Připravujeme

Dlouhý krok do tmy
Tomáš Bandžuch

ČESKOSLOVENSKO SE ZRODILO Z EUFORIE, ZLOČINU A... Více...





Polární záře

Jiří Mazurek

O BUDOUCNOSTI LIDSTVA SE ROZHODNE ZA POLÁRNÍM KRUHEM…

Datum vydání: 30. 11. 2017

ISBN: 978-80-7588-013-0 (epub), 978-80-7588-014-7 (mobi), 978-80-7588-015-4 (pdf)

Počet stran: 304

Vazba: pouze ebook (epub, mobi, pdf)

Skladem: Ano

  • VYCHÁZÍ POUZE JAKO E-BOOK!

    V Severním ledovém oceánu se kapitán jaderné ponorky ruské federace Alexander Gomelskij snaží vypořádat s řadou záhadných událostí a selhaní, ke kterým dojde při návratu z rutinního námořního cvičení.

    Major Gennadij Volkov, stíhací pilot ruského letectva, vzlétá k neznámému létajícímu objektu a krátce na to je jeho stroj zničen a major zanechán na pospas oceánu.

    Světlana Zarecká, postgraduální studentka geologie, je poslána do centra dění s tajnými instrukcemi a shodou okolností se zde setkává s Petrem Brunerem, českým fotografem a dobrodruhem. Její instrukce jsou jasné: nepohodlné osoby je nutné zlikvidovat.

    Mezitím odkrývá ruská armáda na dalekém severu přísně tajné naleziště, které může změnit dějiny lidstva, a průzkumník Aivars Balakin se právě chystá vykročit tam, kam lidská noha dosud nevkročila...

  • Major Gennadij Volkov vystartoval 13. července v 9:33 ráno ze základny v Murmaňsku na stroji Su-47 přezdívaném berkut, tedy orel skalní. Tento nadzvukový stíhací letoun generace 4,5 se poprvé představil světu v roce 1997 a hned vzbudil pozornost negativní geometrií křídel, která mu zaručovala vynikající obratnost při podzvukových rychlostech, supermoderní výzbrojí a prvky stealth technologií.

    Zinovjev si však vybral zrovna tento letoun z jiného důvodu. Ačkoli byl Su-47 v mnoha ohledech unikátní, vyrobeny byly pouze dva kusy tohoto stroje. Nikdy proto nebyl zařazen do výzbroje ruské armády, a oficiálně šlo o letoun určený pro výcvik pilotů. Zinovjev uvažoval v tom smyslu, že pokud o stroj přijde, bude lepší přijít o výcvikový letoun než o letoun bojový.

    Volkov nabral severovýchodní kurs, výšku 8600 metrů a mírně nadzvukovou rychlost Mach 1,2. Obloha, v této výšce už více černá než modrá, byla bez mráčku. Hluboko pod sebou viděl zelenou plochu poloostrova Kola zbrázděnou tisíci modrými oky ledovcových jezírek a stužkami řek, a stádo sobů putujících k severu. Pak pevnina skončila několika ostrůvky a dole se rozprostřelo třpytivě modré Barentsovo moře.

    Volkov měl na stíhacích letounech nalétáno přes šest tisíc hodin. Při sedmnácti bojových misích v Sýrii a u Kurilských ostrovů svedl pět vzdušných soubojů a připsal si tři sestřely, za které si vysloužil povýšení na majora. Ve čtyřiatřiceti letech patřil k nejzkušenějším stíhačům ruského letectva. Přesto ho už od startu provázel nepříjemný pocit, kterého se nezbavil ani nahoře.

    Dneska to bude jiné než obvykle…

    Hodiny ukazovaly čas 9:42:17. Do okamžiku přiblížení s objektem zbývalo necelých pět minut. Volkov zřetelně cítil vlastní pot, který mu stékal pod kyslíkovou maskou kolem uší a na zátylku. Ani se nestačil rozloučit se svou malou dcerkou.

    Dneska má Táňa narozeniny, a já jí slíbil, že půjdeme do ZOO.

    Stiskl pevně joystick nahrazující tradiční knipl a provedl několik vodorovných vrutů. Stroj poslechl, jako by byl prodloužením jeho vlastní paže. Přetížení 3 G ho vmáčklo do pilotního křesla. Pak zpomalil, zvedl prudce předek letadla a udělal kulbit, legendární manévr, při němž stroj provede ve vzduchu kotrmelec. Podařilo se mu to bez nejmenších problémů. Svět za sklem kabiny se během zlomku vteřiny protočil o 360°.

