Plachta na horizontu pomalu narůstala a vlála nad ní vlajka výmluvně černé barvy.
Chlemtavá sosna se hnala přes rozbouřené vlny pod plnými plachtami, poháněná silnými poryvy vichru, který se snažil rozervat její lanoví. Kátin frťan plul hned vedle, jen padesát metrů na levoboku.
Právě křižoval a přídí tříštil vlny, až moře pokrývala bílá pěna. Živobytí a teď nejspíš i přežití obou lodí záviselo na jejich rychlosti.
Ale plachta na horizontu se stále blížila.
„Vytáhněte rudou vlajku,“ přikázal Samona. „Ať věděj, že sme pašeráci.“
„Možná potřebujou pomoc?“ zeptal se Skulk. Na palubě sloužil jako první důstojník nebo kvartýrmistr, podle toho, co od něj zrovna kapitán Samona potřeboval.
„Ne s tou vlajkou, co vytáhli,“ zabručel Samona. „No, aspoň dávaj jasně najevo, o co jim jde.“
„Ale proč dou po nás? Po Oblačným moři pluje spousta obchoďáků. Dyť my vezem akorát blbej rum do zatracenýho Rumodůru.“ Skulk udělal pár kroků k záďovému zábradlí, přiložil si ruce k ústům a naprosto marně zařval: „My sme na stejný straně jako vy, kreténi!“
Kátin frťan už svou vlajku vytáhl. Zamířil víc na levobok a vzdálenost mezi oběma plavidly se začala zvětšovat. Jeho kapitán Marin dobře věděl, že špatně mířený projektil z katapultu může taky náhodou zasáhnout jinou, příliš blízkou loď.
Samona si přiložil k oku dalekohled a automaticky se pokusil zavřít druhé, o které přišel před mnoha lety. Sledoval a čekal.
Minuta. Dvě minuty.
Černá vlajka stále vlála. Pirátská loď se blížila. Samona vytáhl z kapsy vesty signální zrcátko. Mraky nad Oblačným mořem většinou pokrývaly hladinu jako hustá deka, ale toho dne se odvážily o něco výš. Mrzutě vířily na obloze, dost husté, aby dokázaly zakrýt skoro veškeré stopy po slunci až na slabou šedou záři, která visela ve vzduchu jako kouř. Skulk musel vytáhnout lucernu, aby mohl Samona poslat signál.
Potřeboval jen jediný záblesk.
Rozdělíme se.
„Ostře na pravobok!“ vykřikl.
Chlemtavá sosna se začala naklánět. Kapitán se chytil zábradlí na levoboku a sledoval, jak Kátin frťan zatáčí a ukazuje mu svou záď. I na tu vzdálenost slyšel, jak stěžně a ráhna lodi skřípají námahou.
Jejich pronásledovatel také změnil směr.
„Nejdou po rumu,“ prohlásil Samona. „Pronásledujou Frťana.“
Skulk se zatvářil uraženě. „A co oni maj co my ne?“
Samona na tu otázku znal odpověď, ale mlčel. Rum vezený oběma loděmi sloužil jen jako záminka. Opravdový náklad se pečlivě schovával v podpalubí Frťana a vědělo o něm jen pět lidí. Samona zredukoval seznam podezřelých na čtyři jednoduše tím, že se z něj vyškrtl. Aspoň měl pocit, že udělal nějaký pokrok. Rozhodl se snad kapitán Marin nafingovat útok na svou vlastní loď? Mohl by tak ukrást cenný náklad, aniž by ohrozil svou pověst pašeráka, jenže Marin tak chytrý nebyl. Samona nejspíš mohl vyškrtnout ze seznamu i svého kolegu.
Pirátská loď vypadala skoro dvakrát větší než Frťan. Rychlejší být nemohla, takže musela používat magii. Počasní čarodějové nebyli laciní. Samona to moc dobře věděl, protože přispěl na toho, který se nacházel na palubě Frťana. Piráti ale zjevně zaplatili víc a dostali lepšího počasníka. Samona neměl tušení, co v té bedně, kterou spolu s Marinem skryli v podpalubí lodi, vlastně převážejí, ale někdo se rozhodl vynaložit spoustu peněz na její získání. Ta bedna nebyla zas tak velká, ale vážila víc, než by čekal. I kdyby přetékala zlatem, po zaplacení opravdu kvalitního počasného mága by zbylo tak na pár piv.
„Střílejí!“ zavřískal Skulk.
Samona sledoval temné obrysy střel vypálených z katapultů pirátské lodi. Řetězovka. Piráti se trefili do plachtoví Frťana, rozervali ho na kusy a přetrhali část lanoví. Jeden roh hlavní plachty sebou začal volně plácat ve větru. Střela se začala stahovat kolem svého cíle a Samona slyšel praskání ráhen. V lanoví se objevili lodníci, marně se snažící svou loď zachránit. Mraky najednou začaly klesat a zakryly všechny lodě hustou mlhou.
„Ostře na levobok!“
„Kapitáne?“ zeptal se Skulk.
„Zkusíme je napadnout z boku.“
„Na to plujou sakra rychle, pane.“
„Můžeme se dostat na dostřel luků. Není to moc, ale musíme to zkusit.“ Na seznamu v Samonově hlavě zůstávala tři jména. Nevěděl, kdo z nich za tím stojí, ale bylo mu jasné, jaké problémy nastanou, pokud ten náklad zmizí. Zbývala naděje, že společný odpor dvou lodí piráty odradí od dalšího pronásledování. Nebo, pokud budou vzdorovat dost dlouho, se počasník unaví.
„Kapitáne…,“ ozval se Skulk.
Samona zavrtěl hlavou. Náklad převážený mezi dvěma skupinami fanatických kultistů. Tenhle kšeft byl fakt blbý nápad. Dobrá, ne blbý. Bylo to riskantní, ale mohlo se to vyplatit. I když… asi už ne. Blbý nápad.
„Kapitáne!“
Samona vzhlédl.
Přímo před nimi se v mlze tyčilo něco obrovského a temného. Vítr se zběsile rozeřval, jako by se snažil loď zvednout a hodit s ní někam do dáli.
Ostrov? Uprostřed ničeho, v Oblačném moři?
V hlavě se mu objevilo jméno a najednou mu naskákala husí kůže po celém těle.
„Černomlžnej ostrov!“ zaječel Skulk. „Stáhnout plachty! Ostře na levobok! Na pozice! Makejte!“
Manévr je navedl přímo do vlny a Chlemtavá sosna zasténala bolestí po námořním ekvivalentu nárazu do cihlové zdi. Kolem přídě se rozstříkla voda a srazila lodníky na palubu. Plachetnice se naklonila, když se vlna prohnala pod nimi, hravě s nimi pohodila a pak je nechala, aby po ní sklouzli jako po kusu mýdla.
Ale účel to splnilo. Zpomalili a zamířili stranou.
Samona nepřítomně vnímal, jak Skulk vříská rozkazy, ale ignoroval ho. Soustředěně zíral na Černomlžák.
Ty historky nelhaly.
Kátin frťan působil oproti ostrovu jako dětská hračka. Jeho potrhané plachty sebou zbytečně plácaly ve vichru. Taky se snažil zatočit, ale už bylo pozdě. Loď dosáhla hranice temnoty a zmizela přímo v ní. Samona netušil, co přesně piráti dělají. Zamířili do temnoty úmyslně, pohánění touhou po nákladu, nebo počasný čaroděj nestačil zareagovat a setrvačnost hnala jejich loď do zkázy? Bylo to jedno. Nijak se svému osudu nepokoušeli vyhnout. Stále zrychlovali, když je temnota pohltila.
A pak se ozvaly zvuky, které ho do konce života pronásledovaly ve snech.
* * *
Durham byl králem Tanahaelu a všem to bylo naprosto fuk. Pravda, Hammi k němu každé ráno předstoupil s „jajcem pro vašu královsků výsost“, načež se hromově zasmál. Zdálo by se, že je to ten typ vtipu, který se po prvním použití omrzí. Možná po druhém, v případě dodatečného obecenstva. Ale Hammiho představa o tom, co je sranda, se vyznačovala neotřesitelnou jistotou, že jednou vymyšlený vtip nesmí zahynout.
Největší problém království Tanahael byl nepříjemně mokrý fakt, že ho nedávno z devíti desetin zaplavilo jezero. Voda zakryla ruiny dávného města a kostěné zbytky jeho dřívějších obyvatel, převážně spláchnuté až na dno jeskyní stržených explozí trpasličích trhavin. Prostě to nebylo místo vhodné na dovolenou. Kobkanýři se pyšnili svou důkladností. Když ruiny opustili, měl Tanahael přesně jednoho stálého obyvatele schopného pohybu: kostlivého psa jménem Čučimka.
Durham se rozhodl odejít s trpaslíky. Při likvidaci jeho království získali vzácný artefakt, který bylo potřeba vrátit původním majitelům, a bývalý strážný chtěl zůstat s výpravou až do úplného konce. Přece jen cítil jistou zodpovědnost, jelikož se artefakt nacházel na jeho panství. Kromě toho by nejspíš časem umřel žízní, protože vodu z jezera pít odmítal. Čučimku nechal, aby v nepřítomnosti krále na všechno dohlédl. Psí kostlivec stejně nemohl vyrazit na cestu s ním, protože se rozsypal na hromádku kostí, pokud se příliš vzdálil od města, a bylo nutné ho sesbírat a donést zpátky, kde se zase po chvíli poskládal dohromady.
Měsíc po výbušném vyvrcholení výpravy stál Durham na dřevěné plošině výtahu s obličejem omotaným šálou, aby si ochránil nos před ledovým horským vzduchem. Naproti němu stál trpaslík v cylindru a tahal za provaz připevněný k velkému zvonu na vrcholu útesu. Jmenoval se Tad a vedl elitní trpasličí kumpanii jménem Kobkanýři. I otrlý trpaslík pociťoval venkovní chlad, a tak si z cylindru vytáhl dvě huňaté klapky na uši, čímž ho zkonvertoval na podivného křížence mezi ušankou a kloboukem do lepší společnosti. Šálu na rozdíl od Durhama nepoužil, aby si ponechal volná ústa na doutník. S ohledem na mohutné vousy by bylo uvázání šály stejně dost komplikované. Vedle Tada přešlapovala Rubína. Ačkoli to byla lidská žena, i ona měla na bradě několik dlouhých chlupů v důsledku toho, že už dávno překonala věk, do něhož se tělo snaží zachovávat nějaké rozumné konvence. Ke své obvyklé rudé róbě a písařské štóle přidala silnou šálu a zelené palčáky. Na jedné ruce v rukavici měla položený deník, v druhé neohrabaně svírala brk a psala a psala.
Taky s sebou měli osla.
Durham se v posledních dnech oddával představám, jak toho osla zamorduje.
Pronajali si ho ve stáji v Náve, malé vesničce ležící u ústí Bohověžského údolí. Pokračovat s vozy dál nešlo. Stájník mlčky přijal jejich peníze a pak podal Durhamovi vodítko a klacek. Ukázalo se, že přesun osla vyžaduje spolupráci dvou osob. Někdo musel jít jako první a táhnout za vodítko v požadovaném směru, zatímco druhá osoba poháněla neochotné zvíře zezadu klackem. Rubína se rozhodla, že cestu stráví na oslovi. Sedla si na něj bokem, jako by byl chlupatá nevrlá lavice. Na dopředný postup osla to nemělo sebemenší vliv. Tad se chopil vodítka a Durham, na základě svých zkušeností městského strážného, dostal za úkol poskytovat oslovi motivaci klackem. Za celou cestu osla ani jedinkrát nenapadlo, že by udělal jediný krok kupředu sám. Do strany nicméně chodil sám celkem ochotně, křížem krážem, a kontroloval vše v okolí co do kousatelnosti a sežratelnosti. Jeho výzkum mimo jiné zahrnoval křoví, kamení, stromy, vousy, pláště, trpaslíky a nešťastného kolemjdoucího jménem William.
Navzdory všem obtížím se Durham nacházel na nejúžasnějším místě, kde kdy byl, a to jen díky Bohověžím. Stálo jich tam dvanáct, všechny v základně několik set metrů široké. Obrovské skalnaté jehlany se vztahovaly k obloze, obalené zelenými popínavými rostlinami pokrytými sněhem a dlouhými stébly horské trávy, která se snažila růst ve všech škvírách mezi balvany. Bohověže byly rozeseté kolem celého údolí, po dvojicích nebo trojicích, a zakrývaly výhled na horizont. Z jejich vrcholků zářila světla chrámů a klášterů.
Cesta poutníků se vinula mezi základnami monolitů. Po stranách ji lemovaly oltáře, pokryté malými soškami, mincemi, drahými kameny, růženci a modlitebními svitky. Tad nechal na každém oltáři špetku soli, což byla přijatelná obětina, symbol respektu nevěřícího. Trpaslíci lidským bohům obvykle nevěnovali pozornost, ale drželi se moudra, že je lepší je neurážet.
Tad znovu zatahal za provaz. Ozvalo se hlasité zazvonění a začalo se odrážet od okolních skal.
Vysoko nad sebou uviděli přístřešek vyčnívající přes okraj útesu. V temném otvoru se objevil bledý obličej.
„Vítáme vás,“ ozval se hlas z malého trychtýře na konci velmi dlouhé mluvící trubky připevněné k útesu. Možná za to mohl přenos dlouhou kovovou rourou, ale nezdálo se, že to mluvčí myslí upřímně, naopak to znělo, že by se nejraději jakémukoli vítání vyhnul.
Tad zamával rukou a pak se naklonil k trychtýři.
„Chcem nahoru!“ křikl.
V odpověď se rozhostilo zamyšlené ticho, zatímco na ně bledá tvář jen zírala z výšky.
„To je osel?“ zeptal se po chvíli trychtýř.
„Jo,“ odpověděl Tad.
„No jen že já tady mám tahat za rumpál a vy jste mi tam naložili osla.“
„Esli nechcete, aby vám někdo tahal osly na výtah, měli jste si ho udělat tak malej, aby se sem žádnej nevlezl! Moc dobře vím, že jste si tam natahali kupy dřeva, abyste si mohli postavit ty svoje baráky, takže to dáš. Šup šup, začni rumpálovat!“
Z roury zaznělo slovo, které Durham předtím považoval za název elianského jídla založeného na nudlích. O chvíli později začaly provazy skřípat a otřásat se. Výtah neochotně zahájil cestu do výšin.
„Prej žádný káry,“ mumlal Tad. „Pučili nám nefunkčního osla, a pak maj ještě tu drzost…“
„Věřím, že při tomhle setkání zachováš vhodné dekorum,“ přerušila ho Rubína.
„Ty tvoje historický spisy by byly mnohem zajímavější, kdyby se moje dekorum zdekovalo,“ poznamenal Tad.
„A taky by mohly být mnohem kratší,“ varovala ho Rubína. „Máš v úmyslu setkat se s Poustevnicí. Králové při setkání s Poustevníky smekají své koruny.“
„Neboj se, cylindr sem ochotnej smeknout. A nezapomeň do toho svýho deníku napsat, jaký podfukáři sou místní půjčovny oslů.“
„Proč jsi s sebou nevzal Lenora Bena? Ten je přece mluvčí jednotky.“
„Páč sem ho poslal hledat další fušku. A navíc má prej osobní pravidlo, který mu zakazuje stýkat se s polobohama. Bude to v pohodě.“
Výtah se mezitím dostal na půl cesty, čímž získali výhled na skoro celé údolí a další věže. Durham měl pocit, že na vzdáleném útesu vidí kozy, bílé tečky pohybující se po šedi skály. V každé věži spal bůh, případně tam byl pochovaný, v závislosti na tom, které náboženské schizma jste měli v oblibě. Na vrcholu věže sídlili Poustevníci, tři velekněží, každý vládnoucí jednou třetinou síly svého boha. Byl to jeden z těch faktů, o kterých Durham slýchával celý život, ale nikdy si nedokázal představit, že by takové místo opravdu mohlo existovat. Zadíval se na skalní stěnu jen pár metrů daleko. Opravdu tam uvnitř byl bůh? Zasazený přímo do skály, nebo možná v nějaké jeskyni? Chrápali bohové ze spaní? Osel začal žvýkat jeden z provazů výtahu, a tak ho Durham radši praštil do čumáku klackem.
Stoupali na vrchol věže boha Grimma. Každý bůh měl spousty povinností, které se táhly v podobě titulů za jejich jmény a detaily se pochopitelně lišily podle toho, kdo ten seznam sepisoval. Ale Grimmovy božské domény zněly neobvykle konzistentně. Bůh smrti, to napadlo jako první prakticky každého. Grimmovy svatyně se většinou nacházely v kryptách. Bůh kostí. To sedělo ke smrti. Bůh spravedlnosti? Durham netušil, jakou to má souvislost. Bůh rovnováhy. Tady Durham předpokládal, že to má spíš společného něco s pojmy jako dobro versus zlo, než že by byl Grimm také patron provazolezců a akrobatů. A taky to celkem dávalo smysl vedle té spravedlnosti.
