Bez návratu: kniha druhá

Z chrámu odcházela Treia s třeštící hlavou. Na kamennou podlahu došlapovala s velkou opatrností. Prvních pár chvil se jí před očima vlnila jako hladina neklidného jezera. Myšlenky jí neskutečnou rychlostí poletovaly ve zmateném víru hlavou. Stalo se toho příliš mnoho, dozvěděla se příliš mnoho.

Ani způsob, jímž ji učili nové cesty využívání magie, nebyly právě šetrné. V některých chvílích cítila, jako by jí mozkem procházely blesky. Kdysi byla při pokusech o výcvik jedním z nich zasažena. Tehdy se v křečích svíjela na podlaze, když selhala při snaze odrazit ho pomocí ochranného kouzla. Palčivá, ochromující bolest, kterou zažila nyní, tomu byla velmi podobná.

V okamžiku, kdy si začala uvědomovat okolí, tedy v polovině vstupní místnosti chrámu, si uvědomila, že Jan někam zmizel. Všechen předchozí zmatek spláchla panika. Kde může být? Když spatřila Strážce procházejícího po písku před portálem chrámu, její nohy se rozběhly samy od sebe.

To ne! Co si bez něj počnu?!

Ta jediná myšlenka se jí rozléhala hlavou a za ní se vkrádalo zoufalství. Pochopila, jak moc si zvykla na jistotu, kterou jí přinášela Solarova přítomnost.

Ucítila odpor, nohy se jí bořily do písku. Teprve tehdy si uvědomila, že je venku z chrámu. Strážce se zastavil v půlce kroku, ale pak bez zájmu pokračoval. Ona se jich nyní už bát nemusela. Ona ne.

„Tady jsem,“ ozvalo se za ní.

Otočila se a seděl tam on. Opíral se zády o stěnu a zbraň měl mírumilovně položenou v klíně. Slabě se na ni usmál. Nebo se o to alespoň pokusil. Vypadal smutně. Posadila se vedle něj do písku a hlavou se opřela o jeho rameno.

„Takže co?“ zeptal se po chvíli.

„Začali mě učit starou formu manipulace se Ssirah,“ olízla si rty.

Sama si nebyla jistá, jak pokračovat. V hlavě měla stále příliš mnoho zmatku.

„Chtějí po mně, abych se chopila moci a zreformovala říši. Jenže já nevím jak!“

„Vyser se… na to, co chtějí, můžeš zvysoka kálet,“ zavrčel jako rozzlobený drozztak. „Vsadil bych se o Deimos – svou loď –, že je to všechno jejich chyba.“

Opět ji překvapilo, jak dokázal přímo zasáhnout cíl. Při hovoru s bohy se jí toho na jazyk dralo mnoho, ale neodvážila se ty kacířské myšlenky vyslovit. Přinejmenším v duchu je proklela za posedlost T’ssaranů tělesnými požitky. Posedlost, s níž ona sama téměř neustále bojovala.

„Dej si na ně pozor. Tohle znám, chtějí tě jen využít, zatímco oni sami nic riskovat nebudou.“

Opět měl pravdu, jenže…

„Nemohu je odmítnout. Pokud by se tak stalo, zničí mne. A tebe také,“ namítla.

Hodnou chvíli mlčel.

„Opravím Deimos,“ pravil rozhodně. „Proti tomu snad nemohou nic mít. Potom se rozhodneme, jak dál.“

„Dobře.“

Nemohla než souhlasit. Mít možnost uletět z planety, a tím snad i z jejich dosahu poskytovalo alespoň nějakou naději.

„Co mysleli tím, že jsi nebyl zrozen obvyklým způsobem?“

Natočila hlavu a viděla, že se dívá přes poušť. Nevypadal šťastně.

„Jsem uměle vytvořený stroj na zabíjení. Upravený tak, abych byl silnější, rychlejší a odolnější než ostatní lidé, chci říct Solaři.“

„Vytvořený? Jakým způsobem?“ zajímala se. „Někteří z našich čarodějů dokáží vytvářet magické bytosti pro určitý účel.“

„Pokusím se ti to vysvětlit. Jsem vlastně duplikát dávno mrtvého Solara. To je klonovací proces. Vezmeš malou část mrtvého Solara a z ní potom v laboratoři vypěstuješ jeho dvojníka. Víš, že je mi vlastně jen šestnáct oběhů kolem mateřské hvězdy?“ řekl.

Zavrtěla hlavou.

„Šest oběhů trvá zrychlený vývoj do dospělosti. Další dva roky výcvik. Pak už následuje nasazení.“

Vytřeštila na mě oči.

„Vy posíláte do boje děti!“

„Ne, tak to není. Jsme už dospělí. Jenom toho, co lidé nazývají dětstvím, si moc neužijeme.“

Sklopila zrak.

„To ani mnohé z našich dětí,“ řekla tiše a s bolestí.

Její vlastní vzpomínky byly plné ponížení, nezájmu rodiny a tlaku, který drtil její duši. Z koutku oka jí skanula osamělá slza.

„Není to tak zlé. Jiný život neznám. Teď jsme dospělí, a tady a teď. Na minulosti nesejde. Přítomnost je to jediné, na čem doopravdy záleží. Zkouším to brát jako druhou šanci. Můj vzor je koneckonců mrtvý.“

Chvíli mlčela. Nebyla si jistá, jestli jí říká pravdu, tedy celou pravdu. Nechtěla před ním vypadat jako slaboch, ale jak pravil: „Přítomnost je to jediné, na čem doopravdy záleží.“ A jestli mu to neřekne tady a teď, tak už to neudělá nikdy.

„Bojím se. Strašně se bojím, že zemřu jako má matka,“ zašeptala.

Když zvedla hlavu, uviděla, jak se zamračil.

„Viděla jsi její smrt?“

„Za pomoci přenosu zrcadel. Dali si záležet, aby její popravu mohla sledovat celá říše.“

„Takže to asi bylo dost zlé,“ povzdechl si.

„Příšerné,“ přisvědčila.

Vzpomínka jí promítla jen pár strašlivých obrazů, ale stačily k tomu, aby se jí začal třást spodní ret.

Ucítila lehký dotek na bradě. Jemně prsty pozvedl její hlavu tak, že se jí díval přímo do očí.

„Nemohu ti nijak zvlášť pomoci. Já sám od začátku vím, že se stáří nedožiju. Že zemřu dávno předtím. Se smrtí jsem smířený. Slyšel jsem, že stárnutí je hrozná věc,“ usmál se.

Mírně a s laskavostí, jaké by se od něj nenadála, ale stále velmi smutně. Poté pokračoval.

„Viděl jsem spoustu smrti. Přátel, nepřátel i jiných, kteří byli jen ve špatný čas na špatném místě. Žádná z těch smrtí se nedala označit za poklidnou a bezbolestnou. Sám bych si přál na konci bolesti co nejméně, ale vím, že se to nestane. Jediné, v co mohu doufat, je, že se najde někdo, kdo mi ukrátí utrpení.“

Na okamžik se odmlčel.

„Tohle je také to jediné, co ti mohu slíbit,“ řekl nakonec.

Pevně ho objala, přestože ji jeho zbraň tlačila do žeber, a rozplakala se úlevou.

 

***

 

Zakručelo mi v břiše a zase jsem začal vnímat běh času. V jejím objetí se mi maličko rozpliznul. Příjemné pocity nedokázala narušit ani naše v podstatě nadále zoufalá situace. Ani to, že jsem byl nucen v rámci bezpečnosti a pohodlí opatrně vytáhnout pušku a opřít ji o stěnu.

Se vší ohleduplností jsem se nakonec přece jen vyprostil z Treiina sevření. Sáhl jsem do batohu a po chvilce tápání nahmátl polní dávku. Vytáhl jsem dvě porce výživného gelu v lesklém sáčku. Konzumuje se snadněji než kytu podobný koncentrát, přestože chuť je obdobná. Aspoň ale člověk po konzumaci nemá pocit, že si právě nadobro odrovnal žvýkací svaly.

„Máš hlad?“ zeptal jsem se své společnice a nabídl jí jeden z balíčků.

Byla na něm ikonka naznačující banánovou příchuť. Nevím, kdo tohle vymýšlel, ale banány znal maximálně z holoobrazovky. Já jsem je ochutnal jednou na dovolence. Dokonce původní druh – marsovské červené.

„Nejsem si jistá, jestli mám až takový hlad.“

Na sáček hleděla se značným podezřením. Vzhledem k tomu, že s naší polní stravou měla už své zkušenosti, ani jsem se jí nedivil.

Nakonec jsem odšrouboval víčko a obsah před ní vycucnul na jeden zátah. Následnému úšklebku jsem se ale vyhnout nedokázal. Moje síla vůle má své hranice.

„Nebudu ti tvrdit, že je to dobré, ale je to jen o něco horší, než co už jsi ochutnala. Výhoda je, že tohle se dá sníst mnohem rychleji. Jen připomínám, že k lodi to máme daleko.“

Vzhledem k tomu, že po mém proslovu příděl váhavě otevřela, byla má poddůstojnická autorita zjevně na vzestupu.

Obsah sáčku zvládla vyprázdnit na tři hlty. Já bych nejspíš u třetího zkolaboval.

 

***

 

Cesta zpět proběhla bez zvláštních událostí, jen temnota v kaňonu nadále dost obtěžovala. Strážců jsme sice potkali víc než jen pár, ale nevšímali si nás. Nemohu si pomoci, ale nápadně mi připomínali poflakující se vojáky, kteří momentálně nemají do čeho píchnout. Možná je na čase, abych zásadně přehodnotil své názory na ně.

Na palubě Deimosu se pak nenacházela ani jedna drápatá tlapa. PP nahodil loď do plného výkonu, sotva jsme vstoupili na palubu. Předtím ho podle vlastních slov přepnul do pohotovostního režimu. Jen bůh ví, co tím přesně myslel. I když ti, se kterými jsem měl tu smůlu se seznámit, asi těžko. Kromě toho ještě PP neochotně připustil, že s touto zastaralou lodí není natolik kompatibilní, aby ji mohl ovládat na dálku. Musí být buďto v mém čipu, nebo v lodním počítači, ale ne na obou místech najednou.

Treia odmítla nabídku večeře s odůvodněním, že po konzumaci výživového gelu je ještě plná. Tím mi ovšem udělala čáru přes rozpočet, protože jsem tak nějak počítal s tím, že ji po dobré večeři konečně ohnu přes stůl. Ve vší slušnosti, samozřejmě. Chtíč mi poslední dvě nebo tři hodiny seděl na rameni a bez ustání zdůvodňoval, že je nejvyšší čas na pořádnou kulturní výměnu.

Takhle jsem ovšem mohl Treiu jen odvést zpátky do kapitánovy kajuty, aby si odpočinula, a začal jsem uvažovat, kde bych co dobrého snědl. Doufám, že mě nepředběhli Strážci a jako všichni vojáci nevyužili příležitosti a nevyrabovali špajzky.

Stačilo pár vteřin, abych si uvědomil, že po čichu to nepůjde. Na to jsem začínal trochu moc smrdět.

Takže nejdřív mazejte do sprchy, desátníku!

Stačilo slézt o palubu níž a za okamžik jsem byl v důstojnických sprchách. Tu v kapitánově kajutě jsem se neodvážil použít. Byla tam Treia a nemusel jsem se ovládnout.

 

***

 

Aspoň že důstojnické sprchy byly něco úplně jiného než ty plebejské. K dispozici bylo několik kójí s tropickým deštěm, vany, a dokonce vířivka. Tu bych si pochopitelně musel napustit. Možná po večeři.

Oblečení jsem odložil do skříňky v malé předsíňce a pak už mé bosé nohy zapleskaly na imitaci kamenných dlaždiček. Podlaha příjemně hřála stejně jako stěny. Pušku jsem ovšem odložil až ve výklenku na toaletní potřeby. Nikdy nevíte, kdy se co podělá.

Na malém diskrétním panelu jedné z kójí jsem nastavil teplotu vody a hustotu i velikost kapek. Poté už jen stačilo sprchu spustit a poddat se dopadajícím krůpějím. Tohle jsem vážně potřeboval.

Nejprve jsem se pořádně namydlil sprchovým gelem a důkladně se vydrhl houbou. Nakonec jsem si ještě umyl vlasy. Povinnosti tím mohu považovat za vyřízené, nastal čas na odpočinek.

Naklonil jsem se a rukama se zapřel o stěnu. Voda mi tak dopadala na hlavu, ramena a záda a teprve potom stékala dolů na dlaždičky a následně do odtoku. Skutečně to bylo jako stát pod teplým deštěm v tropické džungli. Navíc tu (tolik) nehrozilo nebezpečí, že vám při té příležitosti něco ukousne zadek.

Tiché zasyčení dveří jsem zaslechl i přes hukot padající vody. Otočil jsem se tak rychle, až mi zakřupaly obratle krku. Pak jsem přestal dýchat.

 

***

 

Treia ze sebe shodila všechno oblečení tak rychle, že to vypadalo jako eskamotérský trik. Tohle musela speciálně trénovat.

Už přes oblečení mi připadalo, že má postavu modelky. Musel jsem se opravit, galaktické modelky by při pohledu na ni páchaly sebevraždu vstupem do volného prostoru. V plavkách.

Útlý pas, dokonalá šířka boků a ramen, stejně jako délka nohou. Při představě, že by mi je obtočila kolem boků, jsem málem začal výt jako marťanský dingodong.

Informace o zvýšeném počtu bradavek a potažmo ňader se ukázala jako pravdivá.

Jednou jsem si v kolonii na Marsu zaplatil zmutovanou děvku se třema kozama. Myslel jsem si tehdy, že to bude rajcovní, ale nakonec to bylo jen divné a vlastně i dost odpuzující.

Tahle holka měla prsy rovnou čtyři, ale divně to nevypadalo. Bylo to zatraceně sexy. Horní pár byl větší a přímo pod ním se nacházel další, přibližně polovičního objemu. Tak akorát do dlaně. Bradavky, o odstín tmavší než zbytek modré kůže, vypadaly jedním slovem delikátně.

Jedna z nejdůležitějších otázek byla konečně zodpovězena. Klín měla holý, bez chmýří. Tento poznatek jsem uložil do složky znalostí t’ssaranské anatomie. Jestlipak je to přirozený stav, nebo si je vytrhává…

Tak dost, věnuj se podstatnějším věcem! Třeba bys zase mohl začít dýchat, ty pako!

Vzhledem k tomu, že to znělo jako od našeho seržanta, jsem automaticky poslechl. Šlo to však mimořádně špatně, dech mi vázl v hrdle a na hruď jako by mi tlačil obří balvan.

To, jak se ke mně blížila s potutelným úsměvem a zářícíma očima pod hřívou dlouhých barevných pírek, mi taky dvakrát nepomáhalo. Tepová frekvence se přiblížila náhlé srdeční příhodě.

V tu chvíli se nejspíš postavil i mému vytetovanému drakovi. O svém penisu jsem pochybovat nemusel. Trčel kupředu tak, že mi nabourával mou těžce zkoušenou rovnováhu. Nikdy jsem žádnou ženu nechtěl tak moc jako tady a teď ji.

Vydržel jsem do okamžiku, kdy se mi dostala na dosah. Ruce vystřelily rychleji než útočící had a přitáhly mi ji do náručí. Dopadající kapky jsem už vůbec necítil, jen její tělo na svém. Slabě vykřikla, když jsem ji lehce kousl mezi krk a rameno. Její kůže na jazyku chutnala opojně.

Ruce putovaly po jejích zádech. Nezdála se mi, jasně jsem pod kůží cítil pružné svaly. Stejně tak pevný byl i kulatý zadeček.

Znovu vykřikla. Ztuhlé bradavky měla opřené o mou hruď.

Otočil jsem si ji zády k sobě. Snížil jsem těžiště a vklouzl penisem do mezírky mezi jejími stehny. Treia zavrněla jako kočka a pohotově sevřela penis mezi stehny. Tuhle hru znala. Konečně jsem se chopil jejích prsů. Začal jsem pěkně odspodu a propracovával se k vyšším cílům. Byla sametová a přesně v tom dokonalém poměru pružnosti a pevnosti, v jaký jsem doufal.

Znovu jsem ji kousl, tentokrát na druhé straně. Jednak se nám to oběma líbilo a taky bude mít cucflek a stopy po zubech symetricky.

