Wiegelt se znechuceně naklonil v sedle koně a odplivl si. Nebyl si jistý, jestli je mu zle z dlouhé jízdy, ze společníků nebo ze sebe samotného.
Jak jsem, u všech bohů, mohl skončit v téhle společnosti? táhlo mu hlavou. Přitom vše vypadalo tak slibně. Správně nastartovaná vojenská kariéra kapitánova pobočníka a pak se to v jediném okamžiku celé zvrtlo. Na převoz žoldu si počkala dobře připravená a vyzbrojená skupina lapků.
Jak se ukázalo, nebyla připravená dostatečně. Po krvavé řeži zůstali naživu jen Wiegelt a zraněný kapitán. Přesně v ten okamžik se projevila Wiegeltova životní láska, a to láska ke zlatu. Mohl by si přitom užívat za plukovní žold, jenom kdyby…
Zkrátka a jednoduše, ještě než si kapitán utáhl provizorní obvaz kolem hluboké rány ve stehně, vyřízl mu zezadu Wiegelt druhý úsměv od ucha k uchu a šťastně ujížděl s plukovní pokladnou do západu slunce.
Žil si jako král, ale jen chvíli. Zlaťáky se rozkutálely mnohem dřív, než čekal. Hýření a povětrné holky mu vytahaly mince z měšce rychleji, než zkažený sýr vyžene hodující na latrínu. Pak už to s ním šlo z kopce. Mečem sice vládl výborně, jenže s dodržováním dohod byl vždycky na štíru, a tak ho za nějaký čas nechtěl jako námezdného šermíře nikdo zaměstnat. V jistých kruzích se říkalo, že jeho slovo má cenu kravského lejna.
Kam se nicméně hrabal na své společníky! S opovržením se podíval na záda dvou kolohnátů v prošívanicích s těžkými meči u pasu. Byla to identická dvojčata, která si občas vzájemně dokončovala věty a dělila se o všechno, i o ženy. Třeba proti vůli dotyčných. Koneckonců, takhle je to bavilo víc.
Ovšem s meči to opravdu uměli a v boji se pohybovali jako jeden muž. Vždy věděli, co dělá ten druhý. Jako by snad měli společnou mysl.
Zrak mu sklouzl na obtloustlého, plešatého Baloga s černým plnovousem kvality zanedbaného roští. Ó ano, starý dobrý Balog, ten si také rád užil, ale na rozdíl od bratrů Refnyrských, jejichž křestní jména si Wiegelt nikdy nezapamatoval, si potrpěl na mladší masíčko.
Stejně jako on měl Balog za sebou barvitou vojenskou kariéru. Skončil v zapadlé hlídce neméně zapadlé horské posádky. Říkalo se, že ho tam uklidili nadřízení za mravnostní delikty. Jednou přívaly sněhu zasypaly horské průsmyky, ještě než k posádce dorazily zásoby na zimu, a ta zůstala po tři měsíce odříznutá. Nikdo přesně nevěděl, co se tam vlastně stalo. Poté co zásobovací vozy konečně dorazily na místo, našli vojáci v ohořelých troskách pevnůstky dočista obrané lidské kosti a nikoho naživu.
O týden později jeden z vojáků tvrdil, že v krčmě viděl někoho podobného Balogovi. Sice se o tom zmínil v hlášení, ale nadřízení tomu nevěnovali pozornost. Popsaný muž měl tělo i tvář vyhlazené tukem. Nepovažovali tedy za možné, že by tak mohl vypadat voják po měsících hladovění.
„Chytáš snad lelky, Wiegelte?“ otázal se za ním ledově chladný hlas.
Wiegelt narovnal svou vytáhlou, šlachovitou postavu v sedle a pohlédl na muže za sebou.
„Jistěže ne, pane.“
Při odpovědi si dával zatracený pozor, aby se mu znechucení neodrazilo v hlase. Při pohledu na svého zaměstnavatele mu pokaždé zatrnulo. Celkem nenápadný chlapík s pěstěnými vlasy a hranatou čelistí by vypadal obyčejně, nebýt šedých očí hledících z vrásčitého obličeje. Ty oči neměly ani ponětí o milosrdenství. To věděl Wiegelt víc než dobře. Výkřiky a sténání vycházející z podzemí zemanovy tvrze mu občas nedávaly spát.