    A nesmyslné myšlenky byly rázem pryč.

    Volkov vyrovnal horizont a zvýšil rychlost zpátky na Mach 1,2. Nebe bylo stále čisté, viditelnost výborná. Přelétl očima LCD displeje. Všechno fungovalo bezvadně. Dvě minuty a třicet sekund do setkání.

    „Tady alfa tři dva osm,“ ohlásil se kontrolní věži. „Dvě minuty a dvacet sekund do setkání.“

    Na okamžik se jeho hlas odmlčel. Daleko vpředu na jedenácté hodině se něco stříbrně zalesklo.

    „Navázán vizuální kontakt s cílem,“ oznámil klidným hlasem Volkov. „Na jedenácté hodině, výška asi deset tisíc metrů. Vystoupám do devíti pěti set.“

    „Rozumím, tři dva osm,“ ozvala se věž sytým mužským basem. Volkov okamžitě poznal Jarcova. Kdysi létali spolu, ještě na Mig-29. Přítelův hlas byl jasný a téměř nezkreslený praskáním statické elektřiny. Jako by seděl v sedadle hned za ním. Ale Volkov byl v kokpitu letadla sám. Velitel základny nechtěl riskovat ztrátu dvou mužů.

    „Potvrzujeme přítomnost cíle v uvedené oblasti,“ pokračoval Jarcov. „Cíl se vznáší na místě.“

    Ve vysílačce zapraskalo a pak se ozval jiný hlas, starší a autoritativnější, hlas Zinovjeva: „Tady alfa jedna. Alfo tři dva osm, zapni kamery a proveď průlet kolem objektu.“

    „Rozumím, alfo jedna,“ oznámil Volkov a jemně zatáhl za joystick k sobě. Šedá špička letounu se zvedla vzhůru. Na výškoměru rolovala čísla směrem nahoru: 8700, 8750, 8800…

    Volkov vystoupal do devíti a půl tisíce metrů. Do setkání zbývala minuta a deset sekund. Objekt se přiblížil natolik, že rozeznával jeho tvar: jednolitý bílo-šedý válec bez jakýchkoli výstupků nebo nerovností, pomalu rotující kolem své osy. Jeho délku odhadl na deset až dvacet metrů, šířku na polovinu.

    Je velký jako moje letadlo, napadlo ho bezděčně. Zapnul kamery na křídlech. Pokud udrží stávající kurs, proletí ve vzdálenosti sedmi set metrů od válce.

    Je to moc, nebo málo?

    Volkov snížil rychlost na Mach 1,1. „Tady alfa tři dva osm,“ ohlásil. „Do maximálního přiblížení zbývá dvacet vteřin.“

    Ve vysílačce to zachrčelo a pak se ozvalo: „Rozumím, tři dva osm. Hodně štěstí.“

    To budu potřebovat, pomyslel si Volkov.

     

    Světlana nastartovala terénní UAZ, kterému však nikdo neřekl jinak než gaz podle legendárního ruského džípu sedmdesátých a osmdesátých let, a vyrazila k místu, kde včera viděla stát osamělý oranžový stan.

    Kdo to jen může být? Nějaký zbloudilý Skandinávec? Americký špion? Eskymák? Ruský lovec, který tu bez úředního povolení pytlačí kvůli drahým kožešinám?

    Ať uvažovala sebevíc, na řešení hádanky nepřišla. Ale rozkaz zněl jasně. Ať je to kdokoli, nemá tu co pohledávat. Zvlášť teď…

    Gaz si hravě razil cestu nerovnou severskou divočinou, drtil pod koly křehkou flóru klíčící jen dva měsíce v roce z věčně zamrzlé půdy.

     Vyrazila brzy ráno, noční mlha už se rozpustila, takže navigace jí nečinila sebemenší potíže.

    Ale když za hodinu a půl dorazila na místo, kde měl stát oranžový stan, našla už jen slehlou trávu.

    „Sakra!“ zaklela.

