Připravujeme

Pustá duše
Dan Simmons

MISTROVSKÝ SF THRILLER OD AUTORA PÁTÉHO SRDCE A... Více...





Údolí mrtvých

Tim Weaver

VZORNÁ STUDENTKA, POSLUŠNÁ DCERA. DOKUD NEZMIZELA…

Naše cena vč. DPH: 265 Kč

Běžná cena vč DPH: 379 Kč

Překlad: Alžběta Lexová

Datum vydání: 15. 06. 2018

ISBN: 978-80-7588-061-1

Počet stran: 496

Vazba: vázaná s přebalem

Série: David Raker

Díl v sérii: 2.

Skladem: Ano

  • Asi jen málokdo by čekal, že sedmnáctiletá Megan Carverová – ambiciózní jedničkářka a vzorná dívka ze šťastné rodiny – uteče z domova. A přesto je už přes půl roku nezvěstná.

    Soukromý vyšetřovatel David Raker, který se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách, zakusil ztrátu blízkého člověka na vlastní kůži. A také dobře zná pochmurný svět ztracených lidí. Proto, když si ho Meganini rodiče najmou, chápe jejich bolest. Zároveň ale ví, že ta nejtemnější tajemství bývají pohřbená velmi hluboko. A Meganina tajemství by ho mohla stát i život.

    Raker rozplétá nitky celé záhady a postupně zjišťuje, že stojí tváří v tvář obrovské lži. Meganini blízcí jsou mrtví. Ostatní se bojí promluvit. A celé tohle spiknutí mlčenlivých ho nakonec zavede až k lesu na okraji města. Místu s děsivou minulostí – bývalému lovišti brutálního, zvráceného sériového vraha, které starousedlíci nazývají Údolím mrtvých…

  • Sešli jsme se v restauraci u Temže – Boneacres. Seděli v zadním boxu. Po oknech se řinuly potůčky vody a oni vyhlíželi ven na frontu lidí před ruským kolem. Žena vzhlédla první. Caroline Carverová. Plakala. Měla zarudlé oči a rozmazaný make-up. Byla to štíhlá, elegantně oblečená čtyřicátnice, ale věk na ní byl znát. Tvář měla rozrytou hlubokými tmavými vráskami, které vypadaly jako vyřezané skalpelem, a přestože mě přivítala s úsměvem, nebyla v něm ani špetka vřelosti. Vřelost už hodila za hlavu. Většina rodičů, s nimiž jsem mluvil, se chovala podobně. Čím déle se jejich děti pohřešovaly, tím chladnější byly jejich životy.

    Vyklouzla z boxu, potřásli jsme si rukama a pak uhnula manželovi. James Carver. Chlap jako hora. Nevstal, jen ke mně napřáhl přes stůl mohutnou tlapu. Před několika dny jsem s Caroline telefonoval, takže jsem o nich už něco málo věděl. Bydleli ve starém kostele – přebudovaném na dům se čtyřmi ložnicemi, odkud James řídil svou stavební firmu, kterou založil před patnácti lety. Jejich dům stál dva miliony liber, oba na sobě měli značkové oblečení a v seznamu Jamesových klientů jsem narazil na několik slavných jmen, takže jim jeho podnikání asi slušně vynášelo.

    Usmál se na mě – upřímněji než jeho žena – a pokynul mi k opačné straně boxu. Posadil jsem se. Na stole ležel otevřený jídelní lístek. Restauraci navrhli oni a při pohledu na ceny jsem byl rád, že mě zvou.

    „Díky, že jste přišel,“ oslovil mě Carver.

    Přikývl jsem. „Je to tu moc hezké.“

    Oba se rozhlédli, jako by nad tím až do dneška neuvažovali. Carver se usmál. Caroline sklouzla pohledem zpět k jídelnímu lístku.

    „Chodívali jsme sem před svatbou,“ vysvětlil. „Tehdy tady podávali jen steaky a mořské plody.“ Manželka se k němu otočila a on ji vzal za ruku. „Caroline mi říkala, že jste pracoval jako reportér.“

    „Kdysi dávno.“

    „To muselo být zajímavé.“

    „Jo, bavilo mě to.“

    Pohlédl na moji levou ruku. Dva nehty jsem měl propadlé a popraskané a v jejich středu se skvěla bílá rýha, kde už nikdy nedorostou zpět.

