V den, kdy mu chlapce přivedli, pracoval bratr Cadfael na zelinářské zahrádce u opatových rybníčků. Bylo právě parné srpnové poledne, a kdyby byl bratr Cadfael měl k ruce dost lidí, pochrupovali by teď všichni ve stínu a dozajista by se nepotili na slunci. Jenže jeden z jeho pravidelných pomocníků ani neprošel noviciátem a už se mnišského poslání vzdal, aby odešel za starším bratrem, který bojoval v občanské válce o anglickou korunu na straně krále Štěpána, zatímco druhý se vyděsil postupu královského vojska, protože jeho rodina patřila k stoupencům Matyldiným, a než by zůstal v obleženém Shrewsbury, uchýlil se raději na rodinné sídlo v Cheshiru. A tak zůstal Cadfael na všechnu práci sám. Nejednou se však už v životě lopotil pod mnohem žhavějším sluncem a byl teď pevně odhodlán nenechat svoji zahrádku zpustnout, ať už vnější svět propadl sebevětšímu zmatku.
Počátkem léta roku 1138 dosáhla již bratrovražedná válka, i když dosud nepříliš tvrdá, svého druhého roku, ale zatím se nikdy nepřiblížila k Shrewsbury tolik jako nyní. Teď však její hrozba visela nad hradem a městem jako stín smrti. Přes to všechno se bratr Cadfael v myšlenkách upínal na život a na růst, a ne na zmar a válku, a ani v nejmenším netušil, že poklid života, jaký si zvolil, má brzy narušit jiné zabití, vyslovená vražda, zákeřná a odsouzeníhodná i v tak rozvrácených dobách.
Za normálních okolností by neměl mít v srpnu na zahradě tolik práce, ale mělo-li se všechno pořádně udělat, bylo toho na jednoho až dost, a opatství mu dokázalo nabídnout jediného pomocníka – bratra Athanasia, který byl hluchý a napůl senilní a vůbec se na něj nedalo spolehnout, že rozezná užitečnou bylinku od plevele, takže bratr Cadfael tu nabídku rázně odmítl. To už si mnohem radši zastane všechno sám. Musí si přichystat záhon, kam by zasadil pozdní kapustu na další sadbu, a zasít čerstvá semínka zeleniny, jaká dokáže přečkat zimu, a také sklidit hrášek a odstranit odumřelé suché lodyhy jarní sadby, které se budou hodit na krmivo a podestýlku. V dřevěné kůlně na bylinkářské zahrádce, jež byla jeho obzvláštní pýchou, měl také ve skleněných nádobách a v moždířích na policích naloženo na půl tuctu lektvarů, na které všechny musí alespoň jednou denně dohlédnout a přitom nezapomenout ani na bylinková vína, která si teď už sama pro sebe vesele bublají. Bylo také třeba sklidit léčivé bylinky a péči potřebovaly i všechny ty léky chystané na zimu.
Cadfael by byl ovšem za nic na světě nepustil sebemenší část svého království ze zřetele, ať už za hradbami opatství sebebezohledněji bojovali o anglický trůn královští příbuzní – bratranec a sestřenice Štěpán a Matylda. Jak teď zarýval kompost do kapustového záhonu a co chvíli pozvedl hlavu, viděl, že nad střechami opatství i nad městem a nad hradem za ním nehybně visí věchýtky kouře, a cítil palčivý zápach včerejších požárů. Ten stín a puch už visel nad Shrewsbury skoro měsíc, zatímco král Štěpán dupal a zuřil ve svém táboře před přední hradní bránou, jediným místem, jímž se mohl dostat do města suchou nohou, ledaže by se mu podařilo zmocnit se mostů, a v tvrzi se pevně držel William FitzAlan, starostlivě sledoval, jak mu docházejí zásoby, a zlostné hřímání přenechával svému nenapravitelnému strýci Arnulfovi z Hesdinu, který se nikdy nenaučil krotit svou udatnost umírněností. Obyvatelé města jenom sklopili hlavy, pozamykali dveře, zabednili své krámky, a pokud to jen trochu bylo možné, uprchli na západ do Walesu ke svým starým vlídným nepřátelům, z nichž šel rozhodně menší strach než ze Štěpána. Velšanům náramně vyhovovalo, že se Angličané bojí Angličanů – pokud se ovšem Matylda nebo Štěpán vůbec dali za Angličany pokládat! – a nechávají Wales na pokoji, a když si Angličané chtěli dál vesele válčit, Velšané vždycky ochotně podali uprchlíkům pomocnou ruku.
Cadfael si narovnal záda a setřel pot z hlavy opálené do barvy vyzrálého lískového oříšku, na níž měl vyholenou malou tonzuru. Vtom zahlédl almužníka, bratra Osvalda, jak k němu spěchá po cestičce, až se mu sukně třepetají, a za rameno před sebou vede asi šestnáctiletého chlapce v drsném hnědém kabátci a krátkých nohavicích, jaké nosí venkované. Hoch byl v pěkných kožených botách, a vůbec k té vzácné příležitosti pečlivě vymydlený a upravený. Poslušně se podroboval vedení bratra Osvalda a neklidně, pokorně klopil oči. Nejspíš se zase nějaká rodina pokouší skrýt svoje dítě do ústraní, aby si na ně žádná ze znepřátelených stran nemohla dělat nároky, pomyslel si Cadfael, a nikdo jí to ani nemůže mít za zlé.
„Potřebuješ asi pomocníka, bratře Cadfaele, tak tady máš mládence, který se nebojí těžké práce. Jistá dobrá žena z města ho přivedla k fortnýřovi a moc prosila, abychom ho přijali a vyučili na laického sluhu. Je to prý její synovec z Hencotu a nemá už rodiče. Přinesl si s sebou roční apanáž. Převor Robert souhlasí, abychom ho přijali, a v chlapecké ložnici je ještě místo. Do školy bude chodit s novici, ale slib složí, jen jestli si to sám bude přát. Tak co, vezmeš ho?“
Cadfael si chlapce se zájmem prohlížel, ale bez zaváhání souhlasil, celý šťastný, že se mu konečně nabízí někdo mladý, zdatný a ochotný. Mládeneček je to štíhlý, ale síly má zřejmě dost, stojí si tady energicky a pohyby má pružné. Hoch teď ostražitě vzhlédl zpod sestřižené kštice hnědých kučer a oči pod dlouhými řasami měl temně modré, chytré a jasné. Choval se pokorně a zdvořile, ale rozhodně nevypadal ustrašeně.
„Ze srdce rád tě vezmu,“ řekl mu Cadfael, „jestli se ti bude chtít pracovat tady se mnou na zahradě. Jakpak se jmenuješ, chlapče?“
„Godric, pane,“ odpověděl hoch tiše a stroze a zkoumal Cadfaela stejně vážně, jako si on prohlížel jeho.
„Tak dobrá, Godriku, však spolu jistě budeme dobře vycházet. Ale nejdřív by sis měl se mnou jít prohlédnout zahradu, podívat se, co všechno tu pěstujeme, a trochu přivyknout odloučenému životu. Bude ti to tady asi připadat trochu divné, ale jistě je tu bezpečněji než ve městě, a proto tě sem zřejmě tvá hodná teta také přivedla.“
Modré jasné oči na něj jen jedinkrát rychle pohlédly, ale hned se zas skryly za závojem řas.
„Nezapomeň přijít s bratrem Cadfaelem na nešpory,“ připomínal chlapci almužník. „A bratr Paul, co má na starosti novice, ti po večeři ukáže tvou postel a vysvětlí ti, jaké budeš mít povinnosti. Teď dávej pozor, co všechno ti poví bratr Cadfael, a pěkně ho poslouchej.“
„Ano, pane,“ odpověděl hoch ctnostně. Pod tím pokorným tónem jako by se však snažil, byť marně, prorazit pramínek smíchu. Jak bratr Osvald rychle odcházel, modré oči ho sledovaly, dokud nezmizel z dohledu, a pak se pátravě zadívaly na Cadfaela. Obličej měl hoch klidný, oválný, se širokými pevnými ústy, která se jistě ráda smála, ale rychle se zase vážně a střízlivě stáhla. I pro lidi obdařené veselou myslí nastaly teď těžké časy.
„Pojď, podíváš se, co tě čeká za práci,“ řekl Cadfael bodře, zarazil do země rýč a šel provést svého nového pomocníka po ohrazené zahradě a ukázat mu všechnu tu zeleninu, léčivé byliny, omamně a těžce vonící v poledním vzduchu, rybníčky a záhony hrášku, které se táhly skorem až k potůčku. Rané záhony už byly uschlé a všechna jejich úroda sklizená a na později vysévaných hrášcích těžce visely plné lusky.
„Tyhle lusky by se už měly dneska anebo zítra otrhat. V takovém vedru dokáží za den uschnout. A otrhané rostlinky se musí odstranit. Mohl bys to udělat za mě. Ale nevytrhávej je, vezmi na ně srp a usekej je nízko u země. Kořínky potom zaryjeme do země, je to dobré hnojivo.“ Cadfael mluvil na chlapce přátelsky a dobrosrdečně, aby mu pomohl překonat smutek a pocit nezvyku z té náhlé změny. „Kolik ti vlastně je, Godriku?“
„Sedmnáct,“ odpověděl za ním hoch chraptivě. Na sedmnáct let je trochu malý, možná by to s tím rytím měl zkusit raději později, vždyť zem, kterou teď Cadfael přerýval, se jen ztěžka obrací. „Ale žádné práce se nebojím,“ řekl chlapec, jako by uhodl, nač Cadfael myslí, a nebylo mu to po chuti. „Moc toho neumím, ale udělám všechno, jak mi řeknete.“
„To taky uděláš a můžeš rovnou začít s tím hráškem. Suché lodyhy nechávej stranou, budou se hodit jako podestýlka do stáje. A kořínky se navrátí do země.“
„Jako lidé,“ ozval se nečekaně Godric.
„Ano, jako lidé.“ Až příliš mnoho se jich teď předčasně vracelo do země v té bratrovražedné válce. Cadfael si všiml, jak chlapec téměř mimoděk otočil hlavu a zadíval se přes pozemky a střechy opatství k místům, kde se z oblaků kouře tyčily pobourané věže hradu. „Máš snad tam uvnitř někoho z příbuzných, dítě?“ zeptal se Cadfael jemně.
„Ne!“ odpověděl chlapec až příliš rychle. „Ale pořád na ně musím myslet. Po městě se povídá, že se dlouho neudrží, že zítra hrad možná padne. A přitom se zachovali správně! Vždyť král Jindřich přiměl před smrtí své šlechtice, aby uznali za jeho dědičku Matyldu, a oni jí všichni přísahali věrnost. Byla přece jeho jediným živým dítětem a měla se plným právem stát královnou. Ale když se trůnu zmocnil její bratranec kníže Štěpán a dal se korunovat, hodně těch pánů to pokorně přijalo a na všechny svoje přísahy zapomnělo. To přece není správné! A co je na tom pak špatného, když někdo věrně stojí za Matyldou? Jak mohou ti páni s klidným svědomím přecházet od jedné strany k druhé? Jak mohou ospravedlňovat nároky knížete Štěpána?“
„Ospravedlňovat snad není přesné slovo, jenže mezi pány jsou asi takoví, kteří proti Matyldě sice nic nemají, ale říkají si, ať jim spíš vládne muž než žena. A když muž, tak proč ne Štěpán, vždyť má k trůnu stejně blízko jako někdo jiný. Je přece vnukem krále Viléma, zrovna tak jako je jeho vnučkou Matylda.“
„Ale není synem posledního krále. A každopádně je následníkem po matce, a ta byla taky žena jako Matylda, tak co je v tom potom za rozdíl?“ Mladý hlas ztratil svůj ostražitý nádech a zněl teď jasně a naléhavě. „Hlavní rozdíl je v tom, že Štěpán se sem přihrnul a sebral všechno, co chtěl, zatímco Matylda byla daleko v Normandii a netušila nic zlého. A když teď za ni polovina pánů znovu přísahala a přihlásila se k ní, je už pozdě, a co jiného z toho vzejde než krveprolití a smrt? Začíná to tady ve Shrewsbury, jenomže tím to neskončí.“
„Nevěříš ty mi až příliš, dítě?“ zeptal se bratr Cadfael mírně.
Hoch, který se mezitím chopil srpu a zručně a přesně se jím oháněl, se teď otočil a zadíval se na Cadfaela modrýma očima, náhle široce otevřenýma a důvěřivýma. „Věřím,“ řekl.
„A také mi věřit můžeš. Ale před ostatními drž jazyk za zuby. Jsme tady na bojišti, stejně jako lidé ve městě, a naše brány se před nikým nezavírají. Dostane se sem leckdo a v tak těžkých dobách si někteří z těch lidí mohou snažit vykoupit přízeň donášením. Někteří možná i vyhledávají různé historky, aby si přišli k penězům. Bude lepší, když si své názory necháš pro sebe, to budou určitě ve větším bezpečí.“
Chlapec trochu poodstoupil a svěsil hlavu. Měl možná dojem, že ho Cadfael vyplísnil. Ale třeba si vůbec nic takového nemyslel. „Oplatím ti důvěru důvěrou,“ řekl mu Cadfael. „Podle mě si člověk mezi dvěma takovými vladaři moc nevybere, ale já věřím na dané slovo a věrnost. A teď už se honem dej do práce. Až budu hotov s tím kapustovým záhonem, přijdu ti pomoct.“
Díval se na chlapce, jak se s obrovskou vervou pouští do svého úkolu. Drsný kabátec měl hoch široce střižený, takže v něm jeho útlé tělo vypadalo jako balík látky převázaný v pase. Dost možná, že ho zdědil už obnošený po nějakém starším a mohutnějším příbuzném. V tomhle vedru dlouho nevydržíš tak rychle pracovat, kamaráde, pomyslel si Cadfael, a pak uvidíme!
Když přišel za svým pomocníkem na šustící políčko sluncem vyprahlých hráškových lodyh, byl hoch už v obličeji celý rudý, potil se a při každém máchnutí srpem hlasitě oddechoval, ale pilně se činil dál. Cadfael shrnul hromádku osekané nati ke kraji políčka a vážně řekl: „Nač by ses takhle týral? Vysvleč se do pasu a udělej si pohodlí.“ Sám už měl kutnu vyhrnutou nad kolena a teď si ji stáhl ze silných opálených zad a její záhyby si nechal volně splývat od pasu.
Na chlapce ta slova silně zapůsobila, ale nezachoval se podle nich. Na chvíli se zarazil v práci a pak odpověděl: „Je mi dost dobře i takhle!“ Řekl to s obdivuhodným klidem, ale o moc vyšším tónem, než když se před chvílí pokoušel mužně a chraptivě mluvit, a rázně pracoval dál, ale od límce mu po útlém krku a zaoblených tvářích pomalu stoupala vlna prudkého ruměnce. Že by to přece jen znamenalo, co už si Cadfael domýšlel? Ale co když se chlapec jen dělá starší, než je, trošičku mutuje a má ještě nejistý hlas? Anebo na sobě pod tím kabátcem nemá košili a stydí se před svým novým známým prozradit? Však jsou i jiné způsoby, jak to vyzkoušet. Lépe je přesvědčit se rovnou. Vždyť jestli se Cadfaelovo podezření potvrdí, bude třeba se nad celou věcí vážně zamyslet.
* * *
„Tamhle je volavka, už nám zase chce vyloupit líhně!“ zvolal Cadfael najednou a ukázal přes potok Meole, kde se brodil nic netušící pták a právě rozpínal obrovská křídla. „Hoď po něm kamenem, chlapče, máš k němu blíž než já!“ Volavka se tu sice objevila poprvé a ničím se neprovinila, ale pokud se Cadfael nemýlí, sotva jí hrozí nebezpečí.
Godric se na ni pozorně zadíval, popadl velký kámen a statečně jej zvedl. Mrštil paží nazad, celým svým útlým tělem se naklonil kupředu a spodem hodil kámen do mělčin k potoku. Kámen šplíchl do vody, až to volavku vyplašilo, ale dopadl notný kus od místa, kde stála.
„Tak vida!“ řekl si Cadfael tiše a hluboce se zamyslel.
V ležení, které se prostíralo po celé suché přístupové cestě k přední hradní bráně mezi širokými zákruty řeky Severn, se král Štěpán rozčiloval, vztekal a hodoval a oslavoval tak těch pár věrných ze Salopu – věrných alespoň jemu – kteří mu přišli nabídnout pomoc, a osnoval přitom pomstu všem, kdo se mu zpronevěřili a ani se neukázali.
Byl to mohutný, hřmotný, hezký a dost prostomyslný muž, světlovlasý a příjemného zevnějšku, ale teď, v této své osudové chvíli, zcela zaskočený rozporem mezi vlastní dobrosrdečností a trpkým pocitem křivdy. Říkalo se o něm, že je těžkopádný, ale když jeho strýc Jindřich zemřel a nezanechal po sobě dědice, jen dceru, která teď byla daleko ve Francii a navíc provdaná za francouzského velmože, jednal Štěpán jedinkrát v životě s obdivuhodnou rychlostí a přesností, nic nedbaje toho, jak otrocky se strýcovi vazalové sklonili před Jindřichovou vůlí a uznali Matyldu za královnu. Než vůbec stačili uvážit vlastní zájmy, natož se rozpomenout na zdráhavě skládané přísahy, přiměl Štěpán své budoucí poddané, aby ho dle jeho představ uznali za krále. Proč se tedy ten úspěšný tah najednou zvrtl? Štěpán to věru nemohl pochopit. Proč se polovina jeho vlivnějších poddaných, na čas zřejmě úplně strnulých do nehybnosti, najednou vzchopila k odporu? Že by se v nich ozvalo svědomí? Nebo tu sehrála roli nevole vůči králi, který se jim vnutil? Či snad pověrečná hrůza z krále Jindřicha, který měl tak blízko k Bohu?
Donucen brát své protivníky vážně a sáhnout ke zbrani, jednal Štěpán způsobem, jenž mu byl vlastní – tam, kde nebylo zbytí, tvrdě udeřil, ale kajícníkům velkoryse nechával otevřená vrátka, pokud by se chtěli vrátit. A co z toho vzešlo? Ušetřil je, a oni toho využili a ještě jím pohrdají. Když vytáhl na sever, kde se drželi vzbouřenci, dal jim přece možnost, aby se vzdali, aniž by byli potrestáni, a místní panstvo se od něj s opovržením odvrátilo. Ale zítřejší útok za svítání rozhodne o osudu shrewsburského vojska a všem navždycky ukáže, zač je toho loket. Jestli se mu shropshirští páni nechtějí podrobit po dobrém a odmítají projevit svou věrnost, přinutí je, že k němu poběží jako krysy, jenom aby si zachránili život. A pokud jde o Arnulfa z Hesdinu… Ten bude trpce litovat všech těch hrubostí a urážek, které provolával ze shrewsburských věží, ale moc času mu na lítost už nezbude.