    Prohledala okolí a všimla si dvou rovnoběžných stop jako po běžeckých lyžích. Směřovaly k severu. Vrátila se ke gazu a vytáhla z palubní desky dalekohled. Ve vzdálenosti asi jeden a půl kilometru zahlédla načervenalý puntík.

    Naštěstí není daleko…

    Dalekohled odložila a chvíli se přehrabovala v přihrádce ve dveřích řidiče, než nahmatala předmět s rukojetí a krátkou hlavní. Strčila si ho za opasek na zádech. Pak si ve zpětném zrcátku upravila vlasy a klíčky od džípu si vsunula do náprsní kapsičky.

    „Dojdu si pro tebe pěšky,“ pomyslela si nahlas.

     

    Bruner se před stanem napřímil a neznámá žena o krok couvla.

    „Kdo jsi?“ zeptal se česky a hned nato rusky: „A odkud se tu bereš?“

    Mladá světlovlasá žena v zelené péřové bundě a tmavých oteplených kalhotách překvapeně zamrkala dlouhými řasami. „Miňa zavút Světlana. Jmenuji se Světlana. Ja z bázy Ignatěvskij. Kdo jsi ty?

     „Já jsem Petr,“ řekl Bruner a napětí polevilo. Ačkoli ho dívka v první chvíli vylekala, teď se už usmíval.

    Světlana se také usmála. „Pjotr Balšoj,“ špitla a Bruner se téměř rozesmál. Se svými sto devadesáti třemi centimetry ji převyšoval téměř o hlavu.

    Bruner přikývl. „Jsem fotograf. Přijel jsem z Prahy, to je v České republice, abych tady něco nafotil a napsal reportáž o zdejší přírodě. Je tu opravdu nádherně. Byla jsi někdy v Praze?“

    Světlana zavrtěla hlavou a její nádherné vlasy se rozletěly do stran. „V Praze ne, jen v lázních v Karlových Varech.“

    Zasmál se. „No jasně. Ale co tady vůbec děláš, sama v takové pustině?“

    „Nejsem sama a tohle není žádná pustina,“ namítla. „Pracuji na meteorologické a rybářské stanici asi pětatřicet kilometrů odtud.“

    „Třicet pět kilometrů!?“ užasl Bruner. „To jsi šla takovou dálku pěšky? A proč?“

    „Já jsem sem nešla,“ opravila ho Světlana. „Já jsem přijela gazem. Sbírám po ostrově vzorky pro Lomonosovovu univerzitu, katedru geologie. Dělám tam disertaci.“

    Bruner se usmál. „Aha. Ale stejně je to neuvěřitelná náhoda, potkat někoho na ostrově, kde žije jen pár lidí a který má rozlohu větší než Česká republika!“

    „To tedy ano,“ přikývla Světlana. Také se usmívala a neposedný vítr jí vháněl vlasy do tváře. „Chceš se k nám podívat? Zvu tě na něco ostřejšího, Petře Veliký.“

    Bruner se rozesmál. „Takové pozvání nemohu odmítnout. Ale co všechny mé věci?“ Ohlédl se k plně naloženým saním a stanu. „Ty se do gazu nevejdou.“

    „Schovej je do stanu,“ řekla dívka a odhrnula si vlasy z očí. „Tady se nic neztratí. Vezmi si jen to nejcennější. Kameru, doklady, telefon…“

    „Jasně,“ Bruner se na chvíli ztratil ve stanu, a když pak vylezl, zeširoka se usmíval. V pravačce držel láhev průzračné tekutiny.

    „To abychom měli co pít,“ vysvětlil.

    Světlana se rozesmála. „A to si myslíš, že my Rusové jsme na suchu?“

    Oba vykročili k dívčinu džípu, Bruner se ještě jednou ohlédl. Oranžový stan se mírně prohýbal ve větru, všude kolem vládl klid a mír.

    „Co v tom máš? Vodku?“ zeptala se.

    „Něco lepšího. Slivovici.“

    Dívka se nechápavě zamračila.

    „Ta se pálí ze švestek,“ přiblížil jí Bruner a tentokrát se dívka zatvářila opravdu překvapeně.

    „A to se dá pít?“

    „Samozřejmě. Sama uvidíš.“

    Světlana pohodila hlavou. „To jsem zvědavá,“ řekla, ale moc přesvědčivě to neznělo.