„To je dobře, že si pamatuješ, zač tě platím,“ poznamenal pán DuBoise.
„Dávejte všichni pozor! Náš cíl je už blízko.“
Lotři v sedlech si vyměnili natěšené úšklebky. Až na Wiegelta, který si pomyslel, že je měl všechny dávno podříznout ve spánku.
* * *
Starosta Brulenwick si spokojeně pohvizdoval a vykračoval si po návsi vesničky Tornelin. Tento podzim se obzvláště vydařil. Úroda byla bezpečně ve skladech a sýpkách, berně zaplaceny. Dokonce nebyly ani zdaleka tak vysoké, jak se obával. Zdejší panstvo zacházelo s poddanými laskavěji nežli vrchnost Darnerie, odkud pocházel. Cejch ve tvaru vlčí hlavy, vypálený na hřbetě ruky, který ho označoval za majetek tyrana Wulthara, byl i po těch letech stále zřetelný. Dobře udělal, že se ženou utekl do Aisante.
Musel připustit, že jeho vesnice není nijak zvlášť velká – a vlastně je zcela nevýznamná, stranou od vytížených kupeckých stezek. Přesto však měla jedna ulice a náves, lemovaná dvěma desítkami stavení, své kouzlo. Z polí za vesnicí sklízeli bohatou úrodu a drobné konflikty nebo aférky, které nechyběly ani v takto malé komunitě a vlastně byly z tohoto důvodu ještě intenzivnější, ho zaměstnávaly i bavily.
Takže co tu máme k řešení? Hm, jaká to zvláštní náhoda, že mladý Phillipe chodí pro dřevo na otop vždycky ve stejnou dobu, kdy jen o dva roky mladší Josette sbírá oříšky. Už to trvá nějaký týden. Měl by si promluvit s jejich rodinami a šetrně jim sdělit, co a jak, aby později nedošlo k potížím. Cha cha, bez pár facek se to zřejmě neobejde, ale to už k poctivé vesnické veselce tak nějak patří. Jak jen to tady miluje!
Pouze jedna věc mu dělala trochu starosti. Střelil pohledem k postavě sedící ve stínu na verandě jeho hospody a popíjející jeho víno. Zvláštní chlapík. Mladý a pohledný. Mimořádně pohledný. Však si toho všimla i některá děvčata. Choval se velmi zdvořile. Jako… jak to jen v téhle zemi říkají? Jako pravý chevalier – kavalír. Musel připustit, že černá mladíkovi sluší, přestože by se lépe vyjímal na pohřbu.
Jenže starosta vyrůstal v zemi plné krutosti a násilí, a tak si dobře všiml i jezdeckého meče se štíhlou čepelí a jednoduchým košem chránícím ruku a dýky v odřených pochvách, které se cizinci houpaly u pasu. A také zvláštního pocitu chladu v jeho blízkosti. Znal ten pocit; byl to jistý druh šestého smyslu, jenž mu pomohl přežít v Darnerii. Smyslu, který ho varoval před nebezpečnými lidmi.
* * *
Otočil se, když zaslechl zařehtání koně. Na náves vesnice přijížděli jezdci. Tentokrát ani šestý smysl nepotřeboval, aby ho před nimi varoval. Jezdci byli tak ověšeni ocelí, že se to opravdu nedalo přehlédnout. S úlekem si vzpomněl, že jediná mušketa ve vsi visí nad jeho krbem a naposledy ji nabíjel v zimě na ochranu před vlky. Ne že by mu to bylo něco platné. Přijelo jich pět, a raubíři už od pohledu. Lidé se začali houfovat a znepokojeně sledovali muže, kteří sesedli a koně přivázali u napajedla.
Vrásčitý, dobře oblečený muž předstoupil před ostatní, kteří významně položili ruce na opasky se zbraněmi.
