Připravujeme

Pustá duše
Dan Simmons

MISTROVSKÝ SF THRILLER OD AUTORA PÁTÉHO SRDCE Více...





Hladová smečka

Martin Sládek

DVĚ SMEČKY ZNEPŘÁTELENÝCH VIKINGŮ A JEDEN PROKLETÝ DRAKKAR PLNÝ ZLATA...

Naše cena vč. DPH: 195 Kč

Běžná cena vč DPH: 279 Kč

Datum vydání: 9. 05. 2018

ISBN: 978-80-7588-057-4

Počet stran: 288

Vazba: brožovaná s klopami

Skladem: Ano

  • Tulák, dobrodruh a příležitostný hazardér Harald přijíždí do Norska – v tu nejhorší možnou chvíli. Aniž by to tušil, jeho osud se proplete s osudy mnohých a pro všechny to může znamenat jak požehnání, tak předčasnou smrt.

    Jarl Björn Berkfinnsson a jeho družiníci mají před sebou těžkou cestu, která je může stmelit, nebo navždy rozdělit. Potopený drakkar plný zlata náleží moři, které se nerado vzdává svých tajemství. A ve stopách norských Vikingů se navíc žene hladová dánská smečka.

    Hra dvou králů dává do pohybu události, před kterými neunikne nikdo z nich. Kráčet po stezkách cti a slávy znamená neznat slitování. Úvraty se plní potravou pro červy, víno teče proudem a v měsíčním světle se zatraceně špatně rozeznává od krve.

    Jak každý krkavec ví, trpělivost přináší čerstvé maso. A u bran Valhally se srotil takový dav, že v ní bohové budou muset změnit zasedací pořádek.

    _________________

    „Pokud by si Hladovou smečku přečetli Andrzej Sapkowski,David A. Gemmell a Robert E. Howard, uznale by zamručeli.“ – FANTASYMAG

  • Zastavil jsem se u vzrostlé borovice a přejel dlaní po hlubokých vrypech. I při svých šesti stopách a pár palcích navrch jsem se k nim musel značně natáhnout. Do vrypů se mi vešel celý ukazovák, tekla z nich smůla a na zbytcích kůry pod nimi, visící ve smutných cárech, uvízly chumáče dlouhé srsti.

    Podzim klepal na dveře a Mazlík si jako každý rok značkoval území. Jestli to dělal kvůli ženské, byl zatraceně opožděný a zoufale neúspěšný – v okolí žádní další medvědi nežili.

    Před pěti lety jsem tu objevil a přestavěl zřícený srub a od té doby mě to sem táhlo. Ačkoli jsem procestoval půlku známého světa, norské lesy jsem znal z dětství a jejich vůně byla vůní domova.

    Spolu se srubem, hvozdem a klidem jsem podědil i Mazlíka. Samotářský medvěd nějakým omylem dorostl rozměrů vojenského povozu – naštěstí jsme o sobě navzájem věděli a ani jeden z nás neměl chuť toho druhého rušit.

    Alespoň jsem doufal, že zavedené zvyky stále platí. Rozhlédl jsem se po mlžném, skalnatém pološeru věčně mokrého pralesa a s určitými obtížemi nabral rovnováhu. Popadla mě úzkost. Kameninová lahev s posledními zbytky burgundského, které jsem vezl ještě z Francie, byla už téměř prázdná.

    Přestal jsem si s ní šplouchat u ucha, s lítostí vyprázdnil její obsah a hlasitě mlaskl. Stopování byla žíznivá činnost.

    Nejvyšší čas vrátit se do tábora, než mu Mazlík přijde na chuť.

     

    * * *

     

    Skočna mě přivítala osobitým stylem nadšené apatie. Vyměnil jsem prázdnou lahev za plný měch s pivem a jal se klisnu pozvolna strojit. Její náklad byl hodnotnější zlata. Soudek s černým kvašeným pivem a obří měch s medovinou mě stály tuhý boj s leností a den jízdy do nejbližší usedlosti.

    Nic mě nehnalo. Na rozdíl od většiny kmánů jsem si mohl občas dovolit drze se flákat, práci jsem neměl, ani žádnou nechtěl, a svá privilegia jsem si dobře uvědomoval. Po posledních bouřlivých událostech v Paříži jsem si trochu toho lelkování skutečně zasloužil. Les zpíval, voda v potoku zurčela, vítr to nepřeháněl, klisna podupávala a mně bylo dobře.

