Varovné hlášení pronášené chladným ženským hlasem, které se rozléhalo chodbou, bylo mimořádně otravné.
„Pozor – uzavření sekce za třicet vteřin!“
Jako bych to nevěděl, když jsem ho sám nařídil.
Chodba vesmírného křižníku, kterou jsem se právě krok za krokem ploužil, měla šestiúhelníkový průřez a byla vojensky stroze šedá s občasným varovným označením v oranžové či rudé.
Podrážky bot klapaly o segmenty tvořící podlahu. Ty představoval hustý rošt, skrze který byla vidět kabeláž. Servisní průchody nejsou na okrasu.
V dálce za sebou jsem uslyšel zasyčení. Asi bych měl pohnout, jenže nějak nedokážu přidat.
„Rychle ztrácíme integritu,“ ozval se mi v hlavě PP – Personální Procesor.
„Že se loď rozpadá, vím taky,“ odpověděl jsem.
„Myslím našeho těla.“
„Našeho?“ uklouzlo mi nahlas.
Poslední dobou si začíná osobovat něco, co mu nepřísluší, chlapec. Tedy na to, že je jen počítač.
Nicméně co tím chtěl říct? Přejel jsem pohledem po svém těle. V oblasti břicha jsem se zastavil. Z hluboké trhliny v khaki pancíři mi vyhřezla střeva. Naštěstí mi moc neplandala.
Maně mě napadlo, jestli už to vážně trochu nepřeháním. Bohužel s tím teď nemůžu nic dělat, ani hledat blbej obvaz. Jestli se odsud nedostanu včas, mám to spočítaný.
***
Bezpečnostní dveře na hranici sektoru deset metrů přede mnou. Připadalo mi to stejně daleko jako jeden světelný rok. Přestože naše lodě létají ve warpu mnohonásobně vyšší rychlostí, než je rychlost světla, je to pořád zatraceně daleko.
Pět metrů. Syčení se ozvalo mnohem blíž. Přestože jsem byl vypěstován tak, abych nijak zvlášť strachu nepodléhal, pořád jsem jen člověk. Jeho spáry se mi s mrazením zaťaly do páteře.
Díky tomu jsem nepatrně zrychlil. Nemělo smysl se ohlížet. Buď to stihnu, nebo ne. Ani střílet nemůžu, o zbraň jsem přišel před třemi minutami.
***
Dva metry. Cvakání a škrábání za mnou.
Jeden krok. Druhý. Ten jsem protáhl, zachytil se hrany dveří a vtáhl svou těžce zkoušenou tělesnou schránku dovnitř.
Samozřejmě jsem zapomněl na to, že průchod má i práh, takže jsem zakopl a spadl na bok. Naštěstí ne na ten zraněný.
Bylo to vážně na poslední chvíli. Tlakové dveře se zavřely ve zlomku vteřiny s razancí, že by člověka přeštíply vejpůl. Žádného z těch parchantů ne, i to jsem už zkoušel.
To už uplynulo půl minuty? Nějak ztrácím pojem o čase.
***
Po nezničitelném kompozitu tlakových dveří zaskřípaly drápy. Snad bude odolnější než nezničitelný kompozit mého brnění, ze kterého mi po zásahu právě takových drápů lezla střeva.
Asi bych měl pohnout.
„Skřííííp!“
Asi určitě. Ty dveře budu ještě nějakou dobu potřebovat v provozuschopném stavu.
Na druhý pokus jsem se se zasténáním zvedl do kleku na jednom koleni. Pravačkou jsem sevřel nouzový chyt kolem tlakového průchodu. Umělá gravitace zatím šlapala, ale stejně se teď zatraceně hodil. Jinak bych se k ovládacímu rozhraní ve výšce hlavy nikdy nedostal. Opřel jsem se o stěnu a položil dlaň na rozhraní.
„Hally,“ oslovil jsem skrze ně centrální AI. „Proveď dekompresi sektoru G21.“
„Autorizace?“ ozval se chodbou chladný, nezúčastněný ženský hlas.
„Desátník Jan Jansen DV1375UO,“ nahlásil jsem.
S touhle byrokratickou mrchou se nemá smysl dohadovat.
„Autorizace přijata. Opravdu si přejete nařídit dekompresi sektoru G21? Potvrďte!“
„Potvrzuji.“
Škrábání na tlakové dveře nabralo na naléhavosti.
„Dekomprese sektoru G21 za pět… čtyři… tři… dva…,“ odříkávala Hally, „jedna… teď!“
Ozvalo se zasyčení, které bylo daleko hlasitější než ta předchozí. Škrábání ustalo.