„Jsem zeman DuBoise a sháním služebné na své panství,“ prohlásil znělým hlasem.
„Nabízím ubytování, stravu a celých deset stříbrných týdně. Pro tři mladé dívky.“
Shromáždění lidé se neklidně zavrtěli. Včetně několika děvčat, která si přišla prohlédnout pohledného hosta ve starostově hostinci. Deset stříbrných týdně byly slušné peníze, rok služby a dívka by si sama mohla naspořit na věno a výbavu.
Jenže po okolí se šířily zvěsti o rodu DuBoise a o tom, že z jejich panství se ještě žádná služebná nevrátila. A také o tom, že DuBoise občas objíždí zapadlé vesnice a unáší mladé dívky. O tom se ale mluvilo jen šeptem. Stejně jako o tom, co udělala jeho soldateska těm, kteří se mu postavili na odpor.
„Odpusťte, pane, jsme jen malá vesnice a každá ruka by chyběla. Děvčata jsou potřeba na gruntech,“ uklonil se starosta Brulenwick zdvořile.
„Odporovat šlechtici není moudré, rolníku,“ vyštěkl DuBoise jako prásknutí bičem.
„Kromě toho támhleta křepelička vypadá znuděně,“ přidal se jeden z bratrů a spolu se svým dvojčetem vykročil k vystrašené Josette.
„Pořádná práce tomu kuřátku jen prospěje,“ dodal druhý z bratrů.
Před děvče se postavil odhodlaně se tvářící Philippe.
„Nezacláněj, drnohryze!“ zavrčel ozbrojenec a rovnou z tasení udeřil mládence hlavicí meče do obličeje.
Ozvalo se zapraskání kosti a mladík se zhroutil k zemi. Josette vykřikla hrůzou a shýbla se k ležícímu Philippovi.
Jeden z bratrů se rozhlédl po vesničanech s taseným mečem v ruce, zatímco druhý zezadu popadl Josette a začal jí znalecky ohmatávat prsa, pranic si nevšímaje jejího křiku.
„To jsou, panečku, jablíčka. Přímo do ruky,“ pochvaloval si spokojeně.
* * *
Wiegelt si vesničanů nevšímal. Zaujala ho postava sedící ve stínu hospodské verandy, popíjející cosi z cínového poháru a klidně sledující divadlo. Byla dobře ukrytá před světlem, ale přesto rozeznal zbraně položené na stole.
Vtom ho ze sledování cizince, jenž patrně k vesničanům nepatřil, vyrušil Balog, který zachrochtal, vytáhl zpoza opasku sekeru a vyrazil k desetiletému děvčátku stojícímu kousek od hostince. Vyděšeně vykřiklo a pokusilo se utéct. Balog ji ale popadl za ruku, trhnutím ji otočil k sobě a začal ječící holčičku táhnout ke koním.
V tom okamžiku temná postava na verandě opatrně postavila pohár na stůl. Okamžik poté se jako by rozmazala bleskovým pohybem.
Wiegelt si nebyl tak docela jistý, co se stalo, ale během méně než dvou úderů srdce dopadla postava vedle Baloga. Tomu se na tváři rozlil prapodivný výraz, potom nelidsky zařval a padl přímo na tvář. Zprostřed zad mu trčela levoruční dýka s ochranným košem.
Wiegelt tasil meč a paměť mu zpomaleně přehrála, co se vlastně stalo. Cizinec uchopil do jedné ruky meč, do druhé dýku, odrazil se, plynulým pohybem přeskočil stůl a dopadl na zábradlí verandy. Ze zábradlí se na zem snesl dokonalým saltem. Ještě jeden dlouhý krok a stál vedle Baloga, který se ani nestačil leknout, když mu zabiják při došlápnutí vrazil dýku do zad, a nyní volnou rukou odtáhl děvčátko stranou.
„Běž, maličká!“ postrčil ji jemně mezi vesničany a pak se zájmem sledoval Baloga, který drásal zem rukama, z úst mu stříkala pěna smíšená s krví a kvičel jako podřezávané prase.