    „Jizvy z bitvy?“ zeptal se.

    Sledoval jsem jeho pohled ke svým prstům. „Ne. K těmhle jsem přišel relativně nedávno.“

    „Tak proč jste od novin odešel?“

    Zatěkal jsem mezi nimi očima. „Manželka umírala.“

    Dokonalý zabiják konverzace. Rozpačitě poposedli. Caroline se zadívala na stůl a zvedla jídelní lístek. James si odkašlal. Po chvilce trapného ticha sáhl Carver do kapsy a vytáhl fotografii. V očích se mu zračila bolest. Otočil ji a položil přede mě.

    „To je Megan,“ řekl.

     

    * * *

     

    Když mi Caroline poprvé volala, nadiktoval jsem jí adresu své kanceláře – ale ona se chtěla sejít na neutrální půdě, jako by návštěva mojí kanceláře definitivně potvrzovala, že její dcera zmizela. Jakmile jsme se domluvili na místě a čase, něco málo mi o Megan pověděla: hodná dívka, slušná rodina, žádný přítel, žádný důvod k útěku.

    Byla nezvěstná téměř sedm měsíců.

    V Británii každý rok zmizí dvě stě tisíc lidí – z toho třicet tisíc v Londýně –, ale mladá běloška ze střední třídy je pro noviny skutečná lahůdka. Když se Megan ztratila, média se jejího příběhu okamžitě chytila: místní, celostátní, a dokonce i několik zahraničních. Celé týdny publikovala jeden článek za druhým a každá televizní stanice v zemi měla před branami Meganina domu vlastního kameramana a moderátora. Pro případy, jako je ten její – odehrávající se před objektivy kamer –, dokonce v mojí bývalé branži existuje speciální označení: SPB.

    Syndrom pohřešované bělošky.

    Na fotce, kterou mi Carverovi ukázali, seděla Megan s matkou na pláži. V bílém písku, svažujícím se do safírového moře, se sem tam zableskl oblázek nebo kus větvičky. Za Caroline a Megan si hrál asi čtyřletý chlapeček. K foťáku byl otočený profilem a plně se soustředil na hrabání jámy v písku.

    Carver na chlapce ukázal. „To je náš syn. Leigh.“ Z mého výrazu správně uhodl, na co myslím – mezi dětmi byl třináctiletý věkový rozdíl. „Asi by se dalo říct…,“ pohlédl na manželku, „že Leigh byl velmi příjemné překvapení.“

    „Jak stará je ta fotka?“

    „Osm měsíců.“

    „Takže vznikla těsně před jejím zmizením?“

    „Ano – je z naší poslední společné dovolené na Floridě.“

    Megan se podobala víc otci. Měla stejnou tvář, včetně vrásek kolem očí, a byla i stejně stavěná. Vysoká a statná, ale ne tlustá. Byla to přitažlivá sedmnáctiletá dívka: dlouhé blond vlasy, které byly očividně její chloubou, a snědá pleť, jíž opálení velice slušelo.

    „Popište mi den, kdy zmizela.“

    Oba dva přikyvovali, ale ani jeden nepromluvil. Věděli, že tady to začíná: oživování trýznivých vzpomínek, bolestné opakování stejného příběhu, mluvení o dceři v minulém čase. Vytáhl jsem si poznámkový blok a pero, abych je nenápadně postrčil. Carver se otočil k manželce, ale ta mávla rukou a nechala vyprávění na něm.

    „Nejsem si jistý, jestli je co popisovat,“ řekl nakonec. Zpočátku zněl jeho hlas rozechvěle, postupně ale nabíral na jistotě. „Odvezli jsme Meg do školy, a když jsme pro ni odpoledne přijeli, neobjevila se.“

    „Ráno vám připadala v pořádku?“

    „Ano.“

    „Nic ji netrápilo?“

    Zavrtěl hlavou. „Ne.“

    „Megan neměla přítele, souhlasí?“

    „Ano,“ přitakala Caroline úsečně.

    Carver se na ni podíval a jemně jí stiskl ruku. „Přinejmenším nám o žádném neřekla. Ale to neznamená, že ho neměla.“

    „A chodila v minulosti s někým?“

    „Pár vztahů měla,“ připustila Caroline, „ale nic vážného.“

    „Setkali jste se s nimi?“

    „Krátce. Říkávala, že až konečně přivede domů chlapce na déle než několik minut, budeme vědět, že to s ním myslí vážně.“ Pokusila se o úsměv. „Snad k tomu ještě někdy dostaneme příležitost.“

    Na okamžik jsem se zarazil, zatímco si Carver poposedl blíž k manželce a objal ji kolem ramen. Pohlédl jí do očí a pak se otočil zpět ke mně.

    „Nikdy se nezmínila, že by ráda cestovala nebo chtěla opustit Londýn?“ navázal jsem.

    Carver zavrtěl hlavou. „Ne – tedy s výjimkou univerzity.“

    „A co její přátelé – mluvili jste s nimi?“

    „Osobně ne. Policie je vyslechla v týdnech po Meganině zmizení.“

    „Nikdo nic nevěděl?“

    „Ne.“

    Znovu jsem zvedl pero. „Přesto si poznamenám jména a adresy jejích nejbližších kamarádů. Neuškodí, když si s nimi promluvím.“

    Caroline se natáhla ke kabelce, otevřela ji a vytáhla z ní zelený adresář, s rozměry tak akorát do kapsy saka. Podala mi ho.

    „Všechny kontakty, které byste mohl potřebovat, jsou tady,“ řekla. „Včetně adresy školy. Je to Meganin adresář. Nazývala ho Kronikou svého života. Jména, čísla, poznámky.“

    Poděkoval jsem jí kývnutím a adresář si vzal. „Jak postupuje policejní vyšetřování?“

    „Nijak. Mluvíme s nimi jednou za dva týdny.“ Carver se odmlčel a pokrčil rameny. Střelil pohledem k manželce. „Nejdřív to vypadalo slibně. Policie nám tvrdila, že má spoustu dobrých vodítek. Nejspíš jsme se nechali unést.“

    „Prozradili vám, o jaká vodítka se jedná?“

    „Ne. Zpočátku jsme jim asi trochu ztížili práci.“ Zaváhal. „Nabídli jsme finanční odměnu za jakoukoli informaci, takže byli zavalení telefonáty. Jamie Hart nechtěl, abychom si dělali falešné naděje, a tak nám řekl, že se svým týmem všechny ty hovory projde a prověří a pak nám dá vědět.“

    „Jamie Hart vedl vyšetřování?“

    „Ano.“

    Číšník nám přinesl objednané jídlo a já si poznačil Hartovo jméno do bloku. Slyšel jsem o něm: poprvé, když jsem ještě pracoval u novin a on vedl pátrání po sériovém násilníkovi, a podruhé, když jsem o něm četl článek v Timesech kvůli svému předchozímu případu.

    „A ozval se vám?“ zeptal jsem se, jakmile číšník odešel.

    Carver zavrtěl hlavou. Ne. Snažil se být diplomatický. „Ne tak, jak jsme doufali.“

    „Jak to myslíte?“

    „Na začátku nám volali denně, vyptávali se, chodili k nám domů a odnášeli si Meganiny věci. Tak to šlo několik měsíců a pak najednou konec. Už nevolali tak často. Nestavovali se u nás. A dneska už se ozývají, jen aby nám řekli, že nemají žádné další informace.“ Stiskl rty a po tváři mu přelétla bolest. „Kdyby zjistili něco důležitého, ozvali by se, ne?“

    „Měli by.“

    Na okamžik se zarazil s vidličkou ve vzduchu a pak se pomalu pustil do jídla.

    „Kdy přesně Megan zmizela?“

    „V pondělí, třetího dubna,“ odpověděl Carver.

    Bylo devatenáctého října. Uběhlo sto devadesát devět dní a oni nic neslyšeli. Policie se o pohřešované obvykle začala zajímat až po osmačtyřiceti hodinách, ale podle mých zkušeností byly právě ty první hodiny a dny nejdůležitější. Čím delší doba uplynula, tím se šance na nalezení snižovaly.