Sektor G21 pro mě zůstane nedostupný. Nemám dost kyslíku, abych ho po dekompresi nechal doplnit.
Donedávna v něm byly tři kousky a nakonec mi nezbylo než nechat zbylé dva vycucnout do prostoru a doufat, že se nedostanou zpátky.
***
Mrkl jsem. Aspoň mi to tak připadalo, ale když jsem zase otevřel oči, zhrouceně jsem seděl opřený o stěnu pod ovládacím rozhraním.
„PP uživateli, je nezbytné, abys opět nabyl vědomí! PP uživateli, je…“
„Dost, už jsem vzhůru! Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Dvě minuty, třicet dva vteřin, pět deseti…“
„Jo, jo, to mi pro představu stačí,“ uťal jsem ho, dokud to šlo. PP má své mouchy a sklony k puntičkářství. Kdyby nebyl počítač, podezíral bych ho, že se rád vytahuje.
„Měls o mě strach?“ ušklíbl jsem se.
„Na tuto otázku nejsem schopen odpovědět,“ prohlásil chladně. „Navrhuji urychlený přesun na nejbližší ošetřovnu. Ukazatele zdravotního stavu jsou mimo přijatelnou toleranci.“
„Pokud mě paměť neklame, nejbližší ošetřovna je tak sto padesát metrů daleko.“
„Přesněji sto čtyřicet šest metrů a třicet…“
„To takhle nedám. Mrkni do složek, jestli nevyhrabeš pokročilý zdravotnický kurz. Mám nahraný jen základní.“
„Vyhledávám… Nahrávám.“
V duchu jsem mu poděkoval a už jsem se tím probíral. Nahrál mi rovnou program „Polní chirurg“.
Amputace jsem zbaběle přeskočil.
***
Vlastně to bude jednodušší, než jsem čekal. Jednoduché a funkční. Tuhle kombinaci mám rád.
Nejdřív jsem zkonstatoval, že na větší operaci nemám a budu to muset jen flikovat. Prát do těla anestetika nemělo cenu. Byl jsem tak nadopovaný bojovými drogami, že by mě další chemikálie nejspíš zabily. Už takhle mi toho v žilách muselo kolovat spíš na procenta než na promile. Bohužel jsem se momentálně nacházel ve fázi útlumu.
Rány sice bolely, ale ne tak, že bych to nesnesl. Vysoký práh bolesti je jedním z výběrových kritérií vojenského klonovacího procesu.
Od opasku jsem odepnul malou lékárničku. Byla z tmavě šedého, silně profilovaného kompozitu. Položil jsem ji na zem vedle sebe. Přitiskl jsem bříško ukazováku na senzor a lékárnička se rozložila do operační polohy. Zvětšila se téměř na pětinásobek a vše bylo hezky po ruce.
Očima jsem vyhledal, co budu potřebovat. Vytáhl jsem sterilní obvaz, který jsem rozdělal, čímž jsem ho nejspíš kvůli špinavým rukám připravil o značnou část sterility. Za jeho pomoci jsem smyčky střev opatrně přitáhl ke zbroji. V rádci dost bazírovali na tom, abych na střevo nesahal rukou. No, snažil jsem se.
Pak jsem ještě bakuli na boku přestříkal fixačním sprejem z lékárničky. Celou dobu jsem zuřivě mrkal, abych udržel padající víčka otevřená. Sotva jsem položil sprej, někdo v chodbě zhasnul osvětlení.
***
Po dalším mrknutí mě do očí bodlo světlo. Světelné pásy ve stropě chodby opět utěšeně šajnily. Vzhledem k tomu, že jsem v ní byl sám, musel jsem znovu ztratit vědomí. PP mě tentokrát nebudil. Buďto usoudil, že to nemá cenu, nebo taky omdlel.
„Kolik tentokrát?“
„Jedna hodina a dvacet sedm minut. Přibližně,“ pravil PP. Přišlo mi, že poněkud nevrle.
V duchu jsem přikývl. Za tu dobu se mohlo přihodit ledacos, ale zase jsem se cítil mnohem lépe. Zvedl jsem se. Zvládl jsem to jen s minimem hekání a nadávání. Nebyl důvod otálet, a tak jsem se vydal zpět na základnu. Lékárničku jsem nechal rozloženou na zemi. Těch jsem měl na rozdíl od jiných (a potřebnějších) věcí dost.
***
Přibližně po dvaceti minutách jsem se zvednutou hlavou ležel na bílém nemocničním lehátku a čtyři robotické paže kmitaly kolem mých zranění.
Nemocniční lehátko byl dosti nepřesný pojem. Tohle byl plně automatizovaný systém, který v plném rozsahu nahrazoval běžné nemocniční oddělení traumatologie a chirurgie.
Anestezie, natož celková, nepadala v úvahu, takže si to celé užiju hezky v plný palbě.
Paže odstranily provizorní obvaz a rozepnuly spony krunýře na bocích a ramenou. Sundat ho nebylo zrovna snadné. Aby nepotrhaly smyčky střev, musely ho částečně rozřezat. Když střevo dezinfikovaly jakousi pěnou, byl to zatraceně divný pocit.
Kovová makadla zevrubně obracela střevo před několika vznášejícími se senzory.
„Co to dělají?“
„Nejspíš věnují pozornost možným penetracím orgánu.“
Uznale jsem nakrčil obočí.
„Chápu. Děkuji.“
„Není zač.“
Teprve teď mi došlo, že s ním mluvím nahlas. Tohle byl jeden z okamžiků, kdy reagoval jako skutečný člověk. Vlastně mi přišlo, jako by byl poslední dobou víc a víc lidský. Možná se teď méně kontroloval a občas mu něco uklouzlo.
Jak moc je schopný učit se kvantový superpočítač postavený na bázi polaritonů? PP byl jiný než mašinky, které běžně montovali do lebky úderným oddílům a jednotkám zvláštního určení. Pokud vím, dostal jsem ho z jednotky jako jediný. A bez manuálu.
Mechanické paže mezitím začaly střevo soukat zpátky do břišní dutiny. Doufal jsem, že se jim ho podaří uložit rozumně. Zauzlování střev by mi vážně scházelo.
Když střevo zmizelo, kam patří, začalo to teprve být zábavné. A bolestivé.
Pobřišnici boti nejprve nahrubo sešili samovstřebatelnými sponkami a pak svařili přesnou laserovou svářečkou. Zatínal jsem zuby. Studený pot se ze mě jen lil.
Škvíření, bílý kouř valící se z rány a bolest, jako když vás někdo pálí doruda rozžhavenou pájkou. Dokud nezkusíte, nevíte.
„Asi jsem si měl dát něco mezi zuby.“
Když jsem s tím skončil, plival jsem štěpinky zubní skloviny.
Spojení svalů a kůže sponkami už byla brnkačka. Nakonec mi ještě nitrožilně píchli regen a chvíli rány ozařovali hojivým světlem.
***
Těch dvacet minut mi cesta trvala především proto, že jsem musel obcházet svařené průchody, uzavřené, případně zničené sekce a také deaktivovat své vlastní nástrahy. Jinak se po dobu mé cesty nic zvláštního nestalo, jak bych napsal do hlášení.
Hlavní stan jsem si zřídil na nejlépe vybavené ošetřovně v centrální části křižníku. Díky tomu, že byla převážně bílá, nepůsobila na rozdíl od jinde používané vojenské šedé a khaki tak depresivně. Jen trochu sterilně.
Ošetřovny bývaly bílé údajně proto, aby se dalo snáze odhalit znečištění. Já jsem si stejně vždycky myslel, že jim šlo především o to, aby vynikly fleky od krve.
Vypadalo to, že mediboti se mnou skončili, tak jsem seskočil z lékařského lehátka (no dobře, svezl se z něj) a vydal se k hygienickému koutu, kde se mimo jiné nacházela i sprcha a umyvadlo. Sprchu bych si sice dal líbit, ale s čerstvě zalátanými ranami jsem si to nemohl dovolit.
Pustil jsem do umyvadla vodu a nastavil ji na co nejstudenější. Když jsem do ní ponořil ruce, studila tak, že jsem během okamžiku ztrácel v rukou cit. Ledovou vodou jsem si opláchl obličej. Jednou… dvakrát… třikrát. Byl to šok, ale probralo mě to k plnému vědomí. Předtím už mi myšlenky začínaly utíkat.
Pohlédl jsem na svůj obraz v displeji nad umyvadlem, kde část stěny automaticky přebrala úlohu zrcadla. Mám sice široká ramena, ale teď se zdála sotva dost silná na to, aby unesla mou hlavu. Ten pohled mě skoro vyděsil. Vyhublá tvář s nyní až groteskně vystupujícími žvýkacími svaly na čelisti. Vystouplé lícní kosti, strniště na tvářích a nepříliš široké bradě s téměř neznatelným dolíčkem, rovný nos. Vrásky, které tam ještě před pár dny nebyly – na někoho, komu bylo přepočteno na klasický lidský věk necelých třicet, trochu moc početné a hluboké. Černé kruhy pod očima. Jak dlouho jsem nespal? Už ani nevím a nemám sílu to počítat.
Vzhledu nepřidávaly ani téměř bezbarvé vlasy – vedlejší efekt klonovacího procesu. Když zkrátíte dobu vývoje klonu do dospělosti na šest let pozemského času (a provedete pár dalších úprav DNA), s jistými vedlejšími efekty počítat musíte. Tohle nebyla taková vada, aby kvůli ní klon vyřadili.
Stejně byl ten selektivní nedostatek pigmentu zvláštní, protože jinak jsem se opaloval vždycky dobře.
Ze zrcadla na mě hleděl pár světlounce modrých (opět nedostatek pigmentu) očí. Většinou ten pohled býval pěkně ledový, teď byl jen k smrti unavený.
„Jseš pěkně v prdeli, kámo,“ zašklebil jsem se sám na sebe.
Odraz se taky zašklebil a naštěstí nic neodpověděl, jinak by to se mnou asi na místě seklo. Na druhou stranu bych se tomu vlastně ani nedivil. Bojových drog jsem měl v sobě pořád tolik, až jsem měl nutkání otočit hlavu a ujistit se, že mi nestříkají z uší.
Osobní hygiena prozatím stačila, a tak jsem přešel k velké obrazovce. Na ni jsem se díval celou dobu, kdy medicinální droidi opravovali mé tělo. A že se bylo na co dívat: sametová čerň vesmíru s hvězdami, občas narušovaná stínem některého z blízkých asteroidů. To ovšem jen v horní části obrazovky. Spodek zabíral obraz gravitační čočky deformující pozadí, jíž co chvíli probliklo světélko unikajícího fotonu, který měl to štěstí, že se vymanil z gravitačního pole singularity. Záviděl jsem těm šťastným parchantům.
Jednolitá plocha (tak se mi jevila, vím, že jinak je to koule) černé díry samotné se na obrazovce pomalu, ale jistě zvětšovala. Jak křižník klouzal stále blíž a blíž, dříve jasně zakřivený okraj disku se pozvolna napřimoval. Časem zaplní celou obrazovku a potom…
„Jak dlouho ještě, Hally?“ zeptal jsem se.
Ticho.
„Hally? Hally!“
Pořád žádná odpověď. Něco se muselo stát.
Jenže já neměl jak zjistit, co. Tohle žádný program nahraný do paměti nespraví. Informace o lodní AI jsou přísně tajné a technické znalosti o ní má jen pár lodních inženýrů. Nejspíš jsou po smrti.
Kolik mi zbývá času? Dvacet hodin? Přinejlepším.
Přešel jsem k pultu s lodním interkomem. Bez AI jsem ho musel zapnout ručně.
„Tady desátník Jan Jansen DV1375UO, ohlaste se mi. Někdo… kdokoliv.“
Zkoušel jsem to skoro čtvrt hodiny. Nic. Vlastně jsem ani nečekal, že bych uspěl.
Znovu jsem přešel k nemocničnímu lehátku a s heknutím se na něj svalil.
„Potřebuju se prospat.“
„Je to v této situaci rozumné?“ zareptal PP. „Mohli by sem proniknout, zatímco budeš odpočívat.“
„Jak? Poslední pravděpodobný přístup byl přes sektor G21 a ten jsem vyčistil.“
„Zbývají ty méně pravděpodobné.“
V duchu jsem si povzdechl.
„Jestli se sem dostanou, tak jim za mě popřej dobrou chuť, a hlavně mě neruš. Něco takového bych raději prospal.“
Zavřel jsem oči.
Zase jsem je otevřel.
„A vůbec,“ oslovil jsem PP, „pusť si třeba Terminátora dvanáct. Hardcore sci-fi romance mezi T-800 a Sarah Connorovou. Romantická večeře při zapálených bunsenových hořácích a se servírovaným půlmetrovým švábem à la humr, následovaná explicitně podaným sexem na stole. A na švábovi. Třeba tě to trochu polidští.“
Archiv prastarých filmů, na který jsem kdysi narazil, byl opravdovým darem z nebes. Ale na rovinu, filmy z konce dvacátého a začátku jednadvacátého století byly stejně nejlepší.
Při pomyšlení na filmové večery s jednotkou mě opět zabolelo.
„Co třeba Vetřelce? Myslím film Vetřelci od Camerona?“ ozval se nakonec.
„Jo, ten je fajn. Ten od klonů sester Wachowských je srágora,“ zavrčel jsem nevrle a zase zavřel oči.
Než jsem upadl do dřímoty, napadlo mě, jestli ho nepodceňuju. Jeho výběr vzhledem k situaci zaváněl humorem temnějším než prázdnota vesmíru, ve které vás nikdo neuslyší křičet. Fakt ne – testováno na lidech.
Pak už únava zaklapla nad vědomím víko od rakve.
