Připravujeme

Ztracený
Tim Weaver

ODEŠEL DO PRÁCE. A PAK BEZE STOPY ZMIZEL. DALŠÍ... Více...





Pochybnost

C. E. Tobisman

ČÍM VÍC SE SNAŽÍ O SPRAVEDLNOST, TÍM VÍC SE VZDALUJE OD ZÁKONA…

Naše cena vč. DPH: 244 Kč

Běžná cena vč DPH: 349 Kč

Překlad: Monika Pavlisová

Datum vydání: 16. 04. 2018

ISBN: 978-80-7588-049-9

Počet stran: 368

Vazba: vázaná s přebalem

Série: Caroline Audenová

Díl v sérii: 1.

Skladem: Ano

  • Caroline Audenová získá práci ve špičkové právní kanceláři v Los Angeles a je nadšená z nové výzvy – a vděčná za to, že může zapomenout na svou temnou minulost počítačové hackerky.

    Její nový šéf ji pověří úkolem zjistit, jestli oblíbená geneticky modifikovaná potravina nezpůsobuje u lidí selhání ledvin. Caroline nemá udělat nic víc než prozkoumat podklady a seznámit nadřízené s tím, co zjistila, jenže její technické dovednosti a intuice ji zavedou mnohem dál, než původně zamýšlela.

    Když začne tušit, že by mohla existovat souvislost mezi smrtí uznávaného vědce a netransparentním biotechnologickým gigantem, hlasitě se ozve proti zjevné křivdě a brzy se sama ocitne na mušce. Čas se krátí a tisíce životů jsou v ohrožení... včetně toho jejího.

    Teď musí tahle nezkušená začínající právnička s problematickou minulostí a zálibou v hackerství prokázat, že firma s majetkem v řádu miliard dolarů způsobila smrt tisíců lidí – než dostanou i ji samotnou.

  • Doktor běžel lehkým krokem po cestě lemované stromy. Když dorazil ke kopci, který se táhl podél pobřeží, zrychlil a pustil se nahoru, přesně jak to doporučovali v Běžcově světě. I při té námaze mu v hrudi narůstal hřejivý pocit satisfakce. Všechny jeho oběti za to stály. Jeho profesní život byl obtěžkán složitými rozhodnutími, kompromisy a nesnadnými výzvami. Ale dnes mohl ospravedlnit jednu každou z nich.

    Chvilku si dovolil oddávat se svému triumfu. Ta emoce byla mezi ostatními tak nějak nepatřičná, ale i tak si ji užíval sám. Kolik lidí může říct, že jejich životní dílo má cenu? Že jejich čas na Zemi něco znamená? Doktor dnes věděl s jistotou, že ten jeho rozhodně ano.

    Silou se prodíral na vrcholek kopce, mhouřil oči do slunce a snažil se rozpoznat tvar klubu Bon Air Beach Club. Šedá konstrukce se krčila na pobřeží asi půl druhého kilometru za širokou křivkou zátoky. Touto dobou už budou jeho přátelé opření o mahagonový barový pult v klubu, budou se navzájem zasypávat hollywoodskými válečnými historkami a nudit jeden druhého stížnostmi na manželky a milenky. Ale on už o nic z toho nestojí. Teď už ne.

    Cesta se vyrovnala a on zpomalil. Nohy ho pálily vynaloženým úsilím při běhu do kopce, který teď ležel za ním. Měl dojem, že to takhle bylo celý život. Vždycky cítil bolest, až když zpomalil. Ale to už splnil svůj cíl. Dorazil na vrchol. Vítězně.

    Doktorovy myšlenky přerušil pohled na dva muže na cestě.

    Jeden z nich ležel na zemi. Druhý se skláněl nad svým spadlým kamarádem. Kola byla zaparkovaná vedle sebe pod korunami palmových stromů asi o třicet kroků dál.

    „Jste v pořádku, chlapi?“ zavolal doktor směrem k vytáhlému, bledému muži, který ještě stál. Měl na tváři červené mateřské znaménko ve tvaru ležící fazole a na hlavě takovou tu hipsterskou lyžařskou čepici, ve které mu v kalifornském slunci muselo být neskutečné vedro.

    „Já jsem v pohodě,“ odpověděl ten bledý muž, „ale tady kamarád potřebuje pomoc. Závodili jsme tamhle na cestě nahoru na kopec, a když jsme se dostali na vrchol, on sletěl z kola.“

    „Podívám se na to,“ řekl doktor.

    Přidřepl si ke zraněnému muži. Byl menší a urostlejší než ten první, ale stejně bledý. Svíral si kotník a sténal. Doktor ho zběžně prohlédl a všiml si, že – dost překvapivě, vzhledem k jeho nehodě – na jeho cyklistických kalhotách není vůbec žádná špína. Jeho šatník to jistě ocení.

    „Nějakou dobu už nevykonávám praxi,“ řekl doktor, „ale pořád ještě poznám zlomeninu.“ Jemně chytil zraněného muže za nohu a prohmatával měkké tkáně kolem kotníku, zatímco sledoval výraz obličeje, aby zachytil příznaky bolesti. Nic se neobjevilo.

    Namísto toho si oba muži vyměnili pohled.

    Najednou bylo všechno až děsivě jasné. Kola zaparkovaná moc úhledně, příliš daleko od cesty. Žádný pot na čele spadlého muže. Žádná špína na oblečení.

    Doktorovi začalo zběsile bít srdce.

    „Bude to jen výron.“ Narovnal se do stoje. „Mám v autě obinadlo. Je to hned dole pod kopcem, zajdu pro něj.“

    Pomalu udělal dva kroky zpátky, a potom se sprintem rozletěl zpět cestou, kterou přišel. Doufal, že jen špatně pochopil nevinnou situaci. Zvažoval, jak asi divné bude jeho chování připadat těm dvěma mužům, pokud ano.

    Jenže potom uslyšel tlumenou ránu a dva planoucí žhavé body se mu vpálily do stehna.

    Taser!

    Doktor zakopl a sval se vinou elektřiny stáhl v křeči.

    Naslepo hmatal rukou po příčině bolesti, našel jednu elektrodu a vytrhl ji ven, čímž přerušil spojení a zastavil proud. Jenže noha se pořád svíjela v agonii.

    Bolest ale ustupovala zdrcujícímu vědomí, že jeho strach byl oprávněný. Strach, který zaplašil jako nějakou noční můru. Strach, který se teď děsivě zhmotnil, když kulhal po opuštěné cestě. Přišli pro něj! Bože, skutečně pro něj přišli.

    Křičel o pomoc. Ale kolem ani živáčka. Jen prázdná instalatérská dodávka zaparkovaná u krajnice na silnici křížící běžeckou stezku.

    Stezka! Doktor rychle očima zkoumal její okraj. Křovinami porostlý násep za ní prudce klesal o několik desítek metrů až dolů na pláž.

    Vzepjal se a převalil se přes okraj.

    Ramenem tvrdě narazil na zem a poškrábal si holou kůži nezakrytou nátělníkem.

    Kutálel se z kopce, narážel do kamenů a křoví ho drásalo, až se nakonec zastavil na pláži.

    Nadzvedl se na loket, aby se rozhlédl a našel možnou pomoc, a přitom sténal bolestí.

    Oči nespatřily nic než pustý písek a lhostejné moře. Byl sám.

    Doktor vůbec nepochyboval, co jeho pronásledovatelé udělají, až se k němu dostanou. Zemře. Přímo teď. Přímo tady na pláži.

    To vědomí ho zasáhlo takovou silou, že se pod jeho tíhou málem rozsypal. Ale potom si vzpomněl. Ještě jedna věc, kterou musel udělat. Jeden poslední úkol, který je třeba dokončit, než se opona zatáhne.

    Bojoval se zipem své ledvinky a nutil se zůstat soustředěný.

    Jakmile vytáhl telefon, pokusil se napsat heslo. Jenže ruce zalité tepenným krvácením z hluboké rány na zápěstí se po dotykovém displeji jen sklouzly.

    Shora ho zasypal déšť oblázků. Útočníci se klouzali z kopce a rychle se blížili. Budou u něj za pár vteřin.

    Doktor si utřel ruku do trička a zkusil to znovu. Musí dostat kritické informace ven, než tady umřou společně s ním.

    Donutil třesoucí se ruku ke klidu a napsal heslo. Potom pokračoval textovou zprávou. Písmena a čísla se objevovala stále rychleji. Tohle plánoval. V jeho těle se rozléval adrenalin a doktor už svá zranění necítil. Jeho celá existence se smrskla na zářící displej v ruce.

    Nemůže selhat. Teď ne.

    Prstem stiskl „Odeslat“ právě ve chvíli, kdy za ním utichl křupavý zvuk blížících se kroků.

    Oči ho pálily. Hlava se motala. Jeho klinické já mu říkalo, že ztratil minimálně půl litru krve. Brzy ztratí vědomí.

    Ale pořád vnímal, když se otočil, aby čelil svým vrahům.

    A pořád vnímal, když si ten vysoký, bledý muž stoupl za něj, chytil ho za krk a prudkým škubnutím ho nenávratně poslal do temnoty.

     

    Muž v lyžařské čepici si přidřepl vedle těla. Muž středního věku. Afroameričan. Nepraktikující doktor. Stoprocentně jeho cíl.

    Vypáčil telefon z ruky mrtvého muže a podíval se na displej.

    Potom našel očima svého druha a pokrčil rameny.

    Otřel z telefonu otisky prstů a upustil ho do písku.

     

    * * *

     

    Caroline Audenová se hrbila nad svým laptopem s rameny přiškrcenými ve vlněném pracovním kostýmku. Vlasy jí padaly do očí, zatímco studovala šachovnici. Počítač hrál sicilskou obranu. To znamená, že ona musí hrát pyrenejský útok. Štvalo ji, že musí obětovat tolik materiálu, ale jestli chce vyhrát, jiná možnost není.

    Caroline se složitou hrou snažila odpoutat pozornost od nervózního šimrání v břiše. Za deset minut začne její první pracovní den ve firmě Hale Stern, LLP, jedné z nejdynamičtějších právnických firem v Los Angeles. Ještě chvilku počká schovaná v malé kavárně, kde obsluhují všechny ty sešněrované týpky. Na zdech kavárny Black Dog Café se skvělo graffiti a z personálu byly lehce cítit drogy, čímž se stavěla do ostrého kontrastu s konzervativně oblečenými zákazníky.

    „Bude. Slibuju, že bude,“ z opačného konce kavárny k ní dolehl hlas.

    Něco v něm znělo tak syrově a zoufale, že to Caroline přimělo zvednout oči.

    Uviděla baristu, jak se sklání nad pultem a mluví do telefonu. Jeho potetovaná předloktí a modré číro na hlavě vůbec nešly dohromady s bezútěšným, skoro až dětským strachem v očích.

    „Já vím, ale přísahám, že…,“ začal, ale potom mu klesla ramena. „Rozumím.“

    Zavěsil a otočil se, aby vyčistil pult. Neuspořádané pohyby utěrky prozrazovaly zmatek v hlavě.

    Caroline pustila z hlavy svou šachovou partii a sledovala baristu. Snažila se přijít na to, co asi způsobilo jeho rozladění. Pokud moh­ la soudit podle vzhledu, jednalo se o muže, který se obvykle nenechal rozhodit názorem kohokoli jiného. Obecně sebevědomá duše, již dnešního chladného, jasného rána sebevědomí opustilo.

    Caroline s ním najednou cítila jistou spřízněnost.

    „Co se stalo?“ zavolala přes celou kavárnu.

    Barista chvilku zaváhal, než odpověděl. „Můj šéf si myslí, že zákazníkům účtuju vyšší částky a peníze si nechávám,“ řekl a pokračoval v útoku na nevinný pult tvrdými, rozezlenými a neefektivními tahy hadrem.

    „A je to pravda?“ zeptala se Caroline.

    „Ne. Jenže z pokladny zmizela spousta účtenek. Nemůžu je nikde najít.“ Vrhl na obviněný stroj pohrdavý pohled. „Debilní zkurvenej počítač.“

    Caroline přikývla. Už viděla lidi zhroucené tváří v tvář technologiím, které zradila stránka osobního bankovnictví chráněná heslem, nebo aplikace, která se ne a ne správně spustit. Věděla, že problém je prakticky pokaždé v chybě uživatele.

    „Můžu se podívat?“ zeptala se a vstala od stolu. Ačkoli nemůže zahnat obavy, které jako hladové vrány krouží kolem její vlastní mysli, může zahnat ty jeho.

    Barista si ji prohlížel.

    Věděla, co vidí. Malou ženu s mahagonovými vlasy, rozcuchanými i navzdory veškerým jejím snahám o jejich zkrocení. Ale chytré oči, rychlé a bystré. Neodpovídala stereotypu technologického nerda.

    Cítila, jak ji posuzuje.

    Po dalším chvilkovém zaváhání uhnul na stranu.

    „Je po mně, jestli ty účtenky nenajdu,“ zamumlal.

    Caroline si prohlížela rozhraní. Unixová platforma. Pokladní software jako z antikvariátu.

    Podívala se na baristu, který teď stál u kávovaru a utíral hrnečky na kávu. Utěrku měl v pravé ruce. Fajn, takže je pravák. To znamená, že pokladnu ovládá levou rukou, zatímco horké nápoje servíruje tou pravou.

    Caroline si prohlížela levou stranu rozhraní poklady a všimla si tlačítek s inventurou.

    „Nedělal jste nedávno inventuru?“ zeptala se.

    „Dělal,“ odpověděl barista.

    Carolininy prsty se rozletěly po displeji.

    „Takhle to nemá vypadat,“ barista strachy zvýšil hlas.

    „Jen izoluju nedávno upravované záznamy.“ Změnila filtr a stiskla ‚Enter‘. „Nejspíš jste během inventury stiskl tlačítko nabídky. Účtenky se uložily jako položky k inventarizaci. Teď už je to v pořádku. Všechno je zpátky tam, kde to má být.“

    Caroline se vrátila ke svému stolu pro věci. Už tady otálela až moc dlouho. Je čas vyrazit.

    Zaklapla svůj laptop a oči jí padly na vyšisovanou koženou brašnu. V technologickém světě byla ucházející, jenže pro ten právnický jí najednou připadala moc obnošená. Až dostane první výplatu, bude si muset koupit novou. Anebo ne. Musí šetřit, aby se mohla odstěhovat z matčina domu. To je důležitější než brašna na laptop beze skvrn. Příčetnost především. Doplňky až potom.

    „Nevím, jak jste to udělala,“ zavolal barista od pokladny, „ale zachránila jste mi zadek.“

    „O nic nešlo.“ Caroline pokrčila rameny. Bylo hezké mít moc něco spravit. Technologické nouzové situace se spravovaly daleko líp než masakr, který nechala doma. Její strýc chrápající na gauči, od včerejška nepřevlečený, snící o vodce a rumu. Její matka pouštějící na Spotify od rána do večera pořád dokola jedinou písničku od Jasona Mraze, až měla Caroline chuť vystřelit si mozek z hlavy.

    Než vypadla z domu, hodila strýcovy klíčky od auta do chlebníku. Aspoň nebude moct řídit, dokud nevystřízliví.

    „Nedala byste si kávu?“ zeptal se barista.

    „Stačí mi horká čokoláda.“ Caroline neměla chuť vysvětlovat, že po kávě začne vibrovat jako dřevěná káča uprostřed hurikánu. Měla přirozené dispozice jako ladička a i bez kofeinu měla dost problém udržet svou mysl v klidu.

    „Příště je to na mě,“ trval na svém barista. „Vy tady někde pracujete?“

    „Dnes nastupuju do nové práce.“ Caroline se protočil žaludek, i bez kávy.

    „Budu hádat – něco kolem počítačů,“ smál se na ni barista.

    „Ne. Právo.“

    Barista zvedl obočí vysoko na čelo. „Vážně? Proč ne počítače?“ zeptal se. „S počítači to umíte.“

    Caroline mlčela. Dobrá otázka.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: