Projížděl jsem Bucka na rozbláceném vltavském břehu. Bylo pošmourné dopoledne, na obloze se honily roztrhané cáry mračen a na zemi zůstával sněhový poprašek. Zima se začala hlásit docela brzo.
Původně se nám nechtělo ven, avšak usoudil jsem, že když se vyvětráme, vystačí nám to nejméně na dva dny. Zítra zůstane Bucek ve stáji a já strávím celý den v teplé kuchyni ve společnosti nějaké knihy z dědečkovy knihovny. Pokud ovšem nepřijde některý z mých žáků a nebude se dožadovat další lekce italského šermu.
Po vltavském břehu jsem v sedle dojel až k hradbám mezi Starším a Novým Městem tam, kde se nachází brána svatého Františka. Za lepšího počasí bych Bucka pobídl, aby projel bránou do Nového města a o chvíli později Špitálskou bránou až na Špitálské pole, avšak za tohoto chladného dne jsem usoudil, že nám krátká vyjížďka stačí. Otočil jsem koně zpátky po proudu Vltavy, radostně zafrkal a svižně vyrazil k domovu.
Dojel jsem k ústí Kozí ulice, když Bucek zničehonic zastavil a vydal jakýsi překvapený zvuk, něco mezi zafrkáním a zaržáním. Udiveně jsem se rozhlédl a uviděl, že nám vstoupil do cesty černě oděný muž.
Alchymista. To bylo první, co mě napadlo. Měl černý širák, dlouhé černé vousy a splývavý černý plášť. Jediné, co na něm bylo světlé, bylo uměřené skládané okruží.
„Tohle je závdavek,“ řekl. „Chytej.“
Rozhalil plášť a ledabylým pohybem mi cosi hodil. Byl to měšec, a když jsem ho zachytil, stříbrně v něm zacinkalo. Už podle zvuku jsem poznal, že jsou tam tolary a nikoliv obyčejné groše.
„Závdavek za co?“ zeptal jsem se.
„Brzy tě pověří pátráním,“ řekl alchymista. „Budeš mi podávat zprávy. Pokud získáš subiectum jako první, předáš mi ho. Štědře se ti odměním.“
„Jaké subiectum?“ zachraptěl jsem užasle. Samozřejmě vím, že slovo subiectum znamená v latině jednoduše předmět. Tajemný muž mohl mluvit o čemkoliv.
„To se brzy dozvíš. Nezapomeň, že mi ho máš předat, pokud ho získáš.“
„Ještě jsem nic neslíbil,“ namítl jsem.
„Vzal jsi závdavek,“ řekl alchymista. „Přepočítej si ho.“
V zásadě jsem měl dvě možnosti: buď hodit váček zpátky, anebo se podívat, co v něm je. Udělal jsem to druhé. Rozšněroval jsem tkanici a vysypal si mince na dlaň. Skutečně tam byly stříbrné tolary. Chvíli jsem je posouval po dlani a napočítal jsem jich deset.
Z ohromení nad nenadále získanou hrstí stříbra mě vytrhlo další Buckovo zafrkání.
Vzhlédl jsem. Alchymista byl pryč. Prostě zmizel.
Nejjednodušším vysvětlením bylo, že se otočil na patě a schoval se ve výklenku přilehlých domů Kozí ulice, či snad do některého domu vstoupil. Jak se ale mohl ztratit za takovou chvilku? A proč se vůbec schovával?
Uvědomil jsem si, že není důležité, jakým způsobem zmizel. Bylo mi jasné, proč to udělal: abych mu nemohl vrátit závdavek. Teď jsem mu byl zavázaný.
Roztřásla mě zima. Na projížďku jsem vyrazil jen v košili, kazajce, bohatě skládaných plunderhosen, punčochách a střevících. Pochopitelně jsem si neopomněl nasadit širák s namodro obarveným pštrosím pérem, ale plášť jsem nechal doma. Dokud jsem byl s Buckem v pohybu, žádný chlad jsem nepociťoval, teď se mi však připomněl.
Pokrčil jsem rameny a zastrčil váček s penězi pod kazajku. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, říkával můj dědeček. Jestliže mi chce tajemný alchymista věnovat deset tolarů, tak mu v tom nebudu bránit. Třeba ode mne nakonec něco dostane. Nějaké subiectum. A třeba taky ne.
* * *
Od místa setkání s tajemným mužem jsem to měl domů jen kousek. Bucek se těšil na teplou stáj, já zase na horkou zelnici, která už stála na plotně, když jsme odjížděli. Nebylo nám však dopřáno ani jedno. Jak jsem se blížil ke svému domu s prastarým reliéfem jelení hlavy na štítové zdi, uviděl jsem, že před ním stojí trojice postav: má hospodyně Marta, její manžel Tomáš a můj kumpán z minulého dobrodružství Matěj Sádlo. Jako čtvrtá do počtu tam postávala mohutná hnědá kobyla, ověšená vším možným. Její uzdu držel Matěj v ruce.
Hned jak mě Matěj spatřil, začal mě máváním pobízet ke spěchu. „Ani nesesedej,“ řekl bez pozdravu, když jsem dojel až k nim. „Odjíždíme.“
„Kam odjíždíme?“ podivil jsem se. To už jsem viděl, že Matěj je teple oblečený na cestu. Opravdu teple. Na hlavu si narazil beranici, na statné tělo oblékl huňatý kožich, který by se hodil spíše do třeskutých mrazů než do chladného listopadového dopoledne. Kožich mu určitě vnutila maminka.
„Do týdne budeš doma, neboj se,“ řekl Matěj. „Všechno se včas dozvíš. Tak nezdržuj.“
Aby dodal svým slovům váhu, zastrčil chodidlo do třmenu a pokusil se vyhoupnout do sedla, avšak kožich mu v tom překážel. Vypadalo to na delší boj. Zatímco nasedal, podala mi Marta můj starý vojenský plášť, lemovaný kožešinou. Rychle jsem si ho přehodil přes ramena, zároveň jsem si srovnal bandalír, aby mi nepřekážel rapír, který jsem na něm měl zavěšený. Zbraň jsem si bral i na krátkou vyjížďku, protože bez rapíru stejně jako bez širáku neopouštím dům.
Tomáš mi ještě ve spěchu šněroval za sedlo stočenou pokrývku. „Zabalila jsem vám tam náhradní prádlo, mladý pane,“ upozornila mě Marta a já jsem jí kývnutím poděkoval. Podala mi opasek s malými brašničkami: „Do kapsičky jsem vám přidala peníze, které jsem narychlo posháněla. Snad s tím vystačíte.“
Uvědomil jsem si, že jestliže mi dala peníze, tak jí samotné budou chybět. Naklonil jsem se a nenápadně jí podal váček s deseti tolary, který jsem dostal od tajemného alchymisty. „Tohle dobře uschovej, Marto. Nikomu o tom neříkej. Pokud budeš potřebovat peníze, vezmi si z toho,“ zašeptal jsem.
Zašvidral jsem po Matějovi, jestli si výměny nevšiml, byl však příliš zaneprázdněný usazováním se v sedle. Připnul jsem si opasek s brašničkami, mávl Martě s Tomášem na pozdrav a mohli jsme vyrazit.
* * *
„Prozradíš mi, co se děje?“ zeptal jsem se Matěje, když jsme se vymotali z uliček a vjeli na staroměstský Rynek.
„Později,“ odsekl. „Teď se nebudeme zdržovat. Nesmíme nechat pana Želinského čekat.“
Čile vyrazil vpřed a já jsem se držel za ocasem jeho hnědé kobyly. Bucek pochopil, že se nepřibližujeme k teplé stáji, ale naopak se od ní vzdalujeme. Sklesl, ochabl a já jsem ho musel občas plesknout složenou uzdou přes krk, abych ho pobídl k rychlejší chůzi.
V ulicích se hemžilo množství dělného lidu, někteří byli oblečení nalehko, jiní zase v teplém, jako by se nedokázali rozhodnout, jestli dosud přetrvává vlídný podzim, anebo už nastala studená zima. Matěj přede mnou rozrážel uličku, už si osvojil takové ty způsoby sluhů velkých pánů, kteří se na nic neohlížejí a prostě jedou. Zatím mu to vycházelo, nikdo po něm nehodil koňským lejnem ani jsme neslyšeli urážky či dotčené výkřiky. Nejspíš se měli na pozoru přede mnou, či spíše před mým vojáckým vzhledem: moje plunderhosen, plášť, širák i rapír dávaly najevo, že jsem vysloužilý voják, se kterým nejsou žerty.
