Země zmaru

Listy vrtule sekaly vzduch na mikroskopické části a stroj se otřásal. Dva motory Allison ukryté v těle modrobílé helikoptéry Sikorski S-76 burácely do okolí, zatímco piloti čekali na své pasažéry. Slunce nebylo za hustou hradbou lesa téměř vidět, ale zanedlouho vystoupá po obloze výš a přinese další z teplých sibiřských dnů.

Vyletěli předchozího dne odpoledne z Bratsku, čtvrtmilionového města ležícího dole na jihu, jen pár set kilometrů od mongolských hranic. Na bratské mezinárodní letiště dorazila čtveřice pasažérů soukromým letem z Macaa, každý z nich ovšem pocházel odjinud. Byli nejen rozdílných národností, ale i odlišného věku a postavení. Spojovala je však věc silnější než cokoli jiného – vášeň pro lov. A taky fakt, že si mohli dovolit kvůli svému koníčku cestovat klidně i přes půl světa, a k tomu si navíc v případě potřeby zaplatit porušení jakýchkoli předpisů. Vlastně se z nich vykoupili už předem, při platbě Irkutské společnosti pro turistiku.

Z Bratsku se helikoptéra vydala směrem na sever. Nejdřív letěla nad mohutnou řekou Angarou, ta se ale později stočila na západ, zatímco stroj pokračoval dál rovně. Do Vanavary, třítisícové obce na břehu Podkamenné Tungusky, to bylo téměř pět set kilometrů.

Přistáli kolem šesté večer a všichni si pak po několikahodinovém letu protahovali ztuhlé údy. Ve vesnici přenocovali v jednom z příbytků a ráno měli vyrazit na další cestu.

Počasí v září bylo nejsnesitelnější za celý rok; skončila letní horka a do zimy scházela ještě spousta času. Jedinou komplikací se tak jevila hejna komárů, kteří dokázali člověku vlézt klidně až do nosu nebo do očí a nepomáhal proti nim ani silný repelent.

Stejně jako většina předchozích byla i tahle výprava prezentována jako vyhlídkový let a zážitková turistika. Ve skutečnosti přitom podobný krycí manévr ani nebyl třeba – kde není žalobce, není soudce. Irkutská pořádala lovy běžně, přestože na oblast, kam právě mířili, bylo uvaleno embargo.

Helikoptéru Sikorsky S-76 obsluhovali dva piloti a oba se do nitra tajgy vydávali nejméně jednou týdně. Letěli, kam se jim řeklo, a nezabývali se zbytečnými otázkami. Soustředili se jenom na svou práci; vzlétnout, dopravit pasažéry na místo, bezpečně dosednout a pak se v pořádku vrátit. Všechno ostatní měl na starosti průvodce.

Po přespání ve Vanavaře se posádka se svým strojem chystala do rezervace, kde pětici mužů vysadí. Zatímco čtyři lovci s průvodcem vyrazí po zvířecích stopách, oni dva zatím budou čekat. Pokud se lov vydaří a muži se vrátí včas, odletí celá výprava ještě tentýž den zpátky do Bratsku. V opačném případě stráví ve Vanavaře i následující noc. Rozhodnutí bude na lovcích; oni jsou ti, kteří platí.

V sobotu 6. září 2025 ráno tedy piloti čekali v nastartované helikoptéře na své pasažéry. Šlo o zkušené profesionály, oba měli nalétáno tisíce hodin na několika světadílech a práci u Irkutské vzali jako přivýdělek k vojenskému důchodu; vlastně šlo o nejklidnější část jejich kariéry.

Pětice mužů právě přicházela. Měli jen obvyklou bagáž; zbraně a další potřebné věci zůstaly přes noc v helikoptéře. Sikorsky S-76 přepraví až dvanáct osob, ale tak početná výprava ještě nikdy necestovala. Vždy musel zůstat dostatek místa na trofeje, o ty přece šlo především.

Lovci jeden po druhém nastoupili do útrob stroje, jako poslední se dovnitř vsoukal jejich průvodce. Ten se pak naklonil k pilotům, něco na ně křikl a vzápětí už se helikoptéra odlepila od země. Čekalo je sotva několik desítek minut letu, během kterých pod sebou uvidí jenom nekonečný les místy protkaný žilkami vodní hladiny. Rutina, kterou už měli všichni tři zaměstnanci Irkutské za sebou mnohokrát. Jen místo, kde přistanou, se tentokrát lišilo. Souřadnice dostali v kanceláři: v plánu bylo dosednout na plácek v jedné ze zákrut Podkamenné Tungusky. Z Vanavary by se tam výprava mohla dostat i po řece na člunech, ale k tomu neexistoval relevantní důvod. Helikoptéra byla nejen rychlejší, ale také pohodlnější.

Poslední dobou se nesly řeči o tom, že se zvířata tady kolem chovají divně. Jinak než dřív, nepředvídatelněji. Místní zaznamenali několik kusů neobyčejného vzrůstu. Hodně se mluvilo o medvědovi, kterému chybí kus levé tlapy a levé ucho, a stejný muž, jenž ho spatřil nedávno, ho viděl ještě jako dítě před čtyřiceti lety. Což by měl být fakticky nesmysl, protože medvědi se dožívají sotva třicítky. Jenže ten chlap si tím byl jistý a lidé mu věřili. Šlo o zkušeného lovce, jednoho z nejlepších v kraji. Tlapu i ucho tomu zvířeti ustřelil brokovnicí jeho otec v červnu roku 1980 a už tehdy byl ten medvěd prý dospělý.

Nesly se řeči a ty přilákaly zvědavce. Se zvědavci přišly peníze, takže proč se těm řečem bránit? Proč je vyvracet? Vanavara je chudá obec, vždycky byla; nikdy v minulosti ji nepotkalo nic dobrého. Když tedy chce někdo přinést peníze, nezáleží na tom, odkud pocházejí a za co budou.

Průvodce se podíval na hodinky, ale šlo o naprosto zbytečný úkon, protože tady na čase nezáleželo. Přesto spokojeně přikývl a čtyřem lovcům ukázal zdvižený palec. Všechno běží podle plánu.

* * *

květen 2030

Dědek přivřel víčka a úkosem se na kluka podíval.

„Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej?“

Než ale kluk stačil odpovědět, ozval se někdo jiný.

„Dej s tím už pokoj! Nikdo na to není potisící zvědavej, kurva! Nikoho to nezajímá!“

Kluk se ošil. Byl tam teprve pár hodin, vlastně si to jen myslel, ve skutečnosti neměl pojem o čase. Přitáhli ho v noci, to jediné věděl jistě. A pak? Možná chvíli spal, když ho přepadla únava, ale jestli uběhly tři minuty, anebo tři hodiny, to netušil. Třeba usnul dokonce víckrát. Každopádně pak ale viděl svítání a od toho už taky uplynula nějaká doba. Dávno byli všichni vzhůru; banda vězňů, nesourodé společenství lidí všeho věku a obou pohlaví.

Když začal po zmatené noci zase vnímat a do cely vpadlo ranní slunce, mohl si konečně prohlédnout místo, kam ho strčili. Šlo o velkou obdélníkovou místnost s deseti pryčnami, několika žárovkami visícími jen tak na drátě a s okny až úplně nahoře pod stropem. Za jejich ušpiněnými skly bylo vidět žebrování mříží.

„Ptám se, mladej –“

„Řekl jsem ti, ať držíš hubu!“

Z jednoho lůžka se vymrštil chlap a nakopl dědka tak prudce, že to s ním smýklo o zeď. Kluk by to nejspíš nepřiznal, ale byl za ten zásah vyšší moci rád.

Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej?

Proč by měl chtít poslouchat o něčem, co ví každý?

„Mám žízeň,“ řekl namísto toho kluk chlapovi, který stál nejblíž. Když se předtím rozhlížel po místnosti, neviděl nic k jídlu ani k pití. Dokonce tam nebyl ani stůl, vlastně žádný nábytek kromě postelí. Deset pryčen, přičemž lidí bylo uvnitř namačkáno několikanásobně víc.

„Přinesou vodu,“ ucedil muž, „musíš vydržet.“

Kluk znovu přejel pohledem lůžka, všechna byla samozřejmě obsazená. On sám se po příchodu posadil na první volné místo, na které narazil. Zády se opřel o zeď, kolena si přitáhl pod bradu a objal je pažemi. Seděl, třásl se a hlavou se mu ve zběsilém tempu honily otázky, na které nenacházel odpověď.

Proč se tohle stalo? A proč zrovna jemu? Vlastně jim… Vpodvečer je odvedli všechny tři, jeho i rodiče. Ačkoli ani tohle nevěděl jistě, protože když ho gardisti táhli z bytu pryč, otec a matka ještě leželi na podlaze. Je možné, že je nakonec nechali doma? Samozřejmě, protože možné je všechno, včetně těch nejnepravděpodobnějších scénářů. A dávno už se jim nikdo nediví.

Hlasité zabouchání vymrštilo osazenstvo cely na nohy. Vzápětí se otevřely těžké dveře pobité plechem.

„Žrádlo!“

Strhla se mela; každý se chtěl k jídlu dostat co nejdřív. Lidi se hrnuli jeden přes druhého, silnější odstrkovali slabší a někteří měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Zatímco ještě před chvílí vládla v cele všeobecná apatie, najednou jako by se v každém člověku probudilo to nejhorší. Nikdo se o nikoho nestaral, všichni měli na prvním místě jen sebe. Kluk se nad tím ani nepozastavil, viděl to už tolikrát! Tohle místo bylo jen zmenšenou kopií světa venku. On sám hlad neměl, žaludek se mu nervozitou chvěl tak, že by stejně nepozřel ani sousto. Ale zoufale potřeboval vodu. Naposled pil asi v šest večer předchozího dne. Jak už je to dlouho? Patnáct hodin? Anebo ještě víc?

„Uhněte, kurva!“

Kdosi u dveří hrubě křičel na vězně, kteří se drali skoro až ven. Kluk uslyšel nějaké rány a nad hlavami lidí si všiml dřevěných tyčí. Strážní, kteří přinesli jídlo, začali nejdotěrnější z vězňů mlátit jako nějaký dobytek. Teprve až se u dveří vytvořilo trochu místa, vjel do cely muž s vozíkem. Na něm bylo deset pecnů chleba a dva plastové kanystry s vodou. Nedočkavé ruce se po těch nezbytných a přitom tak všedních darech natáhly a během několika vteřin vozík dokonale očesaly. Vzápětí se ozvalo zabouchnutí dveří.

Lidé si vytrhávali chleby z rukou, každý se snažil uhájit aspoň kus, a komu se to povedlo, ten si ho nacpal buď rovnou do úst, nebo ho schoval pod oblečení. Všechno tohle provázel křik, nadávky a všeobecný chaos. Našli se ovšem i tací, kteří se rvačky o jídlo neúčastnili. Jako bez ducha seděli nebo polehávali někde stranou, němí svědci zhrouceného světa. To byli ti, kteří se rozhodli zemřít. Dávno odmítli o cokoli bojovat, jen rezignovaně čekali, až přijde konec. Živoucí mrtvoly.

„Vodu,“ zachrčel kluk. Ovšem byla to asi ta nejzbytečnější žádost na světě, protože ho v té vřavě stejně nemohl nikdo slyšet, ale i kdyby ano, nikoho nezajímal.

Z masy lidí se najednou vynořil chlap s kanystrem. Urostlý rváč s jizvou na paži; jen jakoby mimochodem dal ránu pěstí ženě, co se po nádobě v jeho ruce natáhla. Úder ji odmrštil ostatním pod nohy, ale nikdo na ni nedbal, tím méně chlap s jizvou. Začal hltavě pít; spousta vody mu stékala po bradě na hrudník, bylo jí tolik, že by to stačilo i pro někoho dalšího. Ale on se nedělil, tenhle souboj vyhrál a kanystr byl jeho. Příště se možná najde někdo silnější, tak to chodí. Ale teď je teď, kdo by se staral o nějaké příště, které ani nemusí přijít?

Když do sebe nalil, kolik mohl, odhodil kanystr na podlahu. Tam se ocitl jen malý kousek před klukem a z hrdla mu vytékal zbytek vody. Z desítky lidí, kteří tu scénu sledovali, byl kluk nejrychlejší. Padl k němu na kolena, zvedl ho a přiložil k ústům. Začal pít tak lačně, až se po několika locích rozkuckal a skoro pozvracel. Trvalo sotva okamžik, než ucítil obrovskou ránu do tváře. Něčí noha mu málem ukopla hlavu. Kanystr upustil a toho se vzápětí zmocnily další ruce. Klukovi bylo jasné, že k žádné další vodě se už nedostane. Co nejrychleji se odsunul stranou, odplazil se ke stěně a znovu se o ni zády opřel. Prudce oddechoval a držel se za zraněnou tvář. Pod prsty cítil, jak mu natéká a divoce pulzuje.

Ale napil se a to bylo v tu chvíli nejdůležitější. Netušil, kde je ani co všechno ho čeká a kdy, ale o tomhle může přemýšlet později. Teď musel ukojit jednu z nejzákladnějších potřeb, a to se mu povedlo.

Seděl, třásl se, pozoroval ostatní a čekal. Víc zatím dělat nemohl – a na víc ani neměl sílu.

* * *

Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej?

Každý přece ví, jak to začalo. Věděl to i kluk. Anebo to možná nevěděl nikdo, záleží na tom, co kdo bral jako začátek.

Ovšem posledního října roku 2025 se odehrál Tokijský masakr a po něm už nic nebylo jako dřív.

Svět se propadl do chaosu.

Nešlo přitom o zlom v pravém slova smyslu, změna nenastala v jednom okamžiku, a dokonce ani na jednom místě. Tokijským masakrem jenom započal proces, který pak postupoval různě dlouhými a různě dynamickými kroky. Jejich směr byl ovšem jediný – k totální destrukci tisíce let budovaného řádu. K rozmetání společnosti, která se od stavby pyramid z kamenných kvádrů dostala postupně až k virtuální realitě, 3D tiskárnám a cestám do vesmíru.