    Občas se člověk vynořil pět dní, týden nebo dva týdny po zmizení. Ale většinou, pokud se neobjevil během prvních osmačtyřiceti hodin, bylo to proto, že se vypařil nadobro, nebo byl už mrtvý.

    „Kdy byla naposledy spatřena?“

    „Třetího, odpoledne,“ řekl Carver. „Byla na první hodině po obědě, ale na tu další už nepřišla. Měla se u skříněk sejít s Kaitlin – to je její kamarádka –, protože na biologii chodily spolu. Jenže Megan se tam neobjevila.“

    „Biologie byla poslední hodina toho dne?“

    „Ano.“

    „Jsou ve škole bezpečnostní kamery?“

    „Ano – ale mají jen omezený záběr. Jamie tvrdil, že záznamy zkontrolovali, ale nic nenašli.“

    „Řekli jste mu, že jste se obrátili na mě?“

    Carver zavrtěl hlavou. „Ne.“

    Ideální. Nejlepší bude Harta zaskočit. Policie – zcela pochopitelně – neměla ráda soukromé vyšetřovatele, obzvláště ty, co se jim motali kolem otevřených případů, a kdyby o mně věděli předem, semkli by se a vyštípali mě, než bych vůbec stačil začít.

    „Jaký je další krok?“ zeptal se Carver.

    „Rád bych zašel k vám domů, jakmile se vám to bude hodit. Potřebuji se podívat do Meganina pokoje. Nečekám, že bych tam objevil cokoli zásadního, ale je to můj obvyklý postup.“

    Přikývli. Ani jeden nepromluvil.

    „Potom se začnu prokousávat tímhle,“ položil jsem ruku na Kroniku Meganina života. „Předpokládám, že policie adresář už prošla?“

    „Ano,“ potvrdil Carver.

    „Našli něco?“

    Pokrčil rameny. „Vrátili nám ho.“

    Takže ne.

    „Existuje podle vás naděje, že je Megan ještě naživu?“ zeptala se Caroline.

    Oba jsme na ni pohlédli. Carver se otočil celým tělem, jako by ho její dotaz zaskočil a zklamal zároveň. Možná podobnou otázku doposud nikdy nepoložila. Nebo možná jen nechtěl slyšet odpověď.

    Zatěkal jsem mezi nimi pohledem a pak jsem se jí zadíval do očí.

    „Naděje existuje vždycky.“

    „Ano,“ přikývla. „Ale je podle vás ještě naživu?“

    Sklopil jsem pohled do svého talíře, na kousky pokrájeného humra, protože jsem nechtěl, aby mě zradil výraz v očích. Nakonec jsem je k ní ale stejně musel zvednout. A jakmile jsem to udělal, očividně z nich odpověď vyčetla, protože pomalu přikývla a rozplakala se.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech:
Hon na mrtvého
Tim Weaver
Díl v sérii: 1.

PRVNÍ PŘÍPAD DAVIDA RAKERA, SPECIALISTY NA... Více...

Ztracený
Tim Weaver
Díl v sérii: 3.

LHAL VŠEM, DOKONCE I SÁM SOBĚ. A TO SE MU STALO... Více...

Není cesty zpět
Tim Weaver
Díl v sérii: 4.

TAJEMSTVÍ POHŘBENÁ CELÁ DESETILETÍ ZNOVU OŽÍVAJÍ… Více...

Bez slitování
Tim Weaver
Díl v sérii: 5.

JE MOŽNÉ NAJÍT NĚKOHO, KDO SI NEPŘEJE BÝT NALEZEN? Více...

Němé oběti
Tim Weaver
Díl v sérii: 6.

ZTRATIL VŠECHNO, NA ČEM MU ZÁLEŽELO. ZBÝVÁ JEN... Více...

Zlomené srdce
Tim Weaver
Díl v sérii: 7.

MYSLELA, ŽE SVÉHO MANŽELA ZNÁ. JENŽE CELÝ... Více...

Muž bez minulosti
Tim Weaver
Díl v sérii: 8.

OSMÝ PŘÍPAD DAVIDA RAKERA, SPECIALISTY NA... Více...