Bublava o trochu dříve
Koudelka si je prohlížel dost nedůvěřivě.
Stál opřený o pult a šudlal sklenice, aby na nich nezůstaly kapičky vody. Provozní to nesnášel a srážel za to prémie. A když není co dělat, i to šudlání je vlastně fajn.
Navíc mohl vypadat nenápadně a zaměstnaně, zatímco je pozoroval.
Byla to totiž dost zvláštní skupinka.
Tři muži, dvě dívky, jedno sedmileté dítě, čtyři českoslovenští vlčáci.
Nevypadali jako běžní turisté, kteří bublavskou restauraci U Švejka navštěvují. Mezi všemi lyžaři a běžkaři vyčnívali.
Možná jenom projížděli – ale to Koudelka hned zavrhnul. Nepřijeli autem. Přišli pěšky. Skrz sněhové závěje.
Jen tak.
Černé bundy, černé svetry, černé vojenské boty. Jen dítě na sobě mělo modrou mikinu a vesele si hrálo s plyšákem. Nejspíš se psem.
Možná vlkem.
Seděli, pili domácí bezovou limonádu, mimochodem koupenou v Lidlu v Klingenthalu za pár centů, a čekali. Kdo ví na co. Většina vypadala dost přírodně, jeden, který mluvil se silným německým přízvukem, měl holou lebku. Ale nepůsobil jako skin, neměl v očích to pohrdání, které tam mívali oni.
Koudelka přemýšlel, odkud se tu vzali. Možná patří k nějakému kultu, jak o nich četl na internetu? Možná to jsou ti tajní Sorosovi agenti, co chtějí zničit všechno dobré? Možná to budou buzny z Prahy. Kdo ví, co tam všechno chodí za divný lidi.
Jeden z chlapů, s piercingem v obočí a metaláckou bradkou, se celou dobu skláněl nad mobilem. Prstem přejížděl sem a tam. V jednu chvíli zvedl hlavu.
„Tohle musíte slyšet!“
„Co?“
„Potvrzeno! V horách nad Přebuzí se zabydleli vlci. O jejich možném výskytu spekulovali ochránci přírody už několik měsíců, teď ale mají konečně pádné důkazy. ‚Loni se začaly častěji objevovat více či méně věrohodné informace o výskytu vlků v Krušných horách, teď máme snímek z fotopasti,‘ říká Alexandr Fous, ředitel Lesní správy Kraslice. Snímky sice nemohou vzhledem k nízké kvalitě stoprocentně zaručit, že jde o vlka, ale krasličtí myslivci a lesníci mají jasno. Vlky pozorují už od léta. ‚Od půlky srpna a září jsme zaznamenávali stopy, slýchávali vytí a pár lidí je mělo vidět i na vlastní oči,‘ potvrzuje revírník Viktor Pokorný.“
Ani to nedočetl celé, když ostatní začali tleskat a jásat radostí.
Dost hlasitý zvuk na jinak poloprázdnou restauraci.
Koudelku to popudilo. Nepatří sem, a ještě dělají rámus? Co si o sobě myslí? Ale pak na něj jeden z nich mávnul. Musel se zvednout. Práce je práce a lepší v tomhle zasraném a zapomenutém kraji nedostane.
Tak alespoň nespěchal.
Objednali si nějaké panáky. Možná nebudou tak špatní.
Pak si objednali ještě lahev vína. A nějaké jídlo.
No dobře, pomyslel si Koudelka. Uvidíme, co spropitné.
Spropitné bylo.
Znovu přišli asi za dva měsíce. A pak znovu. Jednou jich bylo míň, pak zase víc. Některé si pamatoval, jiní se objevili jenom jednou.
Sorosovi agenti to asi nebyli – během té doby se dočetl, že ti jsou mnohem nenápadnější a místo černé používají duhové barvy.
Ale platili, hlavně mimo sezonu jejich návštěva znamenala příjemnou tržbu, a tak je vzal na milost.
Že se každou noc po jejich návštěvě ozývalo z lesa vlčí vytí, to už si nespojil.
* * *
Přebuz teď
Říkali tomu město.
Schválně jsem si to našel na internetu, ještě než jsme vyrazili.
Nejmenší město v republice. Sedmdesát pět stálých obyvatel. Ve skutečnosti jich tu bylo určitě ještě míň.
Stálo tu jen pár chalup. Pár domů opravených, docela dost ušmudlaných. Historický ráz roubenek se tu mísil s předrevoluční architekturou a polorozpadlými pozůstatky po německém osídlení. Silnici lemovaly oprýskané zdi domů, které přežily roky bídy. Stará okna, kterými profukovalo už jen od pohledu, taškové střechy zanesené mechem, zbytky omítek, které se při doteku drolily vlhkostí. Někde ještě zůstaly patrné německé nápisy, i když částečně poničené.
Nechápal jsem, proč to za sedmdesát let nikdo neopravil. Možná to mělo zůstat mementem?
A do toho místy trčela jako prostředníček dobrému vkusu moderní novostavba. To mě děsilo možná víc než staré barabizny. Ty měly alespoň minulost, příběh, osud.
Novostavby v sobě skrývaly jen zášť. Minimálně tady.
Tenhle kraj mi naháněl husí kůži. A stačila k tomu necelá hodina.
* * *
Stáli jsme před otřískaným tranzitem, ze kterého jsme tahali nářadí. Já, cikán Laco a Petr Mandík, vychrtlý padesátník s pleší a šedými vlasy na spáncích, zlatými hodinkami a zlatými zuby. Vždycky nosil jenom černé montérky, tak ta zlatá na něm zářila o to víc.
A šéf, samozřejmě.
Znali jsme se už hodně dlouho, ale od doby, kdy mě vyrazili ze školy a on mi nabídl práci, už byl jenom šéf. Nemohl jsem si stěžovat – ve všech těch sračkách, co mě potkaly, byl nejlepším šéfem, jakého jsem si mohl přát.
„Je tu hospoda?“ zeptal jsem se ho. Nešlo mi jen o pití, ale přežívat na konzervách a čínských polívkách se mi nechtělo. A pivo – to taky nikdy neuškodí.
„Je,“ přikývl šéf. „Víkendová.“
„To si děláš prdel.“
„Vítej na konci světa, Profesore,“ zašklebil se a zapálil si dýmku.
Měl dlouhé černé vlasy, trpasličí bradku a šibalský pohled, ze kterého se holkám podlamovala kolena. Kromě toho, že se opravami historických staveb snažil vydělat na rodinnou dovolenou v Bulharsku, se věnoval i historickému šermu. I tam velel jednotce rváčů, a protože jsem k šermu měl kdysi svým způsobem blízko, měli jsme dost společných témat.
Miloval historii skoro tak moc jako já. Jen zatímco on vystudoval architekturu a restaurátorství a dával druhý život stavbám, já dělal na fildě a místo s maltou jsem pracoval s prameny. Měl jsem kancelář s výhledem na Hradčany a s nádhernou knihovnou plnou starých tisků. Chodil jsem v šedivém obleku s červenou kravatou, trápil studenty u zkoušek a sám sebe u psaní grantových žádostí.
Dokud jsem neudělal průser a nemusel odejít.
Sesypalo se všechno a kromě práce jsem přišel i o rodinu, když bejvalka utekla za jedním zkurveným fotografem. Pak, jak jsem zjistil, utekla i od něj za několika dalšími.
Bohužel na svou stranu stáhla dceru, která se mnou přestala mluvit úplně. Měla mě za alkoholika a násilníka, co ve vzteku, který neumí ovládat, mlátí studenty. A pak za trosku, protože jsem místo v kanceláři skončil na stavbách jako obyčejný dělník.
To mě žralo nejvíc – svědomí jsem měl totiž čisté.
Ten student se pokusil znásilnit spolužačku a já tomu v poslední chvíli zabránil. I na policii, když si to vyslechli – a zkontrolovali –, mi dali za pravdu. Jenže děkan to vidět nechtěl a s ním i řada kolegů. Stal jsem se pro ně vyvrhelem a černou ovcí.
Zasraná práce.
Ještě pořád, když jsem si na to vzpomněl, ve mně bublal vztek.
Manuální práce ve stavební firmě byla tím úplně nejlepším lékem, jaký jsem mohl dostat.
* * *
Barák, do kterého jsme nosili nářadí, patřil k nejstarším v obci.
Tedy ve městě.
Číslo popisné čtyřicet šest. Bývalý zájezdní hostinec.
Už to mi stačilo, abych se do toho domu zamiloval.
„Co tu budeme dělat, šéfe?“ funěl jsem pod tíhou beden.
„To co vždycky, Závo. Opravíme tuhle barabiznu tak, aby nikdo nepoznal rozdíl mezi novým a starým.“
Mezi slovy občas potáhl z dýmky a vypustil z úst kroužek.
„To dá práci,“ zavrčel jsem. Už na první pohled dřevo plesnivělo. Podlahy trouchnivěly. Střecha se propadala. A do toho jsem si všiml na některých místech dost neodborných oprav, velkých nerezových šroubů a mizerně podepřených trámů. „Kurva velkou práci… nejsme tu první, že ne?“
„Ne. Ale jsme první odborníci.“
Položil jsem kufr s kotoučovou pilou a podíval se na šéfa. „Odborníci?“
„Opravují to tu už víc než patnáct let. Ale samozřejmě šlo o veřejnou zakázku. Tak vybrali nejlevnější firmu. Několikrát. Debilové.“
Tak to bylo skoro vždycky.
„Já vím, šéfe, ale…“
„Ale co?“
„Tohle je roubenka. Ty neděláme, šéfe!“
Naše firma opravovala historické budovy. Dokázali jsme nahradit původní omítky, nasimulovat kamenickou práci anebo obnovit hradní příkopy tak, aniž bychom kopli někam, kde by to narušilo statiku zříceniny. Najímali si nás při rekonstrukcích hradů, zámků či památkově chráněných domů.
Šéf se chlubil, jak ručně otesával nové kameny během oprav Karlova mostu – muselo se to dělat ručně, po staru, aby historie zůstala historií. Opravoval staroměstskou věž s orlojem, zachraňoval katedrálu v Olomouci a měl i pár zakázek v zahraničí – nejdál prý ve Štrasburku.
I když kouzlo toho všeho bylo stejně primitivní jako triky šarlatánů v televizních estrádách. Za prvé – tajemství se nikdy nesmí prozradit. Za druhé – tajemství spočívalo jen v tom, že místo předpisů, norem a moderní chemie jsme věci dělali ručně. Trvalo to desetkrát déle, což na druhou stranu znamenalo, že jsme dostali zaplaceno desetkrát víc. Naučili jsme se od šéfa míchat vápno jako za starých časů, dokázali jsme uplácat vepřovice, zvládli jsme vyrobit šindele.
Dávno zapomenutá řemesla. Ale stačilo, aby šéf ukázal, jak na to, a dva kopáči a jeden humanitní nešika dokázali to, co nikdo jiný. Abraka dabra – zámek opravený způsobem, jakým se to dělalo před pěti sty lety. Nová omítka přesně tak, jak ji nahazovali před dvěma sty lety. Stačilo znát, jak se stavěly středověké hradební věže, abychom věděli, kam kopnout a nenarušit statiku. Nic víc v tom nebylo. Všechno vždycky stejně připravili památkáři.
Tohle všechno bylo tajemství, které znal šéf a my, co jsme pro něj makali. Nikdo jiný. Honorář astronomické výše prosím na účet zde. Až na to, že šlo o státní zakázky, výběrová řízení, a tak to moc peněz neneslo, protože šéf byl super chlapík, ale podplácet a lobovat neuměl. Astronomické honoráře, za které bychom si mohli koupit vily na Riviéře, tekly jinam.
Jenže i když součástí toho všeho byly občas nějaké tesařské práce, většinou jsme dostali už hotové trámy, nikdy jsme nedělali roubenky.
A přesně v tom spočíval kámen úrazu. Nebo spíš trám úrazu?
Vyšel jsem zpátky na silnici a opřel se o bok otřískaného tranzitu. V autě už zůstaly jen naše rance s oblečením a osobními věcmi.
„Domluvil jsem spolupráci s jedním místním truhlářem, co se specializuje na opravy roubenek, a to původními technikami,“ vyfoukl šéf další kroužek. „Vypadá mladě, ale nenechte se zmást, je to machr, který strčí všechny ostatní do kapsy. Bude tu s vámi, abyste nic neposrali. A aspoň se naučíte něco nového. Bohatých chatařů se starými roubenkami bude v budoucnu víc než kastelánů s mizerným rozpočtem od státu.“
„Takže to máme jako studijní brigádu?“
„Něco takového.“
„A tomu truhláři se to vyplatí?“ nadhodil Mandík s cigaretou v puse. „Bych se na nás vysral.“
Laco na něj zíral a velmi špatně skrýval závist. On už všechno prokouřil a do výplaty mu zbýval týden. Bude žebrat, bude sbírat vajgly a z nich si balit nová cigára, která budou smrdět jako psí prdel. Mandík věděl, že nesmí povolit a slitovat se. Nesměl se podělit ani o jedno cigáro, protože pak by Laca už nedokázal zastavit a přišel by o všechno.
Zvlášť tady, na konci světa, kde neměli ani pořádnou hospodu.
A tak poctivě bafal a dělal, že Laca nevidí.
„Je to profík, fakt dobrej kluk,“ pokrčil rameny šéf. „Ale podnikatelského ducha nemá. Nesehnal by brigádníky, materiál, všechno to papírování. Tak se mi ozval, jestli bysme do toho nešli s ním. On dodá know-how svojí truhlárny, my práci a dohromady budeme všichni bohatí.“
„Bohatí, jo?“ zubil se Laco, držku plnou zčernalých zkažených zubů. Ty tři, které mu ještě neuhnily, zdobil žlutý povlak silného kuřáka.
„Ty ne, Laco, jenom já,“ zpražil ho šéf.
„Nasrat.“
„Ale je to dobrá zakázka. Ne skvělá, ale dost dobrá. Padl na to prý i nějaký grant. Takže když to neposerete, chlapci, možná i odměny budou. Protože když budu bohatý a spokojený, rád se podělím.“
Laco se usmíval tak, až se mi chtělo zvracet.
Odvrátil jsem pohled a radši se podíval do krajiny.
* * *
Měl jsem rád lesy. Byl jsem ve skrytu duše totiž stejný romantik jako Mácha. Představa lesní prázdnoty, v níž jsem jen já a mocná matka příroda, mě naplňovala příjemným vzrušením.
Tady se les černal až na obzoru. Mnohem hrozivěji než kdekoliv jinde.
Díval jsem se na pastviny zarostlé narezlou travou, tak typickou pro horská rašeliniště.
Už když jsme přijížděli, všímal jsem si, jak je tenhle okraj civilizace prázdný. A ošuntělý. Zvlášť takhle na brzkém jaře, kdy už je sníh pryč, ale zima ještě zdaleka neodešla. Březen se pomalu chýlil ke konci, studený vítr mě fackoval do tváří a voněl deštěm, bahnem a smrtí.
Úplně jsem měl pocit, jako když mrtví vstávají z hrobů. A že tady by jich bylo.
Poválečný odsun Němců se dotkl milionů lidí. Tisíce jich zemřely. O tisících se nic neví.
Přebuz měla před válkou tři tisíce obyvatel, po válce a odsunu jich tu zbyla tisícovka a do pár let po převratu tu žilo jen pár lidí, jejichž počet nedosahoval ani poloviny počtu příbuzných mojí bejvalky.
Nemuselo tu dojít k žádným masakrům jako jinde, a stejně mi na krk dýchala smrt. Náhle mi došlo, proč jsou ty německé nápisy na domech, narychlo seškrabané a poničené ve čtyřicátém pátém, pořád na místě.
Duchové nedovolili, aby je někdo opravil.
Uvědomil jsem si, že kdybych tu měl opravovat starý barák po Němcích, s novou fasádou nechám i nově vymalovat ten starý nápis. Tohle místo si svou paměť zasloužilo.
Možná i ta narezlá tráva neztmavla kvůli rašelině, ale kvůli krvi, která tu tekla.
Po zádech mi přeběhl mráz.
Měl jsem dost vlastních démonů, než abych probouzel nějaké další.