Staletí vzestupu přišla vniveč, bez varování a především jinak, než by si kdo pomyslel. Nikdo nerozpoutal další světovou válku, i když k tomu kolikrát moc nechybělo. Jaderný arzenál mocností se vůbec nedostal ke slovu, na to byli nakonec všichni až moc opatrní. Jistěže desítky let žonglovali atomovými hlavicemi, ale každý měl dost rozumu, aby nepřekročil pomyslnou čáru a nezmáčkl červené tlačítko. Jistěže umírali vojáci i civilisté, po stovkách, po tisících, po armádách. Ale umírali starým dobrým způsobem, rozstřílení, roztrhaní granáty, rozdrcení tanky. Jedna a tatáž smrt, jen doručená modernějšími a výkonnějšími zbraněmi. Tedy nic, co by člověka neprovázelo od počátku věků.

Tohle všechno kluk věděl. Pamatoval si to. V tom obyčejném světě žil do svých čtrnácti let.

Vzpomínal na článek z jednoho časopisu, který kdysi někde našel. Psalo se v něm o patrně nejhorším roce, jaký kdy lidstvo zažilo. Mělo jít o rok 536, což vědci údajně zjistili porovnáním starých písemných textů s usazeninami v ledovcích. Začátek šestého století přitom nebyl ničím zajímavý nebo snad výjimečný. K rozpadu slavné Římské říše došlo už téměř před sto lety a z jejích pohrobků zůstala jen Byzanc. Francká říše se teprve nadechovala k životu, ve Skandinávii žili většinou pohani a kdysi mocný Egypt vzal už dávno ďas. V těchto světových kulisách došlo podle vědců k obrovskému sopečnému výbuchu, ačkoli přímo o něm se nikdo z tehdejších učenců a kronikářů nezmiňuje. Což znamená, že se odehrál někde mimo centra civilizace, nejspíš na Islandu nebo v Severní Americe. Samotný výbuch tedy nikdo nezaznamenal, ovšem s jeho následky už to bylo jiné. Celý rok 536 prakticky nesvítilo slunce, jeho paprsky se přes mraky popela vůbec nedostaly dolů k lidem. Průměrná teplota spadla až o dva stupně Celsia, což mělo za následek bídnou úrodu a z toho plynoucí hladomor. Ruku v ruce s ním přišly nemoci a smrt, v některých oblastech prý vymřely celé kmeny závislé na zemědělství.

Kluk věděl, že i v jedenadvacátém století může sopečná erupce přijít kdykoli a bez varování. Že na celém světě je okolo půldruhého tisíce aktivních sopek. Stačí, aby se jedna z těch větších probrala ze spánku, říhla si a odplivla. Jako třeba v roce 1815 indonéská Tambora, která podle odhadů zabila asi sto tisíc lidí. Kolik by to asi bylo o dvě stě let později, s několikanásobně vyšší hustotou zalidnění? Radši nedomýšlet.

Sečteno a podtrženo, začátkem jedenadvacátého století se předpokládalo, že pokud někdy dojde k zániku civilizace, stane se to buď prostřednictvím červeného tlačítka uvnitř jaderného kufříku, anebo v důsledku vrtochu matičky Země v podobě výbuchu sopky, gigantického zemětřesení či jiné přírodní katastrofy.

Na pomyslném bronzovém stupni možné zkázy lidstva stál zásah zvenčí, třeba meteorit, který si po milionu let plachtění vesmírem usmyslí trefit jednu bezvýznamnou planetu. Anebo exploze sluneční korony, která pak na Zemi vypne všechno, co funguje na elektřinu, a změní ji v džungli bez pravidel.

Tokijský masakr představoval v porovnání s těmito variantami naprostou bezvýznamnost. Zrnko písku vedle pyramidy. Kamínek kutálející se po úbočí dřímající sopky. Vlastně šlo sotva o první zabublání vody, která pod pokličkou teprve pomalu spěje k varu – a možná ani to ne.

Chtěl bys vědět, jak to celý začalo, mladej? zeptal se o pět let později jakýsi dědek jednoho kluka ve vězeňské cele. Někdo toho dědka okřikl, ať drží hubu, a pak ho nakopl. O kus vedle kdosi vzlykal. Jiní mumlali nadávky nebo modlitby, možná k někomu nebo jen tak sami k sobě. Ostatní pouze apaticky mlčeli.

Kluk se zatím jenom rozhlížel. Ještě netušil, ke kterým z těch lidí má nejblíž. Teď se musel soustředit především na to, aby přežil. Aby se dočkal vysvětlení a pak se dostal zpátky k rodičům.

Na tom, jak to celý začalo, nezáleželo ani v nejmenším.

Byla to historie, která už dávno nikoho nezajímala.