Jen náhoda je dovedla pozdě v noci na opuštěnou farmu na předměstí Bridgwateru, když už se téměř vzdávali naděje. Detektiv inspektorka Louise Blackwellová a její kolega, detektiv inspektor Finch, klíčoví členové jednoho z vyšetřovacích týmů oddělení vražd, sledovali Maxe Waltona už přes rok.
Na puch toho místa Louise nikdy nezapomene. Farmu tvořila řada železných stodol, a poté co vstoupili do jedné budovy, ucítila nepředstavitelný zápach rozkladu a desítek let tlejícího hnoje. Podlaha jako by se pohybovala, když přejela baterkou po hromadách plných různé havěti. Musela se odvrátit, protože se jí zvedl žaludek.
„Louiso,“ ozval se Finch tlumeným, vyčerpaným hlasem.
Louise se snažila potlačit nevolnost a otočila se za ním. Finch stál v jednom koutě stodoly, se světlem namířeným na těla pohřešované matky a dcery.
Louise zavolala na stanici.
Správně by měli zůstat na místě a počkat na posily, jenže Finch nehodlal promarnit příležitost. „Ty to jdi zkontrolovat dozadu,“ zašeptal.
Ani Louise se nechtělo čekat. Pronásledovali toho zvráceného parchanta už přes rok, a jestli je pořád ještě tady, pak ať se propadne, jestli tu bude jen tak postávat a nechá ho pláchnout. Rychle vykročila ven a obešla stodolu. Chladný noční vzduch nijak nezmírnil puch rozkladu ulpívající jí na oblečení a pokožce. Měla pocit, jako by jí zalezl do nosu a úst a zakořenil v ní. Baterkou mířila před sebe a sledovala nerovnou cestičku vedoucí za budovou. V tu chvíli zahlédla v ruinách farmářského domku záblesk světla. Objevil se, když zahnula za roh, a osvětlil prostor za popraskanými okny.
„Někde tam je,“ oznámila Finchovi do vysílačky, než vytáhla pistoli. Po Waltonově posledním vraždění, hrůzné střelbě v docích v Bristolu, dostali střelné zbraně. Louise s nimi uměla dokonale zacházet, ale stejně jí pistole v ruce připadala zvláštní.
„Procházím teď zadní částí stodoly,“ sdělil jí Finch.
Louise poskočil pulz, když se dveře otevřely a světlo z Finchovy baterky prořízlo tmu, než se objevil jeho stín. „Kde?“ zašeptal, s vlastní zbraní v pravé ruce.
Louise kývla k hlavnímu domu. „Zpředu nebo zezadu?“ špitla.
Když se ohlédla zpátky, byla to její největší chyba. V tu chvíli se neměli rozdělit, bez ohledu na riziko, že vrah uprchne.
„Ty si vezmi zadní část,“ rozhodl Finch.
„Měli bychom nahlásit, že jsme ho našli.“
Finch vyrazil k domu. „Není čas,“ ucedil potichu.
Louise zaváhala.
„Tak už pojď.“
Zavrtěla hlavou a oznámila svou pozici a situaci na stanici, než se vydala do zadní části farmářského domu. Když zahnula za roh, noha jí podklouzla po mokré, kluzké zemi. Baterkou mířila dolů. Pole za domem představovalo pohřebiště zemědělských strojů se zrezivělým kombajnem uprostřed. Obrovským strojem prorůstaly vinná réva a plevel, jako by se ho snažily držet na místě a vtahovat do země. Za polem se rozkládala zalesněná oblast a Louise se otřásla při pomyšlení, kolik těl v té pustině nejspíš najdou.
Zadní dveře farmářského domu zaskřípaly a Louise se otočila na místě, zbraň namířenou před sebe, jak ji učili. Nikdo tam ovšem nestál. Nechtěla volat na Finche pro případ, že by tím prozradila jeho pozici, a tak zdráhavě vykročila.
Zápach v domě připomínal odér rozkladu ve stodole. Její žaludek už si na něj ale trochu přivykl. Finch by mohl být v nebezpečí, a tak se kradla podél zdí, uši našpicované na sebemenší zvuk. Zajistila přízemí, jak jen to šlo. Paprsek baterky odhaloval další hromady neidentifikovatelné hmoty.
„Finchi,“ zamumlala potichu, když seshora zaslechla zvuk rozbíjejícího se skla. Neztrácela čas, rozběhla se k dřevěnému schodišti a pravá noha jí uvízla v díře jednoho ze schodů. Než se jí podařilo vysvobodit, málem si zlomila kotník.
„Poslední pokoj po tvé pravici,“ ozval se Finchův hlas. „Myslím, že je ozbrojený,“ dodal.
Louise se teď v pokleku plížila po podestě na chodbě k Finchovi, který Waltonovi nařídil, aby vyšel ven. Vrah neodpověděl.
„Jdu dovnitř,“ oznámil jí Finch.
„Nikam nám neuteče, Time. Můžeme počkat. Posily brzy dorazí,“ namítla Louise, ale sama už cítila, že je na to pozdě. Finch nebude chtít čekat. Měl vyšší cíle než jen dopadnout vraha. Toužil po slávě a Louise pochopila, že ji chce všechnu pro sebe.
„Kryj mě,“ nařídil a přešel přes práh.
Pak se všechno seběhlo příliš rychle. Finch ve dveřích zakopl a Louise se přikrčila, když po ní postava v rohu něco hodila. Nato Finch zařval: „Má zbraň!“
* * *
Geoff Simmons uvázal člun a klopýtal do kopce, kde ve spěchu zakopával o vlastní nohy. Skoro zmeškal příliv, ale konečně se sem dostal. Zastavil se na vrcholku úbočí a znovu popadl dech. Na osamoceném místě si připadal v bezpečí. Stále pociťoval mírnou bolest a uvažoval, jak dlouho s ním ještě zůstane. Jiné bolístky chápal – zhmožděné rameno, ztěžklé nohy – ale hlodavé svírání v žaludku se tak snadno vysvětlit nedalo.
Jeho náhradní domov ho volal, ale bude muset počkat. Místo toho se vlekl přes pustou pláň malého ostrůvku, dokud se z šera brzkého úsvitu nevynořila silueta pevniny. Z batohu vytáhl dalekohled, zastavil a sesul se na vlhkou zem. Dlaně ho svrběly, a tak si sundal kožené rukavice, aby se poškrábal na zjizvené kůži. Uši mu naplnil zvuk vln narážejících do skal pod ním.
Z místa, kde seděl, nepředstavovala pevnina nic víc než pouhý stín – skvrnku přítmí tu a tam osvětlenou pouličními lampami. Ve Weston-super-Mare strávil celý svůj život, přesto cítil větší spřízněnost s malou hroudou skály, na níž právě seděl. Klid a mír, jež zažíval na ostrově, mu na pevnině chyběly. Nebyli tu skoro žádní lidé – v této části roku byl ostrůvek opuštěný – na rozdíl od Westonu, kde se hemžili po městečku jako mravenci. Dokonce i nyní skrz mlhu rozeznával obrysy rybáře kráčejícího po pobřeží k ustupujícímu moři. Geoff si upravil dalekohled a zaostřil na jeho siluetu. Nevybral si na rybaření nejvhodnější chvíli – kvůli nastávajícímu odlivu už za chvíli nedokáže vyhodit návnadu tak daleko, aby dopadla do vody – Geoffa to však vůbec nepřekvapilo. Při rybaření na moři nešlo jen o chycení ryby, a tak předpokládal, že rybář hledá stejný klid, jaký momentálně zažíval on na ostrůvku.
V každém případě ten muž brzy poslouží jeho účelu.
Geoff sevřel dalekohled, když se rybář prudce zastavil a upustil náčiní. Na vteřinu se domníval, že se muž otočí a uteče od toho, co se nacházelo jen pár metrů před ním, a slyšel sám sebe, jak ho vybízí, aby šel dál.
Čas se zastavil, zatímco se muž rozhlédl do všech stran, než se začal sunout dál. Geoff se soustředil jen na tu postavu, jako by mu měla zmizet, kdyby ji ztratil z dohledu. Zjistil, že zadržuje dech, když muž padl na kolena, a pak vzduch z Geoffových plic unikl tak hlasitě, až se lekl, že ho uslyší na pevnině.
Teprve tehdy posunul dalekohled tak, aby se na zlomek vteřiny soustředil na to, co rybář objevil.
Je to úleva, co cítí? Bolest v jeho žaludku spíš však ještě zesílila, když se vydal přes keříky pivoňky korálové – Steep Holm spolu se sousedícím ostrovem Flat Holmem bylo jediné místo v Británii, kde rostly – k místu vyhloubenému do vápencové skály. Táta mu ho ukázal, když mu bylo teprve šest. Bylo to jejich tajemství, které si až do doby před pár dny nechával pro sebe. Během let tu strávili spoustu nocí, kempovali nedaleko zastrčeného koutku, protože ani jeden nechtěl použít úkryt ve skále. Na tomhle se nic nezměnilo. On sám v té malé jeskyni nebude nikdy spát a k táboření stále používal svůj jednomístný stan. Nyní tam ovšem někdo byl.
Paprskem baterky našel svázanou postavu, která mrkala do světla, jako by ji načapal při něčem špatném. Geoff uvolnil roubík a nalil do otevřených úst vodu jako víno při svatém přijímání.
„Nemusíš to dělat,“ řekla postava.
Zjistil, že je jednoduché ignorovat zvuky, které ten člověk vydává. Jeho slova splynula s hlukem štěbetajících racků a jemným hučením moře. Geoff mu dovolil ještě pár doušků vody, než vrátil roubík na své místo. Muž zmateně a vyděšeně třeštil oči.
Než ho Geoff odvalil zpátky do jeskyně, ukázal svému vězni obětinu, kterou mu pak nacpal do kapsy umazaných kalhot.
Tlustý zrezivělý hřeb celý od krve.
* * *
Při loučení byly oči její neteře plné slz, když se k ní Louise Blackwellová sklonila. „Uvidíme se příští víkend,“ ujistila ji Louise, ale Emily plakala dál.
„Nemohla bys tu zůstat?“ špitlo děvčátko, kterému bylo před třemi týdny pět let.
Louise se kousla do rtu a snažila se ovládnout emoce ve svém hlase. V bratrově bytě byl volný pokoj, ale kdyby zůstala, všechno by se jenom zhoršilo. „Dnešek jsem si moc užila, ale teď se musím vrátit do práce.“
„Chytat zlé lidi?“
Louise líbla neteř na tvářičku a přivinula si ji k sobě. „Chytat zlé lidi.“
Před odchodem ještě nakoukla do obýváku. „Tak já už jdu, Paule,“ oznámila bratrovi.
„Jo, jo.“ Paul se na ni ani nepodíval, a dál se soustředil na fotbalový zápas na obrazovce.
V ruce držel skleničku červeného vína, nyní prázdná lahev stála na příborníku.
„Nechceš, abych tu ještě zůstala?“ zeptala se Louise, ale jakmile jí ta slova vylétla z pusy, okamžitě jich litovala.
Paul se před odpovědí napil vína, červená tekutina mu ulpěla na rtech. „Myslíš si, že se nedokážu postarat o vlastní dceru?“ odsekl jeho oblíbenou frází, kterou Louise v posledních dvou letech slyšela bezpočtukrát.
Věděla, že nemá smysl se s ním dohadovat. „No, víš, kde mě najdeš.“
Paul něco zabručel a vrátil se k fotbalu.
Když otevírala vstupní dveře, Emily se držela jejího kabátu tak silně, že by Louise neteř nejradši zvedla a vzala si ji domů. „Budeš v pohodě,“ řekla a jemně se z dívčiných prstíků vyprostila. „Běž se připravit do postýlky. Taťka ti určitě přečte pohádku, až skončí fotbal.“
Emily sešpulila rtíky, než si povzdechla. To gesto bylo tak srdcervoucí a skoro dospělácké, že Louise v duchu proklela svého bratra za to, že ji dostal do téhle situace, navzdory všemu, co ho postihlo. Před dvěma lety jeho žena Dianne zemřela pouhé dva týdny poté, co jí byla diagnostikována rakovina kůže – a tato smrtelná nemoc nakonec připravila Louisu nejen o Dianne, ale i o bratra.
Znovu neteř políbila, načež za sebou zavřela dveře.
V autě pak seděla a čekala, až topení vyžene chlad říjnového vzduchu, který ji studil až do morku kostí, a snažila se nepodlehnout nutkání vrátit se do bratrova bytu. Místo toho poslala zprávu matce, která bydlela jen deset minut odsud, a požádala ji, aby za Paulem ještě před spaním na chviličku zašla.
Cesta po dálnici M5 do Louisina nového domova ve Weston-super-Mare byla vždycky obtížná, a to nejen proto, že musela opustit Emily. Pokaždé, když mířila na jih, pryč z velkoměsta, které milovala, cítila hluboký pocit ztráty kvůli své staré práci ve vyšetřovacím týmu. Přestože se oficiální ústředí pro oblasti Avonu a Somersetu nacházelo v Portisheadu, většina práce na oddělení vražd probíhala v Bristolu.
Most Avonmouth signalizoval, že opouští město, a ohlašoval jiný svět. Pod betonovým přejezdem dřepěl na vodách řeky tanker. Louise si představila hlubiny, které udržují plavidlo na hladině, a nálada jí ještě víc poklesla. Mohla zůstat v Bristolu a každý den dojíždět. Bylo však jednodušší žít ve Westonu než neustále pendlovat tam a zpátky.
O čtyřicet minut později sjela z dálnice a zdolala krátkou vzdálenost do svého nového domova ve Worlu na předměstí Westonu. Z náhlého impulzu si tam pronajala jednu část dvojdomku s dvěma ložnicemi, když se dozvěděla o přeložení z oddělení vražd. Bungalov kdysi patříval postarší dámě, která nedávno zemřela, a její rodina se ho s radostí zbavila za levný měsíční nájem. Nebylo to zrovna místo, kde by si sama sebe představovala v osmatřiceti. Podle všeho byla ve čtvrti o dobrých třicet let mladší než všichni její sousedé.
Soused ve vedlejším domku, starší muž, kterého znala jen jako pana Thorntona, zrovna vyhazoval odpadky do popelnice, když vykročila po kamenné cestičce k domu. Stařík si ji měřil podezřívavým pohledem a na její „dobrý večer“ jen stroze přikývl.
Jakmile otevřela dveře bungalovu, uvítal ji zápach něčeho vlhkého a neidentifikovatelného – jakýsi pižmový, nakyslý odér. V Bristolu žila v udržované garsonce na předměstí Cliftonu a při té vzpomínce sebou trhla, zatímco míjela vybledlé květinové tapety v malé chodbičce vedoucí do obývacího pokoje.
Tohle bydlení bylo pokání, které si na sebe uvalila sama. Garsonku v Cliftonu by si stále mohla dovolit, ale přesvědčila sama sebe, že musí žít ve městě, v němž pracuje, a že Bristol musí zůstat minulostí. Louise pípla v telefonu zpráva, že se rodiče večer plánují zastavit u Paula. Takže ona si teď může konečně odpočinout, než bude muset ráno vyrazit do práce.
K večeři si ohřála kuře na kari z mrazáku a snědla ho u televize. Zatímco přepínala mezi programy, které se daly v neděli večer očekávat, snažila se nehloubat nad svou situací.
Uvažovala, že zavolá detektivu seržantovi Thomasi Irelandovi, kolegovi z týmu ve Westonu, jediné osobě, se kterou v posledním roce a půl navázala aspoň nějaký vztah, jenže to nebylo možné z mnoha důvodů, především kvůli tomu, že byl ženatý a právě teď bude doma se svojí rodinou. Místo toho se tedy osprchovala a lehla si do postele s rozečtenou knížkou, když jí dorazila další textovka.
Očekávala ji, ale ze slov skryté číslo se jí jako vždycky rozbušilo srdce. Zpráva byla naprosto neoriginální. Od svého přeložení z Bristolu před osmnácti měsíci dostávala něco podobného skoro každý večer.
Doufám, že budeš mít krásné sny, Louise. Objímám.
Vynadala si za to, jak se jí třese ruka, a udělala to co vždycky. Vytáhla zápisník a poznamenala si tu zprávu – datum a čas –, než blok odložila a přepnula mobil do tichého režimu.
