Připravujeme

Svatý zloděj
Ellis Peters

NOVÝ PŘÍPAD ČEKÁ TENTOKRÁT NA BRATRA CADFAELA... Více...





Chata v horách

Ruth Ware

MODERNÍ VARIACE NA KLASICKOU DETEKTIVKU AGATHY CHRISTIE DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ...

Naše cena vč. DPH: 279 Kč

Běžná cena vč DPH: 399 Kč

Překlad: Petra Klůfová

Datum vydání: 18. 10. 2022

ISBN: 978-80-7588-390-2

Počet stran: 368

Vazba: vázaná

Skladem: Ano

  • Strávit týden v zasněžených horách se zdá jako skvělý nápad, který by neměla pokazit ani blížící se vánice. Co je víc než velkolepá vyhlídka, teplo sálajícího ohně a společnost známých lidí? Pokud ovšem těmi lidmi není deset spolupracovníků jedné firmy…

    Když Topher St. Clair-Bridges, jeden ze zakladatelů úspěšného londýnského start-upu Snoop, zorganizuje pro zaměstnance týdenní pobyt ve francouzských Alpách, firemní akce probíhá naprosto běžným způsobem. Ovšem jen do chvíle, než spoluzakladatelka Snoopu Eva van den Bergová naruší všeobecnou pohodu, když se snaží protlačit sice lukrativní, ale spornou nabídku na odkup firmy jinou společností.

    Sněhová bouře není nic v porovnání s tou, která se chystá propuknout uvnitř chaty. A když návštěvníkům odřízne spojení se světem lavina, mizerná nálada a napětí se rychle mění v ponorkovou nemoc. A zatímco s každou další hodinou bez vyhlídky na záchranu roste panika, teplota v domě bez elektřiny klesá a účastníci akce jeden po druhém umírají…

    ___

    Moderní detektivka v té nejlepší tradici „královny zločinu“ Agathy Christie od autorky bestsellerů Žena z kajuty č. 10 a Všude kolem černý les.

  •  

    LIZ

    Snoop ID: ANON101

    Poslouchá: James Blunt / You’re Beautiful

    Sleduje: 0

    Sledující: 0

     

    Při jízdě minibusem z ženevského letiště si nechám sluchátka v uších. Ignoruju Tophera s jeho prosebnými pohledy i Evu, která se po mně ohlíží přes rameno. Pomáhá to. Hudba tiší hlasy uvnitř hlavy, jejich hlasy, které se o mně přetahují a bombardují mě argumenty a ujišťováním o své oddanosti.

    Radši je přehluším písní Jamese Blunta, který mi neúnavně opakuje, že jsem krásná. Z té ironie mi je do smíchu, ale ovládnu se, protože jeho lež je svým způsobem konejšivá.

    Je třináct hodin dvaapadesát minut. Na olověně šedé obloze za oknem víří sněhové vločky. Zvláštní pocit. Sníh na zemi je oslnivě bílý, ale v letu se zdá šedivý jako popel.

    Vůz začne šplhat do kopce. S přibývající výškou sílí sněžení a vločky už jen tak snadno netají. Stěrače z předního skla odhrnují proudy břečky, která vodorovně cáká na boční okénka minibusu. Doufám, že máme zimní pneumatiky.

    Řidič přeřadí, protože se blížíme k další úzké zatáčce. Když ji minibus projíždí, na kluzké vozovce se kratičce dostane do smyku a já mám na zlomek vteřiny dojem, že se propadám; ze zákmitu závrati mi je na zvracení i na omdlení současně. Honem zavřu oči, abych zablokovala realitu, a ponořím se do hudby.

    Náhle skladba umlkne.

    Zůstanu sama. Společnost mi dělá jen jediný hlas, neumlčitelný. Můj hlas. Pořád dokola šeptá otázku, která mi hlavou zní už od chvíle, kdy se letadlo odlepilo od runwaye v Gatwicku.