Jenže pak už mi nestačilo ani tohle. Uchopil jsem ji zezadu za krk. Šíji měla tak štíhlou, že bych ji snad mohl i uškrtit. Přitlačil jsem ji k podlaze a ona si poslušně klekla na kolena. Po další pobídce se opřela dlaněmi o zem. Hrubě jsem jí posunul nohy tak, aby byla stehna dál od sebe. Ovládal jsem se čím dál hůř. Dýchal jsem jen přerývaně a závaží na hrudi mě tlačilo. Povolí, až když bude mé tělo v jejím. Pohled na vystrčený zadeček a štěrbinu těsně pod ním byl téměř nesnesitelný. A naštěstí jsem ho nadále snášet nemusel.

Treia byla sice vlhká, ale také velmi těsná. Na první pokus jsem do ní vnikl sotva třetinou penisu. Při tom zasténala tak, že mi málem vybuchlo srdce. Povytáhl jsem ho a při dalším pokusu se propracoval o něco dál. Nechtěl jsem jí ublížit, ale zároveň mi to bylo jedno. Na pátý pokus jsem v ní byl celý. Podle jejího zasténání se jí to líbilo přinejmenším stejně jako mně, takže jsem se do toho mohl opřít. Nejprve pomaleji, ale brzy jsem přidal. Teď už jsem v ní i přes stále pevné sevření klouzal hladce. Uvnitř byla neuvěřitelně horká.

Prsty pravé ruky jsem zajel do její hřívy a sevřel peří. Teď už jsem se ovládal natolik, že jsem si mohl dát pozor na to, abych je nevytrhal. Přinutil jsem ji zvednout hlavu. Táhle vykřikla, na několik vteřin úplně ztuhla a poté se roztřásla.

Už? Většinou to trvá o dost dýl. Klesla na lokty. To ale nebyl důvod přestávat. Naopak jsem mohl přidat. Delší tahy. Silněji.

Sténání se během chvilky vrátilo. Nezdála se být vůbec proti.

Po zralé úvaze jsem shora přitiskl své tělo k jejímu a dlaněmi uchopil větší prsa. Z čistě nesobeckých důvodu, samozřejmě. Aby moc nelítala.

Celý svět se smrskl na nárazy a žhavé spojení těl. Při dalším orgasmu pod ní povolily ruce. Opatrně jsem ji položil na podlahu. Potom jsem ji ale otočil na záda. Chvíli jsem se díval na její tělo, na prudce se zdvíhající ňadra a do rozšířených oči. Byla krásnější než kdykoliv předtím. Nádherná.

Na okamžik jsem se postavil a vypnul sprchu. Poté jsem vklouzl zpět mezi její otevřená stehna a znovu do ní vstoupil. Okamžik pauzy obnovil mé síly a výdrž. Když jsem se v ní začal pohybovat, tiše řekla jediné slovo: „Silněji.“

S největší radostí jsem splnil její přání a začal ji zatloukat do podlahy jako pneumatické kladivo. Výkřiky se slily v jediný, táhlý a neustávající. Po chvíli jsem zvedl tělo do sedu na kolenou, uchopil její kotníky a roztáhl jí nohy doširoka. Překvapeně se na mě zadívala, společně s mírně pootevřenými ústy to působilo natolik erektivně, až jsem se začal bát, aby jí špička penisu neprorazila skrz břicho. S tím se dala dělat jediná věc – znovu se pustit do díla.

Zanedlouho jsem ucítil důvěrně známý, rychle narůstající tlak v tříslech. Pulzování vycházející z hloubi těla. Přes všechny dobře známé průvodní jevy mě náhlost ejakulace překvapila. A také její prudkost. Ve stále těsném sevření bylo každé křečovité stažení na samé hranici rozkoše a bolesti.

Snad jí neprostřelím díru do dělohy.

Zatmělo se mi před očima a v hlavě mi vybuchl velký třesk. Skrz zaťaté zuby se mi prodral výkřik ukončený zavrčením.

Nevím, kdy to skončilo. Kdysi jsem četl, že někdo nazývá orgasmus „malá smrt“, teď už jsem se tomu nedivil. Já bych mohl zemřít právě teď a byl bych šťastný.