Abby Jimenez ve svých knihách s vtipem, nadhledem a špetkou erotiky zkoumá komplikované vztahy mezi ženami a muži, přičemž se nebojí ani témat, o nichž se obvykle nežertuje. V novince Součást tvého světa se věnuje domácímu násilí. Proč si vybrala právě tohle téma?

 

Rozhovor s Abby Jimenez vyšel v knize Součást tvého světa

 

 

Co tě přivedlo na myšlenku vyprávět tenhle příběh?

 

Moje nejlepší kamarádka žila v neuvěřitelně násilnickém vztahu, než jsme se poznaly. Jen zázrakem se jí podařilo uniknout. Od té doby pomáhá obětem domácího násilí a otevřeně mluví o tom, co si prožila.

Než jsem poznala Lindsay, nechápala jsem, co to je cyklus zneužívání. Nedokázala jsem pochopit, proč ta žena prostě neodejde. Mnoho lidí vůbec netuší, jaká dynamika moci v násilnických vztazích probíhá a jak se dá pomoct někomu, kdo takto trpí. Až když se mnou o tom Lindsay začala mluvit, začala jsem rozumět tomu, jak komplikované ty situace jsou a jak těžké je dostat se z nich pryč. Viděla jsem před sebou inteligentní, schopnou, silnou ženu, která skončila v příšerném manželství a cítila se tak bezmocná, že se bála i utéct. Všechny mé zažité představy o tom, komu se tyhle věci stávají a proč, se roztříštily. Velmi mi to otevřelo oči.

Nenapadá mě lepší způsob, jak šířit osvětu, než umístit čtenáře přímo do mozku někoho, kdo to prožívá. Když jsem psala, dělala jsem si velmi důkladný průzkum, abych měla jistotu, že rady, které Alexis Liz dává, jsou správné. Doufám, že by mohly fungovat jako určitý návod pro ty, kdo se stanou svědky násilnického chování nebo ho zažívají.

 

„DANIEL JE ZKRÁTKA MILÁČEK"

 

Co tě spojuje s Alexis? Nebo s Danielem?

 

K oběma mám hodně blízko. Vyrostla jsem v prostředí bez peněz. Nikdy jsem nechodila na vysokou. V šestnácti jsem musela začít pracovat, takže jsem skončila ve službách, protože to bylo jediné odvětví, kde člověk dostal práci bez vyššího vzdělání. Bože, v kolika chlaďácích já už plakala – k neuvěření. Alexis je mi blíž věkově, a když teď mám větší finanční zajištění, můžu si občas dovolit něco hezkého. Takže jsem vlastně celkem snadno dokázala žít v hlavě každého z nich. Ale kdybych měla jednoho vybrat, asi mám blíž k Danielovi.

Daniel je zkrátka miláček. A hrozně se mi líbilo vidět dům Alexis jeho očima. Alexis byla ke svému životnímu stylu absolutně lhostejná. Z jejího vyprávění jsme nikdy ani náznakem nevycítili, jak extravagantní je její životní styl – protože ona sama si to vůbec neuvědomuje. Je na to tak zvyklá, že jí to vůbec nestojí za zamyšlení. A potom k ní přijde Daniel a padne na zadek z toho, co vidí. Víte, já cítím, že ať si v životě budu moct dovolit jakýkoli luxus, nikdy se nestane, že bych ho neuměla ocenit. A myslím, že stejně tak to má i Daniel. Vždycky si bude vážit privilegií, která v životě získá, protože pochází z tak skromných poměrů. A to je mi velmi blízké.

 

Proč ses rozhodla pojmenovat Danielovo město Wakan?

 

Chtěla jsem, aby to bylo slovo, které používali místní lidé. Spousta míst v Minnesotě má pořád svá původní jména. Proto jsem kontaktovala organizaci Původní jazyky Ameriky a věnovala finanční dar na jejich iniciativu pro Pojmenovávání, aby mi nějaké jméno vybrali. Tato iniciativa podporuje záchranu původních místních jazyků, což se mi hrozně líbí. Chtěla jsem, aby název města evokoval něco magického. Oblast jižně od Minneapolis je tradiční půdou dakotských Siouxů. Nejznámější dakotské slovo pro „kouzlo“ je „Wakan“. To slovo neznamená jen kouzlo, ale také spiritualitu, posvátnost nebo něco zázračného.

Chtěla jsem dát skrytý význam i světu Alexis. Royaume znamená ve francouzštině „království“ nebo „říše“.

 

„VE WAKANU SE DĚJÍ VĚCI, KTERÉ NEJDE VYSVĚTLIT“

 

Věci ve Wakanu nejsou vždy tím, čím se zdají – vážky, proměňující se vitrážové okno v penzionu Grant, šílené bouřky. Jaký byl tvůj záměr u těchto detailů a jak se stalo město samo o sobě další postavou?

 

Nejlépe to řekl Pepek: ve Wakanu se dějí věci, které nejde vysvětlit.

Chtěla jsem město, kde by byla kapička „možné“ magie. Hrozně se mi líbila myšlenka, že setkání Alexis s Danielem bylo víc než jen štěstí nebo osud – že to byl zásah shůry. Duch města vycítil její přítomnost, věděl, že tam patří, a našel způsob, jak ji zastavit, aby neodjela pryč. A ať už město stráží kterákoli ze všemocných vesmírných sil, je velmi pevně svázaná s Danielem.

Daniel je naprosto zásadním stavebním prvkem pro blahobyt města. Je správcem navazujícím na dlouhou řadu správců. A já myslím, že ta magie je nastavená tak, aby zajistila jeho štěstí. Udělá cokoli, aby mu pomohla. Chrání ho a je propojená s jeho emocemi – a vůbec jí nevadí zahrát si na dohazovače, když je to potřeba.

Vložila jsem do knihy spoustu drobných detailů, kterým člověk opravdu musí věnovat pozornost, aby si jich všiml. Třeba ta vitráž na podestě. Nikdy není popsaná stejně, protože se mění, a nikdo si nepamatuje, jaká byla, kromě čtenáře, na kterého magie nemá vliv. Ta vitráž má schopnost vymazat vám z hlavy, co jste viděli, a také se nenechá zvěčnit na fotografii.

Vážky znamenají změnu. První vážku vidíme hned v první kapitole, když Daniel vytahuje Alexis z příkopu. Jakmile se ti dva potkají, kola osudu se dají do pohybu. Potom se vážky objevují průběžně v celé knize. Zmizí, když se objeví Jake, protože Liz je v situaci, kde žádná změna není možná a ona se ho bojí opustit – nakonec jí ale vážka sedne na koleno a dá nám naději, že se možná myšlenka na záchranu uchytila a že snad v nějakou změnu můžeme doufat.

 

V této knize je cítit silný monarchistický komponent a taky kapka disneyovské poetiky. Řekni nám k tomu něco.

 

Daniel i Alexis jsou královské krve. On je poslední ve své pokrevní linii, ožebračený princ ohrožený ztrátou svého zámku. Ona je bohatá, i když váhavá princezna s ohromným a mocným královstvím, dědička prestižního trůnu. Strašně mě bavilo prokreslovat v knize tuto dynamiku. Derekův odchod je velmi podobný abdikaci Eduarda VIII., který se vzdal britského trůnu, aby se mohl oženit s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. To byl ve své době obrovský skandál, který plnil všechny stránky bulvárních plátků. Mělo se za to, že Wallis je pro krále společensky a morálně nevhodná, stejně jako Lola pro Dereka, a Eduardův odchod znamenal, že na trůn musel, byť velmi nerad, usednout jeho mladší bratr Jiří VI.

A zakomponovat do knihy všechny ty disneyovské prvky, to byla čirá radost. Máme tam Alexis, která hned za vraty přijde o botu. Je zrzka, vržená mimo svou sféru vlivu, s ovládajícím otcem – haló? Malá mořská víla? Velmi zásadně se tu pracuje s prvky z Aladina. Ulice, ve které bydlí Alexis, se jmenuje Chateau de Chambord – tak se jmenoval zámek, který inspiroval kreslenou verzi Krásky a zvířete v roce 1991 i hranou verzi z roku 2017. Ten motiv je jasný. Alexis je krásná, chytrá žena uvězněná v zámku s příšerou. No a samozřejmě nesmím zapomenout na Princeznu Nevěstu. Zkrátka jsem se při psaní této knihy královsky bavila.

 

Stvořila jsi Huntera podle jednoho ze svých psů, jako jsi to udělala u Kaskadéra Mikea v knížce Jenom kamarádi?

 

Hunter byl volně inspirován loveckým psem mého manžela. Jmenuje se Tess a už mi domů přinesla několik převážně mrtvých zvířat, přičemž jedno z nich se dostalo až do obývacího pokoje. A vždycky se tváří naprosto nechápavě, když začnu ječet.

 

Které tři postavy ze svých knížek by sis vybrala do svého týmu pro zombie apokalypsu?

 

Když se podívám i na ostatní knížky, brala bych Jasona. Protože umí lovit. Potom Alexis, logicky, protože potřebujeme doktorku, no a Daniela, protože umí konzervovat jídlo, zahradničit a postavit krmelec. No a k těmto postavám musíme automaticky přiřadit jejich protějšky, protože je v žádném případě nehodlám rozdělovat!