Ghostwriter

Umírám. To jest chmurný začátek příběhu, přesto si myslím, že je lepší se to dozvědět rázně, jako když se strhne náplast. Stručně a jasně, krátce to zabolí a je klid. Můj doktor chodil kolem horké kaše, ukazoval mi výsledky testů a citoval počty krevních buněk, množství nádorových markerů a nakonec vytáhl snímek z magnetické rezonance, který zobrazoval nádor veliký jako menší citron. Prodlužoval, co mohl sdělit dvěma větami. Jste v posledním stádiu. Zbývají vám tři měsíce života.

Měla bych být smutná. Měla bych mít rozporuplné pocity a třesoucími se prsty vytáčet telefonní čísla svých příbuzných a přátel, abych s nimi vedla bezútěšně depresivní hovory. Až na to, že nemám přátele. A co se příbuzných týče… nemám rodinu. Mám jen odpočet, temný a zlověstný žalm dní, východů a západů slunce, než moje tělo boj vzdá a mysl zavře krám.

Opravdu to není strašná diagnóza – ne pro mě. Na něco podobného jsem čekala čtyři roky. Až spadne gilotina, objeví se úniková cesta. Měla bych z toho dokonce radost, kdyby nebylo té knihy. Příběhu. Pravdy, které jsem se poslední čtyři roky vyhýbala.

Vejdu do pracovny a rozsvítím světlo. Když jdu kolem, natáhnu ruku a přejedu po korkové nástěnce pokrývající celou stěnu. Téměř se dotýkám připíchnutých fotografií, stránek s opuštěnými nápady, poznámek ze stovky probdělých nocí, jiskřiček inspirace, z nichž některé nikam nevedly a jiné si teď lebedí v knihovničkách po celém světě.

Tu nástěnku mi vyrobil manžel. Jeho ruce přidržovaly dřevěný rám na místě, řezaly korek a přibily díly na místo. Aby to mohl udělat, celý den mě držel dál od pracovny. Moje pokusy o vstup zmařil zámek, klepání na dveře nikdo nevyslyšel. Pamatuji si, jak jsem s rukama na břiše seděla přesně v tomhle křesle, když jsem konečné dílo spatřila poprvé. Hleděla jsem na prázdnou nástěnku a přemýšlela nad všemi příběhy, které na ni vystavím, slova už se mi sbíhala na jazyku. Stala se vším, čím jsem doufala, že se stane.

Zastavila jsem na stránce, kterou jsem četla už bezpočtukrát. Papír je ošuntělý víc než ostatní, okraje však nemá propíchané nebo zakryté sousedními fotkami. Je to anotace románu. Právě teď nemá víc než jeden odstavec. Kopie té anotace může jednoho dne zdobit zadní stranu obálky knihy. Napsala jsem patnáct románů, ale tenhle mě děsí. Bojím se, že nenaleznu správná slova, nevystavím správný příběh, že zamířím příliš vysoko a tvrdě dopadnu, a přesto neoslovím čtenáře správně. Bojím se, že vypovím všechno, přesto mi nikdo neporozumí.

Je to kniha, kterou jsem plánovala napsat až za desítky let. V době, kdy vypěstuji svoje dovednosti, vybrousím styl, zdokonalím vlohy. Plánovala jsem si, že nad knihou strávím roky, všechno ostatní půjde stranou a celý můj svět se smrskne jen na to nejdůležitější. Že se nic jiného nepohne, dokud nebude hotová, dokud nebude dokonalá.

Teď už před sebou nemám desítky let.

Nemám před sebou roky.

Nejsem dostatečně zdatná.

Nemám nic.

Nesejde na tom. Vytáhnu připínáček, který drží stránku na místě, a opatrně ji položím doprostřed prázdného stolu.

Tři měsíce. Nejkratší termín odevzdání, jakému jsem kdy čelila. Přesto se obejde bez zběsilých telefonátů agentce, nebudou žádná vyjednávání o čase navíc.

Tři měsíce na to, abych napsala příběh, který si zaslouží roky.

Je to vůbec možné?

 

* * *

 

Během našeho seznámení je noc provoněná vůní trychtýřových dezertů a cigaretového dýmu. Usměje se a něco ve mně se pohne, lupne mi mezi obratli a srdce mi bije trošičku silněji, než kdykoli předtím.

Chlapci jako on nebalí dívky, jako jsem já, nesledují mě očima a nenaslouchají mi, když mluvím. Nenahýbají se blíž a nechtějí víc.

Je jiný než ostatní. Nesměje se. Neustupuje. Naše oči se setkají, usměje se a mně se změní svět.

 

* * *

 

Psaní první kapitoly mě rozpálí. Možná za to můžou nové léky, nebo je to vzpomínkami, ale celá hořím úsilím, vlhké tričko se mi lepí k zádům. Když dokončím příběh našeho seznámení a první schůzky, bolí mě na prsou a mám stažený hrudník. Tehdy v noci si jediným lehkým úsměvem získal moji matku a mě zase s pomocí tacos a mexickým pivem. Když jsme vyšli ven k autu, propletl svoje prsty s mými. Opřenou o to auto mě líbal, já jsem váhala, on byl silný a zkušený. Moji nervozitu rozpustil první sebevědomý vpád jeho jazyka.

Byla jsem mladá dvacetiletá dívka a nikdy předtím jsem na rande nebyla, nikdo mi nenadbíhal, nikdy mě chlapci nebo romantika ani nezajímali, pokud nežili na stránkách mých románů.

Ale té noci bylo všechno jinak. Simon mi vtrhl do života a změnil ho v něco planoucího a divokého. Moje dny začínaly vzrušeným zápalem, noci končily myšlenkami na lásku a budoucnost plnou cestování a vášně, na jeho oči a doteky, na pocit, že jsem žádoucí kvůli něčemu jinému než svému psaní.

Byla to láska. Od samého začátku. Divoká. Šílená. Nerozumná. Láska.

Když ukládám dokončenou práci a zavírám laptop, je mi špatně od žaludku.

 

* * *

 

Ve středu odpoledne, přesně ve 14:24, přestávám psát. Odsouvám laptop stranou, uklidím si pracovní stůl a doprostřed prázdného místa položím telefon a nový poznámkový blok vytažený ze šuplíku. Na jeho bílý linkovaný povrch nachystám otevřené pero.

V příštích dvou minutách se opřu do křesla, napnu ruce nad hlavu, zavřu oči a protahuji si hrudník.

Přesně ve 14:30 zazvoní telefon. Posadím se, seberu telefon a přijmu hovor. „Ahoj, Kate.“

„Dobré odpoledne, Heleno.“ Hlas se jí zadrhne, jako by k telefonu běžela, jako by neměla celý týden na přípravu, nevyšetřila si na něj čas. Hrudníkem se mi začne šířit podráždění, průvodní jev těchto rozhovorů. „Potřebuji probrat čtyři věci.“

Zabralo mi roky Kate pořádně vytrénovat, potlačit agentčiny tendence ke zdvořilostní konverzaci a poklonkování. Ze začátku mým nárokům odolávala, ale jakmile jsem s prvním románem stoupla na ceně a ona dostala první provizi, změkla. Je úžasné, co s člověkem udělají peníze, jakou můžou někomu poskytnout kontrolu. Způsobily, že Kate skáče, jak já pískám. A ze Simona udělaly cvičeného pejska, nicméně takový ten typ, který po sobě neuklízí, značkuje si území, cení zuby a vyjede na dítě, pokud ho nedržíte dostatečně zkrátka.

Ze všeho nejdřív nadhodí Kate zahraniční nabídku. Pod pečlivý nadpis s dnešním datem si zapisuji podmínky. Podmínky přijmu a přesuneme se ke druhému bodu – třetímu vydání Pramice naděje. Proboha. Povzdechnu a podaří se mi projít i třetím a čtvrtým bodem. Ztichne a já zvažuji následující slova. Vybírám taková, která by mohla vyvolat co nejmenší reakci.

„Potřebuji, abys uzavřela všechny rozjednané věci. Odcházím do důchodu.“ Během snídaně jsem se rozhodla, že odchod do důchodu bude nejlepší způsob, jak jí to podat. Co se týká Kate, je to tak trochu stejné jako smrt. Obojí znamená, že přestanu produkovat knihy. Obojí znamená, že nedodržím další termíny odevzdání.

Dlouho je ticho stejné jako to, které se rozprostírá v kaňonu. Ticho, co donutí člověka odtáhnout telefon od ucha, aby zkontroloval spojení. Když konečně odpoví, povzdychnu si nad její předvídatelností, protože odpověď postrádá byť jen špetku představivosti.

 

* * *

 

KATE

 

„Odcházíš do důchodu?“ zeptá se Kate hloupě. Větší část z posledních deseti sekund věnovala snaze vymyslet lepší odpověď, takovou, kterou by Helena ocenila, ale to tvrzení je tak… absurdní, že se zmohla jen na jeho zopakování. Neexistovalo, aby Helena Rossová odešla do důchodu. Ne když Marka Vantlyová chrlí nový bestseller každé čtyři měsíce. Helena bude psát, dokud jí neupadnou prsty, už čistě jen z nevraživosti, kterou cítí ke svojí rivalce. Navíc, kdo odchází do důchodu ve dvaatřiceti?

„Ano,“ vyjede Helena. „To znamená, že člověk přestane pracovat.“

„Ten termín je mi známý.“ Odstrčí se od stolu, kancelářská židle se roztočí a místnost se konejšivě slije v jednolitou šmouhu světle růžové a krémové. „Proč?“ Zatímco se ptá, zavírá oči, protože ví – už když otázku vypouští z pusy –, že nesmí. Pravidlo č. 4 na Helenině seznamu pravidel pro Kate káže: „Nepokládat osobní otázky“. Už dřív ho s katastrofálními následky porušila. Obrní se proti cvaknutí v telefonu, ostrému Heleninu hlasu, obávanému cinknutí příchozího e-mailu plného strohých výstrah ohledně jejich vzájemného vztahu agentka/klientka a vytyčených hranic.

Místo toho si Helena jen povzdychne a její mírná reakce je stejně zvláštní jako oznámení odchodu na odpočinek. „Potřebuji, aby ses spojila s nakladatelstvím a dala jim vědět, že Zlomenou nedodám.“

Kate s trhnutím otevře oči. Odhalí zuby v nadlidském úsilí znovu nezopakovat výrok. Posadí se rovně, přisune se zpátky ke stolu a rovnou otevře diář. Prsty projíždí data, dokud nenarazí na úhledným rukopisem poznamenaná slova odevzdat Zlomenou. Ode dneška za něco přes měsíc. Když spolu minulý týden mluvily, byla Helena z osmdesáti procent hotová a s jistotou potvrdila odevzdání. Za třináct let spolupráce mohla Kate případy, kdy Helena pro­ švihla termín odevzdání, spočítat na prstech jedné ruky. Nikdy nežádala o prodloužení lhůty o déle než týden či dva. Sama lpěla na pravidlech tak přísných, jaká vyžadovala u ostatních.

Ale teď nežádá o prodloužení lhůty na dokončení. Oznamuje Kate, že chce rozvázat nakladatelskou smlouvu na knihu, jejíž vydání už bylo ohlášeno a na kterou se rozjela marketingová kampaň. Polovinu sedmimístného honoráře už měla Helena na účtu, Kate už provizi dávno utratila. V nakladatelském průmyslu se rukopis neodevzdá jen ve vzácných případech. Pro Helenu Rossovou je to nepředstavitelné.

Postaví se a v předtuše boje napne každý sval. „Heleno,“ řekne opatrně. „Co se stalo?“

„Nebuď dramatická, Kate,“ odpoví Helena rázným hlasem, jako by mluvila s dítětem, navzdory tomu, že je Kate o deset let starší. „Zavolej nakladateli. Ukonči veškeré moje závazky. Pokud si na to netroufáš, najdu si jiného agenta, který se toho zhostí.“

Děje se ještě něco dalšího. Kate cítí, jak se to přibližuje, něco většího, než je novinka o Zlomené. K pobřeží se s klidem blíží vlna tsunami, na kterou se nelze připravit, a navzdory očividné katastrofě ona stojí s nohama vrostlýma do země. Polkne, opře se o kraj stolu, aby získala oporu, prsty si pohrává s dvojitou šňůrou perel na krku a bojuje s touhou je zvednout a ďobat se jimi se do rtu. „Já to zvládnu.“ Možná se plete, možná o nic dalšího nejde. Odchodem do důchodu největšího klienta a zrušením smlouvy je možná krveprolití u konce.

„Ještě něco.“ Dvě slova, která nechce Kate slyšet. Svěsí hlavu a vydechne. Ať je to cokoli, zvládne to. Nepřežila s Helenou třináct let, aniž by ji to neposílilo. Do háje, vždyť ta ženská je jako nepředvídatelně se odrážející dělová koule.

„Hodlám napsat novou knihu. Chci, aby ji vydala Tricia Pridgenová.“

Samozřejmě, že ji chce. Tricia Pridgenová je nejžádanější vydavatelka v oboru. Když chce knihu, dostane ji. A všechno, co vydá, vypiluje ve vydavatelský poklad. Bestseller číslo jedna, opakované dotisky, smršť zahraničních nabídek. Ale Tricia Pridgenová si novou Helen Rossovou nevezme. Nedělá romantické knihy. Sakra, vždyť se téměř nevěnuje ani fikci. Její poslední román byla úhledně zabalená sbírka rozhovorů s O. J. Simpsonem, a přesto vévodí žebříčku bestsellerů. Helena by to měla vědět. Helena to musí vědět.

„Chceš nechat Zlomenou nedokončenou a odejít do důchodu a napsat novou knihu, kterou chceš prodat Tricii Pridgenové?“ Jedná se o chybný výpočet, proměnné se nesčítají.

„Ano.“

Kate zavře diář a snaží se uvažovat, projít si jednotlivé kroky nemožné rovnice. „Máš osnovu?“

„Nemám.“

Zaplaví ji úleva, alespoň získá pár týdnů času. „Jak dlouho ti zabere, než ji dokončíš?“

„Neposkytnu osnovu. Ani anotaci.“

Povzdychne si. Kdyby se nejednalo o Helenu, ale kohokoli jiného, myslela by si, že blafuje a celý tenhle rozhovor je jen vtip, v knihovně má schovanou kameru a její kolegové se ve svých kancelářích můžou uchechtat. Ale vyjma svých románů nemá Helena smysl pro humor. Nevěří v nic, co zabírá čas. V žádném případě by nestrávila – Kate zkontroluje hodiny – čtyřiadvacet minut něčím, co není životně důležité. „Nemůžu se do toho pustit bez osnovy. A už vůbec ne bez anotace. To přece víš. Možná by mi to mohlo projít u Jackie, ale ne u Tricie Pridgenové, která – jen tak mimochodem – nebere nabídky z romantického žánru.“

„Kate, já vím, co zajímá Tricii Pridgenovou,“ zazní jako šlehnutí bičem, po kterém zůstanou Kate ve tváři krvavě rudé jizvy ve tvaru slov NENÍ HODNA. Není hodna vyhovět nárokům velké Heleny Rossové. Není hodna být agentkou nejžádanější spisovatelky milostných románů. Není hodna pokládat osobní otázky nebo zavolat jindy než ve středu ve 14:30 či vyjádřit názor na Heleniny knihy. Není hodna dělat cokoli jiného kromě toho držet pusu zavřenou a podřídit se.

„Tak mi prosím vysvětli, jak chceš, abych tu knihu prodala, když o ní nic nevím,“ promluví Kate nejsladším hlasem, který má rezervovaný pro situace, kdy je s Helenou nejhorší pořízení. Kdyby tímhle tónem někdy mluvila na bývalého manžela, možná by zůstal o něco déle.

„Nechci, abys ji prodávala teď. Chci, abys ji prodala za pár měsíců. Až… odejdu do důchodu.“ Odejdu do důchodu říká zvláštním způsobem, jako by si na to ještě nezvykla.

Za pár měsíců. Až odejdu do důchodu. Pár měsíců je příliš brzy. Je to všechno příliš náhlé. Vlna tsunami se přibližuje, neblahé tušení roste. „Kolik toho budeš mít tou dobou napsaného? Kolik budu moct použít?“

„Všechno.“ Odpoví s tichou konečností, jako by ji hovor unavoval a mysl už byla někde jinde. „Musím jít.“

Helena nemůže zavěsit. Ne teď, když právě naložila Kate kopu práce. „Počkej,“ vyhrkne Kate prudce a v duchu si prochází všechno otázky, na které se ještě potřebuje zeptat. „Promluvíme si příští středu?“ Naprosto zbytečně vyčerpaná otázka. Jejich středeční telefonáty probíhaly s takovou pravidelností, že si podle nich mohla řídit ovulaci.

„Ve středu?“ hlesne mdle Helena. „Jo. Možná.“

V telefonu se ozve cvaknutí a Kateiny obavy přerostou v plnohodnotnou paniku.