JOSH
Na semaforu svítila červená, tak jsem si tu zprávu přečetl.
Celeste: Nedám ti ani pěťák, Joshi. Polib si.
„Krucinál,“ zamumlal jsem a hodil telefon na sedadlo spolujezdce. Věděl jsem, že to udělá. Že mě nechá na holičkách. Do prdele.
Dal jsem jí úplně všechno, celý dům, a nechtěl jsem nic, než aby zaplatila polovinu účtu u Lowea. Polovinu z částky za spotřebiče v hodnotě tří tisíc dolarů, které jsem jí štědře přenechal, místo abych je prodal, ačkoli všechny platby proběhly mým jménem. A samozřejmě jsem v celé té situaci byl trochu za kreténa, protože jsem právě opouštěl stát kvůli nové práci, jen tři měsíce po našem rozchodu.
Z nejspolehlivějších zdrojů se mi doneslo, že si něco začala s chlápkem jménem Brad.
Doufám, že se Bradovi líbí můj nerezový sporák Samsung s dvojitou pečicí troubou.
Otevřeným okénkem mi do nosu pronikal zápach horkého asfaltu. Dřepěl jsem v pomalu se sunoucí zácpě na Burbanku. Strašný provoz, přestože byla neděle. Jestli mám v Kalifornii přežít, musím si nechat spravit klimatizaci – což je další výdaj, který si nemůžu dovolit. Měl jsem do toho obchodu jít pěšky. Nejspíš bych se tam dostal dřív, a ještě bych ušetřil benzín – který tu taky stojí dvakrát víc než v Jižní Dakotě.
Možná to stěhování nebyl dobrý nápad.
Tohle místo mě zruinuje. Mám zorganizovat rozlučku se svobodou pro nejlepšího kamaráda, za sebou obří výdaje na stěhování, životní náklady jsou tu taky vyšší... a do toho tahle srágora.
Na semaforu blikla zelená a já se rozjel. A potom auto přede mnou prudce zabrzdilo a já mu se zhoupnutím nabořil nárazník.
No do hajzlu. To si snad ze mě dělá prdel.
Netrvalo to ani třicet vteřin a můj den se stihl podělat hned dvakrát. A to ještě ani nebylo osm ráno.
Řidič přede mnou odbočil na parkoviště u supermarketu a z okénka na mě mával, ať jedu za ním. Byla to žena – na zápěstí měla náramek. Nějakým způsobem dokázala i do toho mávání dostat sarkasmus. Nicméně měla hezké auto. Ford F-150. Ještě na něm zůstaly nálepky od prodejce. Dost na houby, že jsem ji naboural.
Zastavila a já zaparkoval za ní. Vypnul jsem motor a začal se přehrabovat v přihrádce u spolujezdce, abych našel formulář pro pojišťovnu. Žena vyskočila z auta a běžela se podívat na svůj nárazník.
„Zdravím,“ pronesl jsem, když jsem vystoupil. „Omlouvám se.“
Přestala zkoumat škodu a s planoucíma očima se na mě podívala. „Jasně. Víte o tom, že na silnici máte prakticky jediný úkol – nenabourat do auta před vámi?“ Naklonila hlavu na stranu.
Byla malá. Maximálně sto padesát. Drobná. Na přední straně trička se jí odshora dolů táhla tmavá, vlhká skvrna. Hnědé vlasy po ramena a hnědé oči. Hezká. Impozantně se mračila.
Poškrábal jsem se na tváři. Naštvané ženy byly moje specializace. Šest sester – prošel jsem dokonalým tréninkem.
„Pojďme se na to podívat,“ řekl jsem nezaujatě hlasem profesionálního krizového manažera. „Ať víme, co tu máme.“
Dřepnul jsem si mezi zadkem jejího auta a předkem mého. Zkoumal jsem škody, zatímco ona stála nade mnou s rukama založenýma na prsou. Podíval jsem se na ni. „Trefil jsem tažné zařízení. Vaše auto je v pohodě.“ Na mém byla drobná prohlubeň, ale nic zásadního. „Nemyslím si, že do toho musíme tahat pojišťovnu.“
Nemohl jsem si dovolit záznam o nehodě v papírech. Nebylo by to dobré pro mou práci. Zvedl jsem se a otočil se k ženě.
Sklonila se a zacloumala tažným zařízením. Ani se nehnulo. „Fajn,“ pronesla, očividně uspokojená mým posudkem. „Takže jsme skončili?“
„Myslím, že ano.“
Otočila se a vyrazila k místu pro spolujezdce svého auta. Já se vydal do obchodu. Ona hlavou napřed zmizela v útrobách vozu. Celá se ponořila dovnitř a ven jí trčely jen nohy. Na parkoviště s plesknutím dopadla její nazouvací bota.
Měla pěkný zadek.
„Hej,“ otočila se na mě, zrovna když jsem procházel kolem ní. „Co kdybyste mi přestal zírat na zadek a radši udělal něco užitečného a podal mi ubrousek?“
Přistižen při činu.
Ukázal jsem palcem přes rameno. „Já v autě žádné ubrousky nemám, pardon.“
„Tak zkuste být trochu kreativní,“ odsekla netrpělivě.
Cítil jsem se provinile, že jsem tak otevřeně obdivoval její pozadí – nebo spíš proto, že mě u toho přistihla –, a tak jsem se rozhodl jí pomoct. Vrátil jsem se ke svému autu, vytáhl tašku do posilovny a našel v ní tričko. Nabídl jsem ho ženě, ona ho popadla a zmizela i s ním ve svém autě.
Zůstal jsem stát, hlavně tedy proto, že měla moje nejoblíbenější tričko, ale taky proto, že pohled, který se mi nabízel, nebyl vůbec k zahození. „Všechno v pořádku?“ Snažil jsem se přes ni nakouknout na přední sedadlo, ale blokovala mi výhled.
Ze zadního sedadla na mě přes okno zavyl malý hnědý pes s bílou bradou. Takový ten kabelkový psík. Rozesmál jsem se. Ten pes byl regulérně oblečený.
„Rozlila jsem kafe v novém autě svého kamaráda,“ uslyšel jsem zevnitř. Na rozžhavené parkoviště dopadla i její druhá bota, takže teď byla bosa, prsty s červeně nalakovanými nehty se opírala o práh dveří. „Je to tady všude. Takže ne, nic není v pořádku.“
„Ten váš kamarád je snad kretén? Vždyť to byla nehoda.“
Otočila se na mě s tak naštvaným výrazem, jako bych jí nakopl psa. „Ne, není kretén. Vy jste kretén. Nejspíš jste koukal do mobilu.“
Byla totálně rozlícená. Jen trochu moc roztomilá na to, abych se doopravdy bál. Musel jsem hodně pracovat na tom, aby se mi rty v koutcích nestočily nahoru. Odkašlal jsem si. „Nekoukal jsem do mobilu. A jestli mám být upřímný, to vy jste šlápla na brzdu naprosto bezdůvodně.“
„Ten důvod byl, že jsem potřebovala zastavit.“ Otočila se zpátky k maléru uvnitř auta.
Říkal jsem si, že ten důvod spočíval nejspíš v tom, že se polila kávou a na brzdu dupnula reflexivně. Ale nehodlal jsem ji dráždit. Jak jsem řekl – byl jsem dobře vytrénovaný.
Zastrčil jsem si ruce do kapes a zhoupl se na patách. Zašilhal jsem k billboardu supermarketu Vons na parkovišti nalevo od nás. „Tak fajn. Každopádně bylo milé popovídat si s vámi. Až tady skončíte, nechte mi tričko na čelním skle.“
Nastoupila na sedadlo spolujezdce a práskla za sebou dveřmi.
Zavrtěl jsem hlavou a celou cestu do obchodu jsem se smál.
Když jsem se vrátil, byla pryč a moje tričko s ní.
KRISTEN
Shawn hodil židli přesně doprostřed společenské místnosti hasičárny, sedl si na ni čelem k opěradlu a zíral na mě. Udělal to jen proto, aby mě co nejvíc znervóznil.
Já seděla na jednom ze šesti hnědých kožených polohovacích křesel před televizí. Můj jorkšír, Kaskadér Mike, mi stál na klíně a vrčel.
Shawn na mě zpod přiblblého napomádovaného účesu zastřihal obočím. „Tak jak, kočko? Přemýšlela jsi o tom, co jsem říkal?“ zubil se.
„Ne, Shawne, nic mexického v sobě nemám a nic mít ani nechci.“
Náčelník hasičů, Javier, se k nám blížil z kuchyně a já se naklonila dopředu s rukou položenou na Mikově hlavičce. „Shawne, aby bylo jasno, kdybych někdy potřebovala dýchání z úst do úst a tys byl poslední zdravotník na zeměkouli, chci místo kytek na pohřeb finanční dary ve prospěch Americké společnosti pro prevenci týrání zvířat.“ Javier, který si právě naléval kávu, se rozesmál a Brandon sedící v křesle vedle mě se začal kuckat smíchy nad stránkami otevřené knihy. „Zmiz, Shawne.“
Shawn vstal, popadl židli a táhl ji zpátky ke stolu. Přitom si něco mumlal.
Sloan se právě vracela ze záchodu. Měla na sobě bílou plátěnou sukni, kterou si koupila, když jsme byly vloni v létě v Mexiku, a sandály se šňůrkami vinoucími se po lýtkách. Vypadala jako Helena Trojská.
Moje nejlepší kamarádka byla nádherná. Blondýna s vlasy do pasu, s barevným tetováním po celé levé paži a třpytivým drahokamem na prsteníčku. Brandon byl její hasič a stejně obrovsky sexy snoubenec.
Byla neděle. Na hasičské stanici probíhal rodinný den, kdy si čtyři službu konající muži vždycky přivedou své kamarády a rodinné příslušníky na snídani, pokud tedy chtějí. Dnes ráno jsem tu ale byla jen já a Sloan. Javierova žena byla i s jejich dcerami v kostele a Shawn žádnou přítelkyni neměl.
No, proč asi.
Technicky jsem tu byla jako doprovod pro Joshe, ačkoli jsme se ještě nepotkali.
Brandonův nejlepší kamarád Josh se sem přestěhoval z Jižní Dakoty jako nový mechanik a řidič. Měl být Brandonův svědek a já Sloanina družička. Svatba byla naplánovaná na 16. dubna, což bude za dva měsíce. Josh nestihl zásnubní večírek, takže bylo nanejvýš důležité, abychom se okamžitě seznámili.
Podívala jsem se na telefon, abych věděla, kolik je hodin. Umírala jsem hlady a začínala jsem být pěkně otrávená. Snídani měl dnes obstarat Josh. Jenže se zatím neukázal, takže tu nikdo nic nedělal a já měla jen ranní kávu.
Štval mě, a to jsme se ještě neviděli.
„Takže,“ uhodila na mě Sloan, když se uvelebila v křesle vedle Brandona. „Řekneš mi konečně, kde jsi vzala to tričko?“
Podívala jsem se na černé pánské tričko s reklamou na pivovar Wooden Legs Brewing Company, na kterém jsem si v pase uvázala uzel. „Ne.“
Prohlížela si mě. „Odjela jsi pro tampony a vrátila ses v cizím tričku. Máš nějaký důvod, proč ty tajnosti?“
Brandon zvedl oči od knížky. Byl to neuvěřitelně vyrovnaný chlap. Obvykle se nenechal ničím rozhodit. Ale kdybych mu měla vysvětlovat, že jsem jeho nové auto pokřtila svou černou překapávanou sumaterskou kávou, asi bych si vysloužila vážný odmítavý pohled, který by mě nejspíš bolel víc, než kdyby mě pořádně seřval.
Tak jsem se rozhodla neříkat nic.
Auto jsem vyčistila. Povedlo se mi nezničit nárazník v místě, kde do něj narazilo to druhé auto, což byla čistě jen moje vina, protože jsem dupla na brzdy, když jsem na sebe tu svou černou kávu chrstla. Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Moje halenka byla už politá, takže jsem s ní vyčistila sedačky a převlékla se do trička toho chlápka z parkoviště.
„To je Tylerovo,“ lhala jsem. „Voní jako on. Prostě se mi stýskalo.“ Zabořila jsem nos do límečku a teatrálně se zhluboka nadechla.
Bože, to tričko vonělo nádherně.
Ten chlápek byl dost sexy. Pěkná postava, to bylo poznat. A vypadal dobře. Hladce oholená chlapecká tvář, to mě vždycky přitahovalo.
