že chci?“
Hentze se znovu zasmál a pak se rozhlédl. „Tak co tady máme?“
„Tohle,“ odpověděla Annika a ukázala na BMW. „Víš, komu patří, ne?“ zeptala se.
Hentze přikývl. „Signaru Ravnsfjallovi. Proto na nás Ári tak tlačí.“
Inspektor Ári Niclasen byl slušný chlap, ačkoli se neřadil k těm nejstatečnějším. Starý Ravnsfjall měl na ostrovech jisté postavení, což Niclasen neopomněl Hentzemu zdůraznit spolu s tím, jak nezbytné je postupovat správně. Museli být dostatečně diskrétní pro případ, že by se z toho vyklubal ostudný skandál, ale současně museli dát najevo odpovídající úroveň zájmu, pro případ, že by to bylo úplně jinak.
Annika s Hentzem vykročili k BMW a Annika mu cestou vylíčila, jak Jacob Nybo auto a jeho majitele našel a proč kamenem rozbil okýnko. Potom se odmlčela, aby si mohl Hentze v klidu prohlédnout vysypané sklo na štěrku před nimi.
„A to BMW bylo zamčené?“ zeptal se. „Zkusil vůbec vzít za kliku, než okno rozbil?“
„Tvrdí, že ano.“
„Dobře,“ přikývl Hentze. „A ta krev?“
„Tady,“ řekl Annika a ukázala na rudohnědé cákance pokrývající horní část dveří. Hentze si přidřepl a zadíval se na zaschlou krev zblízka. Po chvíli mžourání si vzpomněl na své nové brýle a zašátral po nich v kapse bundy. Nasadil si je na nos a znovu si dvířka prohlédl.
Největší kapky se nacházely nahoře, ale žádná z nich nebyla větší než jedna dánská koruna. Níže se nacházely menší stříkance, které směřovaly dolů a dozadu. Hentze si byl celkem jistý, že se jedná o krev, ačkoli samozřejmě nemusela být lidská.
Znovu přejel pohledem celé auto. „Kdo oběť identifikoval jako Signara Ravnsfjalla?“ zeptal se.
„Před příjezdem sanitky jsem mu prohledala kapsy a našla tam peněženku,“ vysvětlila Annika. „A ověřila jsem si poznávačku toho auta. Je jeho.“
„Byl zraněný?“
„Měl šrám na hlavě a odřené koleno, které bylo vidět přes roztržené kalhoty. Nic, co by mohlo způsobit ty stříkance na dveřích. Podle záchranářů se tu nejspíš procházel, spadl, a když se vrátil do auta, dostal infarkt nebo mrtvici. Mohl tu takhle být celou noc.“
„Přežije to?“
Annika pokrčila rameny. „Vypadalo to s ním dost bledě.“ Hentze zadumaně pokýval hlavou a potom vytáhl z kapsy latexové rukavice, navlékl si je a začal prozkoumávat vnitřek auta.
Záchranáři a Jacob Nybo samozřejmě vůz už do značné míry kontaminovali, ale Hentze se přesto chtěl pokusit zachovat co nejvíce důkazů, než zjistí, o co tady jde.
Otevřel dvířka u řidiče a nakoukl dovnitř. Signar Ravnsfjall si očividně potrpěl na pořádek, třebaže krémové kožené řidičovo sedadlo bylo nyní zamazané močí a výkaly a na koberečku pod volantem se třpytily skleněné střepy.
Hentze se natáhl k zapalování a zkontroloval polohu klíče. Motor byl vypnutý. Hentze klíčem pootočil do první pozice a palubní deska se rozsvítila. Blikala na něj kontrolka nádrže, a když se podíval na příslušný budík, zjistil, že autu došel benzín.
„Byl motor zapnutý, nebo vypnutý, když jste přijeli?“
„Zapnutý. Heri ho z bezpečnostních důvodů vypnul, ale nádrž je úplně prázdná. Motor nejspíš běžel celou noc a spálil všechen benzín.“
„Nebo tady zastavil právě proto, že mu došel benzín,“ podotkl Hentze, ačkoli se sám klonil k Anničině verzi.
Hentze vylezl ven, přešel na druhou stranu k sedadlu spolujezdce a podíval se do přihrádky v palubní desce. Mentolky, balíček kapesníků. Potom otevřel zadní dvířka a prohlédl si brokovnici, která ležela – zlomená a otevřená – na sedadle. Nábojnice byly stále na svém místě, a když je prozkoumal víc zblízka, všiml si, že v mosazném kování jedné z nich je viditelný důlek od zápalníku, zatímco druhá je zcela netknutá.
„Neříkala jsi, že byla brokovnice vepředu?“ zeptal se Anniky.
„Jo, opřená o sedadlo spolujezdce. Zajistila jsem ji a přesunula dozadu,“ vysvětlila. „Měla jsem rukavice.“
„Dobře. Zabalíme ji pro techniky. Podíval se někdo do kufru?“
„Pokud vím, tak ne.“
Hentze přešel k zadku auta, chvíli šátral prsty po tlačítku na otevírání a pak nahlédl dovnitř. Na koberečku nebylo jediné smítko, stejně jako ve zbytku auta. Ležel na něm jen laciný kufřík z umělé kůže s plastovým uchem. Hentze si ho přitáhl k sobě a otevřel západky. Nadzvedl víko a spatřil několik úhledných balíčků tisícikorunových bankovek zajištěných proužky papíru. Bylo jich tam nejméně dvacet.
Annika Mortensenová tiše hvízdla. „Zatraceně,“ zamumlala. „Věděla jsem, že jsou Ravnsfjallovi v balíku, ale jezdit s tolika penězi v autě… Možná je tu i víc než milion.“
Hjalti Hentze došel ke stejnému závěru. Ještě chvíli si obsah kufříku prohlížel, pak zaklapl víko a zacvakl západky. V duchu si vybavil Áriho Niclasena, který ho nabádal, aby postupoval co nejopatrněji.
„Budeme potřebovat pytle na důkazní materiál,“ řekl. „A měli bychom to auto odtáhnout, aby se na ně mohli podívat technici.“
„Takže podle tebe tady došlo ke zločinu?“
„Co myslíš ty?“
Annika Mortensenová si vůz chvíli zadumaně prohlížela. „Nevím. Ale ať už se tady stalo cokoli, rozhodně to smrdí.“
Hentze přikývl. „Souhlasím. A proto budeme raději postupovat podle předpisů.“
