Kdysi tady hořel oheň

Dupla jsem prudce na brzdu, kola zavřeštěla. Z rozpálené silnice se zvedlo mračno prachu a zvíře, které mi před chvílí skočilo pod auto, zmizelo.

Je to tu, pomyslela jsem si. Má první autonehoda.

Nebyly v tom emoce, žádný strach ani vztek. Svět se zúžil na sílu, s níž jsem se opírala do brzdy, a výsek reality zarámovaný čelním sklem. Zvířecí hlava se na okamžik zjevila nad kapotou, ucítila jsem jemný náraz, jak se pružné tělo otřelo o nárazník. A pak čtvernožec vystřelil mocnými, ladnými pohyby pryč, rychlý jako paprsek světla. Prolétl tryskem kolem staré autobusové zastávky, přeletěl sluncem sežehlou louku a zmizel pod lesem Na Kavkách v zelené, kvetoucí mokřině.

Stála jsem uprostřed silnice, oblak prachu za mnou, ve vzduchu pach spálených pneumatik. Bože, došlo mi. Tohle bylo o milimetry.

Po několika nekonečných vteřinách jsem zvládla odlepit levou nohu od spojky a popojet k nedalekému ústí lesní cesty. Teprve tam jsem vypnula motor a zatáhla třesoucí se rukou ruční brzdu. Uvědomovala jsem si, že nechybělo málo a volala bych touhle dobou odtahovku. Možná dokonce záchranku. Vysoukala jsem se zpoza volantu a vystoupila pod smrky, které mě milosrdně přikryly před sálajícím sluncem. Byl sotva konec června, ale teploty už šplhaly do rekordní výšky, krajině vládlo sucho, jaké roky nikdo nepamatoval. Ani sluneční žár však nedokázal zahnat neodbytné mrazení.

Klid, jsi naživu, pomyslela jsem si. A jak to vypadá, ani autu nic není. Kdybych byla pověrčivá, musela bych si myslet, že je to osud – černé kočky jsou známá věc, ale tohle byla opačná situace. Zdálo se mi to, anebo bylo zvíře jasně bílé?

Zahleděla jsem se přes louku k mokřině, ale nic už se nehýbalo. Ať už to byla srna, laň, nebo kolouch, ať už mě šálil zrak, nebo to byl skutečně albínský kus, nezbylo po tom ani památky. Jako by zpoza dubů u silnice vyskočil přízrak, málem mě zabil a zase se vypařil. Štěstí, že jsem jela opravdu předpisově!

A pak mi zničehonic došlo, kde to vlastně jsem.

Ohlédla jsem se přes pravé rameno – a vskutku, stála tam. Stará zastávka s proděravělou střechou, shnilými stěnami a opuštěnými hnízdy pod střechou. Kdysi tu stavěla linka spojující městečko Olbramov s mým rodným Kazdíkovem, ale před deseti lety došlo k úpravě trasy a autobus teď jezdil do Kazdíkova přes Domnice. Opuštěná zastávka už představovala jen památník starých časů. Monument mé bolestivé, nenaplněné lásky.

Nahmatala jsem na zápěstí červený drhaný náramek, který jsem nesundala skoro dvacet let. Sevřela jsem v dlani jeho roztřepené konce a zavřela oči.

Ano, tady jsme seděly onoho památného odpoledne a snily o krásné budoucnosti. Měly jsme s sebou láhev nejlevnější vodky a srdnatě upíjely, protože nám oběma bylo trapné přiznat, že je hnusná. Vyprávěly jsme si, improvizovaly básně a živily opilost tak dlouho, až definitivně rozbila moje sebeovládání.

A pak jsem Káťu poprvé políbila.

Zacukalo mi při té vzpomínce v koutku. Na tohle se zapomenout nedá, i kdybych stokrát chtěla – ani na další desítky polibků rozdaných pod vlivem a opětovaných jen rozpačitě. Kéž bych se byla lépe ovládala, kéž by mě někdo varoval, že složitě foukané sklo rozbitých vztahů nejde znovu slepit! Bylo to právě tehdy, kdy jsem zasadila vztahu s Káťou první ránu sekerou. Právě tehdy, kdy jsem prožívala euforický triumf z toho, že jsem se konečně odvážila k iniciativě.

S námahou jsem odtrhla zraky od zastávky. Dobře, pomyslela jsem si. Co bylo, bylo – teď už jsem někdo jiný. Někdo starší, moudřejší a poučenější.

A podstatné méně šťastný.

Vzpomínka na bílou laň byla pryč, nahrazená vzpomínkami na rudovlasou Káťu, jíž jsem svého času kýčovitě přezdívala „královna plamenů“. Jak ironické, že mi zvíře muselo vběhnout do cesty právě tady! Chtělo mě snad zastavit a připomenout mi starou, zahnívající ránu? Ránu, kterou jsem si přes všechna předsevzetí vezla do Kazdíkova zpátky?

Sedla jsem za volant svého postaršího renaultu a znovu nastartovala. Zraky mi padly na náramek a já se ironicky ušklíbla.

Je to tolik let, pomyslela jsem si. Tolik let.

A já na ni stejně nedokážu zapomenout.

 

* * *

 

Do Kazdíkova to bylo jen kousek, a tak jsem brzy zaparkovala před brizolitovou kostkou vily. U branky stála teta, cigaretu v ruce. I v tomhle horku měla na sobě vyrudlé pánské montérky a modrou kostkovanou košili. Na vrásčité, sluncem sežehlé kůži přesto nebyla ani kapka potu.

„Dlouhé nohavice? V tomhle počasí? Pořád říkám, že ses měla narodit v Africe,“ zasmála jsem se, zatímco mě objala na přivítanou a přitiskla mi okoralé rty do tváře.

„Vždyť není ani čtyřicet stupňů,“ řekla vlídně, odtáhla se a s potěšením si mě prohlédla. „Holka holka, zase jsi samá modřina, že ti nevadí, nechat se tak mlátit. Jednou ti na tom karate vyrazí zuby.“

„Tyhle jsou od činky,“ pokrčila jsem rameny. „Podklesla mi ruka při benči a parťák se zrovna díval jinam. Pojďme radši dovnitř, teto, ať jsme pryč z té výhně a můžem postavit na kafe. Těším se, až si konečně natáhnu nohy.“

V porovnání s oslnivým žárem venku byla uvnitř téměř tma. Chvíli trvalo, než jsem začala rozeznávat linoleum z padesátých let s napůl setřeným vzorkem, staromódní vzorované závěsy a papírem vyložený botník, kam jsem přidala svoje tenisky. Sotva jsem si ale začala zvykat na přítmí, vešla teta do obýváku a opět mě zaplavilo a oslepilo slunce. V otevřených dveřích do zahrady se chvěl vzduch a s ním i plující obrazy horkem sežehlých stromů, uschlých větví a nalévajících se žlutých špendlíků. Na dokonale vydrhnutém stole, z něhož se začínala odchlipovat laminátová svrchní deska, stála skleněná konvice pomalovaná zaschlou kávou a vedle ní přetékající popelník. V rohu si pro sebe mumlala zapnutá televize. Na okraji zorného pole se mihl záběr na princeznu Fantaghiro, jak srdnatě bojuje s odulou bestií.

„Bíbo, Viktorie je tady,“ houkla teta, ale dům zůstal hluchý. Hodila jsem batoh pod stůl, sedla si do křesla a s požitkem opřela bosé paty o protější židli. Po tolika hodinách řízení jsem měla pocit, jako bych vytáhla chodidla z tropického skleníku.

„Dojdi si pro kufr,“ zavolala teta z kuchyně do zesilujícího chrčení rychlovarné konvice. „Budeš ve staré ložnici jako vždycky. A neboj, dělala jsem, co jsem mohla. Utřela jsem prach, povlékla peřiny a dva týdny bez přestávky větrala. Postel je ještě cítit, ale to se brzo spraví.“

„Díky,“ odpověděla jsem, ale už mě zřejmě neslyšela, konvice dosahovala nejvyššího fortissima. Sáhla jsem do kapsy pro mobil a letmo zkontrolovala displej. Byl tam ale jen pracovní e-mail z agentury, která potvrzovala převzetí zakázky a přála mi hezkou dovolenou. S pocitem úlevy jsem ho zase vypnula a přitiskla se zpocenými zády k dřevěnému opěradlu. Tři týdny klidu, procházek a focení, pomyslela jsem si. Jsem zase doma!

A pak nový náraz závrati, znovu ten kámen v žaludku.

Ne. Měla jsem jet na Šumavu. Nebo na jižní Moravu. Měla jsem jet jinam, kamkoli, hlavně někam, kde mě nikdo nezná. Co mě to napadlo, vracet se sem po všech těch letech?

V tu chvíli o stůl bouchl hrneček s čerstvou kávou.

„Jsi unavená,“ konstatovala teta. „Neboj, tady ti bude dobře. Brigitka lítá celé dny s holkama po vesnici, Eva – chci říct, tvoje máma – je teď na statku skoro nonstop a já mám dost práce na zahradě a ve sklepě. Můžeš koukat na televizi, číst si, navštěvovat staré kamarády. Nikdo tě nebude rušit.“

Otevřela jsem oči.

„A co Alena?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ta tu není?“

Teta se zasmušila a pevně sevřela v dlaních kávu.

„Není,“ řekla nakonec napjatě. „Už pár měsíců. Sbalila si kufry a už se neozvala.“

„Zase jste se pohádaly?“ nadhodila jsem naslepo. Tetina ústa se ostře stáhla, suchý ret praskl a na setinu vteřiny odhalil červenou krev pod ním. Vzápětí zmizel mezi dlouhými zažloutlými zuby.

„Ale prosím tebe,“ utrousila. „Vlastně jsme to měly čekat – ty jsi odešla přesně v tom samém věku. Alenka se prostě chtěla osamostatnit, tak se odstěhovala ke Kátě. Říkala, že to prospěje její tvorbě.“

Káva mi málem vypadla z ruky.

„Káťa je v Kazdíkově?“ zeptala jsem se polekaně.

Tetin výraz prozrazoval, že si mé otázky téměř nepovšimla.

„A možná má pravdu,“ povzdechla si. „V každém případě jí je dvacet, je dospělá a já s tím nemůžu nic dělat. Jak mi ostatně Eva dennodenně připomíná.“

Vosa, vyplašená obrovskou lidskou tváří, se vznesla a divoce zakroužila nad stolem. V bezvětří, jež v domě panovalo, byl cítit i malý záchvěv vzduchu, který zvedla křídly. Natáhla jsem se k tetě, abych ji pohladila po rameni, a žíhaný žlutočerný zadeček se mi na malou chviličku otřel o tvář. Teta spěšně hmátla po ovladači a zesílila televizi.

„Nemusíš mě litovat,“ řekla překotně. „Každá matka tohle jednou zažije, každé dítě jednou odejde. Kdyby Alenka občas zavolala, bylo by všechno snazší – ale od chvíle, co odjela, o ní vůbec nic nevím. Naštěstí je tu Bíba. Kdo se stará o osmiletou holčičku, nemá čas smutnět, že ho starší dcera odstřihla.“

Pak upřela oči na obrazovku a pohled se jí rozostřil.

„Běž si vybalit, zlatíčko,“ zamumlala. „Prádelník je vytřený, vyložila jsem šuplíky čistými papíry. A kdyby nestačil, můžu ti půjčit skříňku po Pepovi, pro jistotu jsem ji taky vymyla. Suší se venku na podestě.“

Vstala jsem a bosa udělala pár kroků po linoleu, které hřálo jako plotna od kamen. Slunce přitom popoběhlo po obloze, vyskočilo zpoza stromů a prudce mě praštilo do očí. Poslepu jsem dotápala ke schodům a cítila, jak za sebou zanechávám zpocené stopy. Zpoza závěsů znovu zabzučela vosa.

Na začátku schodiště jsem se krátce ohlédla. Teta ztuhle zírala na divoce blikající televizi a napjatá ramena se jí nekontrolovatelně chvěla.

 

* * *

 

Káťa je v Kazdíkově.

Seděla jsem uprostřed čerstvě povlečené postele v tureckém sedu. Přede mnou ležel mobil, černý displej se odrážel od bílé duchny – vzala jsem ho do ruky a hned zas odložila. „Ne,“ vyhrkla jsem nahlas. Nezavolám jí. Přece tu starou historii znovu neotevřu!

Ale v příští chvíli jsem ho měla v ruce znovu, oči na seznamu kontaktů. O co jde, obořila jsem se sama na sebe. Vždyť se ji nechystáš přepadnout s kyticí v ruce, je to jen telefonát, navíc po tolika letech. Prostě sis vzpomněla na starou kamarádku, víc v tom nikdo hledat nemůže. Dozvěděla ses, že je v Kazdíkově, máš chuť zas jednou zajít na pivo. Zavolej!

Prudce jsem hodila telefon do batohu a praštila sebou do peřin. Táhla z nich sotva postřehnutelná ztuchlina, památka na všechny ty roky, po které se teta tvrdohlavě odmítala vystěhovat z dětského pokoje zpět do ložnice. Dlouho už to takhle táhnout nemůže, to jí říkali všichni, Brigitě je osm a už se dožaduje většího soukromí. Třeba bych mohla s tetou promluvit, ať do ní pořád nehučí jenom máma, pomyslela jsem si. Od ní to prostě nemá ten účinek.

Tvář skrytá v dlaních se mi začala nesnesitelně potit. Zvedla jsem obličej, abych se pořádně nadechla, a pohled mi znovu padl na náramek. Káťa, připomněl mi. Káťa je v Kazdíkově.

Překulila jsem se na záda a vyčerpaně zavřela oči.

Tohle bude mnohem těžší, než jsem myslela.

 

* * *

 

Matka přišla z práce až po sedmé a ani dveře nedokázaly docela ztlumit ječivý tón jejího hlasu. Prohrábla jsem si propocené vlasy a zvedla hlavu z horkého, vlhkého polštáře. Musela jsem usnout, uvědomila jsem si, když jsem oteklou rukou stírala kapky z čela. Nepříjemná žízeň byla dosud cítit ostrou svíravostí kávy.

Dala jsem si sprchu a šla se s mámou přivítat. Seděla na zahradě s láhví piva v ruce, čerstvě dokouřená cigareta dýmala v popelníku. Byla už jen v tričku a kalhotkách a o nahé nohy, vzorované pletenci křečových žil, se otíral bílý kocour se zářivě modrýma očima. Volnou rukou se ho pokoušela opatrně odstrčit a nehty zčernalé od hlíny se odpudivě odrážely od sněžné srsti. Vůbec se nezměnila, stále ty slámové vlasy s tmavohnědými odrosty, nažloutlá pleť, neklidné, šlachovité tělo. Vyskočila, aby mě objala, a přitom mi zmáčela záda orosenou láhví bernarda; já ji na oplátku zastříkala kapkami z čerstvě umytých vlasů. Když jsme si sedaly zpátky na podestu, byly jsme mokré obě.

„Neříkej, že sis pořídila zvíře,“ řekla jsem s pohledem na kocoura, který se pohodlně roztáhl na dlaždičkách. „To jich nemáš dost v práci?“

„To je Sergej,“ mávla rukou matka. „Přinesla jsem ho Věře, aby přestala jančit kvůli Aleně. Ale znáš to, na zvířata ji neužije. Div mi nevynadala – prý jsme se dohodly, že žádné chlapy v baráku, a platí to i na kocoury. Teď ho svědomitě krmí, ale radost z něj nemá, takže ho nejspíš odnesu zpátky do útulku. Měla jsem jí radši koupit karton cigaret.“

„Ten Ájin odchod s ní musel pěkně zamávat,“ nadhodila jsem. „Když mi o tom říkala, úplně se klepala.“

„Nakonec se přes to přenese! Dřív nebo později ocení, že spratek vypadnul z domu, a uleví se jí, stejně jako po Pepově odchodu. Kolik let trvám na tom, že Alenu rozmazluje, ale to je jako házet hrách na stěnu. Odmaturovala s odřenýma ušima – dobře, radost jsme neměly, ale hlavně že to udělala. Dala si přihlášku na drahou soukromou školu – fajn, tak si vezme půjčku a pár let to utáhnem. Když ji nevzali, neřekla jsem ani popel – holt půjde na rok makat, našetří si něco málo do foroty a napřesrok to zkusí znovu. Víš, že jsem jí dokonce sehnala místo u nás u koní? Jenže Alena přišla po třech dnech, že nehodlá trávit život kydáním hnoje a škrábáním kopyt. Koukej se vzpamatovat, řekla jsem jí. Sežeň si práci podle svého gusta, když jsi taková princezna! Ale nepočítej s tím, že si budeš rok válet šunky a nehneš prstem.“

„Tohle všechno jsi mi říkala už mockrát,“ namítla jsem. „Ale teta před pár měsíci pyšně volala, že Ája splašila místo v okresních novinách.“

„Ale houby s octem,“ zachechtala se matka, až sebou kocour škubl, a zhluboka se napila z láhve. „V Olbramově před Vánoci otevřeli takovou mrňavou galerii, Alena o tom napsala dvoustránkovou zprávu a poslala ji do Věstníku. Tam to seškrtali na čtvrtinu a pak ještě způlky přepsali, ale nakonec to vážně vydali. Alena se nosila, jako kdyby dostala Nobelovku za literaturu, ale když jsem na ni uhodila, musela přiznat, že za to neviděla ani floka. ‚To místo u koní tam furt je,‘ řekla jsem jí. ‚Nezapomeň, zbůhdarma tě živit nebudu.‘ A ona že prý píše román a jednou bude slavná. No co bys jí na to řekla.“