Chyběl mi sex. Začínala jsem fantazírovat o cizích chlapech. Bylo to už tak dlouho. Tyler byl pryč sedm měsíců.
Sloanin výraz změkl. „Ach, to je tak romantické. Je smutné, že s ním nebudeš zítra trávit Valentýna. Ale už jen tři týdny a máš ho zpátky.“
„No jo. Jeho mise končí a oficiálně se sestěhujeme.“ V břiše se mi zatřepotali nervózní motýlci, ale udržela jsem neutrální výraz.
Sloan se usmála a položila si ruku na srdce. Nebyla z Tylera nijak nadšená, ale pořád byla romantička.
Přepadla mě křeč a já se s útrpným výrazem chytla za břicho. Začínala mi další dramatická menstruace. V kombinaci s hladem, událostmi z dnešního rána a policejním zásahem v mém domě ve tři ráno, o kterém jsem Sloan nehodlala nic říct, byla moje nálada na bodu mrazu. Byla jsem tak unavená, že jsem si právě málem zastrčila nabíječku na telefon do hrnku s kávou místo do zásuvky.
Sloan se podívala na hodinky a beze slova vytáhla z kabelky dva ibalginy. Podala mi je spolu se sklenicí vody v dobře nacvičeném gestu, které jsme jako spolubydlící přivedly k dokonalosti.
Polkla jsem pilulky a obrátila se na Brandona. „Je ta knížka dobrá?“
„Ujde,“ pronesl a podíval se na obálku. „Chceš si ji půjčit, až ji dočtu?“ Potom se podíval někam za mě a rozzářil se. „Hej, kámo, nazdar.“
Sledovala jsem jeho pohled ke dveřím a spadla mi brada. Ten hezký chlap z parkoviště před supermarketem stál ve dveřích s taškami s nákupem.
Naše pohledy se střetly a překvapeně jsme na sebe zazírali. Potom se podíval na mé – své – tričko a koutky úst mu vyletěly nahoru.
Postavila jsem se, Kaskadéra jsem odložila na židli, zatímco ten chlap položil tašky s nákupem a kráčel směrem ke mně. Zadržela jsem dech a čekala, jak se to vyvine.
Brandon položil svou knížku na opěradlo křesla a taky se postavil. „Joshi, tohle je Kristen Petersonová, Sloanina nejlepší kamarádka. Kristen, tohle je Josh Copeland.“
„Zdravím – moc rád tě poznávám,“ řekl a stiskl mi ruku, o maličko pevněji, než bych čekala.
Přivřela jsem oči. „Taky tě moc ráda poznávám.“
Josh mi nepřestával tisknout ruku. „Brandone, kamaráde, nepořídil sis zrovna nové auto?“ zeptal se, ale přitom ze mě nespouštěl zrak.
Já zase civěla na něj a viděla, jak se mu blýská v hnědých očích.
„No jo. Chceš ho vidět?“ zeptal se Brandon.
„Po snídani. Miluju vůni nových aut. To moje je už cítit jen kávou.“
Vyvalila jsem oči a on jen vytáhl koutky úst ještě víc. Zdálo se, že Brandon si toho nevšiml.
„Máš ještě nějaké tašky? Chceš pomoct?“ zeptal se Brandon. Sloan už mezitím v kuchyňce přinesené tašky vybalovala.
„Půjdu už jen jednou. V pohodě,“ řekl Josh a očima mě vybízel, abych ho doprovodila.
„Půjdu s tebou. Zapomněla jsem si něco v autě.“
Podržel mi otevřené dveře a jakmile za námi zaklaply, otočila jsem se k němu a zabodla mu prst do hrudi. „Neřekneš mu ani popel, to ti povídám.“
V tuhle chvíli nešlo ani tak o rozlité kafe, jako spíš o to, že by praskl můj pokus o nestydatou lež ve snaze zakrýt vlastní selhání. Nelhala jsem ze zásady, a zrovna když jsem to jedinkrát nedodržela, okamžitě jsem se dostala do situace vybízející k vydírání. Krucinál.
Josh zvedl obočí a naklonil se ke mně. „Ukradla jsi mi tričko, zlodějko.“