    Překonali dvě terénní vlny a za tou druhou stál na okraji kaluže zamrzlé vody terénní vůz ruské výroby UAZ pro čtyři osoby.

    No tohle

    Bruner nepatrně zvolnil. Jeho mozek se konečně přepnul z překvapeného do racionálního módu.

    Kde by se tady v pustině vzalo auto? A proč zrovna tady? Narazit tu na vůz je prakticky stejně nepravděpodobné jako zahlédnout antonova…

    Vsunul pravačku do kapsy bundy a nahmatal satelitní telefon. Pak levačkou zkontroloval druhou kapsu.

    Proč jsem tak napjatý? Co to se mnou je?

    Jeho prsty narazily na kožené pouzdro vystřelovacího nože. Ten dotek ho uklidnil. Ne, že by se chystal zbraň použít.

    Je to jen pro všechny případy…

     

    První průlet kolem válce se zdařil bez problémů. Objekt visel na místě a jen se mihl kolem Volkova v bočním okénku.

    „Máme obraz, tři dva osm,“ potvrdila věž. „Vrať se na úroveň objektu a proveď maximální bezpečné přiblížení.“

    „A to je jaké?“ zeptal se Volkov. Byl to samozřejmě vtip.

    „Proveď maximální, ale bezpečné přiblížení k objektu,“ zopakovala věž bez špetky humoru.

    „Rozumím,“ odpověděl Volkov a naklonil stroj na bok do zatáčky. Nikdy se o UFO nezajímal, i když věděl, že jiní piloti občas hovořili o setkáních s neidentifikovatelnými létajícími objekty. Slyšel i o případech, kdy došlo k boji, v Polsku nebo nad Izraelem.

    Daleko běžnější byla záhadná radarová echa, o kterých se na základně živě diskutovalo, a která mizela stejně rychle, jako se objevovala. Ale tohle těleso tu zůstávalo, jako by na něj čekalo.

    Co je ještě bezpečné? zeptal se sám sebe, když vykroužil celých sto osmdesát stupňů a nalétal na druhé přiblížení. Zůstala za ním elegantní bílá smyčka kondenzovaných par, jediný oblak v dohledu.

    „Třicet dva sekund do setkání,“ oznámil.

    V Su-47 jsou informace pilotovi předávány pomocí čtyř LCD displejů. Na jednom se podle potřeb pilota zobrazují informace z radiolokátoru, IR zaměřovače, televizní kamery a laserového dálkoměru pro řízení a kontrolu palby. Na druhém se zobrazují letové hodnoty, navigační informace a data přistávacího systému ILS. Na dalších dvou obrazovkách je stav výzbroje, pasivní radar, systém navádění, pozemní a vzdušné cíle. Informace lze zobrazit na kterémkoliv displeji podle výběru pilota. K dispozici je i HUD, neboli průzorový displej, pilotovi se při něm promítají důležité informace na sklo přímo před oči.

    Volkov přelétl pohledem všechny čtyři displeje. Zaváhal, jestli nemá vložit neznámý letící objekt jako případný cíl.

    Možná později.

    Stáhl levačku zpátky a plynovou pákou zpomalil na podzvukovou rychlost, pak zapnul HUD a namířil špičku letadla přímo do středu válce.

    Vlastně ne tak úplně do středu. Naplánoval si průlet tak, aby válec minul v bezpečné vzdálenosti.

    Čtyři metry stačí…

    Volkov měl pocit, jako by se na něj řítil obří kontejner, na zlomek sekundy mu zůstal viset přímo nad hlavou a vzápětí se propadl do nicoty za stíhačkou.

    „Tady alfa tři dva osm. Úkol splněn,“ oznámil do vysílačky. Dlaň měl celou zvlhlou. Otřel si ji do kombinézy. Vysílačka zapraskala, ale neozval se žádný hlas.

    „Tady tři dva osm. Úkol splněn,“ zopakoval. „Ozvěte se.“

    Odpovědí mu bylo ticho.

    Volkov si poklepal na přilbu. Nic. Očima zkontroloval přístroje. Avionika fungovala bezchybně. V duchu pokrčil rameny. K návratu na základnu ani k přistání spojení nepotřebuje. Dokonce by si mohl i schrupnout. Palubní počítač by zvládl návrat sám.

    Za deset minut jsem doma, pomyslel si.

    To ještě netušil, jak hrozivě se mýlí.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: