„Kate. Podívej se na mě.“
Kate držela hlavu sehnutou částečně z přirozené zarputilosti, částečně proto, že na nic jiného neměla energii.
Mladá žena s jahodově blond vlasy v culíku sklonila videokameru a nedůtklivě si povzdechla. „Kate, jak mám asi natočit dokumentární film hodný Oscara o šílených sběratelích hub na Pižmoní hoře, když nebudeš spolupracovat?“ Plácla neodbytného komára. „No tak,“ řekla chlácholivě a znovu zvedla kameru. „Jeden mrňavoučký, nic neříkající úsměv. To tě neubyde.“
Kate uřízla dalších šest hub a vhodila je do přetékajícího dvacetilitrového plastového kbelíku vedle sebe. Potlačila zaúpění, narovnala protestující záda a vycenila zuby směrem k blondýně. Ve tváři pokryté sazemi a potem se jí rozlil falešný úsměv kopírující vybledlou, propletenou jizvu na jinak hladké snědé pokožce krku. Celkem vzato na ni byl hrůzostrašný pohled.
„Skvělé! Úžasné! Nádhera! Vypadáš jako divoženka!“ Blondýna za objektivem stáhla tvář do výrazu zuřivého soustře dění. Kamera zabírala Kate dost dlouho na to, aby úsměv plynule přešel v úšklebek. Kate se znovu protáhla. Pak se objektiv sklonil a přesunul doleva ke skeptickému pohledu žlutých očí šedého křížence vlka a huskyho rozplácnutého opodál. „Vstávej, Obludo,“ prosila blondýna. „Dopřej mi trochu akce. Vyceň zuby, zavrč, najež se! Chovej se aspoň trochu jako vlk!“
Obluda s čumákem na překřížených tlapách zavřela oči. Na cokoli jiného bylo příliš horko.
Blondýna nespokojeně zabručela. „Vy se mnou vůbec nespolupracujete.“ Kamera vyjela zase nahoru a spočinula na ceduli přibité ke zčernalému kmeni stromu. Byla to bíle natřená překližka. Úhlednými černými tiskacími písmeny vyvedenými rukou hlásala krátkou a přímou zprávu:
1. JANŮV 2:22
Blondýna sklonila kameru a náruživě zašmátrala v obří levé kapse kabátu, ohromného šedého baloňáku, který za sebou táh la jako vlečku, lámala jím větévky borůvkových keřů, máčela ho v úzkých potůčcích v rašeliništi a seznámila ho s medvědím trusem. Byl nasáklý vodou třicet čísel nad lem. Džíny měla mokré až po kolena.
Z útrob baloňáku vykouzlila brožované vydání bible jako hlas Boží z hořícího keře. O pár vteřin později v ní našla, co hledala. „‚Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.‘“ Vzhlédla. „To je dneska teprve třetí, a přitom už jsme skoro na konci Nového zákona.“ Zamyslela se. „Co kdybych ti položila existenciální otázku?“
„Dinah.“
„Ale prosím tě, to ti nic neudělá.“ Narovnala ramena, zvedla jednu ruku v řečnickém postoji a zarecitovala: „Jaký má smysl umisťovat odkazy na Písmo do lesa, když široko daleko není nikdo, kdo by si je přečetl?“
„Skoro stejný, jako kdyby tu někdo byl,“ neodolala Kate.
„Toho jsem se bála,“ prohlásila chmurně blondýna a plácla dalšího komára. „Zatracený hmyz! Mám pocit, že supluju krevní banku pro cokoli, co má tři páry nohou a dva křídel!“ Další plácnutí. „Ježíši! Jak to můžeš vydržet?“
Kate měla džíny mokré až po stehna. Po zádech jí stékal pot. V pozdně červnovém čtvrtečním odpoledni měla pocit, že je alespoň sedmadvacet stupňů. Slunce nezapadalo, dokud si trochu nezašpásovalo – a v tuhle roční dobu dokud nebyla půlnoc –, a ona měla existencialismu plné zuby už před čtrnácti lety. Hned po dvou stránkách Sartrovy hry S vyloučením veřejnosti a třech týdnech anglické literatury pro pokročilé na Aljašské univerzitě ve Fairbanks. Odhrnula si z obličeje pramen černých vlasů a na tváři tak zanechala další šmouhu popela. Zvedla kbelík. O tři metry dál stál druhý, podobně plný. Kate k němu s chmurným odhodláním zamířila.
„To nemůžeš!“ zanaříkala Dinah. „Kate! Zatraceně, na tohle světlo jsem čekala celý den! Au!“ Plácla dalšího komára.
Kate zvedla druhý kbelík, vyvážila si břemena a na okamžik se zarazila, aby se zamyslela nad tím, jestli náhodou neměla využít nabídky pomocných prací u Billyho Mikea. Teď už z vlastní hořké zkušenosti věděla, že ruce, ramena a záda bolí po týdnu sbírání hub úplně stejně jako po vykládání ryb ze člunu. Sevřela kbelíky pevněji a následovala Obludu do kopce.
Dinah se drala za ní. „Dobře, dobře, zítra vstanu s tebou a chytíme ranní světlo, bude to v pohodě.“
„To mám teda radost,“ zabručela Kate trmácející se kolem vypáleného pařezu. „Celý můj život by byl v troskách, kdybys o ten záběr přišla.“ Po zádech jí stékal další čůrek potu. Kolem ucha jí probzučel komár a vzápětí za sebou uslyšela plácnutí.
„Ha! Další vítězství ženy nad Aedes excrucians!“
Kate to nechtěla vědět, ale ozvalo se šustění látky a Dinah vylovila další knihu, malý paperback s názvem Několik poznatků k Arthropoda – Insecta – Diptera v aljašské divočině. Jednomu krvežíznivému exempláři se vyhnula, druhý bojový nálet máv nutím odehnala, třetího komára plácla a přečetla: „‚Aedes ex crucians je nejhojnější a nejotravnější z aljašských komárů.‘“
Kate mlčela, což si blondýna přebrala jako pobídku a nabrala na hlasitosti: „,Od ostatních druhů komárů se liší tím, že zůstává aktivní během teplých, slunečných odpolední, kdy svým obětem škodí především. Jeho přirozeným prostředím jsou bažinaté oblasti poblíž řek od Wrangellu po Fort Yukon, od Niniltny po Naknek a od Kotzebue po Noatak.‘“ Dinah zavřela knihu a zastrčila ji do kapsy. „Já jenom doufám, že jsi spokojená, to je všechno.“
Kate bylo celkem jedno, jestli šlo o Aedes excrucians, nebo cokoliv jiného, soustředila se hlavně na udržení pravidelného tempa. Bzučící exemplář vznášející se blízko jejího pravého obočí zavětřil ve vzduchu, opovržlivě ohrnul sosák a odbzučel pryč. O okamžik později se za Kate ozvalo plácnutí a zamumlaná nadávka.
Lezly dál nahoru do úbočí a močál nechaly za sebou. Hmyzu postupně ubývalo, ačkoli v tuhle roční dobu po celé Aljašce vždycky nějaký poletoval poblíž. Když konečně došly na vrchol, Kate se zastavila, aby nabrala dech.
Kráčely skrze místa, jež kdysi bývala neposkvrněným prehistorickým lesem. Vloni v létě se tudy přehnal nejhorší požár za poslední desítky let a zpustošil místy až osm kilometrů široký pruh aljašské divočiny. Než ho speciálně vycvičení hasiči zahnali do slepé uličky, zaniklo více než padesát tisíc hektarů vnitrozemského porostu smrků ztepilých a sivých, bříz papírových, topolů osik a topolů balzámových, nehledě na – a to Kate nesla ještě s větší nevolí – nespočet keřů klikvy, maliníků, brusnic brusinek a ostružiníků obecných i arktických.
Ale příroda, jako vždy marnivá a rozmařilá, přinesla následující jaro vláhu a mírné klima a z popela devastujícího požáru vyrazila rekordní úroda smržů, jež měla za následek nával kupců nalétávajících sem s hotovostí v kapsách odkudkoli mezi Los Angeles a New Yorkem a místní zase hromadně vyhnala s kbelíky v ruce na honbu za jejich penězi.
Kate se opatrně protáhla. Bylo nebylo, před dávnými věky mívala houby ráda. Teď k nim cítila to samé co k lososům na konci rybářské sezóny: jestliže už nikdy žádnou nespatří, zemře šťastná. Zvedla ruku, aby se podrbala na jizvě, nadechla se trochy sazí a třikrát za sebou prudce kýchla.
U nohou se jim zlatavě třpytil meandr řeky Kanuyaq. Čtyřiašedesát kilometrů jižně od svahu, po němž kráčely, se do výšky čtyř tisíc devíti set čtyřiceti devíti metrů tyčila hora Sanford sousedící s dva tisíce osm set padesát dva metrů vysokou Tanadou a tři tisíce šest set šedesát jedna metrovým Drumem, jejichž modrobílé brnění se lesklo ve slunci pozdního odpoledne. Kate věřila, že kdyby zamžourala trochu víc jihojihovýchodně, uviděla by Angqaq arogantně vévodící Quilackým horám. Špičaté a nelítostné vrcholky vypadaly zcela běžně a poklidně; země mezi nimi však jako noční můra vykreslená rozmáchlými tahy uhlem člověka šokovala a děsila. Krajinu vystínovaly následky požáru, popel tu ležel v tlustých vrstvách, snášel se ze sežehnutých větví. Kmeny stromů žárem explodovaly a zanechaly za sebou hektary černých třísek. Připomínaly hru mikádo ustrnulou ve vzpřímené pozici.
Byla to spálená kostra kdysi úchvatného lesa. „Taková škoda,“ řekla blondýna tlumeným hlasem. „Víš, jak to začalo?“
„Blesk.“
„Blesk?“ Dinah pohlédla na kupovitá mračna shromažďující své vojsko nad jihovýchodním horizontem.
Kate přikývla. „Bývá hlavní příčinou lesních požárů.“
„Aha.“ Blondýně přelétl zrak k oblakům podruhé. „Boj s bleskem by mohl být i nad síly medvěda Smokeyho. Taková škoda,“ zopakovala, zvedla kameru a skrze objektiv mapovala scénu před sebou.
Kate uslyšela tiché vrčení natáčejícího se záznamu. „Ne tak docela.“
Vrčení ustalo, blondýna nedůvěřivě zvedla jedno obočí.
„Opravdu. Díky požáru se les obnovuje a rostou i počty divoké zvěře. Ve starších lesích převládají velké stromy, které se stále rozrůstají a přebírají nadvládu, zatímco nový porost nemá šanci. A novým porostem se živí losi. Pár let po požáru se počet losů znásobí, protože budou mít více potravy. Stalo se to v Kenai po požáru v roce 1969. Stane se to i tady.“
„Hm.“ Dinah nezněla příliš přesvědčeně. „Ale regenerace nějakou dobu potrvá.“
Kate se rozhlédla kolem a pokynula jí.
„Co?“ zeptala se podezřívavě blondýna.
Kate se shýbla, aby ze země oprášila trochu popela. Zespoda na ně vykouklo něco zeleného, podle tvaru listů olše.
„To mě podrž,“ řekla ohromená Dinah. Obluda zelený šlahounek očichala. Dinah je oba zabrala a kamera se rozvrčela. „Skvělý záběr. Smrt a znovuzrození. Destrukce a regenerace! Z černého popela zpustošení vyrazil zelený fénix!“ Sklonila kameru a ještě jednou zalovila v levé kapse a vytáhla otrhanou bibli. Netrpělivě se palcem probírala stránkami a mumlala si pro sebe. „Aha! ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!‘“ Prudce knihu zavřela a triumfálně se na Kate zadívala. „1. Korintským 15:54. ‚Kde je, smrti, tvé vítězství?‘“ Plácla komára. „Kruci. Věděla jsi, že na Aljašce žije sedmadvacet druhů komárů?“ Ohlédla se na Kate. „Nemůžu uvěřit, že tady už něco roste. Vsadila bych balík, že to bude trvat roky.“
Obluda zvedla nad zelený šlahounek nohu. Kate doufala, že si toho Dinah nevšimne. „Moc dlouho to nepotrvá.“ Zaryla si pěst do beder. „Samozřejmě tomu dost pomohly dvacetihodinové dny a vydatné jarní deště.“ Zvedla kbelíky, udělala jeden krok dopředu a hned se nečekaně zastavila.
Dinah do ní vrazila. „Promiň. Co se děje?“ Sledovala Katein pohled a tiše vydechla. „Do prdele.“
Napravo od stezky se vynořil hnědý medvěd. Bylo to největší zvíře, jaké kdy Dinah mimo zoo viděla. V kohoutku dosahoval výšky metr padesát a vážil přibližně půl tuny. Čenich měl celý od sazí, jako kdyby jím ryl mezi ohořelými kládami. Hnědá srst se stříbrnými špičkami se leskla.
Dinah zapomněla, že drží kameru. Málem ji upustila. „Do prdele,“ zopakovala. Věděla, že to není přiměřené zhodnocení situace, ale nic jiného ji nenapadalo.
„Uklidni se,“ napomenula ji Kate.
„Co když nás napadne?“ sykla Dinah.
„Mluv normálně,“ odpověděla Kate a vykročila.
„Kate! Co to děláš? Jdeš přímo k němu! Kate!“
„Prostě pojď za mnou, Dinah.“
Dinah zoufale zaklela a následovala ji. Zvedla kameru na rameno. Nebyla si úplně jistá, jestli ji chce držet mimo nebezpečí, nebo ji mít v případě potřeby připravenou jako zbraň. Pak si vzpomněla na svoji misi a začala natáčet. Už to viděla v živých barvách: zemře při natáčení. Smrt ve službě. Americká asociace dokumentaristů podle ní pravděpodobně pojmenuje ocenění. Pak zauvažovala, jestli Americká asociace dokumentaristů vůbec existuje. A jestli udílí nějaké ceny.
Skrze čočku objektivu vypadal medvěd ještě větší, zaplňoval záběr od okraje k okraji. Nijak nepomáhalo, že se jí třásly ruce. Uvědomila si, že se jí Katein zátylek vzdaluje, a zrychlila tempo.
Medvěd je netečně sledoval. Pro Dinah to byla nejdelší minuta jejího života. Když se k němu přiblížily na devět metrů, sklonil hlavu a splynul s hustým porostem olší na okraji spáleniště.
„Prostě se uklidni,“ zopakovala Kate. Pokračovala beze spěchu stejnoměrnými kroky. „Jsme dvě a mluvíme. Ale chce jít tudy, a jakmile si medvěd něco usmyslí, jde si tvrdošíjně za svým. Nejlepší bude, když se mu budeme klidit z cesty. Naštěstí to nebyla medvědice. Ty většinou touhle roční dobou právě mívají mláďata. Medvědice by byla zatraceně nevrlá.“
Mluvila a mluvila. Dinah teď byla tak blízko za ní, že šlapala Obludě na paty. Obluda dospěla do bodu, kdy měla sice vztyčené uši, ale byla klidná a nevzrušená. Objektiv kamery klepl Kate do hlavy, za což si Dinah vysloužila tvrdý pohled oříškových očí. Kolem houštiny, do které se medvěd stáhl, prošly bez incidentu a nerušeně vylezly na kopec.
Dinah bylo na omdlení, nohy se jí klepaly, jen taktak že se jí nepodlomila kolena. „Ježíši, Kate. Co kdyby nás napadl?“
„To bys byla v háji,“ řekla Kate pokojně bez rozmýšlení.
Dinah zírala na Katein černý cop. „Proč já? Proč já a ne ty?“
Kate se zazubila, aniž by se otočila. „Protože já bych nemusela utíkat medvědovi. Stačilo by mi, kdybych utekla tobě.“
Chvilku trvalo, než to Dinah došlo. A když jí to došlo, dotčeně si odfrkla.
„Ha ha. Moc vtipné.“ Nějakou dobu se tiše vlekla. „Ani jsem nevěděla, že tu v okolí medvědi vůbec žijou.“
„Už nejsi v New Yorku, Dorotko.“
„Proto Bobby každou noc věší věci po stromech.“
„A nejí k snídani slaninu ani párky.“
„Medvědi mají rádi slaninu?“
„Skoro nejvíc ze všeho.“ Kate téměř slyšela, jak se z Dinah na dlouhou dobu stává vegetarián. „Popravdě, medvědi snědí všechno, co se nehýbe. Neradi kvůli jídlu vynakládají námahu.“
„Byly bychom námaha?“
„Jo. Snědí všechno a všechny v okolí, ať už to leží den či rok, hlavně že to prostě leží. Proto nenajdeš poblíž leteckých katastrof žádná těla,“ dodala.
Dinah slyšitelně polkla. „Sežerou je medvědi?“
„Přesně.“
