Pohřbení

Přikrčil se za hromadou dříví a skrz díru mezi poleny upřeně pozoroval malou holčičku. Vypadala na deset let, ale vyzařovala z ní suverénnost staršího dítěte. Vykračovala si k dětskému domečku nedaleko poskládaného dřeva, v náručí nesla žíhané kotě a vykládala mu o čaji a sušenkách. Na sobě měla ustřižené kraťasy a tričko s fleky od oběda.

V plastovém domečku muselo být dusno. Byl horký a suchý den, což bylo dobře. Spaní v lesích bylo posledních pár nocí příjemnější, i když horko přes den mohlo být smrtící. Dnes ráno objevil velké bílé venkovské stavení. První kontakt s civilizací za dlouhá léta. Držel se ve stínu a pomalu se proplížil co nejblíže, zatímco pozorně sledoval každý náznak pohybu na pozemku. Před hodinou zahlédl dva mladíky odjíždět v omláceném pickupu a nějakou ženu, jak pouští dvě šedé kočky ven zadními dveřmi. Vypadala laskavě.

Prahl po troše laskavosti.

Přitiskl se blíž ke dřevu, opřel si hlavu a několikrát rychle zamrkal, když se mu obraz začal rozpíjet před očima. Už několik dní necítil hlad; jídlo ho téměř nezajímalo. Chtěl jen vodu. U zadního vchodu byla hadice, jenže to bylo dobrých třicet metrů daleko. Možná by mohl poprosit ženu o pomoc. Ale nikam nepůjde, dokud se nebude cítit v bezpečí. Počká do setmění. A potom…

„Tabby! Vrať se!“

Kotě mu proletělo kolem nohou a on se chytil oběma rukama dřeva.

O-ou.

Holčička se vyřítila zpoza hromady a bleskově zabrzdila, když ho spatřila. Vykulila oči a brada jí spadla dolů. Udělala k němu dva opatrné krůčky a nespouštěla z něj oči.

Nemohl se ani hnout.

Věděl, že vypadá hrozně. Špinavé oblečení splývalo s hnědou barvou dřeva a hlíny. Pod vrstvou špíny byla jeho kůže nejspíš bílá jako lilie; se sluneční září se už dlouho nesetkala.

Modré oči děvčátka zářily zvědavostí. Pomalu se přibližovala a přejížděla pohledem od jeho holých nohou, pokrytých puchýři, až po staré tričko, potřísněné krví, jež si omotal kolem hlavy. Zastavila se necelé dva metry od něj, dostatečně daleko, aby mohla případně vyrazit pryč, nicméně nevypadala, že by ho považovala na nebezpečného. Měla pravdu. Nebyl o nic víc nebezpečný než tulení mládě.

„Mluvíš anglicky?“ zeptala se nahlas.

Kousl se do tváře. To je její první otázka?

„Žiješ v lesích? Kolik ti je?“ Zkoumavě si ho prohlížela.

Pomalu se postavil, opřel se o dřevo a ucítil, jak se mu nahrnula krev do hlavy. Vykulila oči. Byl hubený, přímo vychrtlý. Všimla si několika modřin a oděrek, a on věděl, že jich má na těle mnohem víc. „Ano, mluvím anglicky. Ne, nežiju v lesích. A je mi třináct,“ odpověděl skřehotavým hlasem.

Napřímila se a se zájmem se zeptala: „Jsi v pořádku?“

Jemně se prstem dotkl provizorního turbanu a trhnul sebou. „Nemáš trochu vody?“

Přikývla a upalovala do domečku. Když se znovu vynořila, opatrně nesla modrý květinový hrnek na podšálku. Ruce se mu třásly, když zvedal hrneček k rozpraskaným rtům. Teplá voda byla báječná, ale obličej se mu při polykání svraštil nezvyklou námahou. Už jen to, že mu pomohla, ho málem rozplakalo.

„Od čeho jsou ty růžové kroužky, co máš na obličeji?“

Hrnek zarachotil, jak ho položil zpátky na podšálek. Jizvy. Cigarety. Bunkr. Příběhy, které nemohl vyprávět, aniž by tím ohrozil něčí život. „Mohl bych dostat ještě trochu, prosím?“ Tentokrát přinesla malou konvičku a šálek mu dolila. Napil se a sklouzl zpátky do podřepu, než mu nohy vypoví službu. Udělalo se mu mdlo. Napil se moc rychle? „Je tvoje máma doma?“

Přikývla. „Mám ji přivést?“

„Ano, prosím. Neříkej nikomu jinému, že jsem tady, dobře? Jenom přiveď mámu.“ Znovu se opřel hlavou o dřevo a zavřel oči. Jasné barvy mu kroužily pod zavřenými víčky a svět se s ním pomalu točil. Mluvení z něj vysálo sílu, ale dostal se ven z lesa a tahle rodina mu určitě pomůže. Teď už jen musel zůstat duchapřítomný a udržet pusu na zámek.

„Jak se jmenuješ?“ zašeptala.

Pootevřel oči. Zvědavost z ní přímo čišela. „Chris. Chris Jacobs,“ zkřivil vyprahlé rty. „Dojdeš pro mámu, prosím?“

Otočila se a utíkala, až jí snědé nožky kmitaly.

 

* * *

 

„Žádný tisk.“ Policista vrhl na Michaela podezíravý pohled.

Oregonská farma silně zaváněla hnojem, ale žádné krávy vidět nebylo. Michael si zjistil, že stará mléčná farma je mimo provoz déle než dvacet let. Klikaté dřevěné a drátěné ploty obepínaly okraje luk, jako kdyby je stavěl opilec. Sto metrů od nich stála stodola, do které by Michael nevkročil ani za milion. Nevadilo mu riskovat, ale tahle budova vypadala, že se sesype ve chvíli, kdy na prohnuté střeše přistane pták. „Nejsem tady pracovně. Mám schůzku s doktorem Campbellem,“ zalhal Michael.

„Soudní lékař odešel před hodinou.“ Policajt si posunul krempu klobouku a v očích se mu zračily pochyby; věděl, že Michael zmínil doktorovo jméno, aby se dostal na místo nálezu. Kolik novinářů už dnes odehnal? Odhalení zakopaných ostatků několika těl obvykle přiláká supy. Policistovo zdvižené obočí vybízelo Michaela k vymyšlení nápaditější lsti.

Naštěstí měl jednu připravenou. „V tom případě nikoli s doktorem Campbellem, ale s jeho dcerou. Doktorkou Lacey Campbellovou.“

Policajt si otřel rukou zpocené čelo a překontroloval lejstra.

Tváří mu přejel lascivní úšklebek a Michaelovi se sevřela čelist.

„Aha, s tou. Jo, ta tu pořád je.“

Blbec.

„Vyřídil byste jí –“

„Co jí chcete? Má plné ruce práce s vykopávkami a vyšetřováním vraždy. Nemyslím, že by chtěla, abych ji rušil, protože ji tu hledá nějaký slídil.“

„Ježišmarjá.“ Michael přistoupil o půl kroku blíž a snížil hlas. „Vezměte do ruky vysílačku a sežeňte někoho, aby řekl doktorce Campbellové, že dorazil Brody. Bude se mnou chtít mluvit.“ Vrhl letmý pohled na zaparkovaná policejní auta a nápadné neoznačené americké sedany. „Už je tu Callahan?“

Při zaslechnutí detektivova jména policista přimhouřil oči a posunul ruku k vysílačce. „Ještě ne.“ Otočil se k Michaelovi zády a začal mluvit do vysílačky.

Už bylo načase. Michael si mnul rozpálenou kůži na krku, zatímco prahl po lahvi ledové vody. Nebo piva. Přinutí se Lacey vyjít ven a promluvit si s ním? Když byla ponořená do případu, měla tendence zapomínat na okolní svět. Telefon měla vypnutý; několikrát se jí zkoušel dovolat.

Policajt pootočil hlavu a sledoval Michaela koutkem oka, zatímco potichu hovořil do vysílačky. Michael ho ignoroval a ve vedru přesahujícím třicet stupňů si prohlížel místo nálezu. Bylo horké, suché a prašné. Při každém nádechu se mu plíce zanesly jemným prachem.

Hnědá pole byla posetá policisty v tmavomodrých uniformách. Bože, ti musej umírat vedrem. Malé bílé stany ukrývaly neveřejné procedury před očima čmuchalů i před kamerami zpravodajských vrtulníků. Příliš mnoho stanů. Hodně stanů znamená hodně těl. Vysoká postava v ochranném obleku přecházela od jednoho ke druhému.

A do prdele.

Victoria Peresová. Nezaměnitelná na jakoukoli vzdálenost. Tahle vytáhlá forenzní antropoložka by ho nejspíš dovnitř nepustila, ani kdyby ho Lacey držela za ruku. Michael vydechl horký vzduch a ucítil, jak mu po páteři stéká čůrek potu. Opět si nasadil sluneční brýle a otočil se. Možná by měl zkusit zjistit víc po telefonu a neztrácet čas dobýváním Fort Knox. Potřeboval vědět, co našli pohřbeného v zemi; nebyl tady kvůli článku do novin. Tohle bylo osobní.

„Hej!“ vyštěkl policista. Michael se ohlédl přes rameno. Muž zavěsil vysílačku na poutko a založil paže na prsou. Bicepsy se mu zavlnily pod krátkými rukávy letní uniformy. Na jmenovce měl napsáno Ruxton.

„Ty seš ten zatracenej novinář, kterej udělal dusno kvůli našim přesčasům,“ ušklíbl se Ruxton. „Každej v městský radě byl pěkně naprdlej kvůli přesčasům, co nám proplácej.“

Ale ne, zase tohle. Michael na okamžik zavřel oči.

Ruxton ale zdaleka neskončil. „Kdyby nám město vysypalo prachy, abysme mohli najmout víc lidí, tak bysme nemuseli dělat přesčasy.“

„Já jsem ne–“

„Vy novináři rádi píšete titulky o tom, jak nás kdo žene k soudu, protože se praštil do hlavy při útěku před zatčením nebo si zlomil žebro, když si nechtěl nechat nasadit želízka. Nemáte tušení –“

Michael k němu přistoupil dvěma rychlými kroky a oči mu plály. „Já jsem taky ten novinář, který minulou zimu pomohl dopadnout toho hnusnýho hajzla, co vraždil policajty.“

Muž sklapnul.

„Někteří moji blízcí přátelé jsou u policie a já vaši práci plně res­ pektuji. Nesuďte mě podle toho, co se dočtete v novinách, a já udělám to samé pro vás.“

Oba muži se navzájem probodávali neústupným pohledem.

„Michaeli?“

Michael se otočil za ženským hlasem. Jeho den byl hned krásnější a na policistu zcela zapomněl. Lacey vypadala skvěle, i když unaveně. Drobná forenzní odontoložka se vysoukala z tenké zmačkané kombinézy a svírala ji mezi ukazováčkem a palcem. Nakrčila nos.

„V tomhle horku není žádný deodorant dost silný na to, aby přerazil pach těch zatracených igelitových pytlů, co musíme nosit.“

Její vřelé hnědé oči si změřily Michaela od hlavy k patě. Lacey se zamračila a zhodnotila celou scénu. Tváří jí prolétlo náhlé porozumění. Obdarovala nasupeného policistu tím nejzářivějším úsměvem a Ruxton viditelně pookřál. Sjel líně pohledem od jejích pohorek přes pěkně tvarované opálené nohy až ke kraťasům a přiléhavému tílku. Vlnité blond vlasy měla stažené do culíku a prostrčené zadní částí kšiltovky s logem fotbalového týmu Seattle Seahawks.

Michaelův nejsilnější spojenec. Žena, která mu výškou sahala sotva po ramena. Krásná, blond, svůdná, laskavá, sexy a chytrá. Měla všechno. Vysněná žena každého muže.

Policajt neměl šanci. Omotala si ho kolem prstu jako zlatý prsten na své levé ruce. Prsten zářící novotou. A se sakra velkým diamantem.

Nebyl to Michaelův diamant.

K čertu s tebou, Jacku Harpere.

Lacey blýskla na Ruxtona perfektními zuby. „Můžu ho vzít dovnitř? Doktorka Peresová ho očekává.“

Michael si odkašlal. Victoria Peresová? To asi těžko.

Ruxton zamrkal a podíval se na něj, jako by se vynořil z džinovy lahve. Michael se pousmál. Lacey tak na muže působila. „Musí před vstupem podepsat formulář. Tady.“ Ruxton vrazil Michaelovi do ruky lejstra s kyselým úšklebkem na rtech. Všiml si prstenu.

Lacey na Ruxtona mrkla a strkala Michaela k nakloněné stodole. Poté, co ušli nějakých šest metrů, její kroky značně zpomalily. Michael ji zastavil a jedním prstem jí zvedl bradu, aby si důkladněji prohlédl něco, čeho si policista nevšiml. Temné stíny pod očima a zarudlá oteklá víčka.

„Je to špatné?“ Stiskl rty do úzké čárky. Jen něco skutečně hrozného dokázalo vyvést z míry ženu, jako je ona.

Zavřela na chvíli víčka a veškeré hrané koketování bylo to tam.

„Jsou to samé děti, Michaeli. Všichni do jednoho.“ Trhaně se nadech­ la. „Původně byla nahlášená jen jedna kostra, ale pátrací pes nachází další a další.“

Žaludek se mu sevřel hrůzou. Ne, to ne. „Jak je to dlouho?“

Lacey zavrtěla hlavou. „Nevím, kdy zemřely. Nějakou dobu to bude. Byly pod zemí dost dlouho na to, aby z nich zbyly jen hnědé kosti.“ Do čokoládových očí jí vhrkly slzy, jak si otřela nos zaprášeným zápěstím. „Zatím jsme našli sedm těl. Jsou tak malí…“ Její hlas se vytratil.

Oběma rukama jí sevřel ramena. „Nějací chlapci?“ zeptal se ochraptěle. Cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Několik dětí… Něco hluboko uvnitř mu říkalo, že tohle bylo to místo. Bylo to tady.

„No, ano. Alespoň dva. U těch nejmladších nejde pohlaví lehce rozeznat. Zatím vycházíme z toho, co jim zbylo z vlasů a bot…“ Oči se jí rozšířily a chytila ho za paže. „Proboha, Michaeli. Omlouvám se. Vůbec mě nenapadlo… Snad nemyslíš…“

„Pořád na to myslím, Lace. Kdykoli slyším o dětských ostatcích, myslím na to.“

Přistoupila k němu, přitiskla tvář na jeho hruď a rukama ho pevně objala kolem pasu. Michael sklonil hlavu a přál si, aby mu její kšiltovka nestála v cestě. Chtěl zabořit nos do jejích vlasů, ztratit se v ženské vůni a prostě zapomenout. Dokázala na něj mít takový vliv, ale on už si ho nesměl nárokovat.

Daniel! Mozek křičel bratrovo jméno, obraz jeho tváře mu rotoval lebkou. Obraz, který se po dvaceti letech pomalu rozplýval. Pevně stiskl víčka ve snaze ho znovu zaostřit, přivést k životu.

„Ústav soudního lékařství má Danielovy dentální záznamy, že?“ Lacey popotáhla nosem a poodstoupila, aby se mu podívala do očí.

Zmohl se pouze na přikývnutí.

„Zkontroluji jeho záznamy jako první, Michaeli.“ Vytáhla z kapsy telefon a zapnula ho. „Poprosím Saru, aby je hned naskenovala a poslala mi je. Tak aspoň budu moci vyloučit shodu s těly, která jsme našli doteď.“ Strnula uprostřed vytáčení čísla. „Nevím, kolik jich tam najdeme… Něco mi říká, že tam těch dětí je víc.“

„Je jich tam osm,“ zašeptal.