Snoubenka. Tuhle roli jsem znala. Hrála jsem ji před pár měsíci. Ale teď, když se ten titul pojil s Bradem De Lucou, mým budoucím manželem, mi připadal úplně jiný. Pomalu jsem se probudila, nutila jsem se vynořit ze snu, holými zády jsem se opírala o jeho teplou kůži. Povzdechl si a ve vlasech mě zašimral jeho dech. Pohybem boků mi dal tím nejvíc nemravným způsobem najevo, že je vzhůru. Ano, na tohle bych si dokázala zvyknout. Ano, zvládla bych se probouzet v jeho náruči i příštích padesát let.
Přetočila jsem se, abychom si viděli do obličeje, měl pořád ještě zavřená víčka, ale rty se mu zkroutily do úsměvu. Prohlížela jsem si jeho husté řasy, klid v jeho obličeji. Ten zmizí, jakmile otevře oči, ihned pak zvážní a jeho krásné tváři bude vévodit dominance.
Pak oči opravdu otevřel a mně došel dech. O pět minut později mi ten dech vyrazil znovu, ale úplně jiným způsobem. Prohnutá v zádech a s rukama zabořenýma do jeho vlasů jsem koutkem oka zachytila lesk diamantu na svém prstu – to bylo to jediné na našem spojení, co vyjadřovalo respekt a nějaký smysl.
Oblékla jsem se do práce, vybrala jsem si šedý kostýmek a krémovou košili. Právě jsem si nasazovala náušnice, když vyšel z koupelny jen v ručníku a za ním se do místnosti vyvalila pára. Uviděl mě, zastavil se a mírně se zamračil: „Ty pojedeš do domu mého otce v tomhle?“
Otočila jsem se od zrcadla a lehce jsem sebou trhla, protože jsem se netrefila náušnicí do dírky. „Ne, zlato, tohle si beru do práce. Tam, kam chodívám ve všední dny?“ Podívala jsem se na hodinky. „Tam, kam přijdu pozdě, jestli hned neseběhnu dolů na snídani.“ Rychle jsem spustila ruku, ale už si mého holého prstu všiml.
„Kde máš prsten?“
„Je, ehm… je na trezoru. Myslela jsem si, že bys ho mohl dát dovnitř.“
Pomalu došel ke mně, měla jsem trochu problém se soustředit, protože moje smysly omámila vůně mýdla a mužství. „A proč bych to dělal?“
„Já nevím…, aby ho někdo neukradl?“ Sladce jsem se na něho usmála a sáhla jsem pro taštičku s mejkapem, ale mé zápěstí zadržel jeho železný stisk. Zamračila jsem se na Brada a kroutila se, abych se vyprostila, tak dlouho, až se mi to nakonec povedlo.
„Co se děje?“ Byla jsem naboso, takže se nade mnou tyčil a já zůstala v obranné póze, přesto jsem se snažila zachovat si důstojnost a necouvnout.
„Jenom se snažím dostat do práce včas.“
„Měl jsem dojem, že jsi souhlasila, že se mnou půjdeš za mým otcem.“
„Aha… ne. Jenom jsem převedla řeč jinam a ty jsi předpokládal, že souhlasím.“
„To se podezřele podobá tomu, co bych udělal já.“ Založil si ruce na hrudi a zachmuřeně na mě shlížel – sice se mračil, ale ze všech sil se snažil nerozesmát.
„Dobře. Takže chápeš, jak moudrý krok to byl.“ Znovu jsem sáhla pro taštičku s líčidly a on mě znovu zastavil. Zvedla jsem ruce. K čertu s mejkapem. Obešla jsem ho a zamířila do koupelny.
„Dobře, takže nechceš jít za mým otcem. Fajn. Ale proč nechceš nosit prsten? Nelíbí se ti?“ Dokonce vypadal téměř ublíženě. Téměř. Podle mě egu tohohle chlapa neublíží vůbec nic.
Protočila jsem na něho oči. „Ten prsten miluju. Kruci, i Marilyn Monroe by ho milovala. O to nejde.“
„Dobře. Takže jde o kancelář.“
„Ano.“ Odložila jsem kartáček, na který jsem chtěla nanést pastu, a otočila se k němu. „Jsem na nervy z toho, že se v tam dozví o našem zasnoubení. Po tomhle semestru jsem se k práci v CDB neuvázala. Proč to tedy řešit, když to můžeme do konce semestru držet v tajnosti?“
„Nejsem zvyklý se skrývat, Julie.“
V duchu jsem zaúpěla a toužila být kdekoli jinde než tady, mluvit o čemkoli jiném než o tomhle. A hlavně když jsem šla pozdě. „Já tě neskrývám. Vyhýbám se spoustě otázek, řečí a zlých pohledů. Prosím, Brade.“ Spráskla jsem před sebou ruce a pokusila se o co nejprosebnější pohled, který jsem ovšem v minulosti moc nepoužívala, a tak myslím, že jsem vypadala spíš jako smutný klaun.
Zadíval se na mě se směsicí zmatku a pobavení, pak rozhodil ruce a odešel. Uvolnila jsem se a sáhla po pastě.
Vrátil se dřív, než jsem si stihla začít čistit zuby. Rázně položil krabičku s prstenem na mramor vedle mě. „Nos ho.“ Zahodila jsem pastu a chystala se mu ostře odseknout. „Budu v kanceláři kolem desáté. A svým lidem to řeknu. Takže buď můžeš být zasnoubenou asistentkou, která vypadá, jako by svoje zasnoubení tajila, nebo můžeš být sebevědomou snoubenkou – a ty víš, že jí jsi. Nebudu příštích sedm týdnů předstírat, že neexistuješ, když se chci se všemi o tu krásnou novinu podělit.“ Mrkl na mě, otočil se na patě a odešel. Jadrná poznámka mi uvízla krku, kde zhynula pomalou a bolestivou smrtí. No super, první den zasnoubení. Nakrátko jsem pochopila, jaké to muselo pro Luka být. V našem vztahu jsem to byla já, kdo vládl železnou rukou diktátora.
Při čištění zubů jsem se celou dobu vztekala a zírala na tu zatracenou sametovou krabičku. Nepochybovala jsem, že Brad udělá přesně to, co slíbil – vytroubí onu horkou novinu každému, koho potká. Jedna moje část radostí nadskakovala, tancovala a byla štěstím bez sebe, že je na to hrdý. Hrdý na mě, náš vztah a zasnoubení. Že se nechoval, jako bych ho odsoudila na doživotí do vězení. Snažila jsem se tu část vznášející se štěstím zaškrtit, ale vůbec se mi to nepovedlo.
Otevřela jsem sametovou krabičku a znovu se na prsten zadívala. Byl tak krásný, až mi srdce usedalo, a já se děsila toho, že se do něj zamiluju a jednoho dne se ho pak budu muset vzdát. Zvedla jsem prsten a nasadila si ho, třásla se mi přitom kolena. Dovolila jsem si kratičký šťastný taneček uprostřed koupelny a pak jsem nasadila vyrovnaný výraz a zamířila dolů.
Vstoupila jsem do kuchyně a mávnutím pozdravila Marthu v naději, že se mi podaří ukořistit bagel a uniknout bez výslechu, ale podle toho, jak položila utěrku a zářivě se na mě usmála, jsem poznala, že to nebude tak snadné.
„Julie.“ Rozevřela náruč. Obešla jsem ostrůvek a ona si mě při táhla do pevného, přesto něžného levandulového objetí. „Mám z vás takovou radost.“ Stiskla mě pevněji a její ryzost mě rozesmála.
Vymanila jsem se jí. „Promiň, ale kdo jsi a co jsi udělala s tou ženskou, která mi řekla, abych zvedla svůj zadek a vypadla z tohohle domu před… kolika – dvěma týdny?“ Rozpustile jsem se na ni usmála a sáhla jsem za ni do misky s ovocem na lince, odkud jsem si vytáhla pomeranč a hrozny.
„To byla mrcha Martha. Teď jsi součástí rodiny, tak ji nechám schovanou.“ Kolébala se za mnou. „Nebudeš jíst jen ovoce. Připravím ti něco jiného.“
„Nemůžu,“ zahuhlala jsem s plnou pusou hroznů. „Už tak jdu pozdě do práce.“ Ošklivě se na mě zadívala a já na chvilku uviděla kousek té Marthy, kterou jsem si pamatovala. „Ale večer sním, cokoli připravíš, slibuju!“ Poslední slova jsem zavolala, zatímco jsem klusala ze dveří, které jsem za sebou jemně, přesto pevně zavřela. Okamžitě jsem se ovšem zarazila, když jsem uviděla svoji Toyotu Camry zaparkovanou vedle garáže a telefonujícího Brada, jak se o ni opírá. Vyšel mi vstříc, ukončil hovor a podal mi klíčky. Nenápadně si přitom pohledem zkontroloval můj prsteníček.
Vytrhla jsem mu klíče z natažené ruky, postavila se na špičky a krátce ho líbla. „Díky.“
„Rádo se stalo. Za několik hodin ti zavolám.“
Protočila jsem oči. „Dobře. Dneska ráno… přeju hodně štěstí. Prosím, nevracej se s oznámením mého brzkého úmrtí.“
Vypadal zraněně. „Zlato, mám snad lepší vyjednávací schopnosti. Přinejhorším ti hrozí pár rozdrcených čéšek. Přinejhorším.“
„Ha ha, moc vtipné. Fakt. Umírám smíchy.“ Plácla jsem ho přes ruku a otevřela dveře. Ale když jsem se chystala nastoupit, chytil mě za paži.
„Počkej.“ Něžně mě zatlačil na bok auta. Na vteřinu se mi před očima mihla jeho tvář, nedal mi čas na reakci a políbil mě. Jemně, ne typicky vášnivě ve svém osobitém stylu. A než zvedl hlavu, líbl mě ještě jednou, načež se na mě ze své výšky usmál. „Miluju tě.“
„Já tě taky miluju,“ zamumlala jsem, neschopná vymanit se z hlubin jeho očí.
Sehnul se, letmo mi přejel rty po krku a potom mi zašeptal do ucha: „Líbí se mi, když ten prsten nosíš.“
„Líbí se ti, že je po tvém.“
„To taky.“ Přidržel mi dveře, počkal, až nastoupím, a pak je zavřel. Nastartovala jsem, zařadila zpátečku a sledovala, jak Brad míří ke garážovým vratům.
* * *
Moje auto cestou centrem nespokojeně bručelo. Roztržitě jsem šátrala v kabelce po mobilu, abych vytočila Olivii. Rychlý pohled na hodinky mi prozradil, že Becca bude ještě slintat a funět do polštáře.
„No už bylo sakra načase. Nemůžeš nás nechat takhle v nevědomosti!“ Usmála jsem se nad rozhořčením v Oliviině hlase a kdesi mezi lopatkami se mi uvolnilo napětí.
„V nevědomosti? Vy jste to věděly?“
„Ano, věděly!“ utrhla se na mě. „Ten tvůj božský chlap nám přistavil auto – limuzínu – a včera odpoledne nás zavezl do klenotnictví.“
Našpulila jsem rty. „Chceš mi říct, že Becca to v sobě udržela celou noc?“
Zahihňala se. „Nalila jsem ji tequilou. A nakrmila fajitas. A schovala jsem jí telefon. Myslely jsme si, že nám napíšeš nebo zavoláš, abys nám zvěstovala novinky, a nakonec jsme u toho čekání celou noc popíjely.“ Rozhořčení v jejím hlase pramenilo spíš z kocoviny než ze zpoždění, ale rychle jsem promluvila, abych zametla stopy.
„Promiň, Olivie. Věci se… trochu zamotaly, když jsme se vrátili domů.“
„Ale souhlasila jsi.“
„Ano, souhlasila jsem!“ Najednou jsem si uvědomila, že moje nejlepší kamarádky neznají mé skutečné pouto k Bradovi, neví, že ho miluju. Proklouzla jsem pod jejich radarem. Nevědí o Bradově rodině, o situaci, která nás svedla dohromady rychleji, než protokol normálního vztahu dovoluje. Konečně jsem rozklíčovala ten divný tón Oliviina hlasu – nebyla úplně nadšená, mluvila spíš opatrně.
„Miluju ho,“ řekla jsem rychle.
„Jules, ale jste spolu tak krátce. A poslední zasnoubení jsi zrušila teprve…“
„To je něco jiného. Brad není Luke.“
„To máš teda pravdu,“ zamumlala a já nevěděla, jestli to myslí jako pochvalu, nebo kritiku.
Pokračovala jsem v jízdě mlčky, nebyla jsem si jistá, co na to mám říct. Jak jsem se blížila ke kanceláři, narůstal ve mně tlak. Nic jsem si nepřipravila, nevím, co mám v kanceláři říct, musím jít.
„No…,“ protáhla Olivia. „Becca chrní na mém gauči. V devět mám hodinu, takže ji tu nechám spát. Ale musíme to oslavit. Los Compadres v šest?“
Skousla jsem si spodní ret. Holky zbožňuju a chtěla jsem se s nimi podělit o vzrušení ze zasnoubení. Ale taky budu muset zjis tit, jak se Bradovi vedlo na schůzce s otcem, jak zareagovali zaměstnanci jeho křídla a podělit se o svoji verzi toho, co se sakra stalo, se zvědavými kolegy z prestižní kanceláře. Zapnula jsem blinkr, zastavila a připravila si čipovou kartu pro vjezd do garáží „Nezlob se, Olivie, někdy jindy. Až se Becca vzbudí, tak ji za mě moc obejmi, a já se vám zítra ozvu.“
„Řekla bych, že člověk se zasnoubí jen jednou, ale tvým tempem…“ Místo konce věty jsem uslyšela skřípat ramínka na oblečení, čímž skryla podráždění.
„Taky tě mám ráda, Olivie.“
„Jo. A gratuluju,“ naservírovala mi to nejnepatrnější blahopřání v historii lidstva.
„Díky.“ Zašklebila jsem se a ukončila hovor. Nacpala jsem telefon do kabelky a zajela na parkovací místo. Potřebovala jsem chvilku pro sebe – opřela jsem si hlavu o opěrku, zhluboka se nadechla a nasadila sakramentsky statečný výraz –, ale vůbec mě to neuklidnilo. A pak jsem jako drsňačka největší otevřela dveře.
* * *
7:45. Ulička smrti přes lobby. Zaštítila jsem prsteníček kabelkou, letmo se usmála na prastarou Dorothy a spěchala k výtahům. Nahoru jsem jela sama, využila jsem ticha a krátce jsem se pomodlila – omluvila jsem se za všechny nedávné hříchy a poprosila o slitování.
První člověk si všiml prstenu, zrovna když jsem dělala kávu. Nedal se přehlédnout, pod zářivkami se oslnivě leskl a Beverly, sekretářka z našeho křídla, se na něj vrhla jako kotě na šantu kočičí. „Co je tohle?“ Hodila svůj oběd v krabičce do lednice a vzala moji ruku do dlaní a bylo jí přitom úplně jedno, že držím špinavý filtr z kávovaru. Podrážděně jsem sledovala, jak se černá zrníčka použité kávy rozlétávají všemi směry a dopadají na bílé kachličky. Beverlyino podsadité tělo zamrzlo na místě, svírala mi ruku silou válečníka a oči přitom upírala na prsten jako na horký trychtýřový dort. Snažila jsem se ruku jemně vyprostit, ale bylo to, jako bych se pokoušela vytáhnout Excalibur z kamene.
„Já nevěděla, že s někým chodíš!“ Beverly přenesla zrak z kamene na mě a upřeně se mi zadívala do očí. „Ty ses vrátila ke svému bývalému?“
„Ehm… Ne.“ Usmála jsem se, ale vyšlo mi z toho spíš zašklebení. „Je to někdo nový.“
„A už jste se zasnoubili?“ Zmateně naklonila hlavu a já proklela den, kdy jsem vůbec vedla nějaký rozhovor v osobní rovině ať už s touhle ženskou, nebo s kteroukoli jinou osobou na patře.
„Ano. Je to trochu náhlé.“ Významně jsem se zadívala na splasklý kávový filtr a Beverly mě rychle pustila.
„Propáníčka, drahoušku, promiň.“
Přesunula jsem se ke koši, kam jsem filtr odhodila, a doufala, že Beverly odejde.
„To je ale sakra prsten. Co tvůj snoubenec dělá?“ Přiblížila se a vlezla mi do osobního prostoru.
Do háje. „Je to právník,“ odpověděla jsem ledabyle a co nejhlasitěji si umývala ruce, pak jsem začala otevírat a zavírat skříňky ve snaze dostat mezi sebe a Beverly co nejvíc věcí a zvuků. „Já si teď vážně nemůžu povídat, Beverly. Musím udělat to kafe.“
„Právník!“ Rozzářila se hrdě. „Já znám hodně právníků. Jsem tu už třináct let a děláme na spoustě případů proti firmám z celého města. Musí být v oboru nový, možná tady dokonce dělal stáž. Jak se jmenuje?“
Dolévala jsem vodu do zásobníku, zašklebila jsem se a ukázala k uchu, jako by snad ubohý tlak z kohoutku pouštěl vodu silou Niagarských vodopádů. Nezabralo to. Trpělivě si počkala u dřezu, a jakmile jsem vodu zastavila, spustila znovu: „Jak se jmenuje?“
Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva. Došly mi možnosti. „Myslím, že ho asi znáš,“ řekla jsem zvesela, zasunula zásobník na místo a nabrala čerstvou kávu. „Pracuje ve východním křídle. Jmenuje se Brad.“
