Muž v Sattlerově pracovně se tvářil rozhněvaně a nepřátelsky. Byl cítit strachem a úzkostí. V rukou pevně tiskl klobouk, ačkoli se paní Jana nabídla, že mu ho společně s kabátem vezme. Zíral na Sattlera se zvláštní směsicí hořkosti, váhavosti a prosby.
„Povězte mi, prosím, co vás sem přivádí,“ pobídl ho Eliáš Sattler, když už se zdálo, že ze sebe muž nevypraví nic víc než krátké představení. Představil se jako Ctibor Havelka.
„Můj bratr. Nevěřím, že jeho smrt byla náhoda.“ Sevřel lem klobouku tak pevně, až mu zbělely klouby prstů.
Nic víc. Sattler potlačil povzdech. Jednání s klienty někdy bývalo velmi únavné. „Kdo byl váš bratr a jak zemřel?“
„Michael Havelka. Zahynul včera v té potyčce s dragouny. Myslel jsem, že jste se o tom doslechl…“
„Ano, nicméně ne o ztrátách na životě.“ Sattler vrhl rychlý pohled na deníky složené po straně jeho stolu: Prager Tagblatt, Bohemia, Čech a Národní listy. Titulky pravily „Masakr v ulicích Prahy“, „Dragounský útok“, „Revolta v Praze“… Ani v jednom případě se ovšem nedostaly na titulní stránku. Ta byla všude obsazena šedesátým výročím vlády císaře Františka Josefa.
„Jak váš bratr zemřel?“
„Bodná rána.“ Havelkovi na okamžik přeskočil hlas. „Snažili se ho dostat k doktorovi, ale nestihli to včas… Policie prohlásila, že musel být zraněn při potyčce, zřejmě náhodou někým, kdo ho nejspíš ani neznal. Řekli, že to samozřejmě prošetří, ale je nad slunce jasné, že případ dají k ledu. Jen se pokoušejí zakrýt vlastní chyby. Dokonce mi vyhrožovali, abych o Michaelově smrti nic neprozrazoval novinářům. Můj bratr by se ale do rvačky nikdy nezapojil. Jsem přesvědčen, že ho někdo zabil úmyslně!“
„Víte o někom, kdo by k tomu mohl mít důvod?“
Havelka zavrtěl hlavou. „Ne, ale… nic jiného nedává smysl. Prostě nedává.“
Zdálo se, jako by Michael neměl žádné nepřátele. Jeho bratr ho popsal jako upřímného, zdrženlivého mladého muže a svědomitého studenta práv. Měl snoubenku, děvče jménem Milada Tomšová. Nakonec se Sattlerovi podařilo z Havelky vypáčit podrobnosti o Michaelově smrti.
Došlo k ní den předtím okolo šesté v podvečer na západním konci Václavského náměstí. Dva Michaelovi přátelé byli poblíž, ale v mele všude okolo neviděli, jak došlo k útoku. Když znovu Michaela zahlédli, už krvácel a zhroutil se na chodník. Pokusili se krvácení zastavit a pomoci mu dostat se k lékaři, ale bezvýsledně. O pár minut později zemřel.
„Co tam všichni tři dělali?“
„Účastnili se studentského průvodu z techniky ke Karolinu, ale před koncem se odpojili a šli na Příkopy. Jarek a Oldřich, bratrovi přátelé, mi řekli, že se vydali protestovat proti buršákům. Ale nezapojili se do davu, který pronásledoval poslance Wolfa a Malého zpět ke Kasinu. Nechtěli nikomu ublížit, jen se to hrozně zvrtlo! Přihnala se policie a četnictvo a oni tam uvízli spolu se všemi ostatními. Začaly šarvátky a pak dorazili dragouni…“ Havelka zavrtěl hlavou. Byl cítit těžko potlačovaným hněvem. „Ostatně si o tom můžete přečíst v každých novinách. Já u toho nebyl.“
Sattler přikývl. Samozřejmě o tom četl v českém i německém tisku. Rád znal více než jeden názor na věc. Navzdory odlišné rétorice bylo jejich shrnutí událostí totožné: Na Příkopě se střetli Češi a Němci. Nešlo o nic vzácného ani neočekávaného, ale včera, 1. prosince 1908, konflikt rychle eskaloval. Dav rostl, napětí ještě více – dokud se neobjevili dragouni. Pak se skutečně strhla vřava.
Dragouni měli za úkol uklidnit situaci a rozehnat dav, ale dosáhli přesného opaku. Zatroubili, aby dali lidem vědět, že se mají rozejít, ale lidé byli zmatení a zůstali v davu… a dragouny nenapadlo nic lepšího než zaútočit. Ve výsledné mele byly zraněny desítky lidí, zejména dragounskými šavlemi nebo kopyty koní. Lidé se rvali navzájem, s dragouny, s každým, kdo jim bránil v útěku. Boj se přenesl na celé Václavské náměstí a vtáhl řadu nevinných, kteří jen byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Házelo se dlažebními kostkami i cihlami. Zazněly výstřely. Zaleskly se nože.
V tisku nicméně nepadlo ani slovo o něčí smrti.
Sattler svraštil čelo. Smrt Michaela Havelky se zdála být pečlivě zametená pod koberec. Skutečně nevypadalo nadějně, že by se policie pustila do pečlivého vyšetřování.
„Přijmete ten případ?“ naléhal Havelka. V hlase mu opět zaznívaly známky nepřátelství a pochybností. Dodal ještě: „Nevím, za kým jiným jít! Policie se tomu věnovat nebude a…“
„… a já jsem jediný soukromý vyšetřovatel v Praze, ano. Jen tak ze zvědavosti: Kdyby tu kromě mě byli i jiní, na základě čeho byste si vybral, za kým se vydat?“
„To záleží,“ zamumlal Havelka. Pak ale vzhlédl a v očích se mu zablýsklo hněvem. „Nebylo kam jinam jít. Ale jste Němec, jste…“
„Na opačné straně barikády?“ dokončil Sattler trpce. „Pokud vás to uklidní, pane Havelko, jsem stejně tak Čech jako Němec. Má matka byla Češka. Nějaké další záležitosti, které si chcete vyjasnit předem? Snad přehled mých politických názorů?“
„Omlouvám se. Jen… po včerejšku…“
„Nebojte se. Případ přijímám a nesejde na tom, jestli je oběť Čech, Němec nebo kdokoli jiný.“
Havelkův nepřátelský výraz se poprvé rozplynul, nahrazen úlevou. „Děkuji vám, pane Sattlere. Moc vám děkuji.“
„Jistě, jistě. Ale teď k věci: Mohu vidět tělo vašeho bratra?“
* * *
Eliáš Sattler měl silnou averzi vůči mrtvým tělům, ale ze zcela jiných důvodů než běžný člověk. Šlo především o jejich pach. Pár hodin stačilo, aby tělo začalo vytvářet onen nezaměnitelný odér smrti, ze kterého se mu dělalo nevolno, jakkoli se snažil překonat své reflexy. Obvykle se ve své práci potýkal s podvody či krádežemi a zastával názor, že vyšetřování vraždy přísluší policii. Někdy to ale nestačilo…
Sattler byl nejspíše jediným skutečným soukromým vyšetřovatelem – který doopravdy řešil zločiny, namísto aby jen odkrýval něčí minulost či solventnost – v Čechách, možná i na Moravě či dokonce v celém císařství. Zcela určitě byl tím čichově nejnadanějším. Někdy to představovalo dar, někdy kletbu, často obojí současně – jako když se nejméně prozkoumaný lidský smysl stal předmětem jeho bádání a jeho to stálo akademickou kariéru –, ale nikdy si nepřál, aby to bylo jakkoli jinak.
Snad až na vzácné výjimky, jako například pobyt v márnici.
Sattler ukázal lékaři dopis od bratra zesnulého, a teprve pak ho doktor poněkud neochotně nechal prohlédnout tělo Michaela Havelkyo. Možná také pomohlo, že se Sattler s patologem znal z doby studií a pečlivě si zjistil, kdo má v tu chvíli službu.
Pokoušel se dýchat mělce a zakryl si ústa a nos hedvábným kapesníkem. Teprve pak si pořádně prohlédl tělo.
Bodná rána zela v Havelkově levém boku. Ovšem bez znalosti toho, kde stál útočník, z ní nešlo spolehlivě určit, jakou rukou byla vedená. Sattler by si vsadil spíše na pravou ruku a útočníka stojícího bokem k Havelkovi, ale nemohl si tím být jistý. Měl vrah velkou sílu? Ani to nebylo zřejmé. Rána vedla měkkou tkání a nevyžadovala nadměrné úsilí. Zajímavé bylo, že na těle nebyly patrné žádné další známky násilí – dokonce ani modřiny.
Sattler se pod kapesníkem zamračil. Vzhledem k mele, do které se Havelka připletl, by měl mít alespoň pár modřin. Znamenalo to také nejspíše, že útočník nevytáhl nůž ve rvačce s Havelkou. Ctibor Havelka tedy mohl mít pravdu, že smrt jeho bratra nebyla nešťastná náhoda nebo důsledek prosté potyčky, která se zvrtla.
Bylo načase si jít promluvit s Havelkovými spolužáky. Nejdříve ale potřeboval odeslat telegram.
* * *
„Vyčítám si, že jsem nic neviděl. Možná bych tomu býval mohl zabránit, kdybych jen byl pozornější…“ Jaroslavu Procházkovi se zlomil hlas. Do čela mu spadl pramen slámově zbarvených vlasů. Nepřítomně jej odhrnul, zhluboka se nadechl a pokračoval: „Utekli jsme z Příkopů na náměstí, ale tam se dragouni brzy objevili také. Rozpoutalo se tam peklo. Švihali šavlemi, jejich koně byli vystrašení, my také a snažili jsme se utéct… Zastavili jsme se až na Můstku. Byli jsme obklíčení. Pokusil jsem se porozhlédnout, kudy bychom mohli utéct. Když jsem se znovu otočil k Michaelovi, už ležel na zemi a všude kolem byla krev. Přivolal jsem Oldřicha a snažili jsme se zastavit krvácení a pomoci mu vstát, aby neskončil pod kopyty koní. Až když jsme se konečně dostali ven, snažili jsme se mu najít doktora, ale už bylo pozdě…“
„Pamatujete si, kde přesně k tomu došlo?“
„Stáli jsme před Hirschovým knihkupectvím. Občas tam chodíme.“
Sattler přikývl. „Povězte mi, pane Procházko, napadá vás, kdo mohl zaútočit na vašeho přítele?“
„Je mi líto, nevím. Bylo tam tolik lidí a zmatek…“
„Chápu. A víte o někom, kdo si mohl přát jeho smrt?“
Procházka vzhlédl s nevěřícným výrazem. „Vy myslíte, že ho někdo plánoval zabít?“
„Je to pouze jedna z možností, které zvažuji.“
„Překvapilo mě to, protože Michael neměl žádné nepřátele – alespoň já o žádných nevím. Kdo by ho mohl chtít zabít?!“
„To se pokouším zjistit. Víte, kde bych teď mohl najít Oldřicha Kučeru a Miladu Tomšovou?“
„Dám vám Oldovu adresu.“ Student svraštil obočí. „Ale proč chcete mluvit s Miladou? Ta s námi nebyla.“
„Mohla by ovšem o Michaelovi vědět něco užitečného.“
Procházka neochotně pokývl. „Samozřejmě.“
Mladík naškrabal na kus papíru obě adresy a podal je Sattlerovi. „Hodně štěstí. Doufám, že najdete toho, kdo to provedl.“