    Proč sem vlastně jedu? Proč?

    Ale odpověď znám.

    Protože odmítnutí jsem si dovolit nemohla.

     

    ERIN

    Snoop ID: N/A

    Poslouchá: N/A

    Sleduje: N/A

    Sledující: N/A

     

    Sníh stále padá – tlusté bílé vločky se lenivě snášejí na měkce vystlané vrcholky, svahy a údolí St. Antoine.

    Během posledních dvou týdnů napadly tři metry sněhu a předpověď počasí hrozí dalším sněžením. Sněhokalypsa, řekl Danny. Sněho-maggedon. Lanovky se průběžně zavíraly, otvíraly, zavíraly. Momentálně v celém středisku není v chodu jediná lanovka, jen věrná malá zubačka vedoucí k chatě boj ještě nevzdala. Jezdí v proskleném tunelu a nevadí jí sebevětší závěje, protože sníh se na koleje nedostane – naštěstí, protože když má lanovka občasný výpadek, jsme tady nahoře doslova uvěznění. Až do roku 2000 nevedla do St. Antoine žádná silnice, minimálně ne taková, co by byla sjízdná i v zimě. Všechno, hosté v chatě, každičké jejich sousto jídla, to vše se sem dopravuje lanovkou. Kdyby měl někdo dost peněz, mohl by si objednat helikoptéru, ale to se snad ještě nestalo. Navíc ve špatném počasí nelétá ani helikoptéra. Při vánici zůstává pro jistotu v údolí.

    Radši o tom moc nepřemýšlím, protože z toho mám divný pocit – klaustrofobii, která neladí s dalekým výhledem z téhle chaty. Nejde jen o sníh, ale i o tuny nevítaných vzpomínek. Stačí minutová pauza a do hlavy se mi cpou výjevy – zmrzlé prsty drápající zledovatělou vrstvu sněhu, odlesk zapadajícího slunce na modré pokožce, třpyt ojíněných řas. Naštěstí dnes nemám na vlastní myšlenky čas. Je jedna po poledni a já uklízím teprve předposlední ložnici, když se z přízemí ozve rezonující třesk gongu. Danny. Houkne moje jméno a dodá něco nesrozumitelného.

    „Cože?“ křiknu a Danny tentokrát buď zesílí hlas, nebo popojde blíž ke schodišti.

    „Povídám, máme oběd! Pastináková polévka s lanýžovým olejem, tak hni kostrou!“

    „Rozkaz, šéfkuchaři!“ odpovím zvesela. V koupelně bleskově vysypu obsah odpadkového koše do černého pytle a seběhnu po točitém schodišti do haly, kam se z kuchyně line lahodná vůně Dannyho polévky spolu s tóny „Venus in Furs“.

    Sobota je nejlepší den v týdnu, a současně i nejhorší. Nejlepší, protože se mění turnusy. Dopoledne tu nejsou hosté a já s Dannym máme chatu jen pro sebe, můžeme se povalovat u bazénu, propařit se v horké lázni pod širým nebem a pouštět si hudbu, jakou chceme a jak hlasitě chceme. A nejhorší proto, že se uklízí, což znamená převléknout devět dvoulůžek, umýt devět koupelen (jedenáct, když počítáte tu v přízemí a sprchu u bazénu), vytřít osmnáct lyžařských skříněk a vyluxovat salonek, jídelnu, pracovnu a venkovní kuřárnu, kde musím ze země vy­ sbírat všechny ty hnusné špačky, které se válí kolem navzdory spoustě odpadkových košů a popelníků. Ještě že se Danny postará o úklid kuchyně, i když má vlastní práce taky nad hlavu. V sobotu večer se totiž vždy podává slavnostní večeře; divadýlko pro nové hosty.

    Teď spolu sedíme u velkého jídelního stolu a já si mezi lžícemi polévky pročítám informace, které nám ráno poslala mailem Kate. Polévka je nasládlá a hustá a na hladině plují křupavé hoblinky pastináku, které Danny osmahl na lanýžovém oleji.

    „Vážně dobrá polévka,“ řeknu. Svoje povinnosti znám skvěle. Danny zvedne oči ke stropu, jako by mávl rukou. Musím uznat, že Danny je skromný. A skvělý kuchař.

    „Myslíš, že jim večeře bude chutnat?“

    Danny tak žadoní o další pochvalu, ale proč ne? Na svoje kuchařské umění je neskrývaně hrdý a rád poslouchá projevy uznání. „Stoprocentně. Je lahodná, zahřeje a… je v ní všechno.“ Snažím se popsat tu výjimečnou chuť, která dělá polévku jedinečnou. „Připomíná podzim v misce. Co chystáš jako další chod?“

    „Začneme jednohubkami.“ Danny ukazuje chody na prstech: „Potom přijde pastináková polévka. Následuje srnčí kýta pro masožravce a houbové ravioli pro vegetariány. Jako moučník crème brûlée a nakonec sýr.“

    Dannyho crème brûlée je mistrovské dílo, pro které stojí za to umřít. Už jsem zažila rvačku hostů kvůli zbylé porci. „To zní skvěle!“ prohlásím povzbudivě.

    „Jo, pokud se mi sem zase nepropašuje nějaký zatracený vegan,“ zavrčel Danny. Ještě ho od minulého týdne nepřešel vztek na naši šéfovou Kate, kdy se z jednoho hosta vyklubal vegan, navíc s bezlepkovou dietou.

    „Kate to napsala naprosto jasně,“ chlácholím ho. „Jedna nesnášenlivost laktózy, jedna bezlepková dieta, tři vegetariáni. Žádný vegan. Buď v klidu.“

    „Copak můžu?“ ráchá se Danny v pocitu křivdy. „Vsaď se, že jeden z nich bude držet nízkosacharidovou dietu. Nebo bude frutarián. Nebo breatharián.“

    „No, ale breatharián by tě aspoň neotravoval, ne?“ odpovím logicky. „Mají kolem sebe vzduchu dost a dost.“

    Mávnu rukou směrem k obrovskému oknu, které vyplňuje jižní stěnu místnosti. Nabízelo dechberoucí panorama, kterého jsem se ani po týdnech v chatě nemohla nasytit. Dnes bylo zataženo těžkými sněhovými mraky, takže viditelnost nic moc. V jasných dnech však člověk dohlédne skoro až k Ženevskému jezeru. Za námi, na severovýchodě chaty, se tyčí Dame Blanche, nejvyšší vrchol St. Antoine, který svrchu shlíží na okolí.

    „Čti jména,“ zahuhlá Danny s ústy plnými polévky. Mluví s ryzím londýnským přízvukem, i když dobře vím, že vyrůstal na sever od Londýna, v Portsmouthu. Nejsem si jistá, do jaké míry to je hra. Danny je šašek a čím déle ho znám, tím víc mě fascinuje jeho složitá, mnohovrstevná osobnost. Přidrzlého kluka z Londýna hraje kvůli hostům, jako že je jeden z nich. Zato během večerů dole v St. Antoine se z dvojníka Guye Ritchieho jako mávnutím kouzelného proutku změní na oslnivého RuPaula.

    Těžko ho můžu nějak soudit, když i já hraju divadlo. Nejspíš jsme na tom oba stejně. To je jedna z kladných stránek práce na horské chatě, kde se nikdo nezdrží nadlouho; v tom směru si s Dannym nemáme co vyčítat. Člověk tu musí začínat pořád znovu.

    „Tentokrát to musím zvládnout bez chybičky,“ vyruší mě Danny z myšlenek. Mlýnkem si do polévky namele několik zrnek pepře, ochutná a zatváří se spokojeně. „Další podělanou Madeleine si nemůžu dovolit. Kate by mě vykuchala.“

    Kate je oblastní manažerka a koordinuje obsazenost a logistiku pro šest firemních chat. Potrpí si mimo jiné na to, abychom klienty pozdravili křestním jménem hned po jejich příjezdu.

