Navždy tvůj

„Říkají mu Doktor Smrt.“

Jocelyn na mě dramaticky zírala zpoza pultu na sesterně, kde jsem právě zadávala pacienty do harmonogramu.

Zvedla jsem pohled od monitoru a zakoulela očima. „Nechte ho na pokoji,“ vrátila jsem se k psaní doplňujících poznámek. „Ten chlap je tu dohromady asi jedenáct hodin. Vždyť je to jeho první den.“

„A o to právě jde,“ zašeptala. „Má stoprocentní úmrtnost.“

Povzdechla jsem si, ale už jsem se na ni nepodívala. „Nemůžete mu tak říkat. Vážně nepotřebujeme, aby pacienti poslouchali, jak si sestřičky šeptají, že je tu Doktor Smrt.“

„Můžeme mu říkat Doktor S.?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože to zní jako Doktor Sráč.“

Uchechtla se. „No jo. Ale vážně. Někdo by se na to měl podívat. Umřelo mu šest pacientů.“

Podívala jsem se na hodinky. „Pracujeme na urgentním příjmu, Jocelyn. Není to zas tak neobvyklé.“

„Nemáš být náhodou primářkou pohotovosti? A nemáš v popisu práce tyhle incidenty prošetřovat?“

Naposledy jsem ťukla do klávesnice a zvedla hlavu. „Doktor Gibson ještě neodešel do důchodu a rada o náhradě za něj ještě nehlasovala, takže ne, nemám to v popisu práce.“

„Ale tou primářkou budeš. Je nad slunce jasné, že to místo dostaneš. A nemyslíš, že by ses k tomu měla postavit čelem a zastavit to krveprolití?“ Poodstoupila a založila si ruce na prsou.

Cítila jsem na sobě oči desítky dalších sester, které se pohybovaly po celém patře. Jocelyn vyslaly jako ambasadorku. Jakmile se sestry na něčem usnesly, nepustí se toho. Chudák nový doktor. Nebude se mu tu líbit.

Dlouze jsem vydechla. „Prvnímu pacientovi bylo devadesát šest let a měl slabé srdce. Druhý byl devětaosmdesátiletý, po mrtvici, s podepsaným prohlášením odmítajícím resuscitaci. Třetí byl obětí autonehody – viděla jsem rentgeny a zachránit ho mohl snad jen sám bůh. Pacient číslo čtyři, to byla střelná rána do hlavy a asi ti nemusím připomínat, že toto zranění je z devadesáti procent smrtelné. Oběť byla v kómatu a po příjezdu vykazoval mozek nulovou aktivitu. Číslo pět, pacient v terminálním stádiu rakoviny, kterého přivezli z hospice. Číslo šest, otrava krve tak rozsáhlá, že byl prakticky mrtvý už ve chvíli, kdy sem dorazil.“ Podívala jsem se jí do očí. „Nebyla. To. Jeho. Chyba. Tyhle věci se stávají.“

Stiskla rty do pevné linky. „Ano. Ale ne první den v nové práci,“ podotkla.

S tím jsem musela souhlasit. Byla to vážně smůla. Ale pořád jen smůla.

„Prostě… posílejte všechny další pacienty ke mně, ano?“ uzavřela jsem to trochu unaveně. „Už mu zbývá jen hodina. A žádný Doktor Smrt. Prosím.“

Ušklíbla se. „Taky je hrubý, jen abys věděla.“

„Podle všeho to zní, že nemá úplně nejlepší první den v práci.“

„Alexis nebyla nikdy hrubá.“

A tohle byla další věc, se kterou se nový doktor musel vyrovnat. Moje nejlepší kamarádka Alexis skončila a po šesti krátkodobých záskocích byl tohle první stálý lékař, který měl zaujmout její místo. A zaujmout místo po Alexis bylo sakra těžké.

„Jak to myslíš, že je hrubý?“ zeptala jsem se.

„Řekl Hectorovi, že si má dát telefon do skříňky. Ty nás nikdy nenutíš dávat pryč telefony.“

„Nemá za sebou Hector nějaký bouřlivý rozchod s Josem? Nejspíš se na ten telefon díval každých pět vteřin. Taky bych mu asi řekla, ať ho dá pryč.“

Dveře ošetřovny číslo osm se klouzavě rozjely do stran a ven vyšel běloch s kaštanovými vlasy v černém lékařském stejnokroji. Byl ke mně zády, takže jsem mu neviděla do tváře. Dívala jsem se, jak si z rukou stahuje rukavice a hází je do nádoby s nebezpečným odpadem. Štípl se do kořene nosu, zhluboka se nadechl a potom se plouživým krokem vydal do šatny. Hlavu měl skloněnou.

Z ošetřovny za ním vyšel Hector a díval se na nás. Na rukou nám ukázal sedm zvednutých prstů a se zasyčením nasál vzduch mezi zuby.

Jocelyn mi věnovala vědoucí já-ti-to-říkala pohled a já zavrtěla hlavou. „Žádný Doktor Smrt. A teď už jdi. Dělej něco užitečného.“

Chvilku ještě špulila pusu, ale potom šla.

Pípl mi telefon, tak jsem se podívala na displej.

 

ALEXIS: Devatenáctého za tebou chci přijet.

 

BRIANA: Jsem naprosto v pohodě.

 

Nebyla jsem v pohodě. Ale taky jsem nechtěla vláčet svou těhotnou nejlepší kamarádku z tepla líbánek do svého opuštěného strašidelného domu a života, který byl jeho věrným zrcadlem. Měla jsem Alexis moc ráda a k tomuhle jsem ji odsoudit nechtěla.

Telefon mi začal zvonit v ruce.

Zvedla jsem se, schovala se v prázdné komoře a přijala hovor. „Říkám ti, že mi nic není,“ začala jsem.

„Zapomeň. Prostě přijedu. V kolik končíš?“

„Alexis,“ zasténala jsem. „Chci předstírat, že je to jen další den, jako každý jiný.“

„Ale on není jako každý jiný. Je to den, kdy se konečně uzavře tvůj rozvod. Velká událost.“

„Nechystám se udělat žádnou blbost. Nebudu mu opilá volat, nemám v plánu zpít se do němoty a pozvracet si vlasy…“

„Spíš mám strach, abys mu neházela do oken Molotovovy koktejly.“

Odfrkla jsem si. „No, to je asi celkem oprávněné,“ zamumlala jsem.

Pokud šlo o Nicka, neměla jsem za sebou zrovna klidné a racionální období. Když jsem konečně přišla na to, že mě Nick podvádí, velmi ráda bych bývala jednala s taktem a grácií a s hrdou tváří čelila jeho neodpustitelné zradě a zlomení svého srdce. Ve skutečnosti jsem totálně ztratila nervy. Spláchla jsem snubní prsten do záchodu a jeho pokojovky zalila bělidlem. Potom jsem zavolala jeho matce, aby věděla, jakého hajzla vychovala – a to byl teprve začátek. Samotnou mě šokovalo, k jakým odporným malichernostem jsem byla ochotná se snížit. A velkolepé finále mé depresivní opuštěnosti bylo tak trapné, že jsem Alexis dodnes nedovolila o tom mluvit.

„Jestli nemáš rande, přijedu,“ nedala se Alexis odbýt.

„Ha. Jasně.“ Sedla jsem si na pojízdná nosítka a položila hlavu do dlaně.

Po rozchodu s Nickem jsem prošla obdobím nejstrašnějšího online randění, jaké kdy internet zažil. Ta obrovská kupa hnoje, kterou jsem na tinderu přebírala, byla tak hrozná, že proti tomu Nick vypadal jako okouzlující princ.

„Pořád se nikdo neobjevil?“ zeptala se.

„Před měsícem jsem šla na rande s chlapem, který měl za sebou tolik jízd pod vlivem, že mu policie do auta nainstalovala pevný alkohol tester. Chtěl po mně, abych do něj dýchla, že prý auto jinak nenastartuje. Potom byl jeden, co přišel na schůzku do kavárny s vytetovaným hákovým křížem na krku. A zatím na posledním rande k nám v restauraci, kde jsme seděli, přišla jeho žena, o které jsem netušila, a zeptala se ho, jestli tohle jsou ty pomůcky do školy pro děti, na které od ní chtěl peníze. Mně řekl, že žádné děti nemá.“

I přes telefon jsem cítila, jak Alexis bledne. „To je odporné.“

„Nemáš tušení, jaké štěstí jsi měla, když jsi potkala Daniela. Opravdu. Měla bys za to obětovat něco bohům randění.“ Podívala jsem se na hodinky. „Musím jít, jsem v práci. Zavolám ti, až skončím.“

„Dobře. Ale opravdu mi zavolej,“ naléhala.

„Opravdu ti zavolám.“

Zavěsily jsme. Ještě chvilku jsem zůstala bez hnutí sedět a zírala na zeď před sebou. Visel tam graf znázorňující posuzování míry bolesti. Řada kreslených obličejů s různými výrazy nad odpovídajícími úrovněmi bolesti. Zelený usmívající se obličej nad nulou. Červený plačící obličej nad desítkou.

Na tu desítku jsem se zaměřila.

Docela se mi dařilo na devatenáctého nemyslet. Doufala jsem, že když se k tomu datu nebudu upínat, třeba budu mít štěstí a teprve po pár dnech mi dojde, že už je po dvacátém. Ne že by se uzavřením rozvodového řízení něco změnilo. S Nickem už jsme spolu nebyli přes rok. Odteď na to ale budeme mít papír.

Krucinál.

Možná má Alexis pravdu a já bych ten den neměla být sama. Jen pro případ, že by se zákeřně připlížila deprese a vyrazila mi dech.

Poslední hodina mé směny už proběhla v klidu. Přijala jsem jediného pacienta, který dorazil – nikdo další neumřel. Ale abych nebyla nespravedlivá, ta paní měla jen zlomený prst, takže jsem to neměla úplně složité.

Chystala jsem se jít domů, když se znovu objevila Jocelyn.

„Než odejdeš, máš zajít za Gibsonem.“ Zářily jí oči. „Už je to tady!“ zpívala. „Předá ti tu pozici.“

Gibson byl momentálně primářem pohotovostní medicíny v nemocnici Royaume Northwestern. Tento měsíc měl odejít do důchodu. Technicky vzato už do důchodu odešel asi před rokem. Alexis dostala jeho místo, jenže o měsíc později dala výpověď a přestěhovala se ke svému novému manželovi do malého městečka uprostřed ničeho. Otevřela si tam vlastní kliniku, takže se Gibson vrátil.

„Představenstvo ještě určitě nehlasovalo, takže dost pochybuju,“ odvětila jsem. „Ale díky za důvěru.“

Když jsem se nad tím ale zamyslela, třeba mi tu pozici opravdu už chce předat.

Nikdo jiný se na jeho místo nepřihlásil. Nikdo nekandidoval. Museli tedy vůbec hlasovat? Proč by se mnou chtěl Gibson mluvit, kdyby nešlo o tohle?

Vyrazila jsem chodbou do jeho kanceláře a cítila určité vzrušení. Jasně, nová pozice bude znamenat hromadu práce navíc. Šest dní v týdnu, osmdesát hodin, nebo i víc. Já ale byla připravená. Nemocnice Royaume Northwestern byla celý můj život. Tak proč tu svůj potenciál nerozvinout naplno.

Zaklepala jsem a vešla. „Zdravím. Chtěl jste se mnou mluvit?“

Gibson zvedl hlavu a usmál se. „Pojďte dál.“

Seděl u svého stolu, šedé vlasy úhledně sčesané dozadu. Připomínal mi kouzelného dědečka z pohádky. Měla jsem ho ráda. Všichni ho měli rádi. Byl tady primářem snad odjakživa.

„Zavřete dveře,“ řekl a podepsal ještě poslední papír, co měl před sebou.

Sedla jsem si na židli proti němu.

Odstrčil papíry stranou a věnoval mi zářivý úsměv. „Jak se máte, Briano?“

„Dobře,“ odpověděla jsem zvesela.

„A co váš bratr, Benny?“

Naklonila jsem hlavu. „Nejlépe, jak to jde, vzhledem k okolnostem.“

„To rád slyším. Je to opravdu neštěstí. Má ale skvělé lékaře.“

Přikývla jsem. „Nemocnice Royaume opravdu je nejlepší. A když už jsme u toho, moc se těším, až začnu – a tím nechci říct, že bych se těšila, že vy odejdete,“ dodala jsem rychle.

Zasmál se.

„Proběhne vůbec hlasování?“ zeptala jsem se. „Nikdo jiný nekandiduje.“

Propletl si prsty a založil ruce na břiše. „O tom bych s vámi právě rád mluvil. Chtěl jsem vám to říct osobně. Rozhodl jsem se svůj odchod o pár měsíců odložit.“

„Aha.“ Snažila jsem se zamaskovat zklamání. „Dobře. Myslela jsem, že se s Jodi stěhujete do nějaké haciendy na Kostarice.“

Pobaveně se rozesmál. „To je pravda. Ale džungle počká. Rád bych dal lidem trochu času, aby před finálním hlasováním více poznali doktora Maddoxe. Připadá mi to fér.“

Zamrkala jsem. „Promiňte. Koho?“

Kývl směrem k pohotovosti. „Doktora Jacoba Maddoxe. Dnes nastoupil. Posledních pár let byl primářem pohotovosti v nemocnici Memorial West. Je to skvělý chlap. S maximální možnou kvalifikací.“

Dobrých deset vteřin jsem jen oněměle seděla. „Chcete oddálit hlasování? Kvůli němu?“

„Chci dát týmu šanci, aby se poznali.“

„Aby měl výhodu,“ dodala jsem suše.

Byl mou reakcí trochu překvapený. „Ne, aby to bylo spravedlivé. Oba přece víme, že tyhle volby často bývají hlasováním o oblíbenosti, a on si zaslouží férovou startovní pozici.“

Nevěřícně jsem na něj zírala. „Vy to vážně chcete udělat. Chcete odložit hlasování, aby měl větší šanci získat pozici primáře. Pracuju tady deset let.“

Vážně si mě prohlížel. „Briano, musím myslet na to, co je nejlepší pro oddělení. Vždycky je lepší, když je na nějakou pozici víc kandidátů. Dostat nějaké místo jen díky nedostatku jiných zájemců přece není žádná výhra…“

„Nebylo by to díky nedostatku jiných zájemců. Bylo by to za zásluhy. Za deset let zásluh.“

Trpělivě si mě prohlížel. „Víte, že ani Alexis nekandidovala jako jediná. Konkurence je zdravá. Jestli na tu pozici máte, bude vaše i za tři měsíce.“

Seděla jsem a snažila se klidně dýchat nosem. Stálo mě veškerou energii nezařvat na něj: „Říkají mu Doktor Smrt!“

„Jsou to jen tři měsíce,“ pokračoval Gibson. „Potom bude hlasování, já zmizím, abych se cpal kokosy někde na pláži, a doufám, že i vy pak budete přesně tam, kde chcete být. Užijte si ten klid před bouří, netlačte na pilu. Věnujte nějaký čas Bennymu.“

Pomalu a soustředěně jsem vydechla.

Gibson tohohle doktora smrťáka určitě znal. Museli být kamarádi. Hráli spolu golf nebo tak něco. Celé to smrdělo protežováním. Ale měla jsem vůbec na vybranou? Jestli se Gibson rozhodl neodejít do důchodu, nemohla jsem s tím vůbec nic dělat.

„Děkuju, že jste mi o tom řekl,“ pronesla jsem křečovitě. Vstala jsem a odešla.

Jakmile jsem sedla do auta, volala jsem Alexis. „Nesnáším toho nového doktora,“ vypálila jsem, když zvedla telefon.

„Ahoj i tobě.“

„Říkají mu Doktor Smrt. Dneska zabil sedm pacientů. Sedm. První den v práci.“

„To se přeci stává.“ Zněla nesoustředěně.

„A víš co? Gibson odložil odchod do důchodu, aby měl tenhle nový chlápek šanci kandidovat na primáře. Totální sráči z pánského klubu.“

„A-há,“ zamumlala.

Chvilku jsem poslouchala. Potom jsem s hrůzou odtáhla telefon od hlavy. „Pane bože! Vy si to rozdáváte! Jsem tady na telefonu!“

Alexis s Danielem se jeden druhého nemohli nabažit. Myslím, že se od sebe odlepovali, jen aby mohli dýchat a jíst.

Masírovala jsem si spánky. „Mohla bys ho prosím polít studenou vodou a mluvit se mnou? Mám tu dost zásadní krizi.“

„Promiň, vydrž.“ Něco zašeptala a zahihňala se. Potom se zahihňal on.