    Tedy jen do chvíle, než jsem zaslechl vzdálené zaržání.

     

    * * *

     

    Člověk se utíká do hlubokých lesů, aby se vyhnul lidem, ale Ódin rád maří i ty nejlepší plány. Povzdechl jsem si, nacpal si pusu zbytkem navlhlé ječné placky a posadil se k doutnajícímu ohništi.

    Nečekal jsem dlouho. Na vrcholku blízké stráně se objevila silueta jezdce, který měl na první pohled velice naspěch. Bezohledně pobízel koně při sestupu prudkým, zarostlým svahem, kde jeden chybný došlap znamenal zchromlé zvíře a strmý pád z jeho hřbetu. Zpozorněl jsem.

    Šťastlivec dosáhl roviny a za neustálého ohlížení pobízel své zvíře do cvalu. Jeho kůň byl jedním z těch mohutných, odolných norských plemen, která přežijí téměř všechno, přesto pěnil u huby a hlavu se sklopenýma ušima tahal u země.

    V tom shonu si mě povšimli až na poslední chvíli a zarazili se tak zprudka, až koňská kopyta zmizela v měkké hlíně.

    Útrpně jsem očekával další vývoj událostí. Neměl jsem nej­ menší náladu nechat se zatáhnout do problémů cizích lidí a už vůbec jsem ty problémy nehodlal činit svými.

    Proklatě jsem se mýlil.

    Na koňském hřbetě seděla žena a ne zrovna ledajaká. Temné, téměř černé, havraní vlasy, teď zpocené námahou a strachem, šířícím se z ní na všechny strany, se jí lepily na tvář, jež mohla snadno být posmrtnou maskou. Plné, sevřené rty, zatnutá čelist a rozšířené oči prozrazovaly víc než slova. Žena nebyla ani mladá, ani stará, měla mohutně stavěná ramena a oproti veškerým severským zvyklostem nenosila sukni, ale po mužském způsobu kalhoty. Většina mých krajanů by to považovala za opovrženíhodné porušení zvyků.

    Zhodnotila mě rychlým pohledem a očima znovu propátrala směr, ze kterého přijela. Střežil jsem se porušit ticho – stále se naskytovala velká šance, že se neznámá rozhodne pokračovat v cestě. Modlil jsem se ke všem bohům, aby mě ušetřili její přítomnosti, za pár chvil jsem ale pochopil, že její přítomnost není to nejhorší, co mě může dnešního dne potkat.

    Další údery kopyt, stále ještě vzdálené, uspíšily ženino rozhodnutí. Její pronásledovatelé se drželi v těsném závěsu, nemohla si dovolit dlouze přemítat, zvlášť když byl její kůň se silami u konce. Po tváři jí přeběhla vlna zoufalství, smetena vzápětí pohledem tvrdším než křemen. Takový výraz neústupné zatvrzelosti jsem vídal jen u mužů obklíčených v beznadějném postavení.

    Seskočila z koně a švihla ho po zadku takovým způsobem, až chudák vyskočil do vzduchu, zaržál a upaloval pryč. Nedivil jsem se jeho zděšení, krvavá šmouha na jeho boku mi neunikla.

    Žena na mě vrhla úpěnlivý pohled, který jsem nechtěl vidět, přiskočila k mému provizornímu přístřešku ze smrkových větví a vklouzla dovnitř jako ruka do rukávu. Budoval jsem ho pro svou nemalou figuru – když se v jeho nitru zakryla mými přikrývkami, jako by se po ní slehla zem. Vývoj událostí mě natolik zaskočil, že jsem se nezmohl ani na nadávku.

    Ne snad, že bych měl čas o čemkoli uvažovat, protože během okamžiku se mezi stromy objevila skupina pronásledovatelů. Stráň mezi smrky sjížděli stejně rychle, jako prve jejich kořist, kapradí létalo na všechny strany a hnáty koní se smekaly v podmáčené půdě. Přihrnuli se jako povodeň, ozbrojeni do války, s kopími, meči a štíty, s kožešinami na ramenou, s potem v zarostlých obličejích a s cizí řečí na jazyku. Ne tak cizí, abych jí neporozuměl – v Dánsku jsem strávil mnoho času.

    „Co je zač? Zeptej se ho, Wrage,“ ukázal na mě prcek s křivými zuby a nateklou čelistí. Zřejmě utržil slušnou ránu, protože mu skoro nebylo rozumět.

    „Ty tam!“ houkl na mě norsky Wrage, který mluvčímu jako by z oka vypadl. Tedy až na tu modřinu. „Jsi sám?“

    „To jsem,“ odpověděl jsem opatrně. Wrage přelétl zrakem mé ležení, přístřešek, na který jsem se střežil pohlédnout, a Skočnu, pozorující nás bez tušení, jaké drama se tu zrovna odehrává.

    „Před chvílí kolem tebe projela žena na koni. Kterým směrem? Odpověz pravdivě a ušetříš si potíže.“

    V sedě jsem se otočil a ukázal na jihovýchod, kde v údolí za spadlým kmenem zmizel vyděšený kůň.

    „Lže nám, ksindl,“ odfrkl si prcek. „Vždycky poznám, když mi někdo lže.“

    „Jen klid, Tyge. Selvi, jak jsme na tom?“ obrátil se Wrage na stopaře, sklánějícího se v sedle nad cestou.

    Mírně mi zatrnulo. Otisky kopyt byly ale zřetelné a v mnou ušlapaném tábořišti ženskou stopu aby jeden pohledal. Ticho se začínalo táhnout a šestice pichlavých pohledů na mně ulpívala jako levný oblek.

    Po nervy drásající chvíli Selvi přikývl a natáhl ruku stejným směrem, kterým jsem předtím ukázal. Potají a s úlevou jsem přestal zatínat svaly na břiše.

    „Co s ním?“ promluvil další z jezdců, muž s tváří jak řeznický špalek, plochým nosem a spleteným rezavým plnovousem.

    „Zabte ho někdo, jestli se vám chce, ale rychle. Ta coura už nemůže být daleko.“ Tyge si opatrně sáhl na čelist a jeho krutý úsměv sálal zasněnou nedočkavostí. „Já až ji dostanu do ruky… přibiju ji ke stromu a ještě sama ráda roztáhne stehna… ani mi ji nebudete muset držet. Žádné zdržování tady s tím chudákem! Vyhmátnem si ho cestou zpátky.“

    Selvi se svezl z koně a s kopím v ruce se obrátil k „tomu chudákovi“.

    V duchu jsem si povzdechl a vyňal zpod košile mjöllnir, který se zableskl víc, než na co měl v potemnělém lese právo. Přejel jsem po něm palcem a cítil, jak v něm vibruje Umění, které jsem svolával ke své vůli. Sekeru jsem měl u sedla, ale bylo mi to jedno. Poslední dobou mi bylo hodně věcí jedno.

    Než se stačily odehrát nějaké ošklivosti, Wrage se sklonil v sedle a položil Selvimu ruku na rameno.

    „Můj bratr ti neradil dobře. Nechej ho být.“

    „Je to jen jeden chlap.“

    „Až moc sebevědomej, když čelí tolika a ještě se ani nezvedl ze země, nemyslíš? Podívej se mu na krk.“

    Selvi přimhouřil oči, odplivl si a o krok ucouvl, rukou črtaje znamení Thorova kladiva.

    „Je to wicht,“ ohodnotil mě Tyge. „Wrage má pravdu. Nesahej na něj, nebo tě uhrane a štěstí se ti bude vyhýbat do konce života.“

    „Ať pojde,“ proklel mě Selvi a vyšvihl se zpátky do sedla. „Kouzla jsou ženskou zbraní a nemůže z nich vzejít nic dobrého.“

    „Skutečně?“ pronesl tiše, lakonicky Wrage a jeho druh o odstín zbledl. V tom muži se skrývalo víc talentu, než bylo na první pohled zřejmé. Každý talent je naštěstí jiný, a ten jeho zřejmě nespočíval v odhalování polekaných holek v Haraldových zasmrádlých kožešinách.

    Selvi mi věnoval poslední opovržlivý pohled a všichni společně popohnali koně. Když odeznělo dunění kopyt, zvedl jsem se ze země a protáhl si záda. Dánům nebude trvat dlouho, než si uvědomí svůj omyl, a obratem mi tahle smečka rozzuřených vlků bude chňapat po patách. Zamračil jsem se. Příjemné dopoledne náhle ztratilo veškerý půvab.

    „Už můžeš vylézt.“

    Ozvalo se zašustění a ženská, která mi zkazila celý den, se vyhrabala z přístřešku s ladností probuzené medvědice. Když viděla, že jsme skutečně osaměli, vydala ze sebe dlouhý, roztřesený povzdech, ve kterém byla slyšet úleva, velká jako alpské vrcholky.

    „Díky za tvoji statečnost, pane!“ vyhrkla. „Myslela jsem, že je se mnou konec, ale ty jsi to zahrál úžasně. Byl jsi velice chrabrý.“

    „Byl jsem opilý,“ utnul jsem děkovnou tirádu a v rychlosti balil do brašen poslední věci. „Bohové, to tedy bylo o fous! Samotný Loki mi tě nadělil. Mohla jsi nás oba zabít.“

    „Co jsem měla dělat? Mocnosti mi tě seslali do cesty… Kůň už pode mnou padal a já musela vzít zavděk tím, co bylo. Riskovala jsem všechno!“

    „Jo. Všechno, včetně mě,“ zavrčel jsem. „Mno… co se stalo, stalo se. Radím ti teď, běž si rychle po svých. Oni se za chvíli vrátí, a já tu nebudu, až k tomu dojde. Je velká šance, že pojedou za mnou, což by ti mělo dát slušný náskok.“

    „Pane, počkej!“ zastavila mě úzkostně naléhavým gestem. „Nepoznal jsi je? Dánové to byli… vylodili se u Leirviku a teď pálí, co jim pod ruku přijde. Sotva jsem vyvázla životem! Nemám, co bych ti nabídla hned teď, ale prosím ještě jednou o pomoc! Zprávy, které nesu, se musí dostat ke správným uším!“

    „Tak to ti přeju hodně štěstí.“

    „Ale…“ Černovláska se ohlédla na Skočnu a nervózně si olízla rty. Můj kůň se jí zřejmě náramně líbil.

    „Vyslyš mě! Jarl Berkfinn už týden táboří u Gloppefjordu, kde čeká na muže ke své výpravě. Můj muž je tam družiníkem, po odjezdu z Leirviku jsem se k němu měla připojit. Dovez mě do tábora a budeš po právu odměněn. Berkfinn není skoupý jarl, přísahám na svou čest!“

    „Nejedu ke Gloppefjordu –“

    „Prosím! Pěšky nemám naději! Každé zdržení umožňuje těm vrahům řádit po kraji, ve kterém není, kdo by je zastavil. I tvoje usedlost může být v ohrožení!“

    „– a bojůvky Norů s Dány jsou mi úplně ukradené. Já nebyl ten, kdo bez pozvání vlezl jinému do postele a pověsil mu na krk ty řezníky. Berkfinn ať se sám stará o svůj kraj, já mám vlastní kůži, o kterou se teď musím postarat dvakrát tolik. A to díky tobě.“

    „Norny na tebe! Nechápeš, jak důležité to je!“ zvolala s rostoucí zoufalostí a prsty coby havraní spáry mi zaťala do gambesonu, když jsem se natahoval po uzdě.

    „Což ti moje pomoc nebyla dost dobrá?“ smetl jsem její paže stranou a strčil do ní nešetrněji, než jsem zamýšlel. „Běž, kam potřebuješ, a buď ráda, že máš tu možnost, u všech –“

    Jakmile jsem se té černovlasé holky dotkl, oči se jí zableskly uraženou bojovností. Jestli si tahle coura myslí, že si něco vymůže násilím, tak to se šeredně přepočítala.

    „Dávej si pozor, na koho –,“ ukázal jsem na ni prstem, abych zdůraznil, že to je poslední varování.

    Bylo poslední, v tom jsem se nepletl, jelikož její pravý hák jsem vůbec neviděl. A trefil mě zatraceně dobře, protože mi jen luplo v sanici a já si ustlal jako malý kluk.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: