Iris Latchová se prudce posadila. Bylo 8:45, budík zběsile vyzváněl a ona měla být za patnáct minut v centru. Do hajzlu. Budík vyřvával už půl hodiny v kuse. Téměř otřásal vratkými stěnami jejího bytu, ale jí se nějakým způsobem podařilo ho zaspat. Vymotala se z peřiny a chvátala do koupelny.
Sprchu nestíhala, místo toho si jen opláchla obličej studenou vodou a vydrhla kartáčkem pachuť vykouřených cigaret z pusy. Nepoddajné hnědé vlasy nacpala do gumičky, aniž by je předtím rozčesala. Vklouzla do trika a džínů a vyběhla ze dveří. Když měla Iris dobrý den, byla díky své hubené vytáhlé postavě a dlouhým vlasům celkem pohledná, zvláště když se soustředila na to, aby se nehrbila. Dnes ale neměla dobrý den.
Ranní slunce jí svítilo do očí jako výslechová lampa. Ano, pane strážníku, včera večer pila. Ano, bolela ji hlava. Ne, nebyla ta nejzodpovědnější třiadvacítka pod oslepujícím sluncem. Na její obranu je nesmysl, aby člověk musel v sobotu chodit do práce. Nikdo by neměl být o víkendu touhle dobou venku z postele. Bohužel ona se na tuhle hovadinu přihlásila dobrovolně.
Minulé úterý si ji pan Wheeler zavolal do kanceláře. Pan Wheeler byl vedoucí oddělení, ve kterém pracovala, a většinový podílník firmy. Kdyby chtěl, mohl by ji z fleku vyrazit. Bylo to jako být předvolaná před ředitele.
„Iris, jak jste doposud spokojená s prací ve WRE?“
„Hm, ujde to,“ řekla a snažila se znít o něco živěji, než se cítila. „Učím se spoustu nových věcí,“ dodala hlasem nacvičeným pro pracovní pohovory.
Svou práci ve společnosti Wheeler Reese Elliot z duše nenáviděla, ale to mu říct nemohla. Náplň jejích dní v kanceláři spočívala v popisování technických plánů červenou propiskou. Stovky papírů s podrobnými nákresy každého kousíčku výztuže v betonových nosnících a ona je musela všechny prohlédnout. Byla to otupující a ubíjející práce, zvlášť pro tak kvalifikovanou osobu. Iris vystudovala s vyznamenáním na univerzitě Case Western Reserve. Byla jí přislíbena práce na „nejpokrokovějších“ stavebních projektech, ale po třech měsících se její slavná inženýrská kariéra proměnila v život kancelářské krysy. Přesně to řekla v pondělí v záchvatu zoufalství Bradovi, který ji zaučoval. O den později seděla na horkém křesle před panem Wheelerem. Brad ji naprášil. Dostane padáka? V žaludku se jí vyrojilo hejno hysterických motýlů.
„Brad si myslí, že vám to pálí. Možná nastal čas na malou změnu.“ Pan Wheeler jí věnoval úsměv podnikatele.
„Ehm, co tím myslíte?“
„Právě se nám naskytl jeden velmi neobvyklý projekt. Ostatní společníci si myslí, že byste se v něm mohla dobře uplatnit. Zahrnuje práci v terénu.“
Práce v terénu znamenala opustit nenáviděnou kóji. „Opravdu? To zní zajímavě.“
„Báječné. Brad vás v rychlosti zasvětí do podrobností. Tento projekt je poněkud choulostivého charakteru a náš klient spoléhá na to, že ho udržíme v tajnosti. A skutečně bych ocenil, kdybyste se ani jeden nebránili přesčasům. Nezůstanou bez povšimnutí.“
Pan Wheeler ji poplácal po zádech a zabouchl dveře své rohové kanceláře. Koutky rtů, zdvihnuté v úsměvu, jí poklesly. Nepochybně v tom byl nějaký háček. O chvíli později jí Brad vysvětlil, že budou pracovat o víkendech. Zadarmo.
Taková blbost, pomyslela si Iris. Se skřípajícími zuby se soukala za volant staré zrezlé béžové mazdy. Šlápla na plyn a vyrazila ulicí. Na semaforu padla červená. Iris vylovila z nepořádku na podlaze polo prázdnou plechovku dietní koly a zapálila si cigaretu. Co jiného mohla dělat? Odmítnout?
Blížila se k centru města a uvědomila si, že nemá páru, kam jede. Zalovila v kabelce a hledala papírek s načmáranou adresou. Cigarety, zapalovač, rtěnka, účtenky – vyházela obsah tašky na sedačku spolujezdce, zatímco jedním okem sledovala silnici.