Zakroutila jsem očima a čekala. Tenhle rok se ze mě stane padouch, to už je jisté.

Někde u Alexis se zavřely dveře a ona se mnou znovu začala mluvit. „Tak jsem tu. Povídej.“

„Dobře. Tenhle nový doktor je nějaký protekční fracek z nemocnice Memorial West. Podle všeho tam byl primářem, a proto chce Gibson odložit hlasování, aby ho všichni líp poznali. Je to kretén a sestry ho nenávidí…“

„Jestli ho sestry nenávidí, nemáš se čeho bát.“

„Ale o to přece vůbec nejde! Myslíš, že by Gibson něco takového udělal, kdyby tou novou doktorkou byla žena?“

Slyšela jsem, že pouští mikrovlnku. „Hm, myslím, že jo. Gibson byl vždycky celkem fér. Nějak mi k němu nesedí tyhle genderové hříčky.“

„Ty máš ale být na mé straně.“

„Já jsem na tvé straně. Podívej, neumím si představit, že bys to místo nedostala. Vlastně ti udělal laskavost. Vrátil ti jarní prázdniny, takže nebudeš osmdesát hodin týdně uvázaná na pohotovosti. Benny tě teď potřebuje. Bude lepší, když budeš příštích pár měsíců s ním, než si zvykne.“

Ztichla jsem. S tím, jak se Bennyho stav vyvíjel, spolu nejspíš strávíme na pohotovosti stejnou dobu jako doma. Polkla jsem kámen, který se mi usadil v krku pokaždé, když jsem si vzpomněla na svého brášku.

„No a jak ten nový doktor vlastně vypadá?“ zeptala se Alexis v očividné snaze změnit téma.

„Nemám nejmenší tušení,“ zamumlala jsem. „Je jako stín. Pokaždé když se chystám vejít někam, kde je on, vyjde ven druhými dveřmi. Párkrát jsem ho zahlédla zezadu, ale nic víc.“

„Nepředstavila ses, když nastoupil?“

„Samozřejmě že jsem chtěla. Ale jakmile jsem přišla, měli jsme jeden příjem za druhým. A když se to konečně uklidnilo, už jsem ho nenašla. Myslím, že když ten chlap neoznamuje čas úmrtí, schovává se někde ve skříni.“

„Zlato,“ vrátila se obloukem k tématu. „Všichni tě mají rádi. Dostaneš to místo bez ohledu na to, kdo bude kandidovat proti tobě. A ten nový? Dávám mu měsíc. Sestry ho sežerou zaživa. Než skončí léto, budeš první salvadorská primářka v historii nemocnice Royaume, te prometo que.“

Alexis byla trilingvální. Mluvila anglicky, španělsky a k tomu ještě americkým znakovým jazykem. Byla úžasná, světově proslulá filantropka z prestižní rodiny – a zarytá optimistka.

Slyšela jsem, jak otvírá mikrovlnku. „Víš co? Až za tebou přijedu, přivezu ti koláčky,“ oznámila.

Táákže teď k tomu všemu ještě peče. Navzdory své pochmurné náladě jsem se musela usmát. Obrázek Alexis, jak peče koláčky, byl asi stejně absurdní, jako bych já vyrazila do lesa kácet stromy. To by dřív zamrzlo peklo. Od té doby, co znala Daniela, se opravdu hodně proměnila. K lepšímu.

Opřela jsem se loktem o dveře auta a položila si hlavu do dlaně. Cítila jsem, že už jsem klidnější. Moje nejlepší kamarádka mě vždycky dokázala vrátit na zem. Někdy mi tím hrozně lezla na nervy. Občas jsem chtěla být vytočená a plout chvíli na vlně čistého vzteku. Byla jsem vděčná za svou schopnost dlouze zuřit, obzvlášť během posledního roku. Hněv je mocná síla. Velmi motivující. A posilující.

Jediný problém s hněvem je v tom, že rychle vzplane, a ještě rychleji hoří. Většinou netrvá dlouho.

Smutek hoří dlouho. Zoufalství taky. I zklamání.

Došlo mi, že přesně tohle nastane toho devatenáctého. Uzavře se můj rozvod, vztek dohoří a mně zůstane jen to, co zatím neshořelo.

A toho moc nebylo.