Padala noc.
Pouštní vítr čechral vrcholky dun, zvedal z nich písečnou tříšť a zpíval ve štěrbinách mezi skalami, které si k tomu účelu po staletí vytvářel. Duny, skály i vítr samotný halilo zapadající slunce do týrského purpuru protkaného zlatem; do stejných barev, jimiž se honosil plášť osamělého jezdce.
Jezdec seděl na hřbetě arabského hřebce, černého a pyšného jako špatně skrývaný hřích. Zlaté kroužky na lícnici a otěžích cinkaly ve větru pozdního večera jako lapače duchů, v místě, kde duchové i pouštní život na okamžik utichli. Tentokrát však nemlčeli v pokorném holdu zjevující se myriádě hvězd, teď oněměli děsem.
Jezdec nevnímal scenérii, která by rozpustila i srdce z ledu, protože led v jeho srdci se nedal rozpustit tak snadno. Jeho pozornost přitahovalo město pod dunou, z níž si ho prohlížel. Město, které se v karmínu a nachu koupalo ze všech skal a dun v okolí nejvíc, ale které se v něm koupat nechtělo.
Město hučelo jako otevřená pec vysokými plameny požáru, nad kterým jedni kontrolu získat nechtěli, a ti druzí nemohli. Plameny výšky pevnostních věží hltaly střechy domů, paláců i celých čtvrtí, s každou obětí hladovější než předtím. V kruhu hradeb vypadalo město jako táborový oheň, do kterého kdosi neopatrně přiložil příliš velké množství paliva.
Jezdec měl pocit, že žár plamenů cítí ve tváři, ačkoli mu úsudek napovídal, že je na to příliš daleko. Sluch ho na rozdíl od hmatu neklamal zcela jistě. Agonický, nebo k agonii spějící křik stovek – ne, tisíců lidských hrdel, ryk koní a dobytka zněly jako ozvěna špatného snu. Příliš vzdálený, než aby rušil, ale zase ne tolik, aby ho bylo možné považovat za přelud.
Nářek ztraceného města bylo třeba poslouchat pozorně, pečlivě, protože ho často přehlušoval skandovaný vítězný řev těch, kteří po dlouhém plenu kladivy a hřeby zatloukli brány do tohoto pekla. A tak jezdec seděl na koni na vrcholku nad městem a poslouchal, zatímco jeho nachem zalitá tvář se různila grimasou hrůzy.
Pouštní vítr čechral duny mezi skalami, krmil ve městě plameny a odnášel z něj křik s chutí popela. Padala noc a v houstnoucím šeru, tak nevděčném pro oči, se i grimasa hrůzy zdála být vítězným šklebem.
Praha, hlavní město Visegrádské čtyřky, pár dní před Vánoci, 2078
Probral jsem se hrůzou napresovaný na zadních sedadlech svého saabu, zmačkané sako pod hlavou. Zatímco jsem hledal chuť ke vstávání a poslouchal hukot projíždějících kamionů, zbytky noční můry ze mě stékaly jako čůrky vody po vydatné koupeli. Slábnoucí vzpomínka na pach rozpáleného písku ustupovala pachu spálené nafty, odpadků a kyselého deště.
Ten sen už chutná jako neodbytná milenka. Každou druhou noc ve tvé posteli. A probudíš se vždycky, když se na tebe ten jezdec chce podívat.
Před šesti hodinami jsem auto zapíchl na odpočívadle u D1 a upadl do něčeho, co bylo víc kómatem než spánkem. Měl jsem za sebou přes dva tisíce kilometrů na jeden zátah. Při zvedání ze mě uniklo stařecké zafunění.
A to ti není ani pětatřicet.
Opláchnutí na benzince a horké espresso z automatu mi dodaly sílu dotáhnout poslední štaci, kterou jsem už ráno nezvládl.
Konečně domů. Nemůžu se dočkat, až za sebou zabouchneš dveře a padneš na gauč.
Na třicátém kilometru jsem začal tušit vadu v propočtech a po dalších pěti se zařadil do souvislé kolony Pražáků vracejících se v neděli odpoledne domů. V druhé polovině jednadvacátého století se změnilo mnohé, ale některé návyky českých řidičů přežívaly úporněji než štěnice v cikánském paneláku. Smrtelně frustrovaný vidláky, pomalou jízdou blokujícími levý pruh, jsem se vecpal do toho pravého mezi polské kamiony.
Pravej je přece pro pomalý, a to my nejsme, mamko.
Násilím jsem se uklidnil a pustil rádio.
„… a poslední otázka pro pana Bartáka. Pane policejní řediteli, jak se stavíte k plánovanému jednání vlády o snížení rozpočtu Policie České republiky?“
„Děkuji za slovo. Z mého pohledu hraničí jakékoli snižování s absurdností. Podívejte se, policii trvale chybí v rozpočtu finanční prostředky –“
Proč policii chybí v rozpočtu finanční prostředky, jsem se nedozvěděl, jelikož nad kolonou právě přeletělo policejní auto se zapnutou sirénou. Doslova přeletělo. Vozidla s plně autonomním pilotem, která vás odvezou z Prahy na Makarskou, zatímco spíte, jsou dnes už běžným jevem, ale létající auta na principu dronů měli v Česku jen největší pracháči. A policajti.
Přeladil jsem stanici.
Kvákavé vánoční veselí Evropy 3, bloky reklam, pár starých dobrých českých rádií, nějaká ta koleda, a byl jsem na BBC. Dva pánové se tam právě oxfordskou angličtinou dohadovali o velice zajímavém tématu. Jeden z nich obhajoval několik let starou revoluční tezi kvantového teoretika Henryho Hilla, laureáta Nobelovy ceny, o cestování časem, zatímco ten druhý ji vyvracel jako směšnou slátaninu.
Kdyby se mě zeptali, rád bych jim vysvětlil, ba i předvedl cestování časem v praxi. Přestože o tom vlastně vím prd.
Popojíždění v zácpě bylo zábavné jako bodání se špendlíkem pod nehty. A protože nevyžadovalo zvláštní pozornost, ponořil jsem se do vzpomínek.
* * *
Domů jsem se vracel po osmi měsících ubíjející a bolestné cesty, jejíž části se zdaleka ne všechny odehrály v jednadvacátém století.
A nakonec to bylo stejně k ničemu.
Aby bylo jasno, v mé hlavě bydlí ještě jeden Jorgen, a občas mi do všeho jízlivě žvaní. Vzkázal jsem mu, ať laskavě drží hubu, protože při pátrání po ní jsem se vydal z nejlepšího a chvílemi jsem snad i kouzlil.
Oba jsme věděli, že ten druhý Jorgen je následek terapií a farmaceutik, ale nic jsme si z toho nedělali. Alespoň bylo občas s kým pokecat, i když rozhovory měly úroveň škarohlídských litanií. Když už si člověk musí přiznat, že je schizofrenik, alespoň doufá, že ta druhá osobnost čas od času přijde místo cynických žvástů s konstruktivními nápady. V mém případě marně.
Maive.
Nepamatoval jsem si dobu, kdy by nebyla poblíž. Každá vzpomínka na její havraní vlasy, antracitové oči nebo šíji vonící shalimarem teď čím dál víc připomínala zašlou, zežloutlou starou fotografii. Navzdory Jorgenovým posměškům jsem však nebyl posedlý pubertální poblázněností, nic takového. Spojovalo nás mnohem víc než perverzní sex, respekt a nebezpečné záliby. Maive byla jediným dalším mně známým člověkem, který dokázal nacházet a otevírat dveře do minulosti.
Na cestách kolem světa jsme strávili léta, která nám přišla jako dekády – státy, které jsme neprocestovali, se daly počítat na prstech jedné ruky. Střídali jsme místa i časy, hledali brány, procházeli jimi o staletí zpátky, jen abychom se nakonec vždy vrátili zpět do našeho universa, nasyceni vůní, chutí a dotykem jiné doby.
Milovali jsme se i hádali pod střechou Notre-Dame, když Francouzi dobývali Bastilu, ve srubu na západním pohraničí Nového světa, snad ve všech tokijských divadlech kabuki. Čas byl náš, a jen málo věcí nám bylo svatých. Bylo to někdy během cest po Amerikách, kdy se všechno podělalo. Sny, jako byl ten dnešní, mě pronásledovaly odjakživa, ale tehdy to bylo poprvé, co se objevily i za bílého dne. A s nimi přišly výpadky paměti. Smál jsem se tomu, abych nám zvedl náladu, ale byl to hořký smích někoho, kdo ztrácí rozum, a ví o tom. Nejdřív jsem měl okna párkrát do měsíce, potom každý týden. Občas přicházela nečekaně, občas je něco vyvolalo – pohyb, vůně, barva, myšlenka.
Po návratu z cest jsem se objednal k nejlepšímu cvokaři v Praze. Vyžehlená pracovna, mramor, mahagon, na zeleném štuku fotky celebrit skutečných i aspirujících. Perfektní tečkou byla slečna asistentka. Také vyžehlená. Umělé kozy unikátně doplňovaly umělé prostředí.
Terapeut byl sympatický chlapík toho druhu, který vypadá na padesát kdykoli mezi čtyřicítkou a sedmdesátkou. Terapie jsem miloval. Hovořit s někým, kdo je placený, aby vás nepovažoval za blázna, je úžasně uvolňující. Řekl jsem mu všechno – o hořícím městě v poušti i o těch ostatních vidinách, bdělých či snových.
O lidech, s nimiž mluvíš, aniž by sis pamatoval o čem, o znepokojivě povědomých tvářích, které si nemůžeš nikam zařadit. O jezdci, kterého se děsíš jako čert kříže.
Výsledkem byl rok promrhaných nadějí, půl milionu v hajzlu a závislost na barbiturátech. Alespoň fet fungoval, výpadky paměti ustaly a spal jsem po něm jako zabitý; obzvlášť poté, co jsem ho začal zapíjet bourbonem. Maive to nesnášela, ale byly to buď pilule, nebo nářek upalovaných dětí.
Cítil jsem se jako hrdina z toho prastarého filmu – jako Neo, než objevil matrix; pocity ztráty a odosobnění se staly mými důvěrnými přáteli. Aniž bych byl schopen tu frustrující obsesi uchopit či popsat, odcizoval jsem se i Maive s její vrcholnou empatií. Vzpomínky na její nesobeckou obětavost a skrývaný smutek mi ulpívaly na patře jako trpké víno.
V návalu trudnomyslnosti jsem navštívil i kartářku, samozřejmě lehce přiopilý.
Střízlivý bys tam nešel. A pak ses o tom styděl komukoli říct.
* * *
„Vidíte rodinu zemřelých,“ řekla mi obstarožní mamka po chvíli čtení z ruky a vykládání karet. „V minulém životě jste k nim patřil.“
Další karta.
„Čas hraje proti vám.“
„Čas je všechno, co mám. Co to znamená, patřil k mrtvým?“
„Patřil jste k mrtvým. Teď se k vám vracejí.“
„Kristepane, díky za vysvětlení. Co mám udělat, aby se vracet přestali?“
Další karta.
„Musíte se opět stát jedním z nich.“
Slyšíš? Navádí tě k sebevraždě.
„Tebe taky, idiote… To nebylo na vás, dámo. Kdybych se chtěl střelit do hlavy, nebudu potřebovat věštce, aby posílil moje odhodlání. To mi vážně radíte, abych se zabil?“
„Ne. Stačí se vrátit mezi mrtvé.“
Na další kartě byly vyobrazeny tři dětské tváře.
„Co je to za fracky?“
„S vaším osudem jsou spjaty tři děti. Dva synové a jedna dcera. Jen jedno dítě je však to pravé.“
Maive by měla začít nakupovat přesnídávky.
„Jak pravé? To budou dvě kukaččí? Děcka neplánuju.“
„Vy cestu započnete, on ji však dokončí,“ ukázala vědma na prostřední tvář. „Osudu se nelze vyhnout. Čas vám vše odhalí.“
„No jistě,“ ušklíbl jsem se. „Tuhle větu můžete říct komukoli, a vždy cky bude znít jako moudro.“
Další obrázek znázorňoval bílý zikkurat, na jehož vrcholku se cosi les klo. Oteklá ruka obtěžkaná masivní bižuterií umístila kartu nad prostředního chlapce.
„Věž z alabastru. Asiménia póli,“ pronesla tiše. „Tam jeho cesta skončí.“
„Nejste poněkud teatrální, dámo?“
„Víc karty nevidí. Jste opilý. Zaplaťte a běžte domů.“
Nechal jsem jí dýško, jako bych dostal happy ending, a s tradiční jízlivou poznámkou jsem se vrátil k pití.
A tak jsme zažívali světlé i tmavé chvilky, a dny utíkaly jeden za druhým. Navzdory svým cestám jsme se doma cítili nejvíce v Praze, kde Maive také nakonec otěhotněla, a vzápětí i potratila. Bez ohledu na silácké řeči žádná žena nenese takovou událost lehce; týdny uplynuly v zadumaném mlčení.
Poslední den jsem si pamatoval, jako by se stal včera. Překvapivě energický, v náladě bez poskvrnky, s dlouhou procházkou po Petříně a ještě delším milováním. Maive byla čilá, vzrušená a ze všeho nejvíc rozhodná jako člověk, který konečně po těžkém přemítání dospěl k řešení.
Druhý den ráno byla bez jakéhokoli vysvětlení pryč.
Šokovalo mě to. Vždycky jsme k sobě byli do nejvyšší míry upřímní, i v nejtěžších chvílích. Pokud by mě chtěla opustit, přinesla by to na stůl, tím jediným jsem si byl zcela jistý.
V první chvíli jsem zpanikařil, protože nepřátel jsme si také nadělali dost, ale ukázalo se, že skutečně odjela sama. Vystopoval jsem ji k prvnímu taxíku, pak na hranici, potom do Vídně, a dál už to šlo samo. Stal se ze mě profesionální stalker.
Osm biologických měsíců, a celé to bylo stejně k ničemu.
Bylo. Na měsíc mi zmizela ve Skotsku dvanáctého století, ale definitivně jsem ji ztratil až v Paříži roku osmnáct set padesát tři. Když jsem seděl v kavárně na Champs-Élysées, bez sebemenší karty v rukávu, měl jsem chuť někoho zabít.
* * *
Panické zatroubení mě včas přimělo dupnout na brzdu a vrátit se zpět do levého pruhu. Během mého hloubání se kolona dala opět do pohybu. Vyděšené oči mámy, do níž jsem to skoro narval, stály za zapamatování.
Zbytek cesty už jsem se soustředil na jízdu, prokličkoval Jižní spojkou, Smíchovem a zamířil k Šalamounce. Rozeklané obrysy naší prvorepublikové vily, o něco černější než tmavnoucí obloha, jsem přivítal s očekávanou úlevou. Elektrická vrata garáže ochotně zareagovala na povel mého neuročipu, zaparkoval jsem, prošel mezi několika borovicemi a vyběhl po pěti schůdcích.
Opadaná omítka vlhce páchla a neumytá okna odrážela okolí, protože venku jsme záměrně neudržovali vůbec nic. Díky stromům a zarostlému svahu byla stavba ze silnice téměř neviditelná, což naší touze po soukromí nanejvýš vyhovovalo. Majitelka vily žila trvale ve Švýcarsku, v osmdesáti letech měla prachy těžce na háku, a s nimi i spekulanty, kteří se čas od času pokoušeli dům koupit. S Maive se během krátkých náv štěv obzvlášť spřátelila, a díky tomu jí ani nečinilo takové potíže tolerovat jejího občas nabručeného, cynicky pozitivního chlapa.
Zpod listím zapadané kočičí misky jsem vyhrabal prastarý železný klíč a skryté magnetické zámky jsem odemkl unikátním Irdeto klíčem z neuročipu. Na zrezivělé dopisní schránce stála dvě jména: Markéta Procházková a Jiří Hrůza.
Když za mnou šeptající hydraulika zabouchla masivní dveře, bylo téměř devět.
