Sandy k vlastnímu překvapení snědla úplně všechno, co měla na talíři. Těstoviny, salát, chleba, všechno bylo pryč. Dokonce vypila i sklenku červeného vína. V době večeře většinou nebývala takhle hladová. Ve skutečnosti nebyla Sandy nikdy velký jedlík. Ale dneska v noci v ní Ben probudil všechny možné druhy hladu, a když na něj Sandy přes stůl pohlédla, ucítila v sobě klidný, vděčný žár.
„To bylo fajn,“ pronesla tiše.
Pokynul k talířům. „Skvělé jídlo.“
„Skvělých bylo víc věcí,“ zapředla a on se napřáhl, aby jí mohl sevřít prsty.
„Nezbylo toho moc k uklízení,“ poznamenal, když vstal. Očima přelétl osaměle stojící hrnec na sporáku. Tak málo nádobí mívali jen zřídkakdy, protože jen málokdy jedli sami ve dvou.
„Mohli bychom to dokonce nechat na zítra,“ škádlila ho Sandy. Nedokázala si představit, že by její manžel dokázal odložit domácí práce, stejně jako by neodolal lezecké výzvě.
Ale Ben ji překvapil, protože se zdálo, že tu možnost skutečně zvážil. Jenže potom se podíval na hodiny. „Ještě je brzy,“ prohodil a měl pravdu, bylo jen pár minut po sedmé. „Dokončím to tady. Pak za tebou přijdu nahoru.“
Čekala je dlouhá, požitkářská noc. Sandy se rozhodla, že výjimečně napustí obrovskou vanu v koupelně, která byla dostatečně velká i pro dva. Možná zapálí i několik svíček a pustí jedno z těch CD, které, jak jí Ben připomněl, mívali tak rádi.
Sandy se usmála. „Ještě počkej, schovám trochu pro Ivy.“ Začala plnit misku ze servírovacího tácu uprostřed stolu.
Natahovala se pro kousek česnekového chleba, když se rozlétly vstupní dveře, narazily do zdi v chodbě a dovnitř vtrhl závan chladného vzduchu.
Ben se zamračil. „Ivy šla ven?“
„To by ji radši nemělo ani…,“ začala Sandy.
V tu chvíli se jí v podvědomí, v jakémsi hluboko pohřbeném, primitivním shluku buněk, starším než myšlenky či smyslové vnímání, zrodila znepokojivá myšlenka. Určitě to nebyla Ivy. Ještě než zaslechla kroky dvou lidí dunící k jejich kuchyni – a uvědomila si, že jsou příliš těžké na Ivy, nebo dokonce i některého z jejích přátel –, Sandy věděla, že jsou v nebezpečí.
Všechno vnímala zpomaleně. Nejprve se její oči zvedly od tácu s chlebem a lesklou kostičkou másla na talířku z čínského porcelánu. Pohledem vyhledala Bena, který stál u ledničky. A teprve tehdy se podívala na dvě postavy, které náhle vpadly do jejich domova.
Ve skutečnosti muselo uběhnout jen pár vteřin, protože se oba muži pohybovali rychle. Jeden z nich robustním bokem srazil židli těsně před tím, než se za ním objevil druhý.
Sandy ztuhla. Krev se jí v těle změnila v led. Její oči nedokázaly mrkat. I navzdory tlumenému kuchyňskému světlu se jí před očima náhle roztančily zářící tečky. Když konečně znovu viděla, zachytila pohled druhého muže, který ji proklál jako kopí. Pak se v ní cosi zlomilo – jako by někdo hlučně stáhnul k zemi garážové dveře – a Sandy byla konečně schopná se odvrátit.
Měla pocit, že její kuchyň zničehonic naplnil les – hnědé pařezy a zelené větve – stejné barvy, jaké mělo oblečení vetřelců. A k tomu navíc zvláštní, otřesný rudý záblesk, který se hodil k podzimně zbarvenému lesu. Na jednom z kabátů se leskl nelítostný, stále lepkavý šarlat.
Nedávno prolitá krev.
Sandy nejasně postřehla, že Ben nemarnil časem na nic z toho, co lidé většinou dělávají, když se střetnou s realitou, kterou nedokážou zpracovat. Neprotestoval ani nic nepopíral. Z manželových rtů nesplynulo dokonce ani jednoduché Kdo, k čertu, jste? nebo Co děláte v mém domě? Místo toho popadl nejbližší zbraň – nůž na chleba, který ležel na kuchyňské lince – a vymrštil se vpřed.
Muž, na kterého se pokusil skočit, byl obrovský, ale Ben se okamžitě přizpůsobil dané situaci. Bodl čepelí s pilovitým okrajem v ostrém úhlu, paži zvednutou vysoko nad hlavou.
Velký muž se sehnul a ovinul pěst kolem rukojeti nože, takže ji zastavil uprostřed pohybu. V dalším okamžiku byl nůž v jeho ruce a Ben shlížel na svou pochroumanou ruku. Zdálo se, že není schopen ji rozevřít, natož narovnat prsty. Ben spolknul zařvání, které se v něm hromadilo, ale jeho oči se zastřely bolestí. Sandy při pohledu na jeho utrpení zalapala po dechu.
Zamířila kupředu a druhý muž se otočil.
Jeho oči se podobaly hromádkám popela. Chladné, mrtvé a šedé. Byly to oči noční můry, z níž se nikdy neprobudíte.
Sandyin krok znejistěl a vidění se rozostřilo, stejně jako vnímání místa a času. Nemůže být rok 2015 a ona nemůže být dospělá manželka a matka v kuchyni vlastního nedávno dokončeného domu; domu, který Ben pro rodinu postavil s takovou láskou a oddaností. Místo, ve kterém by mohli zestárnout a vychovat své dítě.
Ivy.
Sandy ucítila šimrání v rukou, v zápěstí. Na okamžik ten pocit téměř dokázala identifikovat, ale pak byl stejně náhle pryč. Prudce se otočila a v zorném poli se jí objevil Ben. Ignoroval zraněnou ruku a hodlal se postavit oběma mužům.
Sandy dostala šílený nápad. Co kdyby předstírala, že ty muže nevidí? Možná by mohli s Benem jít nahoru, jak měli v plánu, a užít si společnou noc. Na rozdíl od Bena, který se okamžitě přizpůsobil novým okolnostem a neskutečně rychle jednal, Sandy nedokázala rozlišit situaci, v níž byli před okamžikem, od té nynější. Jedna její část si ono odtržení od reality uvědomovala, ale druhou ochromovaly živé obrazy. Pohled na Bena, jak kolenem otevírá dveře jejich ložnice. Sandy si chystá jednu z hezkých nočních košilek. Ben poznamenává, že si nemusí oblékat nic. Tolik si přála, aby skutečná byla tahle verze dnešní noci, až z toho zavrávorala.
Hlavou jí znovu prolétlo dceřino jméno a vymazalo všechno ostatní. Co Ivy dělá? Slyšela rámus v přízemí? Sandy nemohla připustit, aby Ivy do téhle situace nakráčela nepřipravená.
Obrátila oči a uviděla Bena uprostřed šílenství, které vtrhlo do jejich domu.