„Vždyť jí je dvacet,“ podotkla jsem shovívavě. „V tom věku jsme přece měli iluze všichni.“

„Jenže ty ses postavila na svoje nohy už v osmnácti,“ namítla matka. „Promiň, ale nebudu se donekonečna koukat na to, jak zdravá holka s maturitou sedí doma na zadku a hraje si na spisovatelku. Dokud byla na střední škole, tak fajn, ale teď už je vážně čas, aby konečně dospěla. Jestli se chce flákat za cizí peníze, ať si narazí milionáře a nechá se vydržovat od něj. Věra by jí klidně dělala mamahotel, ale co mě se týče, jen přes mou mrtvolu.“

„To musela teta špatně snášet,“ podotkla jsem.

„To víš, že jí to nešlo pod fousy,“ ušklíbla se a soustředěně típla cigaretu o kraj popelníku. „Dokonce mi vyčetla, že nejsem Alenina máma a nemám o tom co rozhodovat. ‚Tak to prr,‘ povídám jí. ‚Bydlíš u mě zadarmo a souhlasila jsem, že tě budu živit, aby ses nemusela soudit o alimenty. Co děláš s penězi, se tě neptám, a když potřebuješ něco pro holky, tak to zaplatím. Dobře víš, že s tou svou mizernou gáží by ses s dětmi mačkala v garsonce v paneláku a Ája by musela hned po matuře vydělávat. Kdepak barák se zahradou, kdepak přijímačky na soukromou školu! A co se výchovy týče, dělily jsme se o ni fifty fifty a nejen že ti to nevadilo – bylas ráda, že na ně nejsi sama. Takže teď budeš najednou frflat? Jen proto, že chci rozmazlenou holku nahnat do práce?‘ No, to víš, že prskala a fňukala, ale události mi daly za pravdu. I když to Věra nechce slyšet.“

Ohlédla jsem se do obýváku, jestli teta není v doslechu. Máma se znovu uchechtla a odhrnula si zpocené vlasy z čela.

„Šla si lehnout,“ odpověděla mi na nevyřčenou otázku, „celý den gruntovala jako vzteklá, abys to tu měla na uvítanou co nejvíc hóch. Ale když na to přijde, jen ať si to poslechne. Řekla jsem jí to mockrát a zopakuju to klidně znova – flinka živit nebudu. I Bíba aspoň myje nádobí, a i když odmlouvá, vydrbe podlahu, vytře schody, dokonce usmaží vajíčka k snídani. A to jí je osm.“

Na jeden zátah do sebe obrátila zbytek bernarda a rozhodně si otřela ústa.

„Věra to odmítá pochopit, ale dopadlo to, jak muselo,“ pleskla se energicky do stehna. „Vždycky byla moc měkká, všechno Aleně dovolila a mohla se rozkrájet, aby měla cestičku co nejvíc umetenou. Však se jí to taky vymstilo – vychovala líného, drzého smrada. Naštěstí teď, když se holka odstěhovala, sama brzo pozná, jak to chodí. Však on ji život naučí! Teď se k nám nehlásí, nevděčnice mizerná, ale vsadím se, že za pár týdnů mi tu zaklepe s kufrem v ruce a ještě se bude omlouvat. Jestli si myslí, že ji bude živit Káťa nebo ta její ožralá parta, tak se šeredně mýlí.“

Zrak mi padl na červený náramek, nervózně jsem si omotala kolem prstu jeho roztřepené konce. Ani jsem si nevšimla, že kocour zpozorněl, přetočil se na břicho a krátce zašvihal ocasem. Zhluboka jsem se nadechla a upřela nevnímající pohled do žlutého listoví.

„A to Ája šla vážně bydlet ke Kátě? Mami, Káťa je v Kazdíkově?“

Matka se jen řezavě zasmála a přisvědčila.

Chtěla jsem se ptát dál, ale v tu chvíli už Sergejovy lovecké instinkty převážily nad odpolední leností. Štíhlý kocour se vymrštil jako pružina, skočil po náramku a zaťal mi drápky do kůže. Matka se mezitím vyhoupla na nohy. Než se mi podařilo malého predátora zahnat a schovat zápěstí pod paži druhé ruky, zmizela v útrobách domu a do švitoření ptáků zazněla hlasitými tóny televize. Zvedla jsem se a oprášila otlačený zadek.

„Jestli chceš, otevři si pivo a vem si z lednice něco k večeři,“ houkla máma vesele, zatímco se s cigárem v jedné a sklenicí zavináčů v druhé ruce usazovala před obrazovkou. „Za chvíli začínají zprávy.“