Ozvalo se zatroubení klaksonu. Zvedla oči právě včas, aby strhla volant a vyhnula se srážce s protijedoucím popelářským vozem. Dupla na brzdu a zastavila za zvuku pískání pneumatik.
„Do prdele!“
Hromádka nepořádku ze sedačky spolujezdce se sesula na podlahu auta. Hledaný útržek papíru přistál navrchu. Hrábla po něm a četla:
Euklidova třída 1010
První clevelandská banka
Zaparkovat vzadu
Když dojela na roh východní Dvanácté a Euklidovy třídy, hodiny na přístrojové desce ukazovaly 9:15. Brad určitě postává před dveřmi, poklepává nohou, kouká na své hodinky značky Seiko a přeje si, aby nebyl doporučil tu trhlou novou holku na tuhle práci v terénu. Nacpala všechno zpátky do kabelky a přišlo jí, že červená na semaforu svítí celou věčnost.
Budova na Euklidově třídě 1010 se mihla za okýnkem jako neurčitá směs kamene a skla. Sakra. Šlápla na plyn, aby tak tak stihla oranžovou na odbočce doleva na východní Devátou, a potom ostře stočila vůz do Huron Street. Měla za to, že stála u zadního vchodu té správné budovy, ale na jediné značce v dohledu stálo „Zákaz parkování“. Začala se jí zmocňovat panika. Jediná možnost, kde se otočit, byla na východní Čtrnácté, ale to by musela projet celou Huron Street a na to neměla čas. Už tak měla první den v práci mimo kancelář pořádné zpoždění.
Vjela do úzkého vjezdu, vedoucího k zavřeným garážovým vratům, která vypadala stejně jako všechna ostatní nepopsaná vjezdová vrata v ulici. Chodník po obou stranách byl prázdný a na ulici vládlo hrobové ticho. Většina Clevelandu se o víkendu proměnila v město duchů. Před ní se do nebe tyčila patnáctipodlažní kancelářská budova zanesená sazemi. Ztrouchnivělá prkna zakrývala polovinu oken a nekonečné řady cihel se slévaly dohromady. Byla to ta správná budova? Zaklonila hlavu a chvíli měla pocit, že jí snad upadne z krku. Občas trvá, než kocovina člověka dožene v plné míře. Pevně zavřela víčka a pomalu vydechla. Měla by přestat pít, jako by každá noc byla kolejní pařba. Už měla po škole.
Střípky včerejšího večera se jí promítaly před očima jako poškozený film. Šla s lidmi z práce na drink do nějakého nového baru ve čtvrti Bytovky. S každým panákem tequily se večer nořil do stále větší mlhy. Byl tam Nick, ten rozkošný návrhář interiérů, se kterým už pár týdnů v práci flirtovala. Stavoval se u jejího stolu na pokec. Pro Iris to byla vítaná pauza od popisování dílenských výkresů červenou propiskou, při kterém si připadala jako nějaká glorifikovaná sekretářka. Kdo ví, co tím sledoval. Smála se jeho vtipům a hodně se červenala – v tom spočívaly veškeré její schopnosti v oblasti svádění.
Nick ji pozval na pár panáků, objímal ji kolem ramen a něco jí šeptal něco do ucha, ale ona mu přes hlasitou hudbu moc nerozuměla. Další, na co si vzpomínala, bylo, že řídil její auto k ní domů. A jak ji políbil a celý svět se s ní začal nekontrolovatelně točit. A potom už ji táhl po schodech nahoru do postele a říkal jí, ať si odpočine. Měla by mu být vděčná, že se zachoval jako gentleman a nezneužil situace, ale prokristapána, copak líbala tak špatně?
Něco hlasitě zaskřípalo. Iris rychle otevřela oči a dupla na brzdu, aby nenajela do garážových vrat, která se před ní otevírala. Vyšel z nich Brad a zamával na ni.
„Dobré ráno, Iris!“
„Ahoj, Brade!“ Až pozdě jí došlo, že zpoza zavřeného okna auta ji nemohl slyšet. Jsem to ale blbka. Stáhla okénko a opakovala: „Ahoj! Jak ses tam dostal?“
„Mám své metody,“ řekl a významně pozvedl obočí. „Ne, hlídač mi ukázal, kudy se dát.“
Brad byl inženýr jak z módního magazínu. Na sobě měl čisťounkou košili z obchoďáku J. C. Penney a čerstvě vyžehlené kalhoty. Soudě podle zevnějšku už stihl jít do posilovny, dát si sprchu a sníst snídani o čtyřech chodech. Iris ve srovnání s ním vypadala, jako by ji vytáhli z výlevky.