Teprve teď měl Wiegelt možnost si tajemného cizince prohlédnout. Mladý muž, sotva dvacetiletý, s nakrátko ostříhanými světlými vlasy a jemnou, takřka dívčí tváří. Něco však tomu obličeji dodávalo nepochybně maskulinní charakter. Byla to tvář anděla, i když spíš padlého, se středně vysokou, dobře stavěnou postavou v černé kazajce a kalhotách. Navíc se mu v obličeji objevil nepříjemný úsměv, podobný rozchlípené ráně.
Zabiják takřka nepřítomně dupl Balogovi podpatkem vysoké jezdecké boty na zátylek a s křupnutím mu prošlápl spodinu lebeční. Balog ztichl. Mladík s bohorovným klidem vytrhl dýku z Balogovy páteře a rozhlédl se po zbylých raubířích.
„Dobrá, pánové, kdo chce zemřít jako další? Pan Wiegelt, nebezpečný jako pouštní zmije a stejně tak důvěryhodný? Nebo snad bratři Refnyrští, na které čeká i za ty nejméně podstatné zločiny oprátka, ne-li lámání kolem?“ otázal se, stále s úsměvem, který by za veselý nemohl pokládat ani bytostný optimista.
Wiegelt nasucho polkl. Tohle nebyla náhoda, on po nich pátral.
„Pokud byste se snad chtěli vzdát, tak vás musím zklamat. Zajatce neberu,“ upozornil je cizinec. Z jeho hlasu jasně zazníval škodolibý výsměch.
Bratři Refnyrští odstrčili holku stranou a s meči v rukou se na cizince vrhli. Zaútočili dokonale koordinovaně, jako vždy. První zleva sekem na krk. Druhý jen o chvilku později zprava sekem na stehno. Zabiják o půlkrok ustoupil. Sek na krk kryl tercií a potom přenosem strhl čepel meče do cesty ostří letícímu k jeho pravé noze. Pokračoval v pohybu a obě vázané čepele vedl mečem současně s krokem doprava až nad svou hlavu.
Dýkou v levačce bodl pravého bratra čistě do podpažní jamky. Vzápětí ťal toho druhého mečem šikmo mezi krk a rameno. Vyvalil se krvavý vodopád. Těla padla k zemi takřka současně.
„Zajímavé,“ poznamenal cizinec. „Tuto techniku jsem vymyslel na protivníky používající dva meče. A vida, ono to funguje i takhle.“
DuBoise se právě v ten moment dostal za jeho záda, kam se již nějakou dobu snažil nenápadně proplížit s dýkou v ruce. Zákeřný manévr nevyšel podle jeho představ, protože v tom samém okamžiku, kdy se napřáhl k bodu, vystřelila zabijákova noha vzad, jako když kopne kůň. Stejně rychle a se stejným účinkem.
Zemana zasáhla pata přesně pod hrudní kost, zlomila jej v pase a muž pak poprvé a naposledy v životě letěl. Asi tři sáhy. Po dopadu zůstal s chrčením ležet.
Přes mlhu bolesti, která ho obestírala, zaslechl pobavený hlas.
„Vidím, že jste společenský člověk, sire, ale žádný strach, já se k vám dostanu.“
Wiegelt bleskově zhodnotil situaci, odvázal koně, vyšvihl se do sedla a pobídl valacha do trysku. Přece se nenechá takhle hloupě zabít.
„Tak počkat!“ ozval se za ním nespokojený hlas. „Zatím to bylo dosti ubohé představení, doufal jsem, že mě pobavíš víc než tví společníci.“
Wiegelt se dostal až na kraj vesnice, když ho náhle něco silně udeřilo do boku. Nic ho nebolelo, a tak se podíval, aby zjistil, co se stalo. Chvíli mu nedocházelo, na co se vlastně dívá. Křičet začal, až když si uvědomil, že chuchvalec zkrvaveného masa je to, co zbylo z jeho boku. Pak už následoval jen pocit pádu a milosrdně ho pohltila temnota.
