Připravujeme

Dlouhý krok do tmy
Tomáš Bandžuch

ČESKOSLOVENSKO SE ZRODILO Z EUFORIE, ZLOČINU A... Více...





Není cesty zpět

Tim Weaver

TAJEMSTVÍ POHŘBENÁ CELÁ DESETILETÍ ZNOVU OŽÍVAJÍ…

Naše cena vč. DPH: 265 Kč

Běžná cena vč DPH: 379 Kč

Překlad: Alžběta Lexová

Datum vydání: 24. 10. 2016

ISBN: 978-80-88096-47-4

Počet stran: 400

Vazba: vázaná s přebalem

Série: David Raker

Díl v sérii: 4.

Skladem: Ano

  • Měl to být skvělý večírek, jenže když Emily Kaneová dorazí ke své sestře Carrie, objeví jen prázdný dům. Večeře se vaří na sporáku, televize je zapnutá. Carrie, její manžel a dvě dcery jsou pryč.

    Policie nad záhadou brzy zlomí hůl, a tak Emily nezbývá než se obrátit na svého bývalého přítele Davida Rakera, který se specializuje na pátrání po nezvěstných osobách. Někdo má totiž evidentně zájem na tom, aby se na její sestru s rodinou rychle zapomnělo.

    Pavučina klamu a zlověstných tajemství obestírající celý případ rychle pohltí i Rakera, a ten záhy zjišťuje, že by se snadno mohl stát další z řady obětí, které si za celá desetiletí tahle obrovská lež vyžádala.

  • Chlapec se ztěžka vlekl po oblázkové pláži. Necelé dva metry od něj se tříštily vlny o břeh; řvaly jako divoká zvěř a ozvěna každého jejich zaburácení mu vibrovala v nitru. Potom začal příliv ustupovat, moře se stáhlo zpět a zaplavené oblázky přitom vydávaly něžný šeptavý zvuk, jako by ho zpoza dva a půl metru vysoké pobřežní hráze volaly tisíce hlasů. Za ní se nacházela vesnice – několik starých rybářských chalup, hospoda a pár obchodů. Na této straně však byla k vidění jen řada loděk uvázaných u břehu, jejichž stěžně se kymácely ve větru.

    Utáhl si popruhy batohu a zaslechl, jak uvnitř zachrastilo jeho vybavení: rybářský vlasec, nový podběrák, který si pořídil za peníze z roznášení novin, a trocha staré slaniny, již mu máma toho rána zabalila. V ruce si nesl kbelík. Byl začátek listopadu a zima jako v psírně, jenže právě tohle období bylo na lov krabů nejlepší. V tuhle roční dobu na pláži neokouněli turisté – takže se o svůj úlovek nebude muset s nikým dělit.

    Vesnička ležela v propadlině mezi dvěma kopci, jejichž úbočí byla z obou stran provrtána zátokami. Aby se do nich člověk dostal, musel vyšplhat přes skalnaté výstupky trčící z oblázků na obou stranách pláže. Chlapci tyto skály – vysekané a vyhlazené neúprosnou silou moře – připomínaly dračí ocas. Jako by pod vodou žila bájná příšera a toto byla jediná část jejího těla vykukující nad hladinu. A právě na druhé straně ohonu, tam, kde ve skalnatých žlábcích a průrvách kamenité pláže moře při odlivu vytvořilo malá slaná jezírka, se nacházeli krabi, spláchnutí a vyvržení přílivem.

    Chlapec začal šplhat, přestože mu kbelík postup výrazně ztěžoval.

    Normálně by za něj vybavení nesl otec, ale ten měl práci a řekl chlapci, že už je dost velký – ve svých téměř třinácti letech –, aby šel sám. „Jen buď opatrný,“ nabádal ho dokola. Mořská voda a jemný déšť mu mohly cestu ještě více zkomplikovat, ale prozatím si vedl dobře. Za pět minut se dostal na vrcholek ocasu a shlížel dolů k první zátoce s kamenitým pobřežím. Nacházela se dobrých dvacet metrů pod ním a podél útesu, na němž stál, vedla od břehu k zadní straně strmě stoupajícího kopce úzká cestička z oblázků, zbytek tvořila jen skála a malé tůňky, přes něž se přelévalo moře a při odlivu za sebou zanechávalo v trhlinách a puklinách zpěněnou vodu.

    Vyrazil dolů a očima sledoval, kam šlape, přičemž kbelík v jeho ruce jemně klepal o kameny. Jednou, dvakrát zaburácel silný vítr, který s ním trhal ze strany na stranu, potom však chlapec seskočil na tenký oblázkový pruh do bezpečného závětří zátoky a hřmění větru okamžitě ustalo. Slyšel už jen vlny lámající se o břeh pláže za ním.

    Odložil kbelík na oblázky, sundal si batoh, rozepnul ho a začal z něj vytahovat vybavení. Vlasec na kraby. Podběrák s krátkou tyčí. Návnada. Upevnil návnadu na vlasec, popadl podběrák a kbelík a vydal se přes kamenité pobřeží. Jen buď opatrný.

    Našlapoval stejně pečlivě jako předtím, protože neměl nejmenší chuť otci vysvětlovat, jak se mu podařilo přetrhnout vlasec, pořezat se nebo obojí. V půli cesty za sebou zaslechl hřmění moře, silnější než dříve. Ohlédl se a spatřil, jak se k němu přes balvany řítí vlna. Nebál se trochu namočit, ale bál se, že by ho voda mohla strhnout, proto se rychle chytil malého kamenného sloupku. Voda se mu prohnala kolem kolen, vmžiku mu vnikla do bot a promočila kalhoty a jemně se rozlila po prostoru před ním.

    Když se znovu stáhla, pohlédl směrem k místu, kde nechal batoh. Byl v bezpečí, zaražený v malé průrvě, kam ho nacpal, sotva si vytáhl vybavení. Pokračoval ke skalním jezírkům na okraji zátoky, tam už na něj moře nedosáhlo a mohl tedy bez obav do jednoho z nich spustit vlasec, aniž by mu hrozilo další promočení. Příliv vrcholil před hodinou. Vlny sice mohly být hlučné a zuřivé, ale pomalu se stahovaly. Za další hodinu zeslábnou. Hodinu nato už se k němu vůbec nedostanou.

    Odložil si kbelík k nohám, ujistil se, že návnada pevně drží a usadil se k nejhlubší tůňce v zátoce, která měla na hloubku tak metr a půl. Chlapec do ní spustil vlasec a pomalu ho odmotával z krabičky, kterou mu na něj otec vyrobil. Vypadala jako malý rybářský naviják a na straně měla drobnou kliku, s jejíž pomocí mohl vlasec namotat zpátky. Držel krabičku levou rukou a dvěma prsty pravé ruky podebral vlasec, aby cítil i sebemenší pohyb, jenž by mu prozradil, že se krab chytil.

    Potom si něčeho všiml.

    Asi šest metrů od něj, na samotném okraji zátoky mezi posledním skalním jezírkem a prudkým počátkem svahu kopce, někdo nejspíš zapomněl návnadu. Posunul se, aby lépe viděl, rozpoznal však jen bílý kus masa. Možná kuře. Nebo vepřové. Otec považoval vždy za nejlepší návnadu slaninu, ale chlapec už několikrát slavil úspěch i se starým kuřecím masem. Olejnaté ryby byly taky dobré, byť ne tolik jako maso. Obecně vzato krabi nebyli nijak zvlášť vybíraví.

    Jak se rozhlédl po zátoce, uvědomil si, že kousek nalevo od bílé hromádky leží další návnada, těsně pod jeho zorným úhlem. Vpáčil krabičku s vlascem do úzké trhliny, aby mu nesklouzla do vody, a postavil se. Cesta k návnadě byla kluzká mořskou vodou. Udělal pár opatrných kroků, pak si přidřepl a zbytek sklouzl. Zblízka si všiml, že je návnada zabalená v igelitovém sáčku – v podobném, v jakém si přinesl slaninu –, a byla delší, než si původně myslel. Svažovala se do snížené úžlabiny a tam se ztrácela ve stínu. V sáčku viděl rovnoměrně nařezané kusy masa, na nichž byly přicvaknuté – dost neobvykle – identické lastury.

    Natáhl se dopředu…

    … a zarazil se.

    Těkal pohledem mezi svou stále napřaženou rukou a masem v pytli, jako by si jeho mozek cosi uvědomil, avšak jemu to ještě stále nedocházelo.

    O vteřinu později ho to zasáhlo.

    Z hrdla se mu vydralo vyjeknutí, zatímco se od návnady snažil couváním po všech čtyřech dostat co nejdál. Drápal se po skále nahoru, ale navlhlé boty mu stále podkluzovaly. „Tati!“ zavolal automaticky, přestože otec byl v práci, kilometry daleko, a chlapec tady byl naprosto sám.

    „Tati!“ zakřičel znovu a do očí mu vyhrkly slzy, jak se bezúspěšně pokoušel vyšplhat zpět na místo, kde nechal svůj vlasec.

    O třicet vteřin později se tam dostal, ale nezastavil se, aby ho sebral. Nezdržoval se ani s kbelíkem, návnadou a ruksakem. Klopýtal po skále, vyškrábal se na dračí ocas a utíkal, jak nejrychleji to jen dokázal, přes oblázkovou pláž ke svému domu, který stát na konci pobřežní hráze. Matka byla zrovna v kuchyni a připravovala dort na oslavu narozenin jeho sestry. Sotva spatřila chlapce s hrůzou rozšířenýma očima plnýma slz, pevně ho k sobě přivinula a donutila ho prozradit, co viděl.

    A on jí řekl o nehtech, jež mu nejdřív připomínaly lastury.

    O prstech, v nichž původně viděl kousky starého masa.

    A o lidské ruce, která se vyklubala z tajemné návnady.

     

    Zatímco se chlapec svěřoval matce se svým objevem, o necelý kilometr dál právě parkoval Colm Healy svůj vauxhall u chaty, kde poslední čtyři měsíce bydlel. Sebral ze sedadla spolujezdce dvě nákupní tašky, vystoupil a zamířil dovnitř.

    Vyložil nákup a pak se posadil s kávou k oknu a zapálil si. Výhled byl překrásný, dokonce i teď na podzim: něžná křivka oblázkové pláže, dlouhá řada pastelových rybářských domků, vysoká pobřežní hráz a špičky stěžňů vzpínající se za ní. Poryv větru přinesl spršku mořské vody, která se v kapičkách rozprskla na okně, a zároveň s rachotem otřásl chatkou. Healy však měl za sebou šestadvacet let u Metropolitní policie, a v hlavním městě žil ještě mnohem déle, a proto pro něj i toto prostředí bylo to nejtišší, jaké kdy zažil.

    O minutu později ticho přerušil zvuk vibrací.

    Na stole před ním se rozpohyboval mobil a tiše se otáčel dokola. Healy si nedávno hlasité vyzvánění zrušil, protože díky tomu mohl propásnout spoustu hovorů – od bývalé ženy, kolegů, mužů a žen z předchozího života, s nimiž se už nikdy netoužil setkat. Vždycky ale existovalo riziko, že ho kvůli tomu nezastihnou jediní lidé, na jejichž telefonátu mu záleželo – jeho kluci. Proto se po mobilu natáhl a obrátil ho displejem k sobě.

    Liz Feenyová.

    Chtěl nechat hovor spadnout do hlasové schránky, protože každá konverzace s Liz skončila vždy bezvýsledně. Volala mu pravidelně už celé měsíce, hledala způsob, jak za vším udělat tlustou čáru, dožadovala se odpovědi. Jenže on žádnou neměl.

    Nemohl jí dát žádný šťastný konec.

    Stiskl Přijmout a přepnul na hlasitý odposlech. „Liz.“

    „Colme.“

    Její hlas byl tichý. Jako by před chvílí plakala. „Teď se mi to zrovna nehodí,“ zalhal. Rozhlédl se po kuchyni. Dřez přetékal špinavým nádobím, na kuchyňské lince se válely krabice od cereálií. „Mám tady nějakou práci.“

    „Proč mi to pokaždé zvedneš?“

    „Jak to myslíš?“

    „Podle Davida tě jen tak něco nerozhází. Prý jsi vzteklý. Odtažitý. Když jsem ti poprvé zavolala, myslela jsem, že mě odpálkuješ.“

    Healy neodpověděl.

    „Ale nic takového se nestalo.“ Odmlčela se. „Nikdy jsi ke mně takový nebyl. Vím, že naše rozhovory nesnášíš, a přesto mi pořád zvedáš telefon.“ Znovu pauza, tentokrát delší. Popotáhla, zarazila se, znovu popotáhla. „Proč mi to pořád zvedáš, Colme?“

    „Já nevím,“ odvětil.

    „Lituješ mě? Je to kvůli tomu?“

    Nemínila tu otázku ve zlém, jenže na ni neexistovala vhodná odpověď. Kdyby řekl ano, držela by se toho a využila to jako výmluvu pro to, aby mu mohla volat ještě častěji. Kdyby řekl ne, prakticky by jí tím zakázal znovu mu zavolat. No a? Jestli její telefonáty tolik nenávidíš, tak jí to prostě řekni. To ale nemohl. Hluboko uvnitř si totiž sám nebyl jistý, jestli její telefonáty opravdu tolik nenávidí.

    Natáhl se přes stůl, zapálil si další cigaretu a otevřel okno. Kouř vklouzl do mezery a zmizel do deště. Na okamžik se myšlenkami zatoulal k Davidu Rakerovi. Všechno, co o něm David Liz řekl, byla pravda. A možná že se pod tlakem tím mužem znovu stane. Ale tady, na tomto místě, celé světelné roky od života, jaký dříve vedl, se Healy cítil jako jiný člověk. Možná ho Liz využívala, možná mu volala jen proto, že pro ni byl můstkem k něčemu jinému – spojením s Rakerem –, ale svým vlastním způsobem ho potřebovala. A to bylo po dlouhé době poprvé, co Healyho někdo potřeboval, ať už byl důvod jakýkoli.

    „Colme?“

    „Je těžké to pochopit,“ řekl.

    „Co?“

    „Proč se stalo to, co se stalo.“

    „Je to těžké i pro tebe?“

    Vyhlédl z okna. „Ano.“

    „Opravdu?“

    „Ano.“

    Nevypadalo to, že mu Liz věří.

    „Poslyš, Liz, vím, že se to neposlouchá snadno, ale –“

    „Vím, co chceš říct,“ přerušila ho tiše. „Vím, co chceš, abych udělala. Přijala to. Šla dál. Snažila se zapomenout na to, co se mu stalo.“

    Neodpověděl. Vzala mu ta slova z úst.

    „Je to tak?“

    „Ano, je.“

    „Není to pro mě lehké,“ zašeptala. „Zůstala jsem v Londýně se všemi vzpomínkami, žiju vedle jeho prázdného domu. Nemohla jsem se vypařit a udělat si hezkou dovolenou na chalupě v Devonu, abych zapomněla.“

    „Já nezapomněl.“

    „Vážně ne?“

    „Ne.“

    Venku zaburácel vítr – silněji a prudčeji než předtím. Dům sténal, jako by se hýbaly samotné základy.

    „Byl ti tak podobný,“ poznamenala.

    „Jo, tos už říkala.“

    „Honil se za duchy, tak jako ty.“

    „Podívej,“ řekl Healy a snažil se kontrolovat ostrost svého hlasu, „vím, jaké je ztratit někoho blízkého. Na to nezapomínej. Prošel jsem tím, co ty – prošel jsem si něčím mnohem horším –, takže vím, co prožíváš.“

    Odkašlala si, ale mlčela.

    „Nejde na to zapomenout. To chápu. Ale musíš se snažit. Musíš začít zpracovávat, co se stalo. Dříve či později se tomu budeš muset postavit.“

    Ticho.

    „Raker je pryč, Liz. A už se nikdy nevrátí.“



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech:
Hon na mrtvého
Tim Weaver
Díl v sérii: 1.

PRVNÍ PŘÍPAD DAVIDA RAKERA, SPECIALISTY NA... Více...

Údolí mrtvých
Tim Weaver
Díl v sérii: 2.

VZORNÁ STUDENTKA, POSLUŠNÁ DCERA. DOKUD NEZMIZELA… Více...

Ztracený
Tim Weaver
Díl v sérii: 3.

LHAL VŠEM, DOKONCE I SÁM SOBĚ. A TO SE MU STALO... Více...

Bez slitování
Tim Weaver
Díl v sérii: 5.

JE MOŽNÉ NAJÍT NĚKOHO, KDO SI NEPŘEJE BÝT NALEZEN? Více...

Němé oběti
Tim Weaver
Díl v sérii: 6.

ZTRATIL VŠECHNO, NA ČEM MU ZÁLEŽELO. ZBÝVÁ JEN... Více...

Zlomené srdce
Tim Weaver
Díl v sérii: 7.

MYSLELA, ŽE SVÉHO MANŽELA ZNÁ. JENŽE CELÝ... Více...