„Můžeme tady parkovat?“
„Jasně, pojeď dovnitř.“
Iris vjela za Bradem do garáže ne nepodobné nějaké kobce. Ukázalo se, že to býval nákladový prostor. Uvnitř byla dvě špinavá stání pro náklaďáky a rozbitá betonová podlážka, dostatečně velká na to, aby se na ni vešla tři auta. Iris zaparkovala svůj škytající vůz vedle naleštěné hondy, která nepochybně patřila Bradovi. Na stěně visel nápis „Krátkodobé parkování, pouze dopravní obsluha“. Malá garážová vrata se za nimi zavřela a místnost potemněla. V nose ji pošimral odporný zápach, připomínající hnijící maso a zvratky, ze kterého se jí zvedal žaludek. V rohu stál prorezlý odpadní kontejner.
„Krásně to tu voní, že jo?“ zavtipkoval Brad. Ukázal na červené tlačítko na zdi u opuštěné kanceláře ostrahy. „Nezapomeň za sebou zavírat garáž.“
„Jasně. Ale jak se bez tebe dostanu dovnitř?“ zahuhlala zpod dlaně, kterou si zakrývala pusu i nos.
„Venku vedle vrat je reproduktor interkomu. Ramone tě pustí dovnitř.“
Iris přikývla a rozhlédla se po Ramonovi, ale nikde ho neviděla.
„Tak jo, dáme se do toho.“ Brad vytáhl ohromnou tašku z neposkvrněného kufru své Hondy Accord.
V tu chvíli jí došlo, že ji ani nenapadlo si s sebou vzít tašku s náčiním nebo alespoň blok na poznámky. Chopila se tedy své rozměrné kabelky a hodila si ji přes rameno, jako by v ní bylo víc než jen rtěnka a cigarety. „Fajn.“
Brad ji provedl dlouhou chodbou pro personál do tmavého vestibulu. Následovali slabé denní světlo před sebou a prošli kolem bronzových dveří výtahu do hlavní haly První clevelandské banky.
Iris si ohromeně prohlížela kazetový strop v závratné výši čtyř a půl metru. Všechno od zdobených dřevěných panelů přes bronzová okenní křídla až po staré obří hodiny nad vchodem se zdálo být ručně dělané. Malé dlaždice na podlaze byly ručně vyskládané do mozaiky ve stylu art deco s kulatou rozetou uprostřed. Dvoje starožitné bronzové otáčivé dveře vedly na Euklidovu třídu. Zrezlé řetězy a visací zámky, které na nich visely, působily nemístně. Lesklá písmena na zdi nad dvěma masivními kovovými dveřmi s otočnými bronzovými koulemi hlásila „První clevelandská banka, zal. 1903“. Oboje dveře vedoucí do další místnosti byly zavřené.
„V jakém roce byla tahle budova postavená?“ zeptala se Iris, zatímco studovala pozlacené hodiny nad hlavou. Zakroucené ručičky se už dávno zastavily.
„Někdy před Velkou hospodářskou krizí. Taková mistrovská ruční práce se v poválečných budovách nevidí.“
„A kdy byla opuštěna?“ zeptala se Iris.
„Tím si nejsem zcela jist, ale mám dojem, že jsem o tom viděl zmínku v úředních záznamech.“ Brad prolistoval složku, kterou vytáhl z tašky, a nahlas četl: „První clevelandská banka zavřela 29. prosince 1978.“
„Zajímalo by mě proč,“ zamyslela se Iris nahlas.
Na stěně visela laciná plaketa s úzkými pruhy černého sametu, na které stála jména a čísla kanceláří přibližně dvaceti zaměstnanců, napsaná bílými plastovými písmeny. Některá z nich byla rozviklaná a jiná chyběla úplně. Na protilehlé zdi visel portrét přísného starého muže, který na ni nasupeně hleděl zarudlýma očima. Mlčky přečetla jméno vyryté do rámu: „Alistair Mercer, ředitel.“
„Spousta podniků zkrachovala, když město vyhlásilo platební neschopnost. Obchody zavřely, nikdo nemohl najít práci. My máme naštěstí práce dost.“
Upřela pohled na kazetový strop a stovky detailních nástěnných maleb a pozlacených filigránů. Taková škoda. Ať se tehdy v bance pokazilo cokoliv, všechna ta nádhera byla uzavřena před světem skoro na dvacet let.
Teplý vánek zahvízdal v bronzových otočných dveřích. Představovala si muže v tvídových oblecích a sekretářky na vysokých podpatcích, jak jeden po druhém zaplňují halu. Každý den tudy musely projít stovky lidí. Říkala si, jestli někoho z nich vůbec napadlo podívat se nahoru.
