Nikki se brodila závějemi. Silně zateplenou bundou jí profukoval štiplavě ledový vítr a do kozaček jí padaly hrudky sněhu. V duchu nadávala jako špaček. I za polárním kruhem bylo jistě větší teplo než tady v Minnesotě.
Ve sněhové pokrývce zely šlápoty od vysoké zvěře, které vedly až k drátěné ohradě pár set metrů vpravo. Poblíž stála křiklavě žlutá cedule s nápisem „NEVSTUPOVAT“. Jednalo se o prostor obecně vyhrazený honitbě, ale v tuhle roční dobu to s úlovky valné nebylo. Kéž by stejně jako zvěř mohla ladně přeskočit plot a schovat se mezi stromy; namísto toho však čelila vichru na otevřeném kukuřičném poli.
Připojil se k ní muž ve vlněné čepici a po bradu zazipované parce úřadu šerifa okresu Washington. „Agentka Huntová?“
„Zvláštní agentka Nikki Huntová, FBI.“ Potřásla si s ním rukou a její ledový dech vyplnil prostor mezi nimi.
„Seržant Kent Miller z úřadu šerifa. S těly jsme nehýbali. Věděli jsme, že je budete chtít nejdřív vidět.“
„Víte jistě, že se jedná o ty dvě dívky, které zmizely před dvěma měsíci?“
Millerovu snědou tvář zasypaly vločky navátého sněhu. „Ano. Jsou dobře zachovalé, ztuhlé na kost, přesně jako ty ostatní. Červenou mašli jsme však nenašli. Proto jsem váhal, jestli vás máme volat, ale šerif Hardin trval na spolupráci s FBI.“
Těmi ostatními měl na mysli pětici žen, které v posledních pěti letech zabil Mráz. Byl to první sériový vrah, po kterém Nikki začala pátrat, a zatím první, kterého nedopadla. Mráz měl jasně zavedený postup: koncem podzimu unese ženu, kterou po blíže neurčenou dobu nechá žít, ale nakonec ji zabije a tělo zmrazí. Oběti mají vždycky červenou mašli ve vlasech a celé tělo je vydrhnuté bělidlem, takže se nikdy nenajde ani sebemenší stopa. Mráz působí mezi severní Minnesotou, Wisconsinem a Michiganem, přičemž nezřídka vezme oběť z jednoho města a zbaví se jí v jiném. Tělo vždycky pohodí do sněhu na vrcholu zimy, a to nejlépe tam, kde je každému hned na očích. Městský park, nádvoří střední školy, poloprázdné parkoviště – taková místa upřednostňuje. Odlehlé kukuřičné pole v nejzazší části zemědělského pozemku by bylo tím posledním místem, kde by jeho oběti hledala. Nikki si byla celkem jistá, že Mráz čerpá uspokojení z reakce veřejnosti. Tak proč by nechával těla tady, kde je nikdo nemusel najít ještě celé měsíce?
„Dvě oběti naráz, to Mrázovi není podobné,“ konstatovala Nikki.
„Šerif si myslí, že už mu jedna oběť nestačí,“ podotkl Miller s náznakem hořkosti v hlase. „Vy ho ale znáte líp než kdokoliv jiný.“
„Tohle je jeho vrcholná sezóna.“ Nikki následovala Millerovy dlouhé kroky kukuřičnými poli, která jí vždycky naháněla hrůzu. Spousta jejích vrstevníků si v létě přivydělávala loupáním kukuřice, ale Nikki tam odmítala vkročit. Působilo to na ni stísněným dojmem. „Máme nějaký odhad, kdy se tu mohly objevit?“
„Jen velmi nepřesný. První pořádná sněhová nadílka přišla až v polovině prosince. Raději jsem si to ověřil, ale od té doby máme trvale nějakých pětatřicet čísel. Včera připadlo dalších deset centimetrů, ale vítr to rozfoukává, takže se tvoří závěje.“
Vítr o rychlosti padesát kilometrů v hodině, možná i víc, přemítala Nikki. „Komu to tady patří?“
„Jednomu statkáři kousek odsud,“ odpověděl Miller. „Tohle je jeho zadní pole, na kterém pěstuje hlavně sladkou kukuřici.“
„V zimě sem asi moc často nepřijde.“ Nikki hned napadlo, že jistě nebude jediná, kdo tohle ví.
„To asi ne,“ řekl Miller. „Utekl mu pes a jeho syn se za ním rozběhl po cestě dolů. To on našel těla.“
Chudák kluk. „Přišlo to psisko do kontaktu s těly?“
„Naštěstí ne. Už jsme tady.“
Mohlo by se zdát, že desítky obětí za osm let v téhle branži Nikki zocelí, pohled na mrtvé děti ji však pokaždé rozhodil. Stáhlo se jí hrdlo a ruce zaťala v pěst. Vrazi dětí zasluhují zatraceně vypečené místo v pekle.
Dívky ležely na boku tvářemi k sobě. Jejich trup částečně zakrývala tenká vrstva sněhu. Pod hýžděmi a kolem krku byly svázané roztřepeným hnědým lanem, ale zda je vrah spoutal před smrtí nebo až potom, to napoví až podlitiny. „Vrahovi se nejspíš nevešly do mrazáku, proto je takhle svázal.“
„Takže Mrázovým obětem se to nepodobá?“ ujišťoval se Miller.
„Dosud vždycky ležely na zádech.“ Oběti měly ruce zkřížené na prsou, jako by je někdo nachystal na pohřeb. Tenhle detail Nikki před tiskem záměrně zamlčela a prozradila jen to, že je našli položené ve sněhu.
Miller zíral na mrtvé dívky a kroutil přitom hlavou. „Nikdy jsem pátrání po nich nevzdal,“ zamumlal.
„O tom nepochybuju.“ Nikki moc dobře věděla, že každý vyšetřovatel má případ, kterým se užírá, a tenhle byl přesně jedním z těch, kvůli nimž se policajti dávali na pití.
„Ta tmavovláska je Kaylee Thomasová,“ informoval ji Miller. „A vedle ní leží Madison Maloneová.“
„Obě prvačky ze střední?“ Mrázovým nejmladším obětem bylo osmnáct.
„Na Mráze jsou trochu mladé, ale Kaylee vypadá starší. Možná cílil na ni a Madison se mu připletla do cesty.“ Znělo to, jako by se za svou teorii styděl. Za celých pět let Mráz ani jedinkrát nezměnil svůj postup.
„To si myslíte vy, nebo šerif?“ Nikki by se vsadila, že šerifa Hardina od ohledání místa činu odradilo počasí.
„Šerif.“
Nikki se zachvěla zimou. „Vy jste tu byl jako první?“
Miller přikývl.
„Co vás napadlo, když jste je takhle uviděl?“
„Nejdřív jsem zvažoval Hardinovu teorii, ale chybí červené stužky. Působí to naaranžovaně. Řekl bych, že to udělal někdo místní a tohle místo zvolil v domnění, že tady těla nikdo nenajde až do jara.“
„Vidím to stejně, ale šerif je nejspíš jiného názoru,“ odtušila Nikki. „Těžko se mu divit. Je to hned větší komplikace, když jde o lokálního pachatele.“
Nikki si klekla ke Kaylee a v očích ji zaštípal vichr a sníh. Dívka měla husté, černé vlasy, které tu a tam oživovaly zesvětlené pramínky. U krku měla natržený lem svetru, jako by ji někdo popadl zezadu. Obě dívky byly bosé. Kaylee zela díra v ponožce, z níž vykukoval růžově nalakovaný palec.
Nikki si upravila rukavice a opatrně se dotkla Kayleiny paže. „Tohle měly na sobě, když zmizely?“
Miller přikývnul. „Oblečení jim doslova přimrzlo k tělu.“
„Ten světlý melír měla Kaylee už dříve?“
„Dělala si ho sama těsně předtím, než zmizely.“
„Máme nějakou její fotku s melírem?“ Nikkina expertka přes místo činu by mohla být schopna určit, o kolik dívce vlasy vyrostly – pokud vůbec – než zemřela.
„O žádné nevím,“ odpověděl Miller.
Kaylee přimrznul svetr ke krku. Madison měla zaťaté pěsti pod bradou, lehký kabát však měla zapnutý až ke krku.
„Proč má Madison kabát?“
„Chtěla jít ven jen v halence,“ vysvětlil Miller. „Otec ji před odchodem donutil, aby si vzala kabát.“
Nikki přemítala, zda se dívky staly obětí přepadení, nebo šly k někomu domů a vyzuly se s tím, že se na okamžik zdrží.
Millera a Nikki zaskočil něčí křik. Sněhem se za nimi brodil hubený muž s tenkýma nohama a vikingskou čepicí na hlavě. Copánkové střapce poletovaly ve větru a klapky přes uši se zvedaly nahoru a dolů.
„Nejsou ty boty na tvoje pařátky trochu moc těžké?“ popíchla ho Nikki.
Agent Liam Wilson jí ukázal prostředníček. „Aspoň mám nohy v teple.“
Liam jednotku doplnil před rokem jakožto čerstvý absolvent výcvikového střediska FBI. Pro svou vysokou, hubenou postavu a zrzavé vlasy byl trvale terčem posměchu, ale nenechal se tím zdeptat. Díky trpělivosti, smyslu pro detail a obdivuhodné intuici se stal cenným přínosem jejich drobné jednotky profilování pachatele.
„Kde je Court?“ Působení přírodních živlů je pravděpodobně obralo o veškeré naděje na nález stop, s Courtney Hartovou však spolupracovala dost dlouho na to, aby věděla, že dokáže najít jehlu v kupce sena.
„Tady!“ Courtney se i s celou výbavou vláčela sněhem hned za Liamem. „Jak hluboko se ještě, krucinál, probořím?“
„Zas tak hluboký ten sníh není,“ opáčil Liam. „Problém spíš bude ve tvém trpasličím vzrůstu.“
„Já jsem v normě. To ty jsi přírodní úkaz.“
„Seržante Millere, tohle je agent Liam Wilson a naše vrchní vyšetřovatelka místa činu, Courtney Hartová. Patří mezi naše nejlepší forenzní odborníky a šéfuje mé jednotce pro řešení mimořádných událostí,“ vysvětlila Nikki. „Liam se podílel na posledním Mrázově případu a Courtney je se mnou už od samého začátku.“
Liam potřásl Millerovi rukou. „Řekl bych, že mě těší, ale vzhledem k okolnostem je to spíš opruz.“
Courtney něco souhlasně zamumlala, kývla Millerovi na pozdrav a šla dál k místu, kde ležela těla. „Držela jsem se protokolu ohledně Mráze, takže jsem přišla sama. Takhle ztuhlá těla dají zabrat a rozhodně nepotřebujeme, aby nám tady ve sněhu šmejdil celý tým.“ Klesla na všechny čtyři a sehnula se k hlavám dívek tak, že byla nosem jen na centimetr daleko od jejich tváří.
„Co to dělá?“ nechápal Miller.
Courtney se podívala na Nikki a nepatrně zavrtěla hlavou. Mráz své oběti vždycky pečlivě vydrhnul bělidlem a nevynechal přitom ani oděv. Zápach bělidla se linul z dosud všech Mrázových obětí a Nikki byla skálopevně přesvědčená o tom, že ani tentokrát by to nebylo jinak. Tenhle klíčový detail, stejně jako pozici těla, médiím zamlčela a mohla se spolehnout na to, že její lidé nic z toho neprozradí, dokud si Millera dostatečně neprověří.
„Jen se pokouším zjistit, jak dlouho byly pod sněhem,“ řekla Courtney. „Nějaké tipy?“
„Přinejmenším několik dní, řekl bych,“ odpověděl Miller. „Tenhle dotěrný vichr je pomohl odkrýt.“
Liam pohlédl na seržanta Millera. „Bez urážky, ale tohle podle mě není Mrázova práce.“
„V tom jste zajedno,“ řekla Nikki. „Co víte o statkáři, kterému to tady patří, seržante?“
„Je to muž zhruba tak našeho věku, který zdědil rodinnou farmu. Záznam v rejstříku nemá. Synovi je čtrnáct, také naprosto bezúhonný.“
Nikki pohlédla na Liama, který se zachvěl pod náporem rázného větru. „Náklaďák je na cestě?“
„Pojízdný mrazák?“ zeptal se Liam. „Jo.“
„Je to poprvé, co ho uvidím v provozu,“ podotkl seržant Miller. „Nikdy bych si nepomyslel, že pojede pro dvě mladé holky, a ne nějakého nešťastníka, pod kterým se probořil led.“
Courtney si přidřepla k Madison a silnou lupou zkoumala dívčiny džíny. „Zatracený vítr. Veškeré stopy jsou nejspíš fuč, leda by něco zůstalo přimrzlé k oděvu.“
„Hele, šéfová, co kdyby ses šla ohřát do auta, než ten náklaďák přijede? Já tu s nimi počkám.“ Liam obcházel těla a fotil digitálním fotoaparátem.
Nikki by jindy odmítla, ale ruce i nohy už ji bolely od zimy.
Zatímco s Millerem v tichosti kráčeli zpět, mozek jí šrotoval na plné obrátky. Nalezená těla byla zcela zmrzlá, což vysvětlovalo, proč šerif Hardin považoval za nutné ji o případu uvědomit. Když ovšem uvážila, že její příjmení bude opět plnit stránky novin, nemohla se ubránit dojmu, že Hardin jen využil příležitosti přilákat ji sem. Do Stillwateru nepáchla dobrých dvacet let, a třebaže to bylo veskrze opuštěné městečko, vyvolávalo v ní pocity stísněnosti.
Když teď měla jistotu, že to není Mrázova práce, mohla vyšetřování přenechat místní policii, vrátit se do St. Paul a Stillwater ponechat minulosti, kam také patřil. Věděla však, že ty dvě mrtvé dívky ve sněhu hned tak z hlavy nedostane.
„Sakra,“ zasyčel Miller. „Někdo jí musel dát tip.“
Nikki si chránila oči před padajícím sněhem. Před jejím džípem parkovala čtyřdveřová dodávka. Žena za volantem sledovala, jak se pojízdný mrazák šourá po příjezdové cestě a zastavuje za seržantovým hlídkovým vozem. Naťukala něco do telefonu a rychle se zkoukla ve zpětném zrcátku.
„Caitlin Newportová,“ spustil Miller. „To je –“
„Já vím, kdo to je.“ Caitlinin poslední krimi dokument podle skutečných událostí měl za následek to, že se na smrt odsouzený vězeň dočkal nového soudního procesu. Fred Elwood byl v roce 2000 odsouzen za brutální vraždu své osmašedesátileté tchyně. Jeho malá neteř vypověděla, že se schovala ve skříni a jasně viděla svého strýčka při činu. Později však vzala svá slova zpět. Díky vzorkům DNA Elwooda vloni nakonec zprostili viny.
Caitlin hbitě vyskočila z dodávky a narazila si čepici na medově zlaté vlasy. Rozhlédla se kolem, zapnula se až po bradu a vykročila sněhem, jako by měla veškeré právo promenádovat se po místě činu.
Namísto značkových kozaček a padnoucího kabátu zvolila neforemné oteplovačky a obnošenou parku.
Takhle rozumně se Caitlin zpravidla neoblékala, takže bylo jasné, že chtěla splynout s davem. Pod slunečními brýlemi skrývala zvídavé oči. Přesto Nikki cítila intenzitu jejího filmařského pohledu.
„Naši to s ní vyřídí.“ Miller pokynul dvěma promrzlým strážníkům, jejichž jediným úkolem bylo stát a nedovolit, aby se někdo nepovolaný přiblížil k místu činu.
Vyšší z nich zastoupil reportérce cestu a zavrtěl hlavou. Caitlin mu věnovala pobavený pohled a ukázala směrem k Nikki.
„To je v pořádku, strážníku.“ Nikki si reportérku změřila pohledem.
Caitlin se na strážníka usmála, a ten jí ustoupil z cesty. Rázovala sněhem jako zápasník a upřeně se dívala na Nikki.
Ta jí rukou naznačila, aby zastavila. „Za pásku už ne.“
„Vím, jak to chodí, agentko.“ Caitlinina přátelskost byla asi tak skutečná jako barva jejích vlasů. „Přiznávám, že vás jsem tady nečekala.“
„Zavolali mě,“ odpověděla Nikki. „Na rozdíl od vás.“
Caitlin pokrčila rameny. „Když myslíte. Jak to jde s honbou za Mrázem?“
Nikki se s touhle novinářkou setkala dvakrát během posledních dvou let a pokaždé se jednalo o vyšetřování Mrázova činu. Caitlin věděla, že tenhle vrah by jen tak neslevil ze svých postupů. „Inu, je to jeho oblíbená roční doba.“
