„Paní Matylda z Grábnštejna zemřela roku 1629. Lidová pověst o ní vypráví, že žila životem rozmařilým, žádného muže nenechala na pokoji, a když jednoho dne zámek Grábnštejn byl nepřátelským vojskem obsazen, zalíbilo se jí v důstojníkovi rejtarů. Místo aby se čeledi a posádky zajaté zastala, svolala rejtary k hostině… A když pak s nimi pila i freje ohavné tropila, udeřil blesk do ní, až po celém těle zčernala. Když ostatní vojáci do komnaty se dobyli, nalezli paní Matyldu takto zčernalou a obnaženou mezi pěti rejtarskými důstojníky, již bezduchými. Toho dne kašna zámecká prý krev chrlila a vojsko v hrůze opustilo Grábnštejn.“
Kapitán kriminálky ve výslužbě dočetl.
„Je mi opravdu nadmíru trapné, pane Veliký, že vás tím obtěžuju,“ řekl Rudolf Tuml, zavalitý muž s pleší a mrtvičnatými ruměnci.
„Já mám času dost,“ řekl kapitán Augustin Veliký, jehož někdejší kolegové byli toho názoru, že definitivní příjmení získal až v době, kdy přestal růst.
„No právě,“ řekl tlusťoch. „Jinak bych si byl snad ani nedovolil za vámi se svým problémem přijít. Vždyť já ani nevím, jak bych o tom nejlíp začal.“
Toho pozdního odpoledne lilo jak z konve, Veliký se doma sám nudil a tlustý host se vynořil z deště, jako by ho poslala sama prozřetelnost. Oznámil sice, že ho posílá kapitán Pařízek, náčelník Okresního oddělení VB, ale to konečně nemělo k prozřetelnosti daleko.
„Jak byste nejlíp začal…?“ opáčil Veliký zamyšleně. „Zřejmě na tom nesejde, jelikož každý začátek je těžký. A jde-li o problém, který zřejmě souvisí s jistým…“ nahlédl do papíru, „Grábnštejnem a snad i s nějakými tamějšími strašidly…“ Pousmál se, ulpěl na svém hostu pohledem bystrých modrých očí v síti jemných vrásek a dodal: „Napijeme se něčeho?“
„S radostí,“ pravil Rudolf Tuml. „Jen kafe ne, prosím. Mému tlaku nesvědčí víc než dvě denně.“
„Dobře vychlazený vermut…?“
„Ale jo… já sladké rád.“
„Tak prosím,“ řekl Veliký, když nalil do dvou historických baňatých sklenic na zelené nožce, na jaké si potrpěl. „Povězte mi napřed, jak se vlastně mohlo stát, že vás ke mně poslal právě Pařízek?!“
„Protože prý tu nejsou od toho, aby se někde honili za strašidly,“ řekl Tuml. „Já se s ním trochu znám – ale už nějaký čas jsme se neviděli, protože jsem přešel na místo vedoucího jistého venkovského penziónu. A když se tam začaly dít ty – věci, šel jsem za ním, jestli by v tom něco neudělal nebo mi aspoň neporadil. Vždyť já jsem proti tomu bezmocný, pane… a v tom zapadákově mám dost starostí s kšeftem.“
„Pařízek vám řekl, že přes strašidla jsem já?“
„Říkal, že ví o někom, kdo se rád baví takovýma –“
„– volovinama,“ dokončil to Veliký. „Takže jste přišel za panem Velikým, a otevřel jsem já. Musel jste to považovat za blbý vtip.“
Rudolf Tuml by nebyl první, koho by něco takového napadlo. Augustin Veliký měřil něco kolem dvou metrů a nezmenšilo ho ani to, že chodil mírně sehnutý. Nebylo to od pátrání po šlépějích padouchů; hrbil se proto, že rád viděl bližním do tváře. Pokud stál rovně, mluvili mu někam do vesty.
„Já nemám na vtipy náladu,“ řekl smutně Tuml. „Lidi mi vesměs vyhrožují odstěhováním, sotva přijedou. Původně jsem si myslel, že lehce zlověstná pověst z časů poměrně dávných dodá zařízení na poutavosti. Dnes už si to nemyslím, když hosté houfně prchají.“
„Kde se nalézá ten váš strašidelný hotel?“
„V Rovné Vsi. Je to na Zelenicku. Rekreační penzión s restaurací. Říká se tam U Kola a vrat.“
„Rovná?!“
„Rovná Ves. To je celý název.“
„V Zelenicích už jsem cosi na práci měl,“ řekl Veliký, „ale okolí moc neznám. Je skutečně rovná, ta vaše Rovná Ves?“
„Název Rovná, pane inspektore,“ děl Tuml hrobovým hlasem, „se žádnou rovinou nesouvisí. Jmenovalo se to tam Grabendorf – dokonce i před válkou. Když nějaká ta komise po osvobození hledala český název, mělo se vycházet z překladu, ale hrob, to víte, kdo by chtěl bydlet v Hrobové Vsi? A tak někdo přišel s tím, že ono německé Grab se dá přeložit i jako Rov.“
„Ó, jazyku náš mateřský…! Tudíž Rovná je vlastně Hrobová, a nikdo to nepozná, jelikož si myslí…“
„Ano,“ kývl samolibě Tuml, jako by to vymyslel sám. „Každý myslí, že se to vztahuje k rovině, ve které naše osada leží. A přitom se to neliší od historického názvu.“
„Rovná Ves, Hrobová Ves,“ opakoval Veliký okouzleně. „Vskutku pěkné. A ten hrad, zámek… prostě ten objekt s pověstí?“
„Ten je natolik zapomenutý, že není podstatné, jak se jmenoval, či jmenuje. Pořád se mu říká Grábnštejn, ale je to spíš jenom zámeček…“
„Název vašeho podniku je zajímavější.“
„To je podle erbu vytesaného nade dveřmi původní barokní budovy. Kolo a vrata… Nějací Kolovratové asi někdy v minulosti…“
„Zvláštní a jaksi starosvětsky půvabné.“
„Vřele doporučuju! Jezdí se tam po celý rok. Hlavně důchodci. V létě houbaři, v zimě běžkaři… Kšeft tam jde více než slušně.“ Zarazil se. „Vlastně,“ dodal, „donedávna šel.“
„Už nejde?“
„Jak by mohl?! Lidi nejsou romantici ad absurdum.“
Odmlčel se a zhluboka si lokl.
Veliký trpělivě vyčkával.
„To je tak,“ povzdychl si tlusťoch, „kousek za vesnicí byla donedávna hranice vojenského pásma. Bývalý zámecký park a zároveň obora, obrovský kus terénu: lesy, kopce, spousta potoků a nějaká rašelinná jezírka. Od konce války tam byl tankodrom, cvičiště nebo co vlastně; možná střelnice. Letos zjara to zrušili a armáda to opustila. Dovedete si představit, jak to tam asi vypadá?! Dvacet let se tam nekácelo a nic nedělalo, leda válčilo.“
„Tak trochu prales…?!“
„Nejen trochu. Myslel jsem si, že to bude nové lákadlo pro turisty. Nechal jsem natisknout letáčky a dal to i do novin. Vyšlo to v Kupředu, v Průlomu, dokonce v Ruďasu. Hádal jsem se kvůli tomu s ředitelstvím a s aranžérama z podnikové propagace… Nakonec jsem musel odmítat zájemce pro nedostatek lůžek a od ředitelství Restaurací jsem dostal zvláštní prémii za projevenou iniciativu. Až vám takhle nějak před třema nedělema –“
„Přesnost je základ,“ řekl Veliký a usadil se pohodlněji ve starém ušáku. „Datum si nepamatujete?“
„Ale jo…“ povzdychl Tuml a vytáhl kalendářík. „To bylo v sobotu… dnes máme… jo, hm. Tak to bylo osm – ne, devátého června. No – a tu sobotu devátého června jedna bába, nějaká Filibaldová –“
„Skutečně Filibaldová…? Od ef?!“
„Ba právě že od ef,“ kývl nešťastný restauratér, „co je tu vlastně normální? Ani ta jména ne. Tak ona ta bába Filibaldová se zdržela na houbách nebo na čem v tom inzerovaném pralese, zamotala se tam, netrefila zpátky a přiletěla někdy v jednu v noci. Sbalila kufry a já jí musel zavolat a zaplatit taxíka až ze Zelenic. Nechtěla se mi vůbec svěřit, proč tak nahonem. Až z ní nakonec vylezlo, že v lese potkala Černou dámu.“
„Nebohá stařena,“ děl Veliký. „Proč ne třeba žaludské eso? Vypadá mnohem příšerněji.“
„Můj smysl pro humor klesá k absolutní nule,“ prohlásil Tuml. „Bábu slyšel vrchní a roznesl to po celém penziónu. Je to bývalý filozof, tudíž ukecaný. Druhý den za mnou přišla delegace docela rozumně vyhlížejících důchodců. Zaručte nám bezpečnost, soudruhu vedoucí, povídali. Lítají vám tu po lese nahaté černošky.“
„To je zajímavé. Jak se mohla z Černé dámy tak rychle stát nahá černoška, co?!“
„Černá dáma, tak se říká tomu strašidlu ze zámečku. Podle učitele Stoklasy – a ten se o ty folklórní tyhlety enormně zajímá – je Černá dáma Matylda Grábnštejnová. A ta, jestli ji trefil šlak a zčernala v nahatém stavu, bude strašit nahatá a černá. No ne?!“
„A vy myslíte, že Filibaldová skutečně –“
„Co já vím? Pověst o Černé dámě je u nás v penzionu pověšená na zdi. Učitel mi to napsal redispérem na takový historický papyrus a děti mu to v polytechnické výchově zarámovaly. Ať prý se hosti seznámí s pozoruhodnostmi našeho městysu. Takže každý, kdo přijede, hned ví, na čem je. Potom si zajde do lesa, potká tam černou nahou ženskou, a já to můžu s kšeftem zabalit.“
„Ptát se na výskyt černošek v okolí je samozřejmě blbost,“ podotkl Veliký.
„Žádné černošky!“ zvolal Tuml. „Nikde!“
„Široko daleko?“
„Široko daleko. Nejbližší jsou v Habeši.“
„Co bylo dál?“
„Hostům jsem to rozmluvil,“ řekl Tuml. „Týden nato přišel kočí z jézedé, dole v restauraci si dal dva tři panáky a vykládal, že někdy loni na podzim zabloudil ve vojenském pásmu. Tenkrát se tím prý nechtěl chlubit, aby neměl popotahování. Zřejmě byl namazaný jako vždycky, ale že prý co viděl, to viděl.“ Tuml se otřásl a dodal ponuře: „Viděl pět kostlivců, představte si.“
„Ale no tak…“ na to Veliký. „Jsem ochoten připustit nějakou tu černošku, eventuálně jednoho kostlivce. Pět kostlivců je příliš i na delirium tremens.“
Rudolf Tuml sáhl do náprsní kapsy, vytasil se s koženým pouzdrem na doutníky a nabídl. „Jsou to operas,“ řekl, jako by měl chuť změnit téma.
„Inu, pro jednou snad…“ pravil Veliký, partyzánkář takřka ze zásady. Tuml mu nabídl oheň z rakouského zapalovače v podobě maličkého browningu.
„Co dělali ti kostlivci?“ zeptal se Veliký, když doutníky uspokojivě doutnaly.
„Zírali,“ odpověděl Tuml. „Prázdnými očními důlky, pochopitelně. Zřejmě přesně tak, jak se to píše.“
„Necvakali bezmasými dásněmi?“
„O tom Řehoř nic neříkal. Proboha, proč by –“
„To se taky píše,“ pousmál se Veliký. „Co bylo dál?“
„Hosti si zabalili a odjeli.“
„Takže tam teď nikdo není?!“
„Ale jo… je tam další turnus, invalidní družstvo. Ti do lesa nechodí… ale taky si nic dražšího nedávají.“
„Co se u vás podává dražšího?“
„Koktejly, zmrzlinové poháry, bifteky z pravé svíčkové, humrové saláty…“
„Chápu,“ kývl Veliký. „Kvůli invalidům abyste přešli na škubánky a nudle s mákem. Ale vraťme se ke strašidlům: od té doby nic, pane Tuml?“
„Učitel Stoklasa byl v lese s pionýry. Dva se mu při bojové hře ztratili, a když je našel, povídali něco o stopách u Blat.“
„Co jsou Blata?“
„Močály, rybníčky a pár hektarů eklhaft rašeliny. Nikdo se tam nevyzná; nevyznali se tam ani vojáci, kteří tam nakonec zakázali vstup. Plno bláta. V tom blátě se ty stopy otiskly. Jako kdyby tam chodila bosá ženská.“
„Pionýři byli bosi?“
„Kdepak. Obutí.“
„Stoklasa ty stopy neviděl?“
„Viděl. Dal se tam zavést… Povídal, že to byly stopy nějaké útlé ženské.“
„Tudíž Černá dáma,“ pokývl Veliký. „To bych nebral v úvahu, pane Tuml. Naťapat tam mohl leckdo.“
„Možná,“ připustil restauratér. „Jenže to není všechno. Kromě těchhle stop tam byly ještě jedny – a to prý byly stopy nějaké obrovské žáby.“
„Obrovské?“
Tuml udělal typické rybářské gesto. „Takhle,“ řekl. „Aspoň tak to Stoklasa ukazoval.“
„Půl metru?“ řekl s pochybami Veliký. „Takové žáby nežijí ani kolem Amazonky. Neudělali to tam spíš ti kluci? Jako se třeba pěstí a špetkou prstů dělají ve sněhu stopy bosého batolete?!“
„Nevím, neviděl jsem to,“ řekl Tuml. „Podávám, jak jsem slyšel.“
„Víte, proč se tím Pařízek nechtěl zabývat?“ na to Veliký. „Vždycky tu jde jen o subjektivní dojem jedince, který nelze svědecky prokázat. Kdyby byl aspoň učitel ty stopy vyfotografoval…“
„Byla by tady třeba ta světla,“ řekl Tuml. „Ta přece viděl kdekdo.“
„Světla? Jaká světla?“
„Zaprvé noční tiché blesky… Zjevují se většinou za sobotních nocí.“
„Kde se zjevují? V Blatech?!“
„Jo, vím, co myslíte. Metan, bahenní plyn, bludičky… nic takového. Vypadá to, jako by někdo tápal světlem po nebi a zase po zemi, jako když dáte dítěti baterku. A pak se to zase usadí a chvíli to zůstane jen jako odlesk nějakého studeného ohně… Nevím, jak to popsat líp.“
„Popisujete to malebně,“ řekl Veliký. „Ale pokud tam byla armáda, není na tom nic divného, nemyslíte?“
„V té době jsem tam nebyl.“
„Takže nemáte žádnou osobní zkušenost s těmi – řekněme neobvyklými jevy?“
„Jak bych neměl…“ vzdychl Tuml. „To byl právě poslední popud k tomu, abych se rozjel za Pařízkem.“
Veliký řekl, že pozorně poslouchá, a Tuml spustil.
„Moje okna,“ vykládal, mávaje přitom doutníkem, až uletěl špalík popele, „totiž vedou k tomu zatracenému lesu. Do půlnoci jsem v restauraci, někdy i přes půlnoc. Minulou sobotu jsem přišel nahoru kolem jedné v noci. Otevřel jsem okno – a najednou jsem zahlédl v lese světýlko. Mihotalo se mezi stromy a vzdalovalo se… Zavolal jsem vrchního a povídám mu, že zase někdo straší v lese. Vzali jsme pořádné klacky a vyběhli za světýlkem… Já v tu chvíli věřil, že mi někdo schválně kazí kšeft. A to by si zatraceně odnes. To teda jo.“
„Právem,“ kývl Veliký. „V lese byla tma?“
„Jako v ranci,“ přikývl Tuml. „Poprchávalo.“