    Vysvětlila nám, že tím se lišíme od velkých ubytovacích řetězců. Osobní přístup. Jenže zvládnout to každý týden nanovo je náročnější, než se zdá. Minulý týden se Danny spřátelil s jistou Madeleine, ale když pak dorazily vyplněné formuláře s dotazníkem spokojenosti, ukázalo se, že ve skupině nebyla žádná Madeleine, ale dokonce ani žádné jméno nezačínalo na M. Danny vůbec netuší, s kým si celý týden tak pěkně povídal.

    Sjíždím prstem po seznamu, který včera večer poslala Kate.

    „Tak tentokrát je to firemní výprava. Společnost s názvem Snoop. Devět lidí, každý v samostatném pokoji. Eva van der Bergová, spoluzakladatelka. Topher St. Clair-Bridges, spoluzakladatel. Rik Adeyemi, pán měšce. Elliot Cross, hlavní nerd.“ Danny vyprskne polévku nosem, ale já pokračuju: „Miranda Khanová, nejlepší kámoška, Inigo Ryder, šéf šéfa. Anni Cresswellová, chodící diář, Tiger-Blue Espozitová, mistryně webu. Carl Foster, chlápek přes právo.“ Než skončím, Danny doslova brečí smíchy a dusí se polévkou, která mu natekla do nesprávné dírky.

    „To tam vážně stojí?“ vyrazí mezi kašláním. „Pán měšce? Tiger – jak to je doprčic dál? Netušil jsem, že Kate má smysl pro humor. Kde je správný seznam?“

    „Tohle je správný seznam,“ odpovím pobaveně při pohledu na Dannyho uchechtaný obličej. „Vezmi si ubrousek.“

    „Cože? Děláš si prdel?“ kvikne Danny, ale pak se opře zády o opěradlo a ovívá se rukou. „Moment, beru to zpátky. Na Snoop to všechno sedí.“

    „Ty je znáš?“ podivím se. Danny není zrovna typ, co drží prst na tepu doby. Objevují se nám tu různé typy hostů, hodně soukromých akcí, občas svatební oslava nebo výročí, ale taky až překvapivý počet firemních výprav – cena se nejspíš zdá přijatelnější, když platí firma. Hodně advokátních kanceláří, obchodních a finančních společností. Tohle je ale poprvé, co Danny firmu zná a já o ní ještě neslyšela. „Co jsou zač?“

    „Snoop?“ Teď se pro změnu diví Danny. „Mě podrž, copak žiješ v jeskyni, Erin?“

    „Ne, já jenom – nikdy jsem o nich neslyšela. Nějaká mediální společnost?“ Nevím, jak mě to napadlo. Média byla přesně ten průmysl, který mohl vyprodukovat jméno Tiger-Blue Espozitová.

    „Ne, je to aplikace.“ Danny po mně podezíravě loupne očima. „Fakt jsi o nich neslyšela? Vždyť víš: Snoop, ta hudební apka. Umožní ti – no, špehovat lidi. Nebo tak něco.“

    „Nemám potuchy, jak to myslíš.“

    „Snoop, milá Erin,“ opakuje Danny už trochu otráveně, jako by čekal, že se mi rozsvítí v hlavě a vykřiknu: No jasně, přece Snoop! Vytáhne mobil a sjede na aplikaci, která připomíná dvě oči na sytě růžovém pozadí; nebo snad dva zuby, těžko říct. Ťukne na ikonu a displej zrůžoví, pak zčerná a rozsvítí se nápis SNOOP. Reální lidé reálný čas reálný zvuk, řvou fialová písmena.

    Tentokrát obě O připomínají cívky na kazetovém magnetofonu.

    „Můžeš to připnout třeba na svůj Spotify, nebo tak,“ objasní Danny a přitom projíždí menu apky, jako by mi v tom chaotický seznam jmen celebrit mohl udělat jasno. „Budeš poslouchat to samé co ostatní.“

    „K čemu to proboha je?“ ptám se tupě.

    „Princip ‚něco za něco‘,“ dochází Dannymu trpělivost. „Vtip je v tom, že i když tebe nikdo poslouchat nechce, stačí se připojit a budeš poslouchat ostatní. Voyeurství pro uši, jak to inzeruje Snoop.“

    „Aha. Takže… uvidím, co poslouchá třeba Beyoncé? Pokud tam tedy je.“

    „Jasně. I Madonna. A Jay-Z. A Justin Bieber. A vůbec kdokoliv. Celebrity to milujou – je to nový Instagram. Prostě se s nimi propojíš, chápeš? Ovšem bez toho, že by člověk o sobě prozradil moc informací.“

    Váhavě přikývnu. Jo, někoho to může nadchnout. „Takže jde vlastně o playlist celebrit?“

    „Ne přímo playlist, protože se to děje v reálným čase,“ opraví mě Danny. „Slyšíš to, co poslouchají právě teď.“

    „A co když jdou spát?“

    „Tak nic, zkrátka se neobjeví ve vyhledávání; a když někoho sleduješ a on hudbu vypne, spojení se přeruší a ty se můžeš přesunout k někomu aktivnímu.“

    „Ale když někoho posloucháš a on skladbu vypne, aby přijal hovor –“

    Danny přikývne.

    „Jo, přeruší se to.“

    „Brrr, hrozná představa.“

    Pobaveně potřese hlavou. „Ale ne, ty to nechápeš. Vtip je v tom…“ Danny hledá slova, jak se snaží vyjádřit cosi nesdělitelného. „Jde o to spojení. Posloucháte stejnou skladbu a ty víš, že ať je teď Lady Gaga kdekoliv na světě, slyšíš, co jí zrovna zní v uších. Je to jako…“ Náhle mu zasvítily oči. „Znáš to, když začneš s někým chodit a dělíte se o sluchátka, každý máte jedno?“

    Přikývnu.

    „Takže si představ, že se o ty sluchátka dělíš s Lady Gaga; silný zážitek. Když si lehneš a celebrita se odmlčí, je ti jasný, že pravděpodobně jde spát taky… je to úžasně intimní, chápeš? Vztah na dálku. Ale musíš znát jejich ID ze Snoopu, to dá rozum. Já si to svoje zamykám.“

    „Takže,“ řeknu zamyšleně, „tvoje skladby jsou veřejný, ale účet je anonymní?“

    „Jasně. Třeba já mám jen dva sledující, protože jsem se nenamáhal nikoho přidat na svůj seznam kontaktů. Pochop, pár nejpopulárnějších snooperů je absolutně inkognito. Je tam jeden Íránec, říká si HacT. Každý měsíc se umístí v horní desítce nejpopulárnějších snoo­perů. Tedy, Íránec – to tvrdí on. Klidně může být z Floridy.“

    Cinknutí mobilu upozorní Dannyho na zprávu.

    „Aha, vidíš? Tak tohle je děvče, které jsem si dal do kontaktů, Msaggronistic. Je to francouzská Kanaďanka z Montrealu a poslouchá super punk. Dostal jsem upozornění, že je online a poslouchá…“ Sjede po notifikaci. „Jo, poslouchá Slits. Není to zrovna můj šálek kávy, ale to se nikdy neodhadne předem.“

    „Jasně.“ Netuším, jestli všechno chápu, ale dost to dává smysl.

    „No,“ zvedne se Danny a sebere talíře, „chtěl jsem říct, že u podobných technologických start-upů si dokážu představit, že si jejich hlavní ekonom říká pán měšce, nebo ksakru jak. Nejspíš si tak připadají originální. Kávu?“

    Mrknu na hodinky. Dvě hodiny a sedmnáct minut.

    „Nemůžu. Ještě musím uklidit dva pokoje a u bazénu.“

    „Tak ti ji donesu nahoru.“

    Vstanu a protáhnu si ztuhlá ramena a šíji. Uklízení je fyzická dřina, ale dokud jsem nevzala tuhle práci, netušila jsem, jak moc namáhavé je. Tahat vysavač po schodech nahoru a zase dolů, drhnout záchody a dlaždičky. Uklidit devět pokojů na jeden zátah je fakt otročina.

     

    * * *

     

    Končím úklid bazénu, když se Danny objeví s kávou. Na sobě má plavky – ty nejmenší a nejtěsnější, co jsem kdy viděla. Jsou banánově žluté a když se obrátí, aby můj šálek postavil na lehátko, ukáže na zadku rudý nápis BAD BOI.

    „Necákej,“ varuju ho, když se na okraji bazénu připraví ke skoku. „Odmítám znovu vytírat.“

    Mlčky na mě vyplázne jazyk a pak předvede dokonalou šipku do mělčí části. Nevystříkla ani kapka. Břichem se dotkne dna a bezpečně se vynoří na druhém konci.

    „Tak pojď, uklidila jsi to tady ažaž. Šup do vody!“

    Zaváhám. Ještě jsem nevyluxovala jídelnu, ale těžko říct, zda to někdo pozná.

    Podívám se na hodinky. Tři hodiny a patnáct minut. Hosté mají přijet kolem čtvrté. Stihnu to v pohodě.

    „Tak fajn.“

    Je to náš každotýdenní rituál. Desetiminutové plavání po skončení práce, něco jako symbolické označkování rajónu, připomínka, kdo v tomhle domě ve skutečnosti velí.

    Plavky mám pod oblečením. Stáhnu si propocené triko a zamazané pracovní džíny a připravím se ke skoku. Těsně před odrazem mě neviditelná rukama popadne za kotník a zatáhne. Vyvřísknu a zmizím pod vodou.

    S prskáním vykouknu nad hladinu a vytřu si vodu z očí.

    „Ty kreténskej imbecile! Řekla jsem necákat!“

    „Klídek.“ Danny řve smíchy, kapky se mu na tmavé kůži třpytí jako drahokamy. „Vytřu to sám, slibuju.“

    „To si ksakru piš, protože jinak tě zabiju!“

    „Udělám to, neboj. Než si vysušíš vlasy, bude všechno v pořádku.“ Ukáže si na svou vyholenou hlavu, aby připomněl, že v tomhle směru má proti mně výhodu.

    Praštím ho do ramene, ale nevydržím se zlobit dlouho. Pár minut v bazénu plaveme a zápasíme a se smíchem dovádíme jako štěňata, až nakonec sotva lapáme po dechu. Jenže to už stejně musíme ven.

    Danny se vyhoupne z vody na beton a pořád rozchechtaný odkluše do šatny se převléknout a přichystat se na uvítání nových hostů.

    Je mi jasné, že bych měla udělat totéž; zbývá mi ještě dost práce, ale na minutku, vážně jen na minutku, se slastně vznáším na křišťálově modré hladině. Prsty se dotknu jizvy, která mi přetíná tvář, jemně ji pohladím v místě, kde je kůže pořád tenká a citlivá, a prosklenou střechou vzhlížím k šedé obloze, odkud se snášejí rozvířené vločky.

    Obloha má navlas stejnou barvu jako Willovy oči.

    Hodiny odtikávají minuty zbývající do příjezdu hostů a z šaten slyším šoupání mopu po podlaze. Měla bych vylézt z vody, ale nemůžu. Nedokážu odtrhnout pohled od oblohy. Prostě ležím na hladině, tmavé vlasy rozprostřené do vějíře, a civím nahoru. Vzpomínám.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: