Hora Choréb
Sinajský poloostrov
Březen 1904
Nečekaný objev vyvolal u sira W. M. Flinderse Petrieho úžas, rozhodně ne však radost.
Expedici mu financovala Společnost pro výzkum Egypta a jejím úkolem bylo znovu prozkoumat a zmapovat důlní činnost starověkých Egypťanů na území mezi Suezským a Akabským zálivem. A jako tolik jiných badatelů před ním i on objevil něco úplně jiného, než co bylo předmětem jeho pátrání.
Třebaže se jednalo o horu Sínaj, ze které Mojžíš snesl desky Zákona, Petrie nečekal, že by zde našel něco zvláštního. Jelikož však ležela v oblasti, kterou měli probádat, vyškrábala se expedice s námahou po strmém srázu až na vrchol. Namísto hrbolatých balvanů z červeného pískovce, zakrslého křoví a škorpionů tam narazila na něco dočista nečekaného.
Z jeskyně, zjevně uměle vyhloubené, trčely zbytky zdí postavených ze starověkých, ručně vyrobených cihel. Jejich jižní stranu už dávno obrousil písek, po tisíce let bičovaný vichrem, neutuchající brízou, drsným a žhavým větrem, o němž se Petrie naučil přemýšlet jako o dechu pouště. Severní strana ale dosud nesla patinu malované omítky, která kdysi hrubé cihly zakrývala. Ve stále viditelných nápisech Petrie rozpoznal hieroglyfy, které mohly pocházet až z 12. dynastie faraonů, z doby kolem roku 2600 před Kristem.
Dlouho před Mojžíšem.
To představovalo problém.
Společnost pro výzkum Egypta si stanovila podmínky financování expedic dost jasně: jedním z jejích hlavních cílů byly vykopávky a průzkum, které měly potvrdit či osvětlit pasáže Starého zákona. Právě na této hoře hovořil Mojžíš s Bohem v podobě hořícího keře; právě odsud snesl ne jednu, nýbrž dvě sady desek Zákona; a právě u paty této hory zničil zlaté tele, symbol modlářství.
Petrieho odhalení znamenalo zradit přátele a sponzory, a toho by se žádný anglický džentlmen nikdy nedopustil.
Zveřejněním nálezu by dozajista přišel o jakoukoli šanci, že ještě někdy dostane od Společnosti peníze. Mohl by ztratit renomé, a dokonce přijít o privilegia v Klubu objevitelů v Mayfairu.
Přál si, aby tu zatracenou horu nikdy nespatřil.
Jenže když už tady on a jeho průzkumný tým byli, byla by věčná škoda se zde aspoň neporozhlédnout.
Do západu slunce jim písky vydaly působivou sbírku tabulek, soch a nástrojů, které se obvykle používaly v chrámu. Petrie si byl jist, že následujícího dne odhalí oltář a další důkazy o uctívání často znázorňované Hathór, bohyně lásky, hrobek, zlata a písní, z jejíhož mléka faraoni získávali nesmrtelnost. O tom, kdo tu byl zobrazen, nebylo pochyb – žádný jiný bůh neměl kravské rohy a sluneční disk na hlavě.
Ještě než dovečeřeli a domorodí nosiči pro něj a další tři Angličany vztyčili stany, se Petrie rozhodl, že nálezy zkrátka předloží Společnosti a nechá ji, aby rozhodla, co s nimi.
Což bude nepříjemné. Původně totiž plánoval zápisky z výpravy vydat knižně.
Do odpoledne následujícího dne se jim podařilo odstranit písek z řady síní a komnat. Odhalili reliéfy faraonů a jejich oblíbených manželek, synů a správců, hlavní oltář zatím ještě nikoli.
Našli však řadu čtvercových a kruhových děr vysekaných do pískovce, každá díra větší než koupelnová vana. Petrie ještě nikdy nic podobného neviděl a účel otvorů mu unikal. Objev tavicího tyglíku a několika kil neznámého bílého prášku pod kamennou podlahou se zdál být podobně matoucí. Možná se jednalo o jakýsi zvláštní předmět, o němž se často zmiňovaly nápisy na stěnách a na okolních stélách. Jinak si totiž neuměl představit, na co by ono slovo mohlo poukazovat. Nikdy dřív na něj nenarazil. A ještě podivnější mu připadalo, co by vůbec dělal tavicí tyglík v chrámu.
Další zmínku našel na portrétu Anubise, boha se šakalí hlavou, který odváděl zesnulé do podsvětí. Zvíře leželo na arše, zatímco faraon Amenhotep mu předkládal nějaký kuželovitý předmět. Nápis říkal cosi o darování zlata a radujících se ústech.
Následné pátrání ale žádné zlato neodhalilo, pouze záhadný bílý prášek.
Jako každý jiný kompetentní archeolog i Petrie nálezy zaznamenal, dokončil vykopávky (aniž by našel chybějící oltář) a pokračoval ve výzkumu, kvůli kterému sem přijel.
Nakonec zjevně uzavřel se Společností dohodu, protože o své expedici vydal v roce 1910 krátkou knihu s názvem Starověký Egypt a starověký Israel. Jeho objevy by asi vyvolaly v akademickém světě bouřlivější reakce, kdyby to, co nalezl, nebylo zastíněno stahujícími se mračny dvou světových válek.
Avšak jako tolik jiných badatelů i on uvedl v pohyb síly, o nichž neměl ani tušení. Na počátku dvacátého století v Evropě si je dokázal představit jen málokdo.
Klášter Melk na Dunaji
Rakousko
Současnost
Joseph Steinburg, Ph.D., stál s tváří obrácenou ke slunci ve vchodu vysokém jako dvě podlaží. Před ním se kopec, na kterém byla v desátém století postavena první část kláštera, prudce svažoval k rychle tekoucím šedým vodám Dunaje. Za zády měl knihovnu. Stěny obrovské místnosti dlouhé devadesát metrů byly patnáct metrů vysoké a kompletně obložené knihami.
Z kaple pod ním se ozýval chorál z večerní mše. Zpívalo ho asi třicet mnichů, kteří stále obývali část barokního opatství, která nesloužila jako farní škola. Zpěvu si ale nevšímal, pokud ho vůbec slyšel.
Nebýt lodě vlekoucí nákladní čluny vzhůru proti proudu a aut, která hučela po dálnici na druhé straně řeky, mohl by se Steinburg nacházet v kterémkoli časovém období během posledních tisíc let.
Jenže ani na to nemyslel.
Dokázal uvažovat pouze o podivném objevu, který ho zaměstnával poslední dva dny.
Před rokem se opatství pustilo do vskutku gargantuovského úkolu – rozhodlo se totiž vytvořit počítačový registr celé knihovny, a to včetně více než dvou tisíc svazků, které se datovaly do období mezi devátým a patnáctým stoletím. Minulý týden jeden z postgraduálních studentů objevil svazek pergamenů ve starověké hebrejštině, který byl patrně založen v panické snaze ukrýt vše cenné, když v roce 1683 Kara Mustafa a jeho dvě stě tisíc Turků oblehli Vídeň jen asi osmdesát kilometrů na východ odsud. Přestože byli Turci donuceni se sotva o tři měsíce později stáhnout, dokumenty nebyly s největší pravděpodobností nikdy vráceny zpět na původní místa a zůstaly přiloženy k soudobým náboženským spisům. Církev požádala Steinburga, který pracoval na půl úvazku jako archeolog a na celý jako profesor starověkých hebrejských dějin, aby dokumenty přeložil a pokusil se je datovat.
Podle těžkého pergamenu a použitého inkoustu Steinburg hádal, že stránky mohou být stejně staré jako sám Melk. Avšak události v nich zaznamenané byly mnohem, mnohem starší. Nezvyklá větná skladba, fráze vypůjčené z faraonského Egypta, to všechno naznačovalo, že se jedná o velmi pečlivý překlad kroniky, která musela pocházet někdy z let 1500 až 1200 před Kristem. Nebo, aby byl politicky korektní, před naším letopočtem. Každopádně z doby, kdy samotná hebrejština ještě neměla ustálenou písem nou podobu.
Steinburg, který byl vždy velmi opatrný, se otočil, vrátil se dovnitř, přistoupil k jednomu z posuvných žebříků, vylezl do nejvyššího patra a prohlédl si místo, kde byl dokument nalezen. A opravdu, okolní svazky pocházely z doby od poloviny do konce sedmnáctého století.
Jakmile sestoupil zpátky dolů na parketovou podlahu, vrátil se ke stolu, na němž ležely rozvinuté pergameny. Natáhl si chirurgické rukavice, které listiny chránily před zhoubnými účinky vlhkosti lidské pokožky, a otočil se k notebooku, v němž dával dohromady hrubý překlad. Byl si dobře vědom ironie tohoto anachronismu, skutečnosti, že používá elektronický přepis na místě, kde mniši po staletí kopírovali spisy ručně.
Jak se ale tyto dokumenty vůbec dostaly do Rakouska?
Kdyby měl Steinburg hádat – což jako profesor rezolutně odmítal, jako archeolog to ale zároveň musel akceptovat –, řekl by, že starověký pergamen se do Evropy dostal jako trofej z některé křížové výpravy, patrně z té třetí, po níž vévoda Leopold V. uvěznil anglického krále Richarda Lví srdce kvůli výkupnému na hradě Dürnstein – jen o několik kilometrů dál po proudu Dunaje byly stále vidět ruiny jeho věží. Bylo tedy možné, že ty stránky sem byly přepraveny ze staletého hradu jakéhosi bývalého křižáka a předány Melku do úschovy, než mohli Turci prolomit hradby. Řada rodů v této oblasti dokázala vysledovat své předky až do takto hluboké minulosti.
Steinburg si oddychl, když alespoň teoreticky vyřešil tajemství původu dokumentů.
Jak si církev – neřkuli svět – poradí s výsledky jeho objevu, to už byla jiná věc.
O dvě hodiny později vstal a rozhlédl se po místnosti.
Třebaže se události popsané v dokumentech odehrály ve starověku, mohly mít zásadní následky pro současnost.
Velmi zásadní následky.
Následky, které přesahovaly abstraktní akademická pojednání nebo zaprášené stránky dějin.
Mohl by dokumenty přenechat minulosti, vrátit je na jejich místo v nejvyšším patře knihovny a opustit Melk v naději, že i jeho překlad z hebrejštiny a starogermánštiny upadne v zapomnění. To mu ale nepřišlo jako příliš uspokojivé řešení. Součástí odměny za jeho práci bylo i právo publikovat nález v odborných časopisech dle vlastního výběru. Tyto informace budou mít pro některé lidi velkou cenu, pokud je zveřejní, a možná ještě větší, pokud to neudělá.
Každopádně neměl v úmyslu se jen tak vzdát uznání, které mu to mohlo přinést. Úkolem akademické obce je šířit vědomosti jako vánek chmýří z pampelišky. Jak budou informace následně použity, to už nebyla jeho věc.
Nevšiml si, že obrovitou místnost nyní osvětluje pouze křehká zář elektrického osvětlení, neboť slunce už dávno zapadlo. Napadlo ho, jestli opatství úmyslně používá slabé žárovky, aby simulovalo svit svící, které tu po staletí hořívaly.
Vstal a kývl, jako by uzavřel sám se sebou dohodu. Sáhl do tašky, vytáhl z ní disk a zkopíroval na něj poznámky, které poslední dva dny přepisoval do notebooku. Následně poslal hrubý překlad e-mailem na svůj domácí počítač. Byla to lepší záloha než disk. Zítra oba překlady vytiskne a spolu s poznámkami pošle správě opatství.
Ale prozatím…
Třeba se dočká aspoň trochy akademického poplácání po zádech, možná dokonce většího než jeho bratranec, který byl uznávaným vědcem.
Potom dostal nápad.
S pergameny v ruce opustil knihovnu, prošel několika síněmi a přes nádvoří až k místu, kde ve dne obchod se suvenýry prodával knihy, náboženské medailonky a jiné cetky. Za obchodem se nacházela malá kancelář, k níž Steinburg včera dostal klíč, když potřeboval odeslat fax. Vnější dveře byly pro dnešek zavřené a zamčené, jeho klíči se ale snadno poddaly. Jestli si dobře vzpomínal…
Ano, fax byl zároveň i kopírkou. Rozhodl se nemyslet na to, jak může dokumenty poškodit, a opatrně je rozložil jeden vedle druhého na skleněnou desku.
Jeho bratranec v Amsterdamu se zmínil o projektu, kterému by se tyto staré zápisky mohly hodit. Jenže kdyby Benjaminovi poslal originály, měl by je bratranec u sebe celé měsíce a mohl by uplynout i rok, než by Steinburg mohl cokoli publikovat. Vyřeší to jinak. Benjamin byl také profesorem, jen nějaké exotické vědy. Analytické chemie, teoretické fyziky – Steinburg si nebyl jistý.
Otevřel stůl a vytáhl velkou obálku a roličku známek. Rychle připojil poznámku, v níž žádal, aby byly kopie zničeny nebo uschovány, dokud nevydá svou práci tiskem. Odhadl, kolik známek bude potřebovat, napsal na obálku adresu a hodil ji do pytle s poštou určenou k vyzvednutí následujícího dne.
Usmál se. Bude to elegantní odveta za nesrozumitelnou formuli, kterou jeho bratranec publikoval vloni, za teoretickou rovnici, jež vyvolala ve vědeckých časopisech mírné pozdvižení. Tyhle hebrejské svitky budou mít větší, mnohem větší ohlas než Benjaminova teorie.
Oba spolu přátelsky soutěžili už od dětství a Steinburg teď získá body navíc.
Při pohledu na hodinky zjistil, že se domů do Vídně dostane dost pozdě. Zamkl kancelář, vrátil se do knihovny, opustil ji východem obráceným od řeky, prošel nádvořím a po štěrkem vysypaném parkovišti, které už opustily pravidelné zájezdové autobusy, se vydal ke svému Volkswagenu Broukovi, sice stařičkému, ale stále v dokonalém stavu. Branou zamířil pryč od pečlivě posekaných trávníků opatství a najel na silnici vedoucí k mostu. Ve zpětném zrcátku pozoroval dvě věže a kopuli Melku, které se rozplývaly v houstnoucím šeru.
Ještě než Steinburg dorazil k úzkému mostu, který se klenul vysoko nad Dunajem, měl už hrubou představu, která periodika dostanou příležitost do jeho práce nahlédnout.
Z myšlenek ho vytrhl pár světlometů za zády. Podle toho, jak vysoko nad silnicí byly posazeny, musely patřit náklaďáku.
Divné. Nákladním vozům byl vjezd na tento most výslovně zakázán.
A ta zatracená věc navíc zrychlovala.
Steinburg pochopil, co se stane, jen okamžik předtím, než kov narazil na kov a poslal volkswagen proti bočnímu zábradlí mostu.
Ucítil bodnutí strachu. Kamenná zídka rozhodně nemohla zabránit tomu, aby se auto nezřítilo do prázdnoty. Nemýlil se.