Vjeli jsme na Kamenný most, podél zábradlí na zastíněné straně zůstával sněhový poprašek. Od Kamenného mostu jsme to měli k České královské komoře už jen kousek. Koně jsme nechali v tamní stáji, vydupali po širokém schodišti do patra a tam se nás ujal kancelářský posluha. Hned nás odvedl k našim patronům.
Kancelář pana Želinského byla stále stejná, prostorná, dobře osvětlená a zařízená s vybranou okázalostí. Pan Kryštof Želinský ze Sebuzína, místokancléř Českého království, nás přijal ve společnosti svého sekretáře a přítele Jana Milnera. Oba to byli již postarší muži s vlasy a vousy prokvetlými stříbrem, oblečení v luteránské černi.
Nenabídli nám židli, a tak jsme zůstali stát se smeknutými pokrývkami hlavy. Pan Želinský oslovil přímo mne: „V krátkosti vám vysvětlím, co bude vaším úkolem, Jakube. Za prvé dohlédnete na Matěje a zkrotíte ho, kdyby projevil přílišnou horlivost. A Matěj dohlédne na vás, i když ve vašem případě, myslím, horlivost nehrozí. Za druhé budete Matěje chránit. Svěříme mu větší hotovost a vy se postaráte, aby ji doručil na místo. Nebo aby ji přivezl zpátky, pokud ji nepoužije. Pochopitelně nebudete rozkřikovat, že vezete peníze, ale nebezpečí hrozí všude. Je vám jasné, co po vás žádám?“
„Je mi to jasné,“ přikývl jsem. „Vynasnažím se.“
„Snaha vám nebude k ničemu, pokud nebude spojena s úspěchem,“ vysvětlil mi pan Želinský přísně. „Bylo by nejlepší, kdybyste do Mostu dorazili už zítra, avšak nebudu vám zazlívat, pokud tam dojedete pozítří. Už jste tam někdy byl, Jakube?“
„Ještě ne.“
„Nevadí. Matěj zná cestu. Peníze, které dostanete, se nepatrně opozdily, proto si dojděte na oběd k Filipíně. Ale nevysedávejte tam dlouho, nejdéle do hodiny ať jste zpátky. Teď jděte.“
Mávl rukou a vykázal nás z kanceláře. Tak jsme šli. Uvědomil jsem si, že pan Milner, spolupracovník a přítel pana Želinského, vůbec nepromluvil, jen posmutněle přihlížel. Věděl jsem, že v uplynulých týdnech churavěl a nejspíš se ještě zcela nezotavil.
* * *
Hospoda U Spanilé Filipíny byla z větší části obsazená úředníky, kteří si sem odskočili na oběd. Náš oblíbený výklenek se stolem pro dva byl však volný, a tak jsme tam zasedli. Hostinská nám obratem donesla naše obvyklé jídlo a pití, tedy guláš, ošatku s nakrájeným chlebem a pivo.
„Takže, Matěji,“ řekl jsem, když jsem snědl pár lžic guláše a pořádně se napil piva, „co se vůbec děje? Proč nás posílají do Mostu?“
„Věc se má takhle,“ zašermoval Matěj lžící. „Náš nejmilostivější císař projevil zájem o jistý předmět.“
„Subiectum,“ uklouzlo mi a vzpomněl jsem si na tajemného alchymistu, který mi před hodinou či před dvěma zastoupil cestu.
Matěj se na mě upřeně podíval a přikývl. „Ano. Budeme tomu říkat takhle. Subiectum.“
„Povíš mi, co je ono subiectum zač, Matěji? K čemu slouží, jak vypadá a tak podobně?“
„Vysvětlím ti to,“ přikývl. „Ale až budeme sami. Nevíme, kdo nás poslouchá,“ kývl hlavou k osazenstvu dalších stolů.
To byla ta chvíle, kdy jsem si všiml, že po nás pokukuje jakýsi připlešatělý chlápek, jehož původně černé oblečení nabylo dlouhým užíváním spíše šedé barvy. I když nevypadal nebezpečně, musel jsem s Matějem souhlasit, že se tady nemůžeme bavit o tajných záležitostech. Matěj se rád poslouchá a v některých chvílích začne hlasitě hlaholit bez ohledu na to, kolik zvědavých uší je právě nablízku.
„Ty víš, kudy se tam dostaneme?“ přeskočil jsem k praktické stránce věci.
„Ano,“ přikývl. „Moje rodina pochází z Chomutova, jak už jsem ti onehdy říkal. Chomutov je od Mostu, co by kamenem dohodil – a zbytek doběhl.“
„Ty ses nenarodil v Praze?“ ujistil jsem se.
„Ne,“ zavrtěl střapatou hlavou. „Do Prahy jsme se přistěhovali, když mi bylo pět nebo šest. Avšak několikrát jsem se do Chomutova vrátil. Zůstala tam část naší rodiny, a kromě toho tam máme pohledávky, které je nutné vyřizovat.“
„Cestu tedy znáš.“
„Jistě. Dnes se musíme dostat do Slaného. Za pěkného počasí a za dlouhého letního dne je to snadná cesta. My jsme se ale zdrželi, vyrazíme po poledni a stmívá se brzo. Do Slaného dorazíme až po soumraku. Zvládnout to ale musíme.“
„A co zítra?“
„Pan Želinský se domnívá, že bychom mohli dojet až do Mostu, já si to ale nemyslím. Naše koně by to nevydrželi. Zítra přenocujeme v Lounech a pozítří dorazíme do cíle.“
„Všiml jsem si, že sis opatřil pořádnou kobylu a ne ty jateční herky, které mají pár dní před porážkou.“
„Kopretinku jsme také koupili jako jateční maso,“ vysvětlil mi Matěj vesele. „Jestliže se osvědčí, poprosím tatínka, aby porážku odložil.“
„Kopretinku?“ podivil jsem se.
„Tak jsem ji pojmenoval,“ vysvětlil mi. „Tys dal svému koni také jméno.“
Uvědomil jsem si, že připlešatělý chlápek u vedlejšího stolu poslouchá, co si povídáme. Dokonce si posunul židli, aby nám byl blíže. Zachytil můj pohled a já jsem se na něj zamračil. Škubl sebou a vstal ze židle. Odpajdal za hospodskou, která v kuchyňském koutu čepovala pivo do korbelů, položil na stůl pár ošoupaných grošů a kvapně opustil hospodu.
I já jsem vstal ze židle a zamířil k hospodské. „Zaplatím,“ řekl jsem. Zalovil jsem dvěma prsty v brašničce na opasku a po hmatu odpočítal pět grošů. Podal jsem jí je: „Bude to stačit?“
„Čtyři groše jsou dostačující, mladý pane.“
Položil jsem všech pět mincí na stolní desku, kde už ležely dva groše od připlešatělého chlápka.
„Máte tu dnes plno, paní,“ řekl jsem hospodské. „Jak se stalo, že byl náš oblíbený výklenek prázdný?“
„Pán, který platil před vámi, mě požádal, abych ho držela pro jeho přátele,“ vysvětlila mi. „Dokonce mi dal nějaké drobné za laskavost. Pak mi ale sdělil, že jeho přátelé nepřijdou. Vy jste právě vstoupili do dveří, a tak jsem vám nebránila, abyste se tam posadili.“
„Děkuji za oběd, vaříte skvěle,“ přikývl jsem. „Zase přijdeme.“
To už se zvedl i Matěj a za chůze se soukal do kožichu. Já jsem to měl jednodušší, jen jsem si přes ramena přehodil plášť.
„Ten plešatý mužík nás špehoval,“ řekl jsem, když jsme byli venku na ulici.
„Nevšiml jsem si ho…“
Vysvětlil jsem mu, co jsem viděl a co mi řekla hospodská. Připustil, že mám asi pravdu, a povzdechl si: „Zaslechl, že máme namířeno do Mostu. Ještě že jsme nemluvili o tom… subiectu.“
I přes pouliční ruch se mi zazdálo, že slyším vzdálené dunění tureckých bubnů a tympánů. Ty však zaznívaly pouze v mé mysli. Signalizovaly, že se rovnýma nohama řítím do nebezpečí.
