Úkol to byl velmi prostý. Na východním úpatí kráteru Gernsback zahynul v roce 2029 prospektor André Blanquard. Šlo o to najít pozůstatky zemřelého prospektora, převézt je k identifikaci a předat rodině.
Ta se bude nad mumií radovat ze dvou důvodů – a jeden je důležitější. Bude se radovat, že její milovaný André dojde klidu a důstojně ho pohřbí. Nádavkem banky uvolní tři a půl miliardy dědictví zablokovaného proto, že smrt Andrého Blanquarda nebyla doložena a úřady vzhledem k napětí mezi Zemí a Lunou nepřekypovaly ochotou spolupracovat.
Pokud se vyznáte v zemáckých záležitostech, pak tušíte správně. André Blanquard skutečně pocházel z té slavné rodiny. Byl to dokonce bratr Maurice Blanquarda, zakladatele firmy B&B, která převedla vynález Miagiho motoru na průmyslovou bázi. Ta umožnila kolonizaci Luny a tím pádem i vznik Arkádie, a tudíž i našeho starožitnického podniku Nedomý & spol, přičemž ten „spol“ je můj přítel, kyborg zvaný Dědek Čuchák.
To, o čem chci vyprávět, se stalo v roce 2078, v roce padesátého výročí, a tedy i oslav Velkého Návratu Lidstva Na Lunu. Kvůli oslavám jsme měli krámek vyzdobený plackami s padesátkou a emblémy znázorňujícími Czaplinského Magdu, první loď vybavenou Miagiho motorem, která přivezla na Lunu prvního člověka, jenž měl v úmyslu usadit se tu a žít. Kromě placek a emblémů jsme měli v nabídce spoustu fáborů a práporů a transparentů. Jistěže ne proto, že bychom s Dědkem nějak horovali pro oslavičky, ale kvůli zákazníkům, chápejte.
Když k nám Madame Blanquard vešla, myslel jsem si, že nám agentura poslala klauna jako součást dekorace. Na červeném klobouku měla placku s padesátkou a emblém s Magdou jí svítil na ohromné klopě modrého saka. Opásaná byla trikolórou a zpod širokých nohavic bílých kalhot jí svítily červené boty.
Teprve při druhém pohledu jsem ji poznal. Viděl jsem ji před týdnem v plastivizním zpravodajství. Byla odhodlaná najít tělo zmizelého strýce Andrého, a dokonce pro něho přivezla rakev.
Návštěvu jsme posadili ke konferenčnímu stolku. Madame vykládala o strýčkovi Andrém a nebyla k zadržení, když se rozpovídala, jak hluboce Maurice, tedy její zesnulý manžel, bratrova skonu litoval.
„Něco skrývá. Lže,“ hlásil mi Dědek Čuchák komlinkem výsledek svého pozorování. „Na nějakém strýčkovi Andrém jí nezáleží. Jde jí o prachy.“
Každý mohl vidět, že Dědek je kyborg, kombinace robota a živého člověka. On byl ale mimořádně šeredný kyborg a na svém vzezření si zakládal.
„Moje odpudivost vytváří mezi mnou a vámi masáči příjemné pásmo odtažitosti,“ prohlašoval. Málokdo si ale uvědomoval, že jeho skenovací schopnosti hrubě přesahují cokoli, čím je vybaven člověk. Viděl a slyšel všechno, daleko za hranicemi viditelnosti a slyšitelnosti, a kromě toho byl napojený na lunární orákl. Jen zkuste před takovým monstrem něco schovávat.
Na odhad motivů Madame Blanquard jsem ovšem nepotřeboval Dědkovy analytické schopnosti.
„Proč jste se neobrátila na magistrát habitatu Arkádie?“ zeptal jsem se jí. „Mají tam oddělení pro pátrání po zatoulaných Zemácích.“
„Informovali mě o vaší diskrétnosti, pane Nedomý. Blanquard není jméno, je to firma. Nechci, aby se nějací úředníci vrtali v jejích záležitostech. Opravdu nestojím o žádnou publicitu.“
Až na to, že ses producírovala před kamerami s rakví pod paždí.
„Diskrétní, to my jsme,“ ohlédl jsem se na Dědka. „A za diskrétnost se platí.“
„Ovšem,“ řekla.
Obličej si nechala stylizovat do podoby porcelánové masky. Mohla si zaplatit vzezření naivního diblíka nebo dobrácké černošky, ona ale chtěla proplouvat lidským hemžením jako ledoborec a na svoji příď si vyvěsila cosi jako tvář Medúzy.
„Bratr vašeho muže –“
„Mluvme o něm jako o mém strýci,“ přerušila mě.
„Jak si přejete. On tedy zmizel na Gernsbacku?“
„Ano,“ řekla a položila dlaně na desku konferenčního stolu.
Vyvolala mapu oblasti Mare Australe, na jehož severovýchodní okraj dopadla před čtyřmi miliardami let planetka a vytvořila lávovou plošinu se zubatým kruhovým okrajem o průměru padesáti kilometrů. O nějakou tu miliardu let později se do okraje trefila další dvě tělesa a vytiskla do horniny takřka identické úhledné důlky. Mohli byste do nich cvrnkat kuličky, ale musely by mít sto metrů v průměru, aby hra byla zábavná. Na mapě byly vyznačeny body markující Blanquardovo poslední putování. Poslední bod ležel na zubatém okraji kráteru. Podíval jsem se na datum. 24. dubna 2029, stálo tam. Oranžová písmena byla na tmavém podkladu dobře vidět. Horská ježatina vrhala dlouhé stíny.
Když Maurice Blanquard umíral, mohl mít docela pěkný výhled, napadlo mě.
„To je autentický záznam trasy?“
„Ano. André byl s mým mužem ve spojení. Na Měsíc přiletěl 22. dubna. Měl tady své kontakty a neprodleně se vydal na výpravu. Toto je záznam, jak se uchoval v archivech mého nebožtíka muže.“
„Proč jste se nepokusila dřív –“
Byla netrpělivá a poposedávala.
„Pane Nedomý, víte dobře, jaké byly donedávna vztahy mezi našimi autoritami a Lunou. Díky oslavám výročí nastalo něco jako milostivé léto. Proto jsem přispěchala. Velmi dobře vám zaplatím, když zorganizujete výpravu a tělo mého strýce naleznete a dopravíte do Arkádie.“
„Tam ho uložíte do rakve, kterou jsme viděli v plastivizi.“
Ani nemrkla.
„Navrhněte mi cenu, a pokud bude rozumná, snadno se dohodneme.“
„Máme oslavy, Madame Blanquard. Turistická sezóna je v plném proudu. Jistě chápete…“
Rychle se rozhlédla po krámku. Starožitné skafandry, kyslíkové láhve. Komunikační zařízení. Kuriózní lávové objekty, zvířátka, ptáčkové, i nějaký ten penis by se tam našel. Trosky kosmických lodí.
„Jak vidím, obchod máte narvaný zákazníky k prasknutí,“ řekla ledově. „Když vytáhnete paty, davy zájemců odejdou k panu Lebovičovi. Chápu.“
Ona tedy znala Leboviče, našeho hlavního konkurenta. Největší starožitnictví v Arkádii, dvoupatrový obchodní dům se širokou nabídkou.
Některé kusy s cenou nasazenou tak vysoko, že čekaly na zákazníka celá léta. Nedalo se nic dělat, Lebovič byl v branži déle než my a ty nejslavnější kusy vysbíral. Originál Lunochodu jsme za výlohou opravdu neměli.
Když ale někdo vysloví jméno Lebovič, jsme ostražitější než normálně, a to je co říct.
Otevřely se dveře a vstoupil pár, podle všeho novomanželé, ona Číňanka, on Ind. Z ní čišela touha po nakupování, on byl odhodlaný tlačit nohou na brzdu ze všech sil.
Škubání kavek ze Země, to byla moje práce.
Výprava za mrtvolou na Gernsback, to byla moje radost.
Vstal jsem.
„Ozvu se vám s nabídkou, Madame Blanquard. Teď mě omluvte, mám napilno.“
* * *
Mare Australe a celý dosti široký pruh od severu k jihu patří do té oblasti odvrácené strany Luny, která je občas viditelná i ze Země v důsledku její librace – pravidelného kolébání. To byl ostatně i důvod, proč k vyzvednutí těla Andrého Blanquarda mělo dojít až teď, devětačtyřicet let po prospektorově smrti.
Hned v roce 2028, kdy se uskutečnil Návrat, nastalo dělení Měsíce na distrikty. Dohadovali se mezi sebou politici a vojáci a nepustili k sobě nikoho, kdo věci rozumí. Tak se stalo, že základní rozdělení bylo na přivrácenou a odvrácenou stranu. Ty rozumprdy tenkrát nenapadlo, že osmnáct procent povrchu odvrácené strany je díky libraci vidět ze Země. Je tedy tak trochu přivrácená.
Do toho se připletly další události, pandemie AIDS, atomová válka na Středním východě, franko-německý kalifát a proti němu obnovené ruské impérium s jeho socialistickými satelity, Československem a Polskem, hlasování nohama, tedy úprk svobodomyslných lidí před administrativní, náboženskou a ideologickou buzerací.
Blanquardova rodina budovala svoje impérium a na pátrání po zmizelém strýci neměla čas ani prostředky. Správě habitatů na přívratu pak na nějaké mumii na úpatí Gernsbacku nezáleželo. Tak se stalo, že k pátrání došlo až po tak dlouhé době, kdy se věci náležitě uklidnily.
Zkrátka, všechno chce svůj čas, i hledání mrtvol.
Vypadalo to na snadný výlet.
Vyhledal jsem si dostupné informace. Maurice Blanquard byl 24. dubna prokazatelně v rodném Toulouse, Dědek mi přes orákl vyhledal dobové noviny, ve kterých s ním otiskli interview – hodlá podnikat systematizovaný průzkum Měsíce a začne pátrat po vzácných surovinách pro Miagiho motor, bude hledat zejména praseodym a samarium.
Koncem dubna se v novinách psalo, že André Blanquard na Luně zmizel, a v květnu už byl Maurice na Luně, aby po zmizelém bratrovi pátral. Marně, zato zajistil licence pro těžbu nerostů. První tiskovku dal novinářům 18. května. Vrátil se domů lidsky zdrcený a ekonomicky úspěšný. Vzestup firmy B&B se datoval právě od května 2029.
Teď jsme měli na jeho pátrání navázat. Skoro po padesáti letech.
V půjčovně jsem si vyzvedl ploštici, ne zrovna poslední model, nicméně už měla řízený odvod plynů – opravdu jsem se nechtěl dostat do sporu s inspekcí životního prostředí. Podle domluvy jsme naložili Madame Blanquard, jejího tajemníka s povinnostmi bodyguarda a bůhvíčeho dalšího a jednoho postaršího chlápka, ze kterého se vyklubal notář konající své služby podle práva šaría, jinak by právní zjištění nebyla ve Francii platná.
Z Arkádie jsme vyjeli východní propustí, a netrvalo dlouho a opustili jsme nevábné končiny znešvařené budovami výrobních komplexů a skladů. Brzy jsme ale museli opustit i energetickou dálnici a spoléhat se na vlastní akumulátory. Na příjmu jsem měl Markétu, šikovnou holčinu, která vzala službu v krámě. Byla nad šená, dveře se prý netrhnou – zákazníků je opravdu hodně.
Což jsem zároveň tlumočil Madame Blanquard, aby viděla, že jsem s tou sumou za výlet nepřeháněl. Nad Mare Australe jsme tedy přiletěli vcelku v pohodě, a právě zde mělo začít naše pátrání.
Kroužil jsem létající plošinou nad místem, které mělo být podle Madame Blanquard výchozím bodem poslední výpravy Andrého Blanquarda.
„Mělo by to být někde u té šikmé skály,“ ukazovala Madame Blanquard. „Podívejte se na mapu.“
Mapa souhlasila – při silném zvětšení jsme šikmou skálu rozpoznali podle stínu. Nikde však nebylo nic, co by neslo lidské stopy.
„Musíte vzít v úvahu odraz,“ ozval se Dědek Čuchák.
„Jejda, ono to mluví?“ vyjekla Madame Blanquard.
Dědek byl až do té chvíle zticha a hovořil jenom se mnou přes komlink.
„Divila byste se, jak mu to jde dobře,“ pokrčil jsem rameny. „Myslíš odraz vln?“
„V roce dvacet devět to bylo rádio,“ řekl Dědek. Nedal najevo, že by se ho poznámka Madame Blanquard nějak dotkla. „Když vezmu v úvahu sklon skály, její hmotnost a strukturu terénu pod skálou, vychází mi odchylka… Jste schopni zapamatovat si číslo s pěti pozicemi za desetinnou čárkou?“
„Ne.“
„Tušil jsem to. Musíte mi tedy věřit. Kubo, stoč to k té černé kostce. Ano, tam,“ pochválil mě.
Když mi Dědek Čuchák řekne, abych něčemu věřil, udělám to. Naučila mě to zkušenost.
„Nenabouráme?“ strachovala se Madame Blanquard.
„V tom musíte věřit mně.“
„Upozorňuju, pane Nedomý, že vás moje klientka upozornila na nebezpečí před úřední osobou, což bude v případě nehody velmi usnadňovat řízení ve věci stanovení míry zavinění. A z to ho vyplývajícího odškodného, samozřejmě.“
„Můžete vystoupit,“ odpověděl jsem, „čímž se vyvarujete rizika.“
„Váš návrh je nestoudný a je v rozporu s učením koránu. Navrhuji, abyste –“
„Prosím,“ zvolala Madame Blanquard, „nechte toho, pane doktore! Buší mi srdce při pomyšlení na to, že se blížíme k místu, kde skoro padesát let spočívá tělo mého nešťastného strýce. V takové ledové pustině!“
„Musím vás opravit, Madame, stran té ledové pustiny. Pustina jako taková je v pořádku, tady si nenatrháte ani lebedu. Ale ledu tu moc nenajdete.“
„Drž směr,“ řekl Dědek Čuchák.
Vedl mě do soutěsky značně těsné, až do té míry úzké, že se unikající energetické proudy trysek odrážely od stěn a ploštice se rozhoupala. Bodyguard sáhl po Madame Blanquard a přitiskl ji k sobě. Vzhledem k tomu, že jsme pro jistotu měli i v tlakované bublině na sobě hermáky, tělesné potěšení jí předat nemohl, jen pocit větší jistoty.
Vpluli jsme do tmy. Reflektory ploštice vytvořily na skalních stěnách světelná kola. Mžourali jsme jako macaráti v soláriu.
„Tady je to,“ vedl Dědek svou.
Jemu nedělaly světelné rozdíly potíže. To jsou ty chvíle, kdy kyborgovi můžete i závidět. Vidí potmě, například. Jenže potmě po vás nebudou koukat holky. Vedl nás do úzké průrvy, která vyústila do prostoru připomínajícího antickou arénu. To byl otisk meteoritu, který sem před miliony let dopadl. Právě takové impaktové mikrokrátery mohly být plné vzácných kovů, pokud měl prospektor štěstí. Třeba zrovna praseodymu.
Což byl případ bratří Blanquardů, až na to, že jeden se vrátil z Měsíce s balíkem, kdežto druhý na něm zmizel